Ráda čtu Haška a ještě se u četby směji

Ne, nechci oponovat kolegyni bloggerce, která píše, že nemá ráda Švejka, má na to právo. Však to také není jednoduché čtivo a člověk, aby to pochopil, musí pochopit dobu, v které to bylo psáno. Já na to jdu jinak. Učím se od Haška psát ironické fejetonky a všelijaké špičaté postřehy. Už dlouho jsem se tak nenasmála, když jsem vytáhla svou sbírku článků z dobového tisku. Je to zvláštní, s odstupem času, číst práce autorů, kteří už dávno nejsou mezi námi a v té době ani netušili, jaký vezmou konec. Jaroslav Hašek to neměl vůbec lehké a taky umřel poměrně mladý (1883- 1923). http://www.youtube.com/watch?v=1aDivjdU6rQ&feature=related

Úryvek z povídky "Karel byl v Praze"

Povídka byla napsána kolem roku 1916.

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu
byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď
šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal
si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při
prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil
se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn". Při
druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal
přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal
rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře
arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické
fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.
Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti
arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové
doktor Heyrovský a doktor Ott.
Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské
jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům
profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika.
Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá
stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je
odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu §
2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.
Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké
právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné
odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a
profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva.
Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech
o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze.
Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!

Šlechtic doktor Heyrovský, který již dvacet let před tím, než mu byl propůjčen titul šlechtice, nosíval licousy, které nosí buď šlechtici nebo lokajové, byl u něho dvakrát, za kterouž dobu dal si šít asi čtyry fraky u krejčovské firmy Křížovy v Praze. Při prvé přednášce udělil mu arcikníže asi pět minut času a vyjádřil se o římském právu: "Das ist aber doch ein uraltes Blödsinn". Při druhé přednášce ráčil rozkázat, aby místo něho poslouchal přednášku doktora Heyrovského nějaký komorník. Pak dostal rektorát university Karlo-Ferdinandovy v Praze přípis z kanceláře arciknížecí o bezodkladném zaslání vysvědčení na právnické fakultě nejvyššímu hofmistrovskému úřadu ve Vídni.  Proto sestavena komise, která se bezodkladně vypravila podrobiti arciknížete Karla zkoušce z práv. Komise té zúčastnili se pánové doktor Heyrovský a doktor Ott. Arcikníže Karel komisi přijal velice originelně v císařské jízdárně, kam je pozval. Byl velice roztomilý a ukázal pánům profesorům svého oblíbeného hřebce Enrika. Následovala malá přesnídávka, při které byla na stole tak dobrá stará benediktinka, že starý doktor Heyrovský v kočáře, který je odvážel do Prahy, vykládal po celé cestě doktoru Ottu § 2. mlýnského řádu z roku 1814, při čemž doktor Ott spal.

Při celé návštěvě na hradě nebylo ani sebe menší zmínky o nějaké právnické otázce. Vše šlo hladce a v rukavičkách. Bylo to krásné odpůldne, kdy po dlouhé řadě let pan profesor Heyrovský a profesor Ott nezavadili ani slůvkem o práva. Tím myslím, že je náležitě doplněna zpráva v německých časopisech o složení právnické zkoušky císařem Karlem v Praze. Ne ty s námi, ale my s tebou, Karle, promluvíme po česku!

Tento úryvek se mi velmi líbil z jednoho důvodu. Jak je brilantně, lehce a přitom tak ironicky (nikoliv s výsměchem) napsaný. V tom byl Jaroslav Hašek velký mistr. To mu nemůže opravdu nikdo upírat ...
Interwiev s panem cenzorem

