O statečném soudci a o umění dobře vládnout

Bylo nebylo? Za jemným oparem snů a krásných fantazií se tyčí hory, zalesněné kopce, něžná údolí a lesy, které skrývají stříbrné hladiny studánek, v kterých se z nebe zrcadlí měsíc i hvězdy a do kterých nahlíží paní Noc. Je ticho, klid, noční vítr šelestí korunami vysokých stromů a v jejich větvích spí ptáci. A ti co bdí, neboť v noci loví, si vyprávějí příběhy z dalekých krajů i z toho svého pro své poučení i potěšení. Zvu vás, mí dospělí a milí čtenáři do pohádkového světa, aby se vyléčily vaše nervy i srdce  a otevřely se vám vnitřní cesty k uvolnění duše, v které je i ukryta člověčí krása. http://www.youtube.com/watch?v=AWyNyTy3OSc&p=20EF7E9CA763F6EF&playnext=1&index=2

V čínské zemi se stalo, ale je to velmi dávno, že vládl starý císař a měl jediného syna. A ten se měl stát následníkem trůnu. A všichni ho od malička hýčkali a rozmazlovali, protože matka mu umřela při jeho narození, takže dospěl k názoru, že je ze všech nejmoudřejší, nejchytřejší a nejvznešenějí. Lidé se mu snažili vetřít do přízně a tak s ním mluvili pouze lichotivě. Do jisté doby vůbec nevěděl, jak se lidé doopravdy chovají, co si myslí a co cítí. Nezajímal se o lidské utrpení, protože ho sám nepoznal. Nezajímal se ani o hlad a bídu, protože to nikdy nezažil. A tak se nedozvěděl, pro pokrytectví svých dvořanů, že v části jeho velké země vypukla zlá nemoc a lidé umírali z bídy, z nakažené vody, hladu a nedostatku péče. A hrozilo, že zlá nemoc přijde i do královského města a zahubí všechny bez rozdílu jejich moci a hodností. A tak nejmocnější dvořané mezi sebou losovali, kdo králi tu nepříjemnost řekne. Všichni se báli, protože věděli, že král je prchlivý. A že může dát popravit každého, kdo mu bude tvrdit něco nepříjemného.
Jednoho dne si mladý císař vyjel na projížďku po svých lesích a uviděl nějakou postavu mezi stromy. Zastavil koně a poručil své družině, aby také zastavila.
„Hej, člověče, sem nikdo nesmí, to jsou císařské lesy,“ zvolal na muže, zahaleného do černého pláště.
„Císařské lesy? To jsem rád, už dlouho bloudím. Sešel jsem s cesty.“
Císaři připadal ten člověk urozený, měl hladce oholenou tvář a temné vlasy se mu vlnily až na ramena. O boku se mu houpal skvostný meč.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho císař, když k němu přijel blíž.
„Jsem soudce Wu-ej,“ řekl soudce.
„Soudce? Neznám žádné soudce. Odkud jsi?“
„Z daleka. Ze země, která s tvou sousedí. A kdo jsi ty?“
„Já jsem císař této země a nejvyší pán,“ prohlásil mladý císař a všichni se hned poklonili až k zemi. Soudce se na ně podíval a musel skrýt úsměv.
„A kam jdeš?“ zeptal se zase mladý císař.
„Navštívit císaře, tedy tebe, pane.“
„Ale mne nemůže jen tak někdo navštěvovat. Nepozval jsem tě,“ řekl mladý císař a pokynul své družině, aby pokračovali v cestě.  A když soudce minuli, ten se za nimi ohlédnul a pak usedl na pařez.
„To je těžké, když panovník neví, kdo je to soudce,“ uslyšel za sebou hlas. Obrátil se a uviděl starého shrbeného člověka, jak má na zádech naložené klestí, až se prohýbá.
„Jdeš jistě s důležitým poselstvím, pane, ale tak tě do paláce nepřijmou.“
„Ano, moje poselství je velmi důležité. Můj král chce vyhlásit vašemu císaři válku, protože nepečuje o svou zemi a nezabránil šíření zlé nemoci, na kterou už umírají i u nás lidé. Poslal mu několik peticí, ale král neodpověděl. Pohrdá varováním.“
Stařec shodil klestí ze zad a usedl vedle soudce.
„Pane, pravda je taková, že nikdo se neodváží mladému císaři takové petice předložit. On ani netuší, že je v zemi zlá nemoc, na kterou není lék, protože uvěznil všechny lékaře a lékárníky, léčitele i ošetřovatele a prohlásil, že by marně ujídali chléb ostatním, když v zemi žádné nemoci nejsou. Věří pouze svému hvězdopravci, který mu z hvězd čte jen dobré zprávy.“
