Mýty a mystéria nás stále provázejí...

Vcházíme do podivného světa duchovní historie lidských civilizacích. Ne však z hlediska historie náboženství, psychologie, sociologie, nebo etnografie. Pokusíme se svým pozorováním a přemýšlením najít souvislost mezi nevědomím a náboženskými jevy. Zdají se Vám divné sny o démonech? Máte představu, co znamenají? Děsí Vás nebo si je snažíte nějakými prostředky vykládat? Následující článek Vás zavede do problematiky vlivu dávných mýtů na vývoj lidské mysli.

Freude, Freude, vždy na tě dojde …

V souvislosti s tématem se musím zmínit o Freudových výzkumech.  Ve snech můžeme vidět symboly, obrazy, postavy a události z mytologie. Nevěříte? To objevil! Vždyť právě to objevil Sigmund Freud a hlubinná psychologie na tom pracovala další dlouhou dobu. Na základě tohoto poznání psychologové (ne všichni), podlehli pokušení vykládat tyto postavy a události z obsahů a dynamiky nevědomí.

Je to vůbec pravda?

Mýtus, jak víme, vždycky vypráví, že se něco skutečně stalo.Vzpomeňte se na to, co jsme si vyprávěli dříve našich článcích o mýtech. Nějaká událost měla hluboký smysl. Když totiž kosmogonický mýtus líčí, jak byl stvořen tento svět, odhaluje také původ celého kosmu a jeho ontologický řád (řád bytí): tedy nám sděluje, proč tento svět existuje.

Povídejme si ještě o mýtech o stvoření světa:

Ontofanie je jedním z prvků manifestace posvátna (Eliade)

Všechny mýty, jak je lidstvo zná, se svým způsobem podílejí na nějakém druhu kosmogonického mýtu. A samozřejmě, že každé vyprávění o tom, co se stalo „in illo tempore“, je variantou příběhu, jak vznikl tento svět. Mýty odkrývají struktury skutečnosti a také nespočetné způsoby bytí na tomto světě a jsou příkladnými vzory pro lidské chování. Vyprávějí skutečné příběhy, které jsou vzory pro lidské chování.

Úloha bohů a polobožských osobností v mýtech

Manifestace posvátna, tedy ontiofanie, vždycky obsahuje teofanii nebo hierofanii. Právě bohové nebo polobožské bytosti, jak víme z vyprávění o mýtech, stvořili tento svět a položili zde základy k různým způsobům bytí, jež jsou vlastní člověku, ale i hmyzu. Příběh o tom, co se stalo in illo tempore, současně zrcadlí vstup posvátna do tohoto světa. Například : nějaký bůh nebo bájný hrdina uskutečnil nějaký čin, tak nezajistil jen jeho existenci, ale tím, že to před ním nikdy nebylo, stalo se to poprvé, tak jeho čin je jeho dílo, božské dílo (teofanie).

Lidské sny a mýty

Víte, kdy se mýtus stává legendou nebo pohádkou? Pokud mýtus lidstvo již nepřijímá jako odhalení mysteria a je nesrozumitený, pak se právě stane legendou nebo pohádkou. Ale nezmizí.

Vraťme se ke snům ...

Sen neprožívá člověk plně, nemůže tak osobní stav proměnit v příkladný obecně platný. Ale může být objasněn a vysvětlen a může potom předat své poselství jasněji. Sen postrádá základní dimenze mýtu, má svůj vlastní rozměr. Neodhaluje však vrstvy reality a už vůbec není vzorcem pro jednání, stanovené bohy nebo bájnými hrdiny, které je jinak je uplatňováno jako příkladné.

Mezi světem snů a mytologií je souvislost

Ukázalo se, že vlastnosti času a prostoru jsou ve snech pozměněny způsobem, který do určité míry připomíná zrušení času a prostoru v mýtech (Eliade). Srovnatelnost postav a událostí z nějakého mýtu a snu nepředpokládá jejich podstatnou totožnost. Náboženská zkušenost se dotýká celého člověka, tedy také hlubokých vrstev jeho bytí. Náboženství však není omezeno na iracionální složky, ale prostě uznává náboženskou zkušenost takovou, jaká je: zkušenost plné existence, jež člověku odkrývá jeho možný způsob bytí v tomto světě.

Struktura nevědomí a realita

Obsahy a struktury nevědomí lze považovat za výsledek pradávných kritických situací a každá existenční krize znovu zpochybňuje realitu tohoto světa, ale i přítomnost člověka na tomto světě. Krize je náboženská, protože bytí na archaických kulturních úrovních splývá s posvátnem. Lze tvrdit, že když je nevědomí zahlceno nespočetnými krajními stavy, může se podobat náboženskému světu.

Co obsahuje náboženství, jakou úlohu zastává

Náboženství, jak říká Eliade, je totiž příkladným řešením každé existenční krize. Začíná zjevením plné skutečnosti, odhalením posvátna. A právě tato skutečnost otvírá lidskou existenci hodnotám ducha. Posvátno je něčím jiným v pravém slova smyslu, je nadsmyslové, a přitom je příkladné v tom smyslu, že vytyčuje vzory hodné následování; transcendence a příkladnost nutí zbožného člověka, aby se zbavil osobních problémů, překročil nahodilost a sám sebe a dospěl k obecným, univerzálním hodnotám. Náboženská zkušenost je naprostou životní krizí a současně jejím příkladným řešením. Odhaluje totiž svět, jenž už není soukromý ani nejasný, ale transpersonální, nadosobní, významný a posvátný, je dílem bohů.

Kdy lze hovořit o náboženství?

O náboženství lze hovořit, jak říká Eliade, a to je zásadní, jen když člověk toto zjevení přijme celým svým bytím. Všechny náboženské struktury a formy, ať jsou jakkoli jednoduché, se podílejí na ontologické úrovni.

Pokud člověk ve svém životě programově odmítá náboženství jako řešení krize své existence, je schopen i odmítnout všechny komponenty a vlivy z minulosti, které ho vytvořily? Je možné se plně osvobodit a vědomě se osvobodit? Tuto otázku si už musí každý položit sám ...