Definitivní žena. Příběh jedné nevěry.

On je ženatý a ona vdaná. Poprvé se setkali na výstavě známého grafika. Nikdy před tím se neviděli, ale jejich oči se v jednom okamžiku do sebe ponořily. Znáte to? Přitažlivost na první pohled? První pohled, který naznačí cosi, co nelze odvrátit? http://www.youtube.com/watch?v=5_NI7MQi7pE Dodávám, že jména postav jsou smyšlená, stejně jako povolání postav. To aby někdo nevztahoval příběh ke své osobě ...

V úterý ráno, kolem osmé hodiny mi volala Anna. Moje nejlepší přítelkyně. A prý, že se mnou musí okamžitě mluvit. Nevím, proč se vždycky leknu, když se mnou chce někdo okamžitě mluvit. Tak, postavila jsem na kávu, udělala pořádek na stole a zalila kytky, aby mne Anna zase nevynadala, že je zanedbávám. Otevřela jsem okno. Venku pršelo. Anna se přihnala přesně v osm. V místnosti prudce zavoněl její parfém.

"Nezlob se, ale musím s tebou mluvit," řekla zase trochu udýchaně a sedla si do křesla. Opravdu, byla velmi rozrušená. Nalila jsem ji kávu,

"Tak začni," nabídla jsem ji cigaretu a přisunula popelník.

"Znáš Aleše Janíčka?" zeptala se.

"Počkej," zamyslela jsem se.

"Ale znáš ho. Určitě," řekla dost nervózně.

"Jo, vzpomínám si. A co je s ním?"

"Znáš ho dobře?"

"Jen z doslechu," řekla jsem dost ledabyle, ale nebyla to pravda. S Alešem jsem studovala poslední ročník na fakultě. Úžasně zábavný a za tu krátkou dobu, co jsem ho znala, se stačil zase rozvést (byl už třikrát rozvedený)  a zahájit jakýsi podivný milostný vztah, s kterým se mi stále svěřoval. A ten jeho vztah nezůstal bez následků. Aleš se rozhodl, že se s ní neožení. A tak nastala doba, bohužel i pro mně, děsných šarvátek, protože ta dáma na něm žádala výživné a vůbec se ho snažila přitáhnout k otcovským povinnostem. Požádal mne, abych ho zastupovala. Nic hanebnějšího jsem v životě nezažila. Aleš byl a je vynikající právník. Podařilo se mu se z toho dostat a zůstalo jen na placení výživného. Kdyby ona věděla,  co z ní dokáže veřejně udělat, jistě by se i toho ráda vzdala. Na jeho osobní kauzy musí mít člověk žaludek.

"Víš, potkali jsme se úplně náhodou na jedné výstavě. Já nevím, jak bych  ti to řekla. Ani nechápu, jak se to mohlo vůbec stát," začala vyprávět a pak se odmlčela.

Podle jejího výrazu jsem pochopila, že propadla jeho kouzlu. Tmavé krásné oči, husté, lehce prošedivělé černé vlasy a vždy dokonale elegantní. A umí mluvit. Ten by ukecal i jalovou krávu. A Anna, ta mu musela padnout do oka. Přesně jeho typ.  V duchu jsem počítala, kolikátá to už je v pořadí a vzpomněla jsem si, že se nakonec přeci jen oženil, kvůli penězům samozřejmě, s dámou o osm let starší, bezdětnou a osamělou.

"Ale pokud se nepletu, on je ženatý, ne?"

Pokrčila rameny. I ona byla vdaná. Jejího muže jsem viděla dvakrát. O dost starší, rozumný, normální chlap. No, snad to unese, pomyslela jsem si a předem jsem ho politovala, protože jsem si uměla představit, že až Aleš rozjede tu svou romantiku, nebude to pro něho nic lehkého.

"Teď na to nemyslím," řekla a vytáhla z mé krabičky další cigaretu.

"A co ode mne potřebuješ?"

Zahleděla se na mne, jakoby chtěla vědět předem, jestli řeknu ano nebo ne.

"Pozvi ho prosím tě na chalupu. Prosím tě. Já tam jako přijedu."

"Aničko, já přeci nemůžu dělat prostředníka takovým vztahům. Neblázni."