Večerní České slovo 13/ 1 3 8 15 19 25, 3. 1. až 1. 2. 1921
Interview s panem cenzorem
Byl jsem již mnohokráte vybídnut, abych navštívil pana cenzora a s ním pohovořil, ale vždy jsem to odkládal, neboť jsem měl neurčitý pocit hrůzy před tím mužem. Mohu říci, že trpěl jsem utkvělou představou, že mne ten muž škrtne.
Nemohu vám vyložit, jak jsem si to vlastně představoval, ale byl to velice nepříjemný pocit, spojený vždy s mrazením na zádech.
Konečně však přece odhodlal jsem se, že ho navštívím a vyptám se na jeho povšechné názory. Soudil jsem, že to musí být člověk zlého vzezření, schopný všeho, ale zmýlil jsem se, neboť našel jsem uhlazeného pána, který se na mne bolestně usmíval a žádal, abych byl tak laskav a posadil se.
„Můžeme si klidně pohovořit,“ pravil, „a doufám, že si trochu opravíte své mínění o mně. Přiznávám, že někdy dělám hlouposti…“
Máchl jsem rukou a učinil odmítavý posuněk.
„Ne, věřte mně, zcela loajálně vám říkám, že někdy dopustím se různých hloupých kousků, ale za to já nemohu!“ Usmál se smutně a požádal mne, abych si blíže prohlédl jeho lebku.
Měl velice nízké čelo a hlavu sraženou.
„Psali o mně,“ pravil, „že jsem v mládí spadl se stromu a udeřil se hlavou o zem, že jsem spadl na hlavu, ale to není pravda. Hlava mně byla zmáčknuta krátce po porodu, neboť krátkozraký lékař se mně posadil na hlavu, a od toho to typické zmáčknutí mé lebky. Původně měli za to, že nevydržím, a když, že budu velice slabomyslný, ale chválabohu přečkal jsem to všechno a dnes jsem cenzorem. I tu někdy trpívám bolestmi hlavy a tu provedu hloupé kousky, já, pane, nekonfiskuji někdy vyložené urážky církve a jiné věci. Asi před čtyřmi léty například propustil jsem větu: ‚Nesl trpělivě svůj kříž.‘ Pane, vy víte, kdo nesl kříž, že to byl náš Spasitel, ale zde byla řeč o jednom ševci. Jakmile jsem však zotaven, nelekám se žádných překážek a s chutí pustím se do práce. Vy nevíte, ctěný pane, jak dnes jsou tihle spisovatelé a žurnalisté poťouchlí a mazaní všemi mastmi. Napíšou si takové napohled neviňoučké věci, že člověk teprv delším přemýšlením nalezne v tom háček, neboť, jak praví Tolstoj: ‚Zachycen drápek a chycen celý ptáček.‘ Tu větu jsem mimochodem řečeno také konfiskoval, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy jistá vysoká osobnost roztrhla si lovecký kožíšek o trní.
Abych vám tedy řekl, jak jsou mazaní, všimněte si například věty: ‚Stál opřen o strom a díval se do bouře a vzpomínal.‘ Věta jest napohled bezvýznamná, neurážlivá, ale jen napohled.“
Vstal a počal chodit po pokoji.
„Všimněte si však, že napsáno bylo blízko vedle sebe: ‚bouře‘ a ‚vzpomínal‘. Dobrá, vám se to zdá být bezzávadným, ale já nemohl tu větu propustit, já ji musel konfiskovat, neboť nejmarkantněji utkví v mysli čtenáře slovo ‚bouře‘ a čtenář psychologickým postupem veden počne vzpomínat na bouře vůbec a pak si řekne, že jsou bouře též jiného druhu než jen přírodní zjevy nebeské, nýbrž i bouře politické, kravály, pane, demonstrace.“
Chodil po pokoji:
„Vytloukají okna, volají: ‚Hanba vládě, pryč s nimi, hanba policii.‘ Hází kamením, a pane, to já mám pustit, já, státní úředník? A tak hezky vezmu modrou tužku a zaškrtnu větu. Nemívám vůbec rád, když někdo píše například: ‚A tu si myslel leccos.‘ Pane, v tom ‚leccos‘ se skrývá habaděj.
Myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Leccos si myslet, to může být i velezrádný projev myšlenkový. Domnívají se, že si člověk může všechno myslet, poněvadž stihatelny jsou jen projevy. A co je ku všem čertům myšlenka? Myšlenka je projev duševní činnosti. Projev, povídám, a na projevy máme zákoník.
Musím být, věřte mně, velice opatrný, abych se domakal všeho, co v tom vězí. Nesmím přehlížet ani sportovní rubriky listů.“
„A dovolte, mistře, vy jste tuším nedávno zkonfiskoval větu: ‚To jsou pravé čínské poměry.‘ “
„Zajisté, škrtl jsem to modrou tužkou, neboť jsem dobře z novin informován, že je právě v Číně revoluce. Napíše-li pak někdo v této době, kdy prokletá čínská revoluce vítězí, ‚to jsou pravé čínské poměry‘, myslím, že každý v tom vidí vybízení ke vzpouře, a poněvadž v Nankingu jest vojsko na straně revolucionářů, nemohu si pomoci a musím zkonfiskovat nazítřek všechny zprávy o postupu čínské revoluce, neboť to je antimilitarismus. Někdo řekne, co je nám do Číny? A má pravdu, ale hltá ty zprávy, a jak je hltá.
A z takových zpráv se pak sestavují noviny. Není to k zbláznění? Máte například zprávu, že lidstvo v Číně je v rukou revolucionářů. To je vzpoura, pane, to je rebelie, a nyní to dejte lidem do ruky. Noviny jsou, pane, neřád, neřád prvního řádu, jako vůbec všechno tištěné, ale já jim a tomu všemu šlápnu na krk.“
Vzal se stěny velkou tužku, která jako ozdoba visela pod obrazy, a pravil: „Podívejte se na tu tužku. To je všechno. Takový chlapík má inkoust a péro, ale já mám tužku, setsakramentskou tužku. S tou to všechno rozpráším, přeškrtám a já je naučím, jak s nimi zatočím.“
Opustil jsem ho rychle, poněvadž mně tou tužkou šermoval pod nosem a já jsem viděl, že by mne bez milosti také s ní přeškrtl.
Tento exkurz do poměrů cenzury v roce 1921 je věru zajímavý. Dobový tisk, který cituji na začátku, to neměl v žádném případě lehké a bdělí strážci pořádku jistě také ne. Usilování  o svobodu slova a projevu bylo jistě velkým problémem a český národ se proto učil číst mezi řádky...
A do třetice všeho dobrého ...
Nyní uvádím z dobového tisku, z doby rakousko - uherské monarchie fejeton.
Právo lidu 23/96, 7. 4. 1914
O soudcích, lidech souzených a odsouzených
Každý soudní referent jest zajímavou figurkou na chodbách soudu. Zdraví všechny dozorce, pak rady soudu a soudce, a znal jsem jednoho referenta, který pozdravoval dokonce i obžalovaného velice uctivě. Přiznávám se, že tou komickou figurkou byl jsem já. Viděl jsem ve všech zlodějích, loupežných vrazích svůj chlebíček. Zejména když to takový lupič dobře provedl a ještě přitom vyvedl nějaký skandál u soudu, jako mrštil krucifixem po panu předsedovi a podobně, přátelsky jsem mu kynul rukou a usmíval se významně na něho. Zlatý člověk, z toho bude zas sloupec, to je nových sedmdesát řádků. Kdyby byl pomlátil celý soud, byl bych měl ještě o sloupec víc. To bych se nezdržel a byl bych mu ještě tu jeho lotrovskou ruku srdečně stiskl.
Soudní referenti nedívají se na obžalovaného pravidelně jako na lotra.
Jen tu a tam občas nutno obecenstvu říct, že včera stál před soudem lotr nejhoršího druhu, což omastí se ještě citátem z nějakého světového autora, poukáže se na nějaké drama světové pověsti, a když jste vylíčili takového lotra co nejhrozněji, udělali z něho vyvrhele lidské společnosti že by ani pes kus chleba od něho nevzal, porota vám ho osvobodí a v musíte psát znova, a napíšete nyní opak, ze totiž těžce zkoušenému muži dostalo se konečně zadostiučinění osvobozujícím výrokem poroty.
Nejhorší je, když myslíte, že