„A to je váš císař úplný blázen?“
Stařec si povzdechl.
„Je to chudák. Maminka mu umřela, sotva se narodil, starý císař neměl na něho trpělivost a tak si ho vychovali dvořané a úředníci po svém. Zkřivili mu duši a charakter. A hříchů má tolik, že si na něho peklo už brousí drápy.“
„Nemohu se vrátit zpátky s nepořízenou. Král je velmi rozezlený, ale spravedlivý. Nechce způsobit neštěstí ještě větší, než ho působí ta nemoc. A lidé nechtějí do války, protože se bojí o své blízké. Bojí se je opustit v nouzi.“
Stařec se zamyslel.
„Víš co, pane? Převlékni se za potulného herce. Císař má velmi rád příběhy a jistě tě v tom převleku do paláce pustí.Zde máš starou lyru, ta ti otevře brány k císaři.“
„A co bych mu měl hrát?“
„Zahraj mu své poselství, zahraj mu příběh o tom neštěstí, které nás potkalo a o kterém nic neví.“
Soudce byl moudrý člověk a znalý světa i zákonů. Starcův nápad se mu zalíbil. Přijal pozvání do jeho chaloupky, tam se převlékl a nalíčil, aby ho nepoznali. Svázal si vlasy do týlu a na hlavu si nasadil směšný klobouk. Nakonec si přehodil přes ramena starý plášť, vzal do ruky starou lyru a vydal se na cestu k paláci.
„Hej, hej, kdo jsi?“ oslovily ho hned zhurta stráže.
„Jsem potulný herec,“ řekl jim soudce a když viděli jeho lyru, pustili ho do paláce.
„Tak běž,“ řekli stráže a zae zavřeli bránu.
A soudce vešel branou na nádherné nádvoří. Stoupnul si doprostřed a zahrál na tu starou lyru, která mu měla otevřít brány císařského paláce. Vzápětí vystrčily dámy hlavy z oken a ševelily.
„Potulný herec přišel. Bude nám vyprávět příběhy.“
A služebné cupitaly na nádvoří, aby ho zavedly do krásných komnat, plných květin a vůní. A hned mu nabízely víno, ovoce a všelijaké laskominy. Vida, pomyslel si soudce. Kdybych přišel ve své hodnosti, tak mne nepustí dál, ale komedianty tu vítají jako krále. V tom kolem něho ztichly všechny hlasy, lidé padaly na kolena a tiskly své hlavy do vysokých koberců a soudce se otočil. Do sálu vešel mladý císař, oblečený do dlouhého županu vyšívaném zlatými draky a podivuhodnými květinami a v rukou držel zlatý šálek s vonící horkou čokoládou.
Soudce se hluboce ukonil.
„Co jsi nám zábavného přinesl?“ zeptal se ho mladý císař zvysoka a zhlížel na něho přísně.
„Přinesl jsem vám příběh, císaři,“ řekl soudce.
„Příběh a o čem?“
„O moudrém králi, který zachránil svou zem i lid před zkázou. O hrdinném králi, o kterém si budou lidé povídat ještě celá staletí, že byl statečný, moudrý a připravený pro svou zem položit jakokouliv osobní oběť. O králi, který pozvedl meč a nebál se smrti, aby zachránil svou zemi.“
„Ano? To si rádi poslechneme. Takový příběh se bude hodit, až večer rozsvítíme lampióny v našich krásných zahradách.“
Soudce se znovu uklonil a dal se odvést do své komnaty, kterou mu připravili, aby se na své vystoupení připravil a také si odpočinul. Vykoupal se v květinové vodě, nalil si růžové víno a sedl si do velikého pohodlného křesla. Díval se do vysokých stromů, které stály v zahradě a v jejich korunách zpívali ptáci o radosti, lásce a moudrosti. Soudce je poslouchal do očí mu vstoupily slzy. Pochopil, jak velké poslání na sebe přijal a kdyby se nepodařilo krále přesvědčit, všechno, co je kolem, ta krása, stromy, květiny, ptáci, prameny, které oživují fontány, zmízí v ohni ve velkém utrpení. Neboť jeho král vládne ohněm a železem a nedá se ničím oblomit. A najednou se cítil slabý a nešťastný.
„Co jsi to učinil, můj pane,“ v duchu hovořil ke králi, „jak bych mohl žít dál, kdyby mne císař této země neposlechl? Jak bych mohl žít dál s tak hrůzným obrazem zkázy? Nikdy jsem takové věci nezkoušel, žil jsem v pohodlí a klidu a plnil tvou vůli.“
