Zahradník a Růžička

Psali jste někdy za někoho milostné dopisy? Jestli ne, tak to nikdy nedělejte. Můžete v sobě odhalit něco, co jste o sobě nikdy netušili. Povídka je psána v ich - formě, osoby jsou fiktivní. http://www.youtube.com/watch?v=xTYg2Q-vDJ0&feature=related

V podzimních dnech lidé pociťují tesknotu. Někteří upadají do deprese, jiní, kteří jsou osamělí po rozchodu s partneremse touží s někým seznámit, aby nebyli sami, až se rozsvítí vánoční stromeček. Mezi ty poslední patří i má sestra Hanka, mé dvojče. I když jsme téměř identické, lišíme se povahou. Hanka měla smůlu ve vztazích s muži. Možná, že díky své příliš samostatné povaze a neschopnosti navazovat vážnější vztahy. Ale ono je všeho do času.

A najednou ji to, letos v září popadlo. Rozcházela se právě se svým přítelem a hledala koho, kdo by ji ho nahradil.Hned a teď. Všichni jsme ji radili, aby si dala na čas. Třeba na jaře, až bude pěkné počasí, bude mít víc příležitostí. Jen se usmívala a už, jak ji znám, snula své plány na nový život s novou láskou.

Ozvala se mi v telefonu za pár dní na to, co jsem ji ty milostné pletky rozmlouvala. 
„Evi, musím s tebou nutně mluvit, musíme se sejít,“ naléhala na mne. Zrovna jsem měla rozpracovaný článek, termín uzávěrky se blížil, a já jsem ji nechtěla odbýt. Stejně by se nedala.
„Jo. Dnes ve tři. V Modré kavárně.“
Zapsala jsem si to, abych nezapomněla. Už se mi to několikrát stalo.

Když jsem probíhala mezi jedoucími auty na zastávku, napadlo mne, že to bude zase ten její obvyklý problém. Dokonce jsem měla chuť ji zavolat, že mi to nevychází, ale tramvaj přijela a já do ní nastoupila. Pomalu se smrákalo a modrá okna naší kavárny vábivě zářila do ulice. Dostala jsem dokonce chuť na dobrou kávu a cigaretu. Hanka už seděla za stolkem a pořádala velký zákusek.
„Evi, to jsem ráda, že jsi přišla. Už jsem měla strach, že ti do toho něco přišlo.“
„Ne, neboj,“ usmála jsem se, „máme dost času.“
Dojedla zákusek a napila se kávy.
„Podívej, Evi, já jsem se s někým seznámila na Seznamce. Zatím si píšeme. Ale on se chce se mnou sejít. Myslím si, že je to nějaký intelektuál. A to víš, já neumím tak vzletně psát. Nemohla bys mi napsat něco milého, abych to mohla použít? Třeba po částech.“
„Hanko, ty jsi se zbláznila,“ zasmála jsem se, „ještě jsi se s ním nesešla už ho podvádíš.“

„Je takový milý, slušný,“ pokračovala zasněně, „nerada bych o něho přišla. I já mám nárok na štěstí,“ řekla umíněně. Pomyslela jsem si, že ostatní mají na něho nárok taky, ale ten nerespektuje, jak je vidět.
„Jo, to máš,“ řekla jsem raději, protože se mi nechtělo jít do sporu, „ale pokud je seznamka tvým zdrojem štěstí, tak bych si, být tebou dívala pozor. Píší tam všelijací lidé s různými úmylsy a mohla bys mít problémy.“

Zdálo se mi to jako ironie, ji právě upozorňovat na podobné povahy, jakou má ona.
„Neboj, jak to bude podezřelé, tak to utnu,“ prohlásila a já ji věřila. Na utínání vztahů byla opravdu mitrem nad mistry.
„No, jen aby to chtěl utnout on,“ řekla jsem a ona po mně křísla pohledem. Ne, tohle se nesmí stát, to se nestane, jakoby ten její pohled říkal.

„Ale ty máš pořád nějaké řeči,“ řekla po chvilce, „nic na tom není. A kromě toho, tobě nevadí, že jsi sama. Mně to teda vadí.“
„Dobře, večer to napíšu dopis a můžeš se jím inspirovat,“ raději jsem skončila tu řeč. Už se mi to přestalo líbit.

„A hlavně si rozmysli, co vlastně po něm chceš.“

Tak na to mi neodpověděla, protože to nikdy pořádně nevěděla, co chce. Ale mít to musela. Třeba si myslela, že ji někdo na tuto otázku odpoví. Kéž by ...
„Jo a má přezdívku Zahradník a já Růžička,“ řekla s plnou pusou.
„No, to je opravdu skvělé,“ zasmála jsem se.
Ještě chvíli jsem poslouchala, jak je úžasný a pak jsem odjela domů.
♣

Nejsem velký expert na milostnou korespondenci, ale co bych pro svou milou sestřičku neudělala? Napsala jsem v noci dopis, poslal ji ho e-mailem a šla spát.
Odpověděla, též e-mailem, „díky!“ a já měla na nějakou dobu pokoj, jak jsem si myslela.

