Domácí týrání

Se znepokojením sleduji, kolik lidí žije v nešťastných vztazích, kolik lidí využívá psychiatrické léčby a rozvodem padá do náruče osamělosti, beznaděje a smutku, který se pozvolna mění v depresi. Hodně dlouho jsem se rozmýšlela, než jsem se odhodlala tuto záležitost rozebírat, ale nový případ, s kterým jsem se setkala, mi dodal odvahy i vnitřní kuráže se ponořit do tak truchlivé záležitosti.

Týrání je zvláštní fenomén

Týrání partnera je zvláštní fenomén a teprve nedávno bylo zmedializován a začali se jím zabývat i odborníci kriminální psychologie. V čem je zvláštním fenoménem? Na rozdíl od jiných trestných činů tohoto charakteru nemá vlastně žádný konkrétní cíl, účel. Ani není pácháno v afektu a zdá se, podle studií, že ani nedostatek financí, které způsobují stres, nehraje žádnou roli, protože týrání partnera se nezřídka objevuje i u dobře finančně zajištěných rodin. Dokonce, jak bylo zjištěno, týranými osobami jsou lidé obdařeni velkou laskavostí, trpělivostí a současně zatíženy strachem ze svého násilnického partnera. Projevuje se tu velká snaha vyhovět a udržet klid. Tedy nejde o násilí na základě provokace týrané osoby. Také se zjistilo, a to je opravdu pozoruhodné, že nejde o poruchu partnerské komunikace, jak se to dříve předpokládalo. Až nyní se došlo k tomu, po mnoha výzkumech k názoru, že jde o osobnostní založení pachatele. To hraje podstatnou roli, nikoliv chování týraného partnera, které může pouze už ovlivnit maličkosti ve způsobu provedení týrání. Velmi zajímavé je také zjištění, že alkohol hraje jakousi roli, ale není příčinou domácího násilí. Pachatel pouze pod opojením ventiluje své agresivní založení a spoléhá na to, že ho ostatní omluví, že jednal pod vlivem alkoholu.

Jak tedy definovat domácí násilí?

Po tom všem, co je uvedeno v předchozím textu, se nyní snadno dobereme k definici domácího násilí a snažmě se ji zapamatovat. Domnácí násilí je tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera a ze strany oběti jde o ponižování lidské důstjnosti, pak o osobní bezpečí na nakonec i o život.

Proč týraná osoba tyrana neopustí?

Nápadné je, že přetrvává citová vazba k agresorovi, týraná osoba s ním setrvává v partnerském vztahu a zatajuje skutečnost, že agresor na ni páchá násilí. Podle M. A. Douglasové lze veškeré symptomy u týraných žen rozčlenit do tří kategorií. Jsou to (1) příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu (PTSP); (2) naučená bezmocnost; (3) sebezničující reakce.
Příznaky spadající pod PTSP

U týraných žen je zvýrazněna ztráta životních perspektiv kombinovaná s celkovou netečností až otupělostí. Dlouhodobě týrané ženy není snadné oslovit, v kontaktu se jeví jako málo přístupné, vyznačují se sníženou dynamikou reakcí, projevují malou účast na vnějším dění. Pro ně je typickým projevem zablokování exprese vzteku. Týrané ženy nejsou schopny se přirozeně chovat, jestliže vůči nim někdo prezentuje silné negativní emoce, jako např. vztek či zlost. Samy mají tendenci utíkat před konflikty, nejsou připravené ventilovat spontánně své emoce vzteku a zlosti. U týraných žen se často setkáváme s tzv. extrémní laskavostí. Zejména při kontaktu s autoritou projevují nápadnou vstřícnost, neprůbojnost, chtějí vyhovět. Toto chování lze registrovat i při prvních kontaktech s ošetřujícím lékařem či v poradnách.
Naučená bezmocnost

Naučená bezmocnost představuje specifický důsledek týrání blízkým člověkem. Jejím jádrem je následující tvrzení: jestliže se jedinec naučí, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a že každý jeho pokus změnit nepříjemnou událost končí prohrou, propadne letargii a pasivitě, která v extrémním případě může vést až k jeho smrti. Týraná žena ztrácí respekt ke své vlastní osobě. Ztráta pocitu vlastní hodnoty je doprovázena nejistotou, nerozhodností a někdy i pokřivením obvyklých měřítek. Týraná žena si například není jista ani hodnocením toho, co se kolem ní děje. Neví, zda je normální vše snášet, nebo naopak vyjít s problémem za hranice soukromí a hledat pomoc.
Sebezničující reakce

Jde o typickou, přirozenou strategii vyrovnávání se s opakovaným a nevypočitatelným násilím, které na oběti páchají její blízcí. Sebezničující reakce se objevují především u dlouhotrvajícího týraní a zahrnují zejména následující jevy: (1) popírání viny útočníka (týraná žena vyviňuje partnera a připisuje zneužívání mimořádným vnějším okolnostem, jako je nezaměstnanost, nemoc, alkoholizace); (2) minimalizace následků (týraná žena minimalizuje skutečné následky, například bagatelizuje svá zranění, zlehčuje intenzitu i nebezpečnost útoků, nevnímá vážnost situace); (3) popírání viktimizace (týraná žena vehementně popírá své zneužívání, pro svá zranění udává nepravé důvody, mohou se objevit různé podoby disociace (necitlivosti na bolest, psychogenní amnézie, vzácně také mnohočetná osobnost); (4) odmítání možností záchrany (týraná žena popírá reálné možnosti pomoci, vnímá je jako pro ni nepoužitelné, patří sem také opakované návraty k týrajícímu partnerovi, vymizení úvah o rozvodu).