Sklonil hlavu do dlaní a plakal. A proto neviděl, že oknem, na obláčku přilétly tři bohyně. Přistály na koberci a pozorovaly Wu-eje a také se podívaly na sebe a usmívaly se.
Soudce Wu-ej zvedl hlavu a spatřil je v jejich oslnivé kráse. Myslel si, že blázní, protože v životě nic takového neviděl a v jejich zemi na žádné bohyně nevěří.
„Neboj se, Wu-eji. My tě známe. A víme všechno o tvých myšlenkách a těžkém poslání, které na tebe uvalil tvůj král,“ řekly mu všechny dohromady.
„Já jsem bohyně Spravedlnosti. Stála jsem při tobě, když jsi studoval a stal se královským soudcem,“ řekla s tou vážnou tváří, oblečená střídmně a na hlavě měla zlatou korunu.
„Já jsem bohyně Lásky,“ řekla ta nejmilejší a nejroztomilejší a rozhodila ruce. Kolem ní začaly kroužit motýli nejrůznějších barev a malí ptáci, kteří krásně zpívali a Wu-ej jim rozuměl.
„Já jsem bohyně Osudu,“ řekla třetí bohyně a měla v ruce krásný, diamanty vykládaný meč.
„A co po mně chcete? Jsem tak nešťastný,“ zvolal Wu-ej.
„Přišly jsme ti na pomoc. Víme, jaký jsi špatný herec, protože se neumíš přetvařovat. Protože z tvých úst vždycky vycházela slova pravdivá a spravedlivá. Ale tvrdá tak, že se tě lidé báli. Ale strachem nikoho nepřesvědčíš.“
A bohyně spravedlnosti se mu hluboce podívala do očí a položila mu svou hebkou ruku na hlavu. Vložila mu do mysli příběh. Bohyně lásky ho vroucně políbila na ústa, třikrát položila svou krásnou ruku na  čelo a třemi dotaky na srdce mu vložila  smysl pro lidskou lásku a moudrost a bohyně Osud mu vložila do ruky harfičku a položila na její struny ruku. A pak ji položila na jeho rty. Tím mu vtiskla píseň.
„Neboj se. Budeme s tebou.“ Zasmály se a zmizely mu z očí.
Když se probral, myslel si, že se mu to zdálo, ale na klíně mu ležela harfička. A tak posílený důvěrou k bohyním, se upravil a čekal, až bude vyzván k účasti na slavnost. Viděl z okna, že dívky rozsvěcí mezi stromy barevné lampiony a chlapci přinášejí stoly a pohodlná křesílka pro hosty. Slyšel krásné zvuky fontán, které se třpytily v tom světle lampiónů, a sevřelo se mu srdce.
„Je to těžké, chlapče,“ uslyšel za sebou hlas, „jeden král miluje zábavy a druhý král zase miluje boj. Ale žádný z nich nezná rozumný kompromis. Přitom každému z nich chybí kousek toho, čeho má ten druhý nadbytek.“
Wu-ej se otočil a uviděl starce.
„Kdo jsi?“zeptal se tiše.
„Jsem duch zemřelého císaře, který tu vládl kdysi dávno. A přišel jsem v té podobě, jak mne vidíš proto, abych ti pomohl zachránit zemi, kterou budovalo mnoho císařů v minulosti. Zlá nemoc a zkáza se rychle šíří a lidé umírají po tisících. Přišel jsem ti pomoci zachránit zemi. Přinesl jsem do tvého srdce statečnost a nebojácnost.“
Ještě dříve, než Wu-ej stačil položit další otázky, vešly do místnosti dívky, aby herce oblékly a nalíčily, jak je zvykem na císařském dvoře. A Soudce Wu-ej vzal harfičku do rukou a šel za cupitavými kráskami do zahrady. Tam bylo připraveno pódium, obklopené lidmi, kteří byli dychtiví poslouchat příběh, a císař seděl vysoko nad nimi na zlatém trůně, před tváří měl zlatou masku, aby mu lidé nemohli hledět do tváře. Soudce Wu-ej vstoupil na pódium a uklonil se obecenstvu. A z jeho rtů vytrskla krásná píseň, která způsobila již při první strofě, že všichni měli slzy v očích. I císař a podivil se, kde ta voda vzala, která mu stéká po tvářích a odložil masku. Na ramena soudce se snesli krásní motýli, které nikdy nikdo, kdo stál kolem, neviděl a měnili barvy, že obecentvo vzdychalo nad tou krásou. I císaři se z hrdla linuly vzdechy. A jak píseň pokračovala, vyrůstaly kolem jeho nohou nádherné květiny a keře, které voněly tak, že lidé téměř omdlévali. Druhá strofa byla o lásce. Kolem soudce Wu-eje se snášeli ptáci a zpívali s ním o milencích, kteří se scházejí