"Musím ho vidět," řekla tiše a ruce se jí chvěly, když si zapalovala cigaretu. Bylo mi jasné, že mezi nimi proběhl intimní styk a on ji předvedl svá kouzla. Ráno se sebral a odešel před svítáním. Po francouzsku. To byl jeho styl, chlubil se s ním.

"Aničko, nemůžeš tomu přikládat takový význam. Buď ráda, že ..."

Otevřela kabelku a vytáhla přeložený papír. Podala mi ho. K mému údivu to bylo Alešovo písmo. Napsal ji vlastnoručně  úžasný milostný dopis. Tak to bych od toho dona Juana fakt nečekala. Musím přiznat, že takový dopis mi v životě nikdy nikdo nenapsal. Takže Aleš tentokrát za sebou nechal stopy, což nikdy, kromě toho problému s dítětem, neudělal, alespoň, pokud býval ženatý. I když každá následující manželka byla jeho milenkou ve stávajícím manželství, choval se velmi diskrétně. Neměl rád nepříjemnosti.

"Co mám dělat? Já mu přeci nemohu odepsat."

"A proč ne?" zeptala jsem se.

"Mohl by to jednou ukázat Otovi a já bych to těžko vysvětlovala."

Tak, on ji napíše vlastní rukou milostný dopis, riskuje tedy dost a ona nemá odvahu. No, Aleši, tentokrát jsi na tom špatně.

"Aničko, já si to rozmyslím," řekla jsem a vrátila ji dopis.

Neuběhlo ani pět dní a v kabelce mi zazvonil mobil.

"Neměla bys trochu času?" Ano, byl to Aleš. Čekala jsem, že se bude něco dít.

"Chceš mne navštívit? Klidně můžeš za hodinu v mé kanceláři."

Přišel přesně na minutu. Posadila jsem ho do křesla a podala mu kávu.

"Smím si zapálit?"

Přikývla jsem. Musela jsem zkonstatovat, že se Anně nemohu divit. Kdybych nevěděla o jeho minulosti, řekla bych - krásný chlap. Ubohá Aničko, pomyslela jsem si, z toho se jen tak nevyléčíš.

"Přišel jsem si jen tak pokecat. Vzpomněl jsem si na tebe. Dlouho jsme se neviděli, že ano?"

"No, už je to pár let. Tak jak žiješ?"

"No, moc to neklape. Myslím v manželství. A co ty?"

"Mně to klape. To víš, v jistém věku si člověk už nezahrává."

Odmlčel se. Chvíli pozoroval stoupající kouř z cigarety a pak zase pohled upřel na mne.

"Mám problém," řekl, "byla jsi vždycky kamarádka. Zkus to ještě jednou projevit."

"Aleši, jestli jde o ženskou, tak se mnou nepočítej."

"Počkej, počkej. Nedělej tak rychlé závěry."

Už jsem věděla, že nasadí svou taktiku, aby mne umluvil a zase mne zatáhl do svých milostných avantýr. Ale tentokrát se přepočítáš, holoubku, pomyslela jsem si ze sklopenýma očima. To proto, aby nemohl odezírat mé myšlenky.

"Potkal jsem ženu. Definitivní ženu. Na kterou jsem čekal celý život. Musíš mi pomoci. Prosím tě."

Jediný pohled na něho mi řekl, že to myslí vážně. Ten dopis, který ji napsal, psal s plnou opravdovostí.

"Ty ji znáš. Vím, že jste přítelkyně. Říkala mi to."

"Aleši, pochop. já nemohu dělat prostředníka dvěma zadaným lidem. Co se ode mne chce? Chcete se scházet na naší chalupě? A co manžel? Myslíš, že by to strpěl?"

"On mne pozval na víkend," řekl Aleš a já na něho vyvalila oči. Jak se proboha k němu dostal? Vždyť se vůbec neznali. Aleš je schopný intrikán a tentokrát to udělal mistrovsky.

"Přiznám se, že jsem ho vyhledal a požádal o konzultaci. Dělám teď jeden takový případ a vím, že on je soudní znalec. Zavolal jsem mu. Nezlob se. Anna je první žena v mém životě, o kterou bych opravdu stál. Hodně stál."

"A jak jsi dokázal, že tě pozval na chalupu?"

"Prý o víkendu má čas."

Aleš vypadal spokojeně. Dobře to navlékl. Pěkně mu to hraje podle jeho not.

"Nemohla bys Annu pozvat ty?" zeptal se.