Fenomén Jekyll a Hyde

Oběť je decimována střídáním neutrálních či laskavějších podob vztahu s hrubou fyzickou agresí doprovázenou zjevným nepřátelstvím. Syndrom týrané ženy je vlastně odpovědí na periodický, ale nevypočitatelný výskyt zcela odlišných modalit chování u pachatele. Týrající partner střídá ve vztahu k ženě slušné zacházení s velmi špatným zacházením. Čím vyhrocenější a vyprofilovanější jsou obě tyto krajnosti, tím pravděpodobněji dochází ke vzniku tzv. paradoxní vazby týrané ženy na partnera. Jejím přirozeným důsledkem jsou sebezničující reakce.

Mentální odpověď

Psychologickým základem sebezničujících reakcí je mentální odpověď na zneužívání, která je pracovně označována jako manipulace s realitou. Manipulace v tomto případě znamená, že týraná žena si vytváří svůj vlastní mentální skript zvláštního světa, ve kterém má i nevysvětlitelné násilí své zdánlivě logické, věcné důvody. Pomocí mentálních konstrukcí se mění nesnesitelná realita tak, aby byla pro oběť ještě přijatelnou. Manipulace dodává oběti i sílu pro fungování v nezbytných životních rolích (v zaměstnání, vůči dětem, atd.). V manipulaci je vždy přítomno sebeobviňování, nejčastěji připíše týraná osoba vinu za incidenty sama sobě. To je důležitý rozlišující znak mezi skutečnou a předstíranou viktimizací, neboť u zinscenovaných obvinění z domácího násilí se u údajné oběti se sebeobviňováním nesetkáváme.
Soukromí jako místo činu

K domácímu násilí dochází uvnitř reálného osobního vztahu mezi mužem a ženou, který může mít podobu manželství anebo podobné déletrvající relace (druh-družka). Agresor na svoji oběť útočí na soukromé půdě (nejčastějším místem činu je společný byt), případně jinde v ústraní, kam nedosahuje veřejná kontrola. Oběť je v průběhu napadání vždy izolována od možností jakékoli pomoci zvenčí.
Opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů

Domácí násilí má svou příznačnou dynamiku. Předchází mu často snaha izolovat partnera od ostatního sociálního okolí a omezování či přímo zakazování běžných kontaktů s přáteli a známými. Vlastní domácí násilí začíná drobnějšími výpady a útoky na partnera. Zatímco zaražená a zasažená oběť je zaskočena a má tendenci je omlouvat jako ojedinělé excesy, agresor stupňuje intenzitu své ataky (z jednotlivé rány se stává bití, k úderům se přidávají kopy, pálení kůže apod.) a také zkracuje intervaly klidu (mizí fáze kání a slibů rodinné pohody). Platí empirický poznatek, který byl shrnut do následující lakonické charakteristiky: domácí násilí vždy eskaluje a nikdy neskončí samo od sebe.
Násilníci jsou muži i ženy

Ovšem psychické násilí nejenže není patrné pro okolí ani blízké osoby, ale nemusí si jej dlouhou dobu uvědomit ani samotná oběť. Přestože ve většině případů bývají násilníky muži a s domácím násilím máme často téměř automaticky spojenou mužskou agresivitu a převahu, násilí se dopouštějí i ženy.  Právě na poli násilí psychického ženy muže v udávaných počtech agresorů dohánějí. Přece jen žena sotva může svému muži tak snadno ublížit fyzicky jako on jí, uchyluje se proto častěji k psychickému týrání. Jestliže se terčem útoku stává muž, je tendence popírat realitu ještě častější. Zatímco v případě týraných mužů, kteří stále tvoří menšinu v počtech obětí, jde častěji o zmiňované psychické násilí, ženy se setkávají mnohdy i s velmi brutálními útoky, zhruba 15 procent žen bylo fyzicky napadáno dokonce v době těhotenství. 
Psychoteror
Ženy ve všech věkových skupinách se setkávají často urážkami, ponižováním, neustálou kritikou, s izolací od okolí nebo citovým vydíráním. Hlavními mužskými zbraněmi jsou vyhrožování, vynucování sexu nebo odstřižení od financí.  S „mírnějšími“ formami, které však mohou nabýt obludných rozměrů se ženy setkávají natolik často, že by je ani nenapadlo leckdy považovat je za násilí.

Prosazování mužské dominance za každou cenu

Ženy bývají častěji více zranitelné, citlivé a mnohdy ekonomicky více či méně závislé na svém protějšku. To vše nahrává mužskému egoismu a touze prosadit vždy za každou cenu svou dominanci. Zesměšňování, znevažování názorů a ponižování považují muži za běžný způsob, jak dosáhnout poslušnosti.  Jestliže je žena navíc ve značné míře závislá na příjmech svého partnera, může následovat to, co se nazývá jako „potravinový teror“. Žena nedostává dostatečné prostředky na vedení domácnosti, jestliže nevychází, je kritizována, že domácnost nezajišťuje řádně.

Kolik je takových případů! Ale rozhodně je víc než nutné se s nimi seznamovat a třeba i pochopit, že určitá osoba je obětí týrání, i když se takové myšlence brání. Neměla by si zvykat na tyranské chování a už vůbec ne na násilnické projevy. Tento článek není žádným feministickým výplodem, ale jeho zdrojem je mnoho výzkumů, které se věnují fenoménu domácího týrání.

Převzato z odborné literatury zabývající se tímto fenoménem