v hájích a ztrácejí jeden pro druhého srdce a rozum. A o mladých matičkách, které chovají své děti a otcích, kteří je učí od útlého věku vzdělanosti, cnosti, pokoře, věrnosti, šetrnosti a střídmosti, aby byly šťastné a úspěšné ve svém životě. A někteří klopili oči a hlavy, protože se styděli, že samou rozmařilostí a touhami po zábavách zapomínají vychovávat dobře své děti. A při třetí strofě najednou ustaly sladké tóny a v lampiónech se ztlumilo světlo. A Soudce Wu-ej zpíval o neštěstí a smrti, která kosí lid a děti umírají matkám v náruči. Krásné koně klesají a umírají na velkých pastvinách, mladé dívky, sotva poznaly lásku, padají k zemi jak pokosené obilí. A král vstal ze svého trůnu.
„Co to pěvče, zpíváš? Já ti zakazuji zpívat takové písně. Já ti zakazuji …“
„Císaři, posaď se, ještě jsem neskončil,“ řekl soudce Wu-ej a vzal na sebe tu podobu, v které ho tehdy císař potkal v lese.
„To je skutečnost. Ta píseň je o tvé zemi, císaři. Tvou zemi, zatímco ty se raduješ a myslíš si, že se tě nemůže nic dotknout, hubí zlá nemoc a lidé po tisísích umírají. Zachvíli přijde smrt i do těchto zahrad a paláce. A můj král ti vzkazuje, abys pustil z vězení všechny lékaře a léčitele, lékarníky a ranhojiče, které jsi uvěznil a také všechny lidi, kteří žili pro pravdu a spravedlnost, aby obnovili v zemi pořádek a zdraví. A pokud tak neučiníš, můj král, Feng-wej, zahubí ohněm celou zemi bez lítosti. To je mé poselsví. Jsem soudce Wu-ej.“
A lidé se otočili k císaři.
„Učiň tak,“ volali, „učiň tak, nebo tě zabijeme,“ volali a hrozili pěstmi.
Co mladému císaři zbývalo? Šel do svých komnat, oblékl si zbroj, opásal se mečem a poručil své armádě, aby ho následovala. I soudce musel s nimi. Jeli přes dolinu, kterou nikdy nepřekročili a viděli ohně a zápach, který se šířil kolem dokola. To nešťastní pozůstalí pálili své příbuzné, které zkosila smrt. Císař pocítil hrůzu, ale i divnou sílu, která proudila náhle v jeho těle.
„Najděte všechny nemocné a odvezte je k mému městu,“ velel a tak se stalo, „a ty milý soudče Wu-eji zřídíš nemocnici a dohlédneš na to, aby v ní byl pořádek a lékaři řádně léčili.“
Vojáci vyhledali všechny nemocné a nakládali je na koně a na nosítka, aby je převezli k městu. Někteří zůstali, aby dohlédli na zapálené ohně a pak zničili všechno, co může způsobit šíření nákazy. A lékaři, léčitelé a lékárníci se chopili své práce. A také všichni lidé z paláce, aby vyhnali to neštěstí ze své země. A radovali se, že jejich mladý císař zmoudřel.
„Dobře jsi učinil, můj soudče Wu-eji,“ pochválil ho král, když se soudce vrátil, aby mu řekl, že splnil své poslání, „ale mám jedno přání. Zazpívej mi tu píseň, která nás všechny zachránila.“
Soudce Wu-ej se usmál. Vytáhl svou harfičku a zazpíval první strofu, při které se králi nahrnuly slzy do očí a do srdce mu vstoupila láska a soucit a při druhé ho omámila krása.
„Kdo tě tu píseň naučil?“ zeptal se.
„Tady ty bohyně,“ usmál se soudce Wu-ej, když je uviděl, jak přistávají na svých růžových obláčcích.
„Já nevěřím na žádné bohyně,“ zamračil se král na soudce, ale když viděl, jak jsou krásné, usmíval se. Všechny tři se mu představily a jeho trůn obložily květinami. A v zahradách se ozval ptačí zpěv a zvuk vody ve fontánách.
„Všechno musí být v rovnováze, jak v nebi tak i na zemi. Spravedlnost, láska a osud,“ řekly všechny tři najednou. Král chvíli přemýšlel a pak vstal.
„Vaše přítomnost je zde vítána. Rád si s vámi budu povídat.“
A bohyně se vzesly se smíchem na svých obláčcích.
„Tak milý soudče, jak se ti mám odměnit?“ zeptal se ho, když jejich smích utichnul.
„Vládni spravedlivě, s láskou a moudrostí, abych neměl tolik nepříjemné práce,“ usmál se soudce Wu-ej a král mu to rád slíbil.
A tak je pohádky možná konec. Kdo ví.

