Boj s utrpením. Role času v životě dávných civilizací..

Co je to kosmický a co cyklický čas? Jako úlohu hraji proroctví, proroci a věštby? Proč měli Řámané strach z konce města Říma a proč se Platón smál? Vejděme společně do historie. Učme se rozlišovat a přemýšlejme, jak mýty zasahují do našich životů. Bojíte se konce světa? Proč tyhle otázky zase vzešy z hlubin lidských dějin? Kde mají původ? Proč nás věštby děsí? A jak chápeme náš čas? Víte, přátelé, k tomu, abychom to všechno to všechno dokázali chápat, potřebujeme najít cestu k nejrůznějším představám v historii. A zjistíme, že lidstvo potřebuje mýty, aby našlo smysl života v tom širokém slova smyslu. A aby si člověk nepřipadal tak sám, bezbranný a bezútěšný, potřebuje víru, že se všechno zlé v dobré obrátí. Pochopíme, že právě ta lidská nejistota vyplývala z vědomí, že existují vlivy, na které člověk nedosáhne. Přírodní katastrofy, války, hněv bohů, všechny ty důvody, které lidstvu způsobuje utrpení. Ale také víru v konečné spasení. A tak se dočteme, jak naši předkové se bránili proti strachu a pocitů bezmocnosti svými mysteriemi a mýty, které se dochovaly a dodnes přežívají.

Přežívají v nás mýty ze strachu a bezmocnosti? Dokážeme tento strach a pocit z bezmocnosti řešit moderními prostředky? Důvěřujeme tomu, že jsme přemohli čas a nebo se bojíme jeho běhu až do konce světa? Nejen Mayové si tvořili tradice chápání času. Čas hrál v životě lidí velkou roli. Neboť jen v něm se umí člověk orientovat. Jeho život je omezen časem a tak chápe  i omezenost trvání světa. Nabízím přehled historických, ale nikoliv zaniklých tradičních náhledů na konečnost či opakování času a zápasu s utrpením. Neboť ruku v ruce s chápáním času člověk řešil i konečnost svého utrpení.

Jak žil archaický člověk?

Archaický člověk žil podle mimolidských vzorů. To znamená shodně s archetypy. Žít shodně s archetypy znamenalo respektovat "zákon", protože zákon představoval jen prvotní hierofanü, zjevení norem existence daných in illo tempore božstvem nebo mytickou bytostí. A podařilo-li se archaickému člověku anulovat čas opakováním paradigmatických gest a periodickými obřady, žil přesto v souladu s kosmickými rytmy. Utrpení je obecně pokládáno za důsledek odchýlení od "normy" a tato "norma" u různých národů a v různých civilizacích různá. Utrpení a bolest nejsou nikde - v rámci archaických civilizací-pokládány za "slepé" a zbavené smyslu.
Indická koncepce univerzální kauzallity

Také Indové vypracovali dost dávno koncepci univerzální kauzality, pojem karmy, která ospravedlňuje konkrétní podmínky a utrpení v životě jednotlivce a zároveň vysvětluje nutnost transmigrace. Ve světle karmového zákona utrpení má nejenom smysl, ale nabývá také pozitivní hodnoty. Utrpení v přítomné existenci člověka je nejen zasloužené - protože je v podstatě fatálním důsledkem zločinů a přestupků spáchaných během dřívějších existencí - ale také vitané, protože jedině tímto způsobem Ize umořit a vymazat část karmového dluhu, který tíží jednotlivce a určuje cyklus jeho dalších existencí. Podle indické koncepce se každý člověk rodí s dluhem a s možností dělat si dluhy nové. Lidská existence, podle karmového zákona, představuje dlouhou řadu splátek a půjček, alejejich účtování není vždy zjevné. Kdo není zcela neinteligentní, může s vyrovnanou myslí snášet utrpení, bolesti, utržené rány i bezpráví, jehož je předmětem. Všechno se řeší karmovou rovnici, která se během dřívější existence vyřešit nedala. Indické myšlení ovšem hledalo a velmi brzy našlo prostředky, jimiž se člověk může vymanit z tohoto nekonečného řetězu pričina -n ásledek-příčina atd., ovládaného karmovým zákonem. Tato řešení však naprosto neoslabují smysl utrpení, naopak ho zesilují.

Utrpení, karmový zákon

Nenajdeme-li nikde v archaickém světě pojetí, které by vysvětlovalo normálnost utrpení tak průkazně jako karmový zákon, najdeme zato všude stejnou snahu přiznat bolesti a historickým událostem "normální význam". Téměř všude se setkáváme s archaickou koncepcí, která převládá u primitivů, podle níž se utrpení připisuje boží vůli, která je přímo vyvolala vlastním zásahem nebo která je umožnila vyvolat jiným silám, démonickým nebo božským. V mezopotámské oblasti bylo utrpení člověka kladeno do souvislosti s utrpením boha. A tím utrpení nabývalo archetypu, který mu poskytoval zároveň realitu i "normálnost".