V pátek jsem zvedla telefon a zavolala Anně. Chvíli jsem čekala, až to zvedne.

"Nechtěla bys v sobotu přijet na chalupu?" zeptala jsem se. Chvíli bylo ticho.

"Ty jsi moc hodná, ale asi nebudu mít čas. Víš, Ota chce jet na víkend do hor. Bude prý pěkné počasí."

"Chtěli jsme s manželem nachystat takové pěkné posezení s blízkými přáteli. Pozval i doktora Janíčka," řekla jsem. Na druhé straně zase to ticho ... Asi nemůže mluvit, pomyslela jsem si.

"To mne opravdu mrzí, ale já ... pak ti to vysvětlím."

Položila telefon. Tak Aleši, na tvém nebi lásky se pěkně zatáhlo, pomyslela jsem si. V duchu jsem byla moc ráda, že to tak dopadá a raději jsem se věnovala své práci. Večer zvonil telefon. Manžel se zvedl a šel do pokoje. S někým chvíli mluvil a pak se vrátil.

"Volá ti Anna. Chceš to vzít?"

Vzala jsem telefon.

"Ahoj, tak co je?"

"Nezlob se, nemohla jsem mluvit."

"Já jsem to pochopila. Tak přijedeš?" zeptala jsem se.

"Ne, já jsem o tom přemýšlela. Nechci si dělat problémy. On to asi myslí vážně. Začala jsem litovat, že se to stalo. Připadám si hloupě.  Prostě nechci v tom pokračovat."

"Tak bys mu to měla říci, ne?"

"Proč? Byl to jen nepovedený flirt. Nic víc. Nezlob se. Vyvedlo mně to jen z rovnováhy a už jsem zase vystřízlivěla. Já mám Otu ráda."

V sobotu ráno, sotva jsme dorazili na chalupu, už k naší bráně dorazilo i Alešovo auto. Bezvadně naleštěné. On ve sportovním. Podali si s manželem ruce.

"Jestli bude potřeba, rád vám s něčím pomohu," řekl.

"Ne, není třeba. Jen si udělejte pohodlí. Dáme si kávu a  trochu vydechneme, co říkáte?"

Zavedla jsem ho dovnitř. Ukázala jsem mu, kde máme koupelnu a toaletu. Na nic se mne neptal. Možná, že mu přeci jen zavolala a odřekla to. Když jsem se na něho dívala, najednou mi ho přišlo líto. I když - vím, co má za sebou. A že byl příčinou velkých utrpení druhých lidí, to je také pravda. Ale třeba - někde tam nahoře - se nad ním někdo smiloval a snesl k němu konečně dar lásky. A nebo ho chtěl někdo pořádně vytrestat a ukázat mu, co je to opravdu trpět? Obrátil se ke mně a jeho oči se ptaly. Pokrčila jsem rameny. Sáhl po mobilu, ale pak ho zase odložil.

"Tak já jdu postavit na to kafe."

Seděli jsme na verandě, Zpozorovala jsem, že se občas zadíval k bráně. Čekal na ni. Celá jeho mysl byla soustředěna na okamžik, kdy by se mělo objevit její auto. Nic mu neřekla, pomyslela jsem si.

"Tady je tak pěkně," řekl najednou, " půjdu se projít."

"Jen jděte, když půjdete po cestě pořád rovně, je tam pěkný rybník. Vysedávají tam rybáři. Ticho a klid," řekl manžel. Dívala jsem se za ním, jak pomalu mizí v lese.

"Tak postavíme na oběd, co říkáš?" řekl, "vyberu pár brambor."

Najednou mne popadl strach. Jak manžel zašel za dům, vyběhla jsem po cestě za Alešem. Všude bylo ticho, jen drobný déšť, který šustil ve stromech, to ticho rušil. Až jsem ho uviděla, u rybníka. Seděl na břehu a jeho ramena se lehce otřásala. Pochopila jsem, že pláče.

Moje nejlepší přítelkyně se mi už neozývá. Aleš se přátelí s mým mužem. Už spravili i střechu. O Anně už od té doby nikdy nemluvil, ale já vím, že se hodně změnil. Možná, že něco pochopil. A já často myslím na milostný dopis, který Anně, své definitivní ženě,  napsal. Bylo to jeho nejlepší dílo, které kdy stvořil, neboť bylo psáno z opravdové lásky, která se však nenaplnila.