Tak to začalo ....

V čínské zemi se stalo, ale je to velmi dávno, že vládl starý císař a měl jediného syna. A ten se měl stát následníkem trůnu. A všichni ho od malička hýčkali a rozmazlovali, protože matka mu umřela při jeho narození. A tak dospěl k názoru, že je ze všech nejmoudřejší, nejchytřejší a nejvznešenějí. Lidé se mu snažili vetřít do přízně. Proto s ním s ním mluvili pouze lichotivě. Do jisté doby vůbec nevěděl, jak se lidé doopravdy chovají, co si myslí a co cítí. Nezajímal se o lidské utrpení, protože ho sám nepoznal. Nezajímal se ani o hlad a bídu, protože to nikdy nezažil.

http://www.youtube.com/watch?v=A3XoYrPoUpU&p=20EF7E9CA763F6EF&index=4&playnext=2

A vypukla zlá nemoc...

A tak se nedozvěděl, pro pokrytectví svých dvořanů, že v části jeho velké země vypukla zlá nemoc a lidé umírali z bídy, z nakažené vody, hladu a nedostatku péče. A hrozilo, že zlá nemoc přijde i do královského města a zahubí všechny bez rozdílu jejich moci a hodností.  Nejmocnější dvořané mezi sebou losovali, kdo králi tu nepříjemnost řekne. Všichni se báli, protože věděli, že král je prchlivý, sobecký a nerozumný, že mu na lidech nezáleží. A že může dát popravit každého, kdo mu bude tvrdit něco nepříjemného. Neboť slyšel jen na lichotky, chválu a pochlebování.

Neznámý pocestný vstoupil císaři do cesty ...

Jednoho dne si mladý císař vyjel na projížďku po svých lesích a uviděl nějakou postavu mezi stromy. Zastavil koně a poručil své družině, aby také zastavila.

„Hej, člověče, sem nikdo nesmí, to jsou císařské lesy,“ zvolal na muže, zahaleného do černého pláště.

„Císařské lesy? To jsem rád, už dlouho bloudím. Sešel jsem z cesty,“ řekl klidně a díval se králi pěkně do očí.  Císaři připadal ten člověk urozený, měl hladce oholenou tvář a temné vlasy se mu vlnily až na ramena. U boku se mu houpal skvostný meč.

„Kdo jsi?“ zeptal se ho císař, když k němu přijel blíž.

„Jsem soudce Wu-ej,“ řekl soudce.

„Soudce? Neznám žádné soudce. V mé zemi nejsou soudci, o všem rozhoduji já. Odkud jsi?“

„Z daleka. Ze země, která s tvou sousedí. A kdo jsi ty?“

„Já jsem císař této země a nejvyší pán,“ prohlásil mladý císař a všichni se hned poklonili až k zemi. Soudce se na ně díval a musel skrýt úsměv.

„A kam jdeš?“ zeptal se zase mladý císař, protože ho ten člověk začal zajímat. Sám sobě se podivil.

„Navštívit císaře, tedy tebe, pane.“

„Ale mne nemůže jen tak někdo navštěvovat. Nepozval jsem tě,“ řekl mladý císař a pokynul své družině, aby pokračovali v cestě.

Podivné království a ještě divnější král ...

Soudce se za nimi ohlédnul a pak usedl na pařez. Kroutil hlavou. Chvíli se mračil, chvíli přemýšlel.

„To je těžké, když panovník neví, kdo je to soudce,“ uslyšel za sebou hlas. Obrátil se a uviděl starého shrbeného člověka, jak má na zádech naložené klestí, až se prohýbá.

„Jdeš jistě s důležitým poselstvím, pane, ale tak tě do paláce nepřijmou,“ pokračoval svým stařeckým hlasem.

„Ano, moje poselství je velmi důležité," řekla soudce starostlivě, "můj pán chce vyhlásit vašemu císaři válku, protože nepečuje o svou zemi a nezabránil šíření zlé nemoci, na kterou už umírají i u nás lidé. Poslal mu několik peticí, ale král neodpověděl. Pohrdá varováním.“

Stařec shodil klestí ze zad a usedl vedle soudce.

„Pane, pravda je taková, že nikdo se neodváží mladému císaři takové petice předložit. On ani netuší, že je v zemi zlá nemoc, na kterou není lék, protože uvěznil všechny lékaře a lékárníky, léčitele i ošetřovatele a prohlásil, že by marně ujídali chléb ostatním, když v zemi žádné nemoci nejsou. Věří pouze svému hvězdopravci, který mu z hvězd čte jen dobré zprávy.“

„A to je váš císař úplný blázen?“

Stařec si povzdechl.

„Je to chudák. Maminka mu umřela, sotva se narodil, starý císař neměl na něho trpělivost, a tak si ho vychovali dvořané a úředníci po svém. Zkřivili mu duši a charakter. A hříchů má tolik, že si na něho peklo už brousí drápy.“

„Nemohu se vrátit zpátky s nepořízenou. Král je velmi rozezlený, ale spravedlivý. Nechce způsobit neštěstí ještě větší, než ho působí ta nemoc. A lidé nechtějí do války, protože se bojí o své blízké. Bojí se je opustit v nouzi.“

Stařec se zamyslel.

„Víš co, pane? Převlékni se za potulného herce. Císař má velmi rád příběhy a jistě tě v tom převleku do paláce pustí.Zde máš starou lyru, ta ti otevře brány k císaři.“

„A co bych mu měl hrát?“

„Zahraj mu své poselství, zahraj mu příběh o tom neštěstí, které nás potkalo a o kterém nic neví.“

Do paláce s písní ...

Soudce byl moudrý člověk a znalý světa i zákonů. Starcův nápad se mu zalíbil. Přijal pozvání do jeho chaloupky, tam se převlékl a nalíčil, aby ho nepoznali. Svázal si vlasy do týlu a na hlavu si nasadil směšný klobouk. Nakonec si přehodil přes ramena starý plášť, vzal do ruky starou lyru a vydal se na cestu k paláci.

„Hej, hej, kdo jsi?“ oslovily ho hned zhurta stráže.

„Jsem potulný herec,“ řekl jim soudce a když viděli jeho lyru, pustili ho do paláce.

„Tak běž,“ řekli stráže a zae zavřeli bránu.

A soudce vešel branou na nádherné nádvoří. Stoupnul si doprostřed a zahrál na tu starou lyru, která mu měla otevřít brány císařského paláce. Vzápětí vystrčily dámy hlavy z oken a ševelily.

„Potulný herec přišel. Bude nám vyprávět příběhy.“

A služebné cupitaly na nádvoří, aby ho zavedly do krásných komnat, plných květin a vůní. A hned mu nabízely víno, ovoce a všelijaké laskominy. Vida, pomyslel si soudce. Kdybych přišel ve své hodnosti, tak mne nepustí dál, ale komedianty tu vítají jako krále. V tom kolem něho ztichly všechny hlasy, lidé padali na kolena a tiskli své hlavy do vysokých koberců.  Soudce se otočil. Do sálu vešel mladý císař, oblečený do dlouhého županu vyšívaném zlatými draky a podivuhodnými květinami. V rukou držel zlatý šálek s vonící omamnými bylinami.

Přinesl jsem vám příběh, pane ...

Soudce se hluboce uklonil.

„Co jsi nám zábavného přinesl?“ zeptal se ho mladý císař zvysoka a zhlížel na něho přísně.

„Přinesl jsem vám příběh, císaři,“ řekl soudce.

„Příběh? A o čem?“

„O moudrém králi, který zachránil svou zem i lid před zkázou. O hrdinném králi, o kterém si budou lidé povídat ještě celá staletí, že byl statečný, moudrý a připravený pro svou zem položit jakokouliv osobní oběť. O králi, který pozvedl meč a nebál se smrti, aby zachránil svou zemi.“

„Ano? To si rádi poslechneme. Takový příběh se bude hodit, až večer rozsvítíme lampióny v našich krásných zahradách.“

Jak velké břemeno, pomyslel si soudce...

Soudce se znovu uklonil a dal se odvést do své komnaty, kterou mu připravili, aby se na své vystoupení připravil a také si odpočinul. Vykoupal se v květinové vodě, nalil si růžové víno a sedl si do velikého pohodlného křesla. Díval se do vysokých stromů, které stály v zahradě a v jejich korunách zpívali ptáci o radosti, lásce a moudrosti. Soudce je poslouchal do očí mu vstoupily slzy. Pochopil, jak velké poslání na sebe přijal a kdyby se nepodařilo krále přesvědčit, všechno, co je kolem, ta krása, stromy, květiny, ptáci, prameny, které oživují fontány, zmízí v ohni a ve velkém utrpení. Neboť jeho panovník vládne ohněm a železem a nedá se ničím oblomit. A najednou se cítil slabý a nešťastný.

„Co jsi to učinil, můj pane,“ v duchu hovořil se svým pánem, „jak bych mohl žít dál, kdyby mne císař této země neposlechl? Jak bych mohl žít dál s tak hrůzným obrazem zkázy? Nikdy jsem takové věci nezkoušel, žil jsem v pohodlí a klidu a plnil tvou vůli.“

Sklonil hlavu do dlaní a plakal. A proto neviděl, že oknem, na obláčku přilétly tři bohyně. Přistály na koberci a pozorovaly Wu-eje a také se podívaly na sebe a usmívaly se.

Soudce Wu-ej zvedl hlavu a spatřil je v jejich oslnivé kráse. Myslel si, že blázní, protože v životě nic takového neviděl a v jejich zemi na žádné bohyně nevěří.

„Neboj se, Wu-eji. My tě známe. A víme všechno o tvých myšlenkách a těžkém poslání, které na tebe uvalil tvůj pán,“ řekly mu všechny dohromady.

„Já jsem bohyně Spravedlnosti. Stála jsem při tobě, když jsi studoval a stal se královským soudcem,“ řekla s tou vážnou tváří, oblečená střídmě a na hlavě měla zlatou korunu.

„Já jsem bohyně Lásky,“ řekla ta nejmilejší a nejroztomilejší a rozhodila ruce. Kolem ní začaly kroužit motýli nejrůznějších barev a malí ptáci, kteří krásně zpívali a Wu-ej jim rozuměl.

„Já jsem bohyně Osudu,“ řekla třetí bohyně a měla v ruce krásný, diamanty vykládaný meč.

„A co po mně chcete? Jsem tak nešťastný,“ zvolal Wu-ej.

„Přišly jsme ti na pomoc. Víme, jaký jsi špatný herec, protože se neumíš přetvařovat. Protože z tvých úst vždycky vycházela slova pravdivá a spravedlivá. Ale tvrdá tak, že se tě lidé báli. Ale strachem nikoho nepřesvědčíš.“

Božská kouzla mu pomohou ...

A bohyně Spravedlnosti se mu hluboce podívala do očí a položila mu svou hebkou ruku na hlavu. Vložila mu do mysli příběh. Bohyně Lásky ho vroucně políbila na ústa, třikrát položila svou krásnou ruku na  čelo a třemi doteky na srdce mu vložila  smysl pro lidskou lásku a moudrost a bohyně Osudu mu vložila do ruky harfičku a položila na její struny ruku. A pak ji položila na jeho rty. Tím mu vtiskla píseň.

„Neboj se. Budeme s tebou,“ zasmály se a zmizely mu z očí.

Když se probral, myslel si, že se mu to zdálo, ale na klíně mu ležela harfička. A tak posílený důvěrou k bohyním, se upravil a čekal, až bude vyzván k účasti na slavnost. Viděl z okna, že dívky rozsvěcí mezi stromy barevné lampiony a chlapci přinášejí stoly a pohodlná křesílka pro hosty. Slyšel krásné zvuky fontán, které se třpytily v tom světle lampiónů, a sevřelo se mu srdce.

„Je to těžké, chlapče,“ uslyšel za sebou hlas, „jeden král miluje zábavy a druhý král zase miluje boj. Ale žádný z nich nezná rozumný kompromis. Přitom každému z nich chybí kousek toho, čeho má ten druhý nadbytek.“

Wu-ej se otočil a uviděl starce.

„Kdo jsi?“zeptal se tiše.

„Jsem duch zemřelého císaře, který tu vládl kdysi dávno. A přišel jsem v té podobě, jak mne vidíš proto, abych ti pomohl zachránit zemi, kterou budovalo mnoho císařů v minulosti. Zlá nemoc a zkáza se rychle šíří a lidé umírají po tisících. Přišel jsem ti pomoci zachránit zemi. Přinesl jsem do tvého srdce statečnost a nebojácnost.“

Wu-wej hraje císaři ...

Ještě dříve, než Wu-ej stačil položit další otázky, vešly do místnosti dívky, aby herce oblékly a nalíčily, jak je zvykem na císařském dvoře. A Soudce Wu-ej vzal harfičku do rukou a šel za cupitavými kráskami do zahrady. Tam bylo připraveno pódium, obklopené lidmi, kteří byli dychtiví poslouchat příběh. A císař seděl vysoko nad nimi na zlatém trůně, před tváří měl zlatou masku, aby mu lidé nemohli hledět do tváře. Soudce Wu-ej vstoupil na pódium a uklonil se obecenstvu. A z jeho rtů vytrskla krásná píseň, která způsobila již při první strofě, že všichni měli slzy v očích. I císař a podivil se, kde ta voda vzala, která mu stéká po tvářích a odložil masku. Na ramena soudce se snesli krásní motýli, které nikdy nikdo neviděl, kdo stáli kolem a měnili barvy. Obecenstvo vzdychalo nad tou krásou. I císaři se z hrdla linuly vzdechy. A jak píseň pokračovala, vyrůstaly kolem jeho nohou nádherné květiny a keře, které voněly tak, že lidé téměř omdlévali. Druhá strofa byla o lásce. Kolem soudce Wu-eje se snášeli ptáci a zpívali s ním o milencích, kteří se scházejí v hájích a ztrácejí jeden pro druhého srdce a rozum. A o mladých matičkách, které chovají své děti a otcích, kteří je učí od útlého věku vzdělanosti, cnosti, pokoře, věrnosti, šetrnosti a střídmosti, aby byly šťastné a úspěšné ve svém životě. A někteří klopili oči a hlavy, protože se styděli, že samou rozmařilostí a touhami po zábavách zapomínají vychovávat dobře své děti. A při třetí strofě najednou ustaly sladké tóny a v lampiónech se ztlumilo světlo. A Soudce Wu-ej zpíval o neštěstí a smrti, která kosí lid a děti umírají matkám v náruči. Krásné koně klesají a umírají na velkých pastvinách, mladé dívky, sotva poznaly lásku, padají k zemi jak pokosené obilí.

Císaři se píseň přestala líbit...

A císař vstal ze svého trůnu.

„Co to pěvče, zpíváš? Já ti zakazuji zpívat takové písně. Já ti zakazuji …“

„Císaři, posaď se, ještě jsem neskončil,“ řekl soudce Wu-ej a vzal na sebe tu podobu, v které ho tehdy císař potkal v lese.

„To je skutečnost. Ta píseň je o tvé zemi, císaři. Tvou zemi, zatímco ty se raduješ a myslíš si, že se tě nemůže nic dotknout, hubí zlá nemoc a lidé po tisísích umírají. Zachvíli přijde smrt i do těchto zahrad a paláce. A můj pán ti vzkazuje, abys pustil z vězení všechny lékaře a léčitele, lékárníky a ranhojiče, které jsi uvěznil a také všechny lidi, kteří žili pro pravdu a spravedlnost, aby obnovili v zemi pořádek a zdraví. A pokud tak neučiníš, můj pán, Feng-wej, zahubí ohněm celou zemi bez lítosti. To je mé poselsví. Jsem soudce Wu-ej.“

A lidé se otočili k císaři.

„Učiň tak,“ volali, „učiň tak, nebo tě zabijeme,“ volali a hrozili pěstmi.

A císař musel učinit to, co si lid přál ...

Co mladému císaři zbývalo? Šel do svých komnat, oblékl si zbroj, opásal se mečem a poručil své armádě, aby ho následovala. I soudce musel s nimi. Jeli přes dolinu, kterou nikdy nepřekročili a viděli ohně a zápach, který se šířil kolem dokola. To nešťastní pozůstalí pálili své příbuzné, které zkosila smrt. Císař pocítil hrůzu, ale i divnou sílu, která proudila náhle v jeho těle.

„Najděte všechny nemocné a odvezte je k mému městu,“ velel a tak se stalo, „a ty milý soudče Wu-eji zřídíš nemocnici a dohlédneš na to, aby v ní byl pořádek a lékaři řádně léčili.“

Vojáci vyhledali všechny nemocné a nakládali je na koně a na nosítka, aby je převezli k městu. Někteří zůstali, aby dohlédli na zapálené ohně a pak zničili všechno, co může způsobit šíření nákazy. A lékaři, léčitelé a lékárníci se chopili své práce. A také všichni lidé z paláce, aby vyhnali to neštěstí ze své země. A radovali se, že jejich mladý císař zmoudřel.

Všechno musí být v rovnováze ...

„Dobře jsi učinil, můj soudče Wu-eji,“ pochválil ho pán, když se soudce vrátil, aby mu řekl, že splnil své poslání, „ale mám jedno přání. Zazpívej mi tu píseň, která nás všechny zachránila.“

Soudce Wu-ej se usmál. Vytáhl svou harfičku a zazpíval první strofu, při které se králi nahrnuly slzy do očí a do srdce mu vstoupila láska a soucit a při druhé ho omámila krása.

„Kdo tě tu píseň naučil?“ zeptal se.

„Tady ty bohyně,“ usmál se soudce Wu-ej, když je uviděl, jak přistávají na svých růžových obláčcích.

„Já nevěřím na žádné bohyně,“ zamračil se král na soudce, ale když viděl, jak jsou krásné, usmíval se. Všechny tři se mu představily a jeho trůn obložily květinami. A v zahradách se ozval ptačí zpěv a zvuk vody ve fontánách.

„Všechno musí být v rovnováze, jak v nebi tak i na zemi. Spravedlnost, láska a osud,“ řekly všechny tři najednou. Král chvíli přemýšlel a pak vstal.

„Vaše přítomnost je zde vítána. Rád si s vámi budu povídat.“

A bohyně se vzesly se smíchem na svých obláčcích.

„Tak milý soudče, jak se ti mám odměnit?“ zeptal se ho, když jejich smích utichnul.

„Vládni spravedlivě, s láskou a moudrostí, abych neměl tolik nepříjemné práce,“ usmál se soudce Wu-ej a pán  mu to rád slíbil.

A tak je pohádky možná konec. Kdo ví...