Estachologická vize valorizuje čas

Až teprve mesianismu se však podařilo uskutečnit eschatologickou valorizaci času: budoucnost regeneruje čas, tzn. vrátí mu jeho původní čistotu a integritu. In illo tempore tak platí nejen pro počátek, ale i pro konec dob. V těchto bohatých mesianistických vizích se snadno najde velmi starý scénář každoroční regenerace Kosmu opakováním stvoření a dramatem o utrpení Krále. Mesiáš bere na sebe - ovšem na vyšší úrovni - eschatologickou úlohu Krále - boha nebo Krále -zástupce božstva na zemi, jehož hlavním posláním bylo periodicky regenerovať celou Přírodu. Jeho uttpení připomínají utrpení Krále, ale konečné vítězství vždy přísluší Králi jako ve starých scénářích. Jediný rozdíl je v tom, že k tomuto vítězství nad silami temnot a chaosu již nedochází pravidelně každý rok, ale je přeneseno do budoucího a mesiášského illud tempus.

Indické učení o cyklickém času

Indické myšlení bohatě rozvíjí a rozehrává rytmy, které řídí periodické tvoření a ničení kosmu. Jednotka míry nejkratšího cyklu je jttgam, "věk". Jugam předchází a následují "svítání" a "soumrak", ji-miž jsou "věky" spojeny. Celý cyklus neboli mahájugam se skládá ze čtyř "věků" nestejného trvání, z nichž nejdelší stojí na začátku cyklu a nejkratší na jeho konci. První "věk" krta jugam proto trvá 4 000 let, k nimž připočtěme 400 let "svítání" a stejný počet 1et "soumraku"; další, tretá jugam, trvá 3 000 let, dvápara jugam 2 000 let a kali jugam 1 000 let (samozřejmě vždy s příslušným počtem let "svítání" a "sou-mraku"). 
Boží roky, Bráhmův život

12 000 let mahájuga bylo pokládáno za "boží roky", z nichž každý trval 360 let, čímž připadlo na jeden kosmický cyklus celkem 4 320 000 let. Tisíc takových mahájug tvoří kalpu; 14 kalpit dává manvantaram. Kalpa odpovídá jednomu dni Brahmova života; další kalpa jedné noci. Ze sta těchto Brahmových "let" se skládá jeho život. Ani tato nesmírná délka Brahmova života však nemůže vyčerpat dobu, neboť bohové nejsou věční a kosmická stvoření a zániky se střídají ad infinitum. V této záplavě čísel je třeba si uvědomit cyklický charakter kosmického času. Pozorujeme vlastně nekonečné opakování téhož jevu (stvoření - zánik - nová stvoření), naznačeného v každém jugu ("svítání" a "soumrak"), avšak plně realizovaného teprve v mahájugu. Brahmův život se tak skládá z 2 560 000 těchto mahájug, z nichž každé prochází týmiž fázemi (krta, tretá, dvápara, kali) a končí pralajem, ragnarţkem ("konečným" zánikem v tom smyslu, že všechny formy se vrátí do amorfní masy, což se stane v údobí mahapralaji na konci každého kalpv).

Proroctví, … a pak přijde Mesiáš, apokalypsa

Židé omezli trvání světa na sedm tisíciletí, ale rabíni nikdy nepodporovali určování konce světa matematickými výpočty. Omezovali se na tvrzení, že řada kosmických a historických pohrom (hladomory, sucha, války apod:) ohlásí konec světa. Pak přijde Mesiáš. Mrtví se vzkřísí (Iz 26,19), Bůh zvítězí nad smrtí a nastane obnovení světa (Iz 65,17; Jubil. I, 29, mluví dokonce o novém Stvoření). Jako ve všech apokalyptických naukách, najdeme i zde tradiční motiv krajního úpadku, vítězství zla a temnot, po němž následuje změna eónu a obnovení Kosmu. Jeden babylónský text, který přeložil A. Jeremias, předvídá apokalypsu takto: "Když se takové věci stanou na Nebi, světlé se stane temným, čisté se stane špinavým, v zemích nastane zmatek, nebude slyšet modlitby, věštby se ukáží nepříznivé... Za jeho vlády (tj. knížete, který neuposlechne příkazů božích) se budou lidé mezi sebou požírat a prodávat své děti za peníze, muž opustí manželku a žena svého muže a matka zavře dveře před svou dcerou." Z jiného hymnu se dovídáme, že slunce v těch dnech již nebude vycházet a neobjeví sejiž měsíc atd.
Babylonská koncepce apokalypsy