Před třemi dny nastoupil do naší redakce doktor Bernášek. Měl vést psychologickou rubriku. Byl usměvavý a když s ním člověk hovořil, měl pocit, že pokud má nějaké problémy, tak proto, že si je jen vymýšlí. Posadili ho dočasně do mé kanceláře.

„Tak, tady se mi líbí. Pěkný výhled na Prahu, je to tu provoněné kávou a příjemným parfémem,“ usmíval se na mne a posunul si zlaté brýle ke kořenu nosu. Co bylo na něm nejzajímavějšího, byly jeho oči.

„Máte zajímavou rubriku,“ řekl, „než jsem vůbec kdy tušil, že budu u vás pracovat, tak jsem časopis pravidelně četl. Někdy už člověk neví, co by klientům povídal, tak jsem se inspiroval,“ zasmál se a nevěděla, jestli to myslí vážně.

„A proč jste od toho odešel?“ popadla mne zvědavost, neboť klinický psycholoh je zajímavá profese.

„Kvůli ženským,“ usmál se.

„Ale tady je také dost žen.“

„Je rozdíl být s kolegyněmi a klientkami. Vy to nechápete, ale mezi psychologem a klientkou jsou velmi zvláštní vztahy. A někdy se mi stávalo, že jsem málem do toho spadl. A tak jsem si řekl - a dost. Nikdy jsem se neoženil, protože mne právě ty ženy odrazovaly od takového kroku. Ale jak člověk stárne, připadá si sám.“

Zasněně se zadíval z okna a odmlčel se. Docela jsem ho chápala.

„A vy jste vdaná?“ zeptal se.

„Ne. Už ne,“ odpověděla jsem, „studovala jsem, pak jsem si hledala práci, párkát jsem o ni přišla, tak jsem si zvyšovala kvalifikaci a na vdavky nebyl čas.“

„Někdy si člověk říká, co je v dnešní době lepší. Taková nejistota, a pak myšlenka, že by měl nést problémy i druhého., blízkého člověka, já nevím, opravdu nevím, co bych lidem poradil.“

Za několik dní Hanka za mnou přilétla domů.

„Napsal mi. Napsal mi,“ opakovala udýchaně.

„Ten Zahradník?“ zeptala jsem se lhostejně.

„Jasně, že on.“

Podávala mi vytištěný e-mail. Opravdu, krásný dopis ji napsal. I když nic nesliboval, spíš líčil stav své mysli a svého srdce, něco sliboval. Jen něco, ale bylo to krásné.

„Musíš mu odepsat,“ řekla, když jsme popíjely kávu. Na okno klepal podzimní déšť a bylo to tak romantické, že se mi dokonce chtělo napsat něco citového, něžného, též trochu vyhýbavého o stavu mého srdce.

„Dobře,“ souhlasila jsem, „ale musíš se taky snažit. Až se s ním sejdeš, musíš mluvit podobně, jak píšeš. Jinak to odhalí.“

„A já mám zásadu. Jedna věc jsou slova, druhá činy,“ pronesla a zapálila si cigaretu.

Psala jsem celou noc. Najednou jsem cítila, že mi chybí sdílení citů a ten člověk se mi zdál blízký. Když jsem skončila, venku už trochu svítalo. Byla jsem sice unavená, ale v nitru spokojená. Zřejmě mne dopis uklidnil z mých pochybností o sobě samotné.

Doktor Bernášek přišel do kanceláře zase s výbornou náladou a i když bylo počasí, že by psa nevyhnal, z očí mu žářilo zrovna letní slunce.

„Nedávno jsem četl takovou zajímavou knížku. Jmenuje se Poste restante. Hodáčová ji napsala, ta herečka. O svém milostném vztahu k Nezvalovi. Četla jste ji?“

„;Já Nezvala moc nemusím,“ odpověděla jsem úpřimně.

„Nebuďte zaujatá, paní kolegyně. Psal krásné věci. Třeba ty sonety. Ty mám moc rád.“

„Tak ty znám. Kdysi jsem je na gymplu četla.“

Posunul si zase brýle a usmál se.

„Ať člověk chce nebo nechce, zalezou nějak do mysli,“ řekl.

„Myslíte?“ opáčila jsem.„Vím to. Básně, romantika, láska, to jsou ty zdroje života, ke kterým se lidé vrací, když je jim do ouvej. Ale ne všichni. Rozhodně ne ti, kteří se o takové věci nikdy nezajímali.“

Nevěděla jsem, kam míří, a tak jsem byla raději zticha.

„Tak, a teď po té duševní rozvičce se dáme do práce,“ řekl a otevřel počítač.

Ten den jsme už spolu o ničem takovém nemluvili. A bylo to dobře, protože jsem si nebyla jistá, co bych mu odpovídala. Nebylo mi do řeči a myslela jsem na Hanku, co provedla s dopisem, který jsem ji poslala e-mailem.

