Pohádka : Za prameny života

Bylo nebo nebylo? Lidé jsou pošetilí, co svět stojí a v době hojnosti lidé nepřemýšlí nad důležitými otázkami, které činí život životem. A tak pošetilí byli i lidé, kteří žili uprostřed pouště, v krásné oáze. Závislí na jednom prameni vody, málem upadli do záhuby, neboť pramen zmizel. A tak se vydali hledat jiné místo k životu ... Pohádka pro dospělé ke krásnému ránu. Sobotnímu ránu. Dobrý den, milí čtenáři!

V jedné velké vesnici žilo mnoho lidí. I když se rozkládala uprostřed pouště, tvořila malou oázu, protože vodu ji přinášel mohutný podzemní pramen vody. A jeden rok  padlo velké sucho a lidé viděli, že jim úroda hyne, rozhodli se, že budou hledat zemi, kde je voda a kde si budou moci zasít pšenici a žito, zasadit zeleninu i ovocné stromy a keře. Naložili na velboudy a osly své majetky a táhli pouští. Byla to cesta plná utrpení! Ve dne bylo nesnesitelné horko a v noci zase zima.Nejvíce strádaly malé děti a staří lidé. A zásob vody ubývalo každým dnem.
„Maminko, zahyneme?“ ptal se malý chlapec.
„Doufejme, že ne,“ zavzdychala matka. Nachvíli zůstala stát, aby si utřela pot a napila se trochu vody. Pak přitiskla k sobě svého synka.
„Neboj se, já tě nedám,“ zašeptala a políbila ho do vlasů.
Za několik dnů putování zvolal náhle chlapec: „Vidím stromy!“ Lidé si mysleli, že už ho z toho horka popadlo šílenství.
„Mami, vidím stromy,“ opakoval a matka se zadívala do dálky a opravdu. Uviděla bohaté, zelené stromy a všichni zvedli unavené hlavy. Jejich záchrana byla na dosah ruky. Příští den, když pomalu zapadalo slunce, stanuli na prahu krásné oázy. Báli se, že je obyvatelé vyženou a tak vyslali hlídky, aby všechno zjistily. Muži se vrátili a radostně volali: „Nikdo tam nebydlí, můžete všichni vejít.“
Bylo to neuvěřitelné, ale lidé věřili zázrakům a povídali si, že jim bylo přáno, aby se zachránili. A dali se do práce. Postavili si domy, vyvrtali studny, protože objevili bohatý pramen vody, zorali políčka a ze zásob upekli chléb a maso. A tak se jim nějakou dobu dařilo dobře.
A přišla doba, kdy oázu objevili jiní poutníci, kteří si kupovali vodu, mouku a maso, ovoce i zeleninu a tak obyvatelé bohatli a začali se mezi sebou přít. Tak si zvolili svého náčelníka, aby uspořádal vztahy a soudil jejich spory. Náčelník si pak vyvolil své pomocníky, kteří rozhodovali o společném bohatství a jeho rozdělování.
A život šel rok za rokem, staří umírali a mladí se rodili a už nebyl téměř nikdo, kdo pamatoval, z jakého utrpení byl lid zachráněn. Pýcha je opanovala, rozmařilost, a to byl krůček k násilí.
Jednoho dne spatřili, že se k nim blíží jezdec na koni. Když ho pustili do vesnice, viděli, že veze vzácné zboží. Pohostili ho a uložili, aby si po dlouhé cestě odpočinul. A když se přesvědčili, že spí, prohledali jeho náklad. Nic na tom, že byli všichni obyvatelé vesnice bohatí! Takové věci ještě nikdy neviděli a zachtělo se jim je mít pro sebe. Chtěli mít ještě víc a víc! A tak zboží odnesli do svých domů a poutníka ve spánku zabili. Pohřbili ho daleko za vesnicí a mysleli si, že se jim nemůže nic stát. Nikdo to přeci neviděl! Kdo je může soudit?
Ale mýlili se. Druhý den zjistili, že všechno to bohatství, které poutníkovi ukradli, se proměnilo v žáby, které nalezly do studní a zkazily vodu. V celé vesnici začala řádit zlá nemoc a kosila mladé i staré. Marně prosili, marně se káli! Neuměli proti nemoci bojovat. A žáby se množily a nikdo je neuměl ze studní vyhnat.
Kde se vzala, tu se vzala, ve vesnici se objevila stařena. Nikdo ji neviděl přijít. Tak byli zaujatí svým neštěstím.
„Co se tu stalo?“ zeptala se náčelníka. A ten ji vyprávěl, jak žáby nalezly do studní a zkazily vodu. Sice neřekl, kde se vzaly, ale stařena, která věděla úplně všechno,pokývala hlavou.
„Vím o způsobu záchrany,“ řekla a mávla holí do vzduchu. Žáby začaly vylézat ze studní a lidé je pobíjeli. Pak mávla holí po druhé a voda se zase zaskvěla čistotou a vůní. Mávla potřetí a nemocní vstali z lůžek. Všichni stařeně děkovali a nabízeli jí zlato, drahokamy a perly.
„K čemu by mi to bylo?“smála se jim.
„Tak čím se ti máme odměnit?“ ptali se.
„Hledejte odpověď na tuto hádanku:Na břehu jezera stojí chudý dům. A přeci v něm bohatství leží. Každý král by ho chtěl mít, ale neví a nezná, v čem vězí.“
Lidé se na sebe dívali a krčili rameny.
„Do roka a do dne přijdu. A chci, abyste mi řekli odpověď na hádanku. Pokud ji neobjevíte, zničím vaši oázu a vás vyženu zpět do pouště.“ A s tím se s nimi rozloučila.
„Musíme přemýšlet,“ říkali si lidé a lámali si hlavy, že zapomněli na své obchody.
„V tom domě musí být bedna zlata,“ mínil náčelník.
„Nebo bedna drahokamů a diamantů,“ mínil další a hádali se, jak ten poklad má vypadat. Po nějaké době, kdy si už byli jisti, že nenašli odpověď, rozhodl náčelník, že vyšle muže, aby se porozhlédli po světě a hledali mezi lidmi odpověď na tu záhadnou hádanku. A také našli ten dům u jezera, o kterém se stařena zmínila.
Když skupina přešla poušť, přijeli do velkého města. Tolik krásných domů a paláců nikdy neviděli! A ty nádherné kroje, obchody a chrámy! A tak se ptali lidí, jestli neznají odpověď na hádanku. Ti se jim smáli, až se za břicho popadali! Tak jeli dál, až přijeli do dalšího krásného města.  Ale sotva se zeptali na odpověď, lidé je vyhnali a volali za nimi, aby se už nevraceli s takovou hloupostí, jinak je zabijí.A tak vyjeli do hor.Nikde nebylo ani človíčka.Jeli po kopcích i dolinami.A jedno krásné ráno uviděli před sebou krásné jezero.Sesedli ze sedel, přivázali své koně a šli k jezeru, aby ses osvěžili.Na břehu spatřili muže, který chytal ryby.
„Dobrý den, rybáři,“ pozdravili ho,“můžeme si chvíli odpočinout, napojit se a umýt se?“ ptali se zdvořile.
„Jistě přicházíte z daleka. Poslužte si. Zajdu za ženou, aby vám něco připravila k jídlu.“
Mezitím, co se koupali a napájeli koně, se vrátil muž s hrnecem plným chutného jídla a rozdělil ho na talíře.
„A kam cestujete? Zdá se, podle vašeho kroje, že jste z daleka.“
„Putujeme celou zemí a hledáme odpověď na hádanku.“ Rybář se zasmál takové pošetilosti. Sebral nádobí a pozval je do domu. Ze dveří vyšla mladá rybářka a vítala je. Rybář ji vykládal, proč přijeli a proč potují po celé zemi.
„Tak, povězte mi tu hádanku a já vám zkusím pomoci. Až ráno vstanete, dozvíte se odpověď.“ Řekla a oni ji recitovali podivnou hádanku. Žena se usmála, a protože se slunce už mělo k západu, ustlala jim lože a všichni se uložili ke spánku.
"Jsme hlupáci! Vždyť v té hádance se mluví o tomto domě. Ale tady žádné bohatství určitě není," mínil jeden z nich a ostatní přikyvovali a mysleli na to, že jsou ztraceni.
Když se ráno, osvěženi, probudili, rybář je pozval k snídani a oni viděli, že žena chová v náruči malé děťátko a krmí ho kaší. Dívali se na ten krásný obraz, až jim srdce zjihlo a oči se jim zarosily slzami.
Odpověď na vaši otázku znám: je to láska. To bohatství je láska,“ řekla ještě jednou.
A tak se vrátili zpět do oázy. A právě včas. K oáze se blížil nějaký jezdec. Všem zatrnulo strachy. Ten strach byl tak veliký, že se mezi sebou objímali, jakoby se loučili.A litovali své zaslepenosti i toho hrozného činu, kterého se dopustili na poutníkovi.Čekali veliký trest.
„Znáte odpově´d na mou hádanku?“ ozval se hlas.
„Ano, známe,“ řekl jeden z těch, který se vrátil ze světa, „ to bohatství je láska.“
„Odpouštím vám,“ řekl ten hlas a oni spatřili tvář poutníka, o kterém si mysleli, že ho zabili.A on jim vyprávěl, jak se zachránil z toho písečného hrobu, pak se převlékl za čarodějnici,která jim dala hádanku,takže ho nepoznali.
A od té doby žili úplně jinak, než dřív.A snad tam žijí dodnes.A pohádky je konec.

Málem zahynuli horkem a žízní, až spatřili oázu

V jedné velké vesnici žilo mnoho lidí. I když se rozkládala uprostřed pouště, tvořila malou oázu, protože vodu ji přinášel mohutný podzemní pramen vody. A jeden rok  padlo velké sucho a lidé viděli, že jim úroda hyne, rozhodli se, že budou hledat zemi, kde je voda a kde si budou moci zasít pšenici a žito, zasadit zeleninu i ovocné stromy a keře. Naložili na velboudy a osly své majetky a táhli pouští. Byla to cesta plná utrpení! Ve dne bylo nesnesitelné horko a v noci zase zima. Nejvíce strádaly malé děti a staří lidé. A zásob vody ubývalo každým dnem.

„Maminko, zahyneme?“ ptal se malý chlapec.

„Doufejme, že ne,“ zavzdychala matka. Na chvíli zůstala stát, aby si utřela pot a napila se trochu vody. Pak přitiskla k sobě svého synka.

„Neboj se, já tě nedám,“ zašeptala a políbila ho do vlasů.

Za několik dnů putování zvolal náhle chlapec: „Vidím stromy!“ Lidé si mysleli, že už ho z toho horka popadlo šílenství.

„Mami, vidím stromy,“ opakoval a matka se zadívala do dálky a opravdu. Uviděla bohaté, zelené stromy a všichni zvedli unavené hlavy. Jejich záchrana byla na dosah ruky. Příští den, když pomalu zapadalo slunce, stanuli na prahu krásné oázy. Báli se, že je obyvatelé vyženou a tak vyslali hlídky, aby všechno zjistily. Muži se vrátili a radostně volali: „Nikdo tam nebydlí, můžete všichni vejít.“

Stal se zázrak, ale ten dlouho netrval...

Bylo to neuvěřitelné, ale lidé věřili zázrakům a povídali si, že jim bylo přáno, aby se zachránili. A dali se do práce. Postavili si domy, vyvrtali studny, protože objevili bohatý pramen vody, zorali políčka a ze zásob upekli chléb a maso. A tak se jim nějakou dobu dařilo dobře. A přišla doba, kdy oázu objevili jiní poutníci, kteří si kupovali vodu, mouku a maso, ovoce i zeleninu a tak obyvatelé bohatli a začali se mezi sebou přít. Tak si zvolili svého náčelníka, aby uspořádal vztahy a soudil jejich spory. Náčelník si pak vyvolil své pomocníky, kteří rozhodovali o společném bohatství a jeho rozdělování.  A život šel rok za rokem, staří umírali a mladí se rodili a už nebyl téměř nikdo, kdo pamatoval, z jakého utrpení byl lid zachráněn. Pýcha je opanovala, rozmařilost, a to byl krůček k násilí.

Poskvrnili svůj život zločinem

Jednoho dne spatřili, že se k nim blíží jezdec na koni. Když ho pustili do vesnice, viděli, že veze vzácné zboží. Pohostili ho a uložili, aby si po dlouhé cestě odpočinul. A když se přesvědčili, že spí, prohledali jeho náklad. Nic na tom, že byli všichni obyvatelé vesnice bohatí! Takové věci ještě nikdy neviděli a zachtělo se jim je mít pro sebe. Chtěli mít ještě víc a víc! A tak zboží odnesli do svých domů a poutníka ve spánku zabili. Pohřbili ho daleko za vesnicí a mysleli si, že se jim nemůže nic stát. Nikdo to přeci neviděl! Kdo je může soudit? Ale mýlili se. Druhý den zjistili, že všechno to bohatství, které poutníkovi ukradli, se proměnilo v žáby, které nalezly do studní a zkazily vodu. V celé vesnici začala řádit zlá nemoc a kosila mladé i staré. Marně prosili, marně se káli! Neuměli proti nemoci bojovat. A žáby se množily a nikdo je neuměl ze studní vyhnat.

Zlá věštba

Kde se vzala, tu se vzala, ve vesnici se objevila stařena. Nikdo ji neviděl přijít. Tak byli zaujatí svým neštěstím.

„Co se tu stalo?“ zeptala se náčelníka. A ten ji vyprávěl, jak žáby nalezly do studní a zkazily vodu. Sice neřekl, kde se vzaly, ale stařena, která věděla úplně všechno,pokývala hlavou.

„Vím o způsobu záchrany,“ řekla a mávla holí do vzduchu. Žáby začaly vylézat ze studní a lidé je pobíjeli. Pak mávla holí po druhé a voda se zase zaskvěla čistotou a vůní. Mávla potřetí a nemocní vstali z lůžek. Všichni stařeně děkovali a nabízeli jí zlato, drahokamy a perly.

„K čemu by mi to bylo?“smála se jim.

„Tak čím se ti máme odměnit?“ ptali se.

„Hledejte odpověď na tuto hádanku: Na břehu jezera stojí chudý dům. A přeci v něm bohatství leží. Každý král by ho chtěl mít, ale neví a nezná, v čem vězí.“

Lidé se na sebe dívali a krčili rameny.

„Do roka a do dne přijdu. A chci, abyste mi řekli odpověď na hádanku. Pokud ji neobjevíte, zničím vaši oázu a vás vyženu zpět do pouště.“ A s tím se s nimi rozloučila.

„Musíme přemýšlet,“ říkali si lidé a lámali si hlavy, že zapomněli na své obchody.

„V tom domě musí být bedna zlata,“ mínil náčelník.

„Nebo bedna drahokamů a diamantů,“ mínil další a hádali se, jak ten poklad má vypadat. Po nějaké době, kdy si už byli jisti, že nenašli odpověď, rozhodl náčelník, že vyšle muže, aby se porozhlédli po světě a hledali mezi lidmi odpověď na tu záhadnou hádanku. A také našli ten dům u jezera, o kterém se stařena zmínila.

A putovali za záchranou

Když skupina přešla poušť, přijeli do velkého města. Tolik krásných domů a paláců nikdy neviděli! A ty nádherné kroje, obchody a chrámy! A tak se ptali lidí, jestli neznají odpověď na hádanku. Ti se jim smáli, až se za břicho popadali! Tak jeli dál, až přijeli do dalšího krásného města.  Ale sotva se zeptali na odpověď, lidé je vyhnali a volali za nimi, aby se už nevraceli s takovou hloupostí, jinak je zabijí.A tak vyjeli do hor.Nikde nebylo ani človíčka.Jeli po kopcích i dolinami.A jedno krásné ráno uviděli před sebou krásné jezero.Sesedli ze sedel, přivázali své koně a šli k jezeru, aby ses osvěžili.Na břehu spatřili muže, který chytal ryby.

„Dobrý den, rybáři,“ pozdravili ho,“můžeme si chvíli odpočinout, napojit se a umýt se?“ ptali se zdvořile.

„Jistě přicházíte z daleka. Poslužte si. Zajdu za ženou, aby vám něco připravila k jídlu.“

Mezitím, co se koupali a napájeli koně, se vrátil muž s hrnecem plným chutného jídla a rozdělil ho na talíře.

„A kam cestujete? Zdá se, podle vašeho kroje, že jste z daleka.“

„Putujeme celou zemí a hledáme odpověď na hádanku.“ Rybář se zasmál takové pošetilosti. Sebral nádobí a pozval je do domu. Ze dveří vyšla mladá rybářka a vítala je. Rybář ji vykládal, proč přijeli a proč potují po celé zemi.

„Tak, povězte mi tu hádanku a já vám zkusím pomoci. Až ráno vstanete, dozvíte se odpověď.“ Řekla a oni ji recitovali podivnou hádanku. Žena se usmála, a protože se slunce už mělo k západu, ustlala jim lože a všichni se uložili ke spánku.

"Jsme hlupáci! Vždyť v té hádance se mluví o tomto domě. Ale tady žádné bohatství určitě není," mínil jeden z nich a ostatní přikyvovali a mysleli na to, že jsou ztraceni.

Kde prýští pramen života?

Když se ráno, osvěženi, probudili, rybář je pozval k snídani a oni viděli, že žena chová v náruči malé děťátko a krmí ho kaší. Dívali se na ten krásný obraz, až jim srdce zjihlo a oči se jim zarosily slzami.

Odpověď na vaši otázku znám: je to láska. To bohatství je láska,“ řekla ještě jednou.

A tak se vrátili zpět do oázy. A právě včas. K oáze se blížil nějaký jezdec. Všem zatrnulo strachy. Ten strach byl tak veliký, že se mezi sebou objímali, jakoby se loučili.A litovali své zaslepenosti i toho hrozného činu, kterého se dopustili na poutníkovi. Čekali veliký trest.

„Znáte odpověď na mou hádanku?“ ozval se hlas.

„Ano, známe,“ řekl jeden z těch, který se vrátil ze světa, „to bohatství je láska.“

„Odpouštím vám,“ řekl ten hlas a oni spatřili tvář poutníka, o kterém si mysleli, že ho zabili. A on jim vyprávěl, jak se zachránil z toho písečného hrobu, pak se převlékl za čarodějnici, která jim dala hádanku, takže ho nepoznali.

A od té doby žili úplně jinak, než dřív. A snad tam žijí dodnes. A pohádky je konec.