V babylónské koncepci však je tato soumračná doba vždy následována novým rajským svítáním. Často, jak se dá očekávat, rajské období začíná nastolením nového vládce. Aššurbanipal se pokládá za obnovitele Kosmu, neboť "když mne bohové ve své dobrotě pozvedli na trůn mých otců, Adad seslal svůj déšť... zrno vzklíčilo... úroda byla hojná... stáda se rozmnožila atd...` Zjednodušeně by se dalo říci, že u Íránců stejně jako u židů a křesťanů "dějiny" přisouzené Vesmíru jsou omezené a že konec světa se časově shoduje se zničením hříšníků, vzkříšením mrtvých a vítězstvím věčnosti nad časem. Přestože se však tato doktrína stále více šířila v 1. stol. př. Kr. a v prvních stoletích po Kristu, nikdy se jí nepodařilo úplně vytlačit tradiční doktrínu o periodické regeneraci světa každoročním opakováním Stvoření. U Íránců se stopy doktríny zachovaly až hluboko do středověku. Tato doktrína, která stejně tak převládala v předmesiánském judaismu, nebyla nikdy zcela potlačena, poněvadž rabínské kruhy se neodvažovaly stanovit přesnou délku trvání Kosmu, již určil Bůh, a pouze prohlašovaly, že illud tempus jednoho dne určitě přijde. 
Křesťanský liturgický rok

Křesťanský liturgický rok je vlastně založen na periodickém a reálném opakování Narození, Utrpení, Smrti a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista se vším tím, co si pod tímto mystickým dramatem představuje křesťan; to jest s osobní i kosmickou regenerací skrze reaktualizaci in concreto narození, smrti a vzkříšení Spasitele.

Platon se směje astrologickému fatalismu

Pro ty, kdo věřili v opakování celého kosmického cyklu, i pro ty, kdo věřili jen v jeden cyklus blížící se ke svému konci, bylo drama současných dějin nezbytné a nevyhnutelné. Již Platón, přestože přijal za svou jednu část schémat chaldejské astrologie, nešetřil sarkasmem na účet těch, kdo propadli astrologickému fatalismu nebo kdo věřili ve věčné opakování v přesném (stoickém) slova smyslu (srv. např. Pol. VIII, 546). Proti tomuto astrologickému fatalismu, který se rozmohl v posledních stoletích Římské říše, vedli rozhořčený boj křesťanští filosofové. Svatý Augustin,obhajoval myšlenku věčného Říma jen proto, aby nemusel přijmout fatum stanovené cyklickými teoriemi. Přitom ovšem platí dál, že astrologický fatalismus také vysvětloval běh historických událostí a napomáhal tím "současníkovi", aby je pochopil a snášel, s týmž úspěchem, jako různé řecko-orientální gnóse, novostoicismus a novopythagoreismus. Ať už byly dějiny třeba řízeny pohybem hvězd, nebo prostě kosmickým pro-cesem, který bezpodmínečně vyžadoval desintegraci, nevyhnutelně spojenou s původní integrací, nebo ať byly podřízeny vůli Boha, vůli, již proroci dovedli zahlédnout atd., výsledek zůstává stejný. Žádná z katastrof vyvolaná v dějinách nebyla libovolná. Říše se zakládaly a hroutily, války vyvolávaly nesčetná utrpení, bez ustání sílila nemorálnost, pokles mravů, společenská nespravedlnost atd., protože toto všechno bylo nezbytné, tzn. chtěné kosmickým rytmem, demiurgem, konstelacemi nebo vůlí boží.
Hrůza z konce města Říma

Římané v průběhu své historie zažili několikrát hrůzu z blížícího se konce svého města, o jehož trvání,jak věřili, bylo rozhodnuto v témž okamžiku, kdy je Romulus založil. Jean Hubaux pronikavě rozebral v Les Grands mythes de Rome kritické momenty tohoto dramatu vyvolaného nejistotou výpočtů o "životě" Říma, zatímco Jéróme Carcopino zaznamenal historické události a duševní napětí, které ospravedlnily naději v nekatastrofální vzkříšení města. Ve všech historických krizích se římský lid děsil soumračných mýtů: I. život Města skončí, poněvadžje předur-čen přesný počet letjeho trvání ("mystické číslo" zjevené dvanácti orly, které viděl Romulus); a 2. "Velký Rok" učiní konec celým dějinám, tedy i dějinám Říma, vesmírnou ekpyrósi. Samy dějiny Ríma dlouho vyvracely tyto obavy. Když uplynulo 120 let od založení Říma, bylo jasné, že oněch dvanáct orlů, které viděl Romulus, neznamenalo, jak se mnozí obávali, 120 let historického trvání Města. Po 365 letech se usoudilo, že nelze mluvit o "Velkém Roku", v němž by každý rok Města odpovídal jednomu dni, a předpokládalo se, že osud přisoudil Římu jiný "Velký Rok", složený z dvanácti měsíců o stu letech.

Tento stručný přehled ukazuje na jeden fakt, že ani lidé v současné době nenacházejí řešení pro svou existenci v čase a vrací se k mýtům, v jejichž relaci hledají odpověď na problém nejistoty, bezmocnosti a utrpení, které nedokáží ze svého života odvrátit. Umíme řešit otázku lidské existence v dějinách nebo na tento problém mají lék jen náboženské systémy? Nevrací nás sekularizace do počátků kladení těchto otázek?  Dokáží řešit problém prosté výpočty a nebo postoj k vlastnímu životu a nebo pouhé podřízení se osudu? A nebo to lidstvo prostě přestalo řešit?