A dny ubíhaly, Hanka se neozývala. Snad se pustila do korespondence sama. Ono to bylo vlastně jedno, protože stejně ji žádný takový vztah dlouho nevydržel. Všechno bylo v pohodě, než přišel Hančin e-mail. Přeposílala mi jeho dopis a stručně mi poručila – odepiš mi a pošli mi to. Jindy bych jí to poslala zpět s poznámkou – vlez mi záda, ale tentokrát jsem byla zvědavá, co ji napsal. Jak romantické! Kdyby Hanka měla trochu smysl pro poezii, tak by to ocenila. Ale ona se ani nenamáhala. Opd čeho má mne? Ale nepříčilo se mi to. Udělala jsem si silnou kávu a pustila se do psaní dalšího milostného dopisu. A zase přišlo ráno, zase jsem měla pocit únavy a přitom jakéhosi jasu. I když byla zamračená obloha a co chvíli se měl spustit déšť.

„Vy vypadáte unaveně,“ řekl mi a pátravě se na mne podíval.

„Ale něco jsem psala a než jsem se vzpamatovala, bylo ráno.“

„Tak to je špatné. V noci má člověk spát. Ale, prozraďte mi, co jste psala?“

Nemohla jsem mu říci,co provádíme s Hankou a tak jsem hovořila o povídce, kterou jsem měla rozepsanou v šuplíku. Poslouchal mne jen na půl ucha, jak se mi zdálo, ale mně dělalo nyní mluvení dobře, protože mne probíralo z únavy.

„Jednu dobu jsem dělal psychologa pro policii. Docela na to rád vzpomínám,“ řekl zcela bez spuvislosti a díval se do počítače, „zajímaví lidé ti hříšníci.“

Rozesmálo mě to.

„Čemu se smějete?“

„Hříšníci. To je trefné pro delikventy.“

„Kdybyste to zažila, to je docela jiný svět. Ale já radši vzpomínám na ty své hříšnice, od kterých jsem utekl. Zavčas.“

Doktor Bernášek měl zřejmě pestrý život a jeho články měly vysokou čtenost. Ráda jsem je četla a inspirovaly mne, svým slohem a zaměřením do jádra věci, k psaní milostných dopisů Zahradníkovi. Už jsem se tomu nebránila a korespendence začala probíhat pravidelně. Dokonce jsem si v antikvariátu zakoupila Nezvala. Inspiroval mne. A tak jsem stále více pronikala do své duše, z které tryskaly city, sice zastřené, protože se zatím nehodlala s ním sejít, a tak jsem tvořila vábničky a ovíjela Zahradníka romantickými vizemi, až jsem byla z toho zničená.

„Vy píšete asi epopej, že?“ zeptal se mně jednou, když jsem pila asi třetí kávu, abych neusnula v práci.

„Epopej? To ne,“ zasmála jsem se.

„Tak mi to prozraďte. Jsem hrozně zvědavý,“ naléhal a usmíval se.

„Dobře. Ale nesmíte mne odsuzovat. Já píši své sestře milostné dopisy pro jednoho muže, kterého chce získat. Víte, ona je technický talent, ale hrozné dřevo na psaní.“

„Ano?“ zeptal se pobaveně.

„Naléhala na mne a já stala otrokem toho vztahu.“

„Otrokem?“ opáčil zamyšleně, „ ale to je podvod.“

„Však vy to na mě neřeknete.“

„Ne, neřeknu. Nikomu na světě.“

„Opravdu?“

♣

Dva dny před vánocemi jsem dostala balíček. Když jsem ho otevřela, byla v něm zabalená knížka. Málem mi vypadla z ruky. Zahradník a Růžička, aneb jak kvete láska ma Seznamce. Jiří Bernášek. Bylo tam věnování a dopis.

Milá Evičko,

děkuji Vám za krásné chvíle při naší, i když zprostředkované korespodenci a je mi líto, že jste probděla tolik nocí, abyste mi psala, přes svou sestru tolik krásných dopisů. Už vás nebudu trápit! S Vaši sestrou jsme se v dobrém rozešli. Nyní je řada na Vás, abyste rozhodla náš budoucí osud. Nejsem hlupák, abych nepochopil Vaše city, které jste nikdy sama nevyslovila, ale přitom mne jimi tak okouzlila. Nejsem tak pošetilý, abych nepoznal,. že e-maily píšete Vy. Napsal jsem knížku, kterou Vám posílám, abych postavil pomníček ryzím citům, kterých si nesmírně vážím. Těším se na Vaši odpověď. Váš Jiří Bernášek.“

Je únor. Sedíme spolu v naší kanceláři, pracujeme a občas se na sebe zadíváme. Ještě trochu váháme. Přiznal se mi, že se mu po mých dopisech nějak stýská. Neměl být tak ješitný, možná, že by byly i krásnější, kdyby chvíli počkal s tím odhalováním hříšníků. Sebe potrestal a mne přiměl k napsání této povídky, která je plná krásných vzpomínek na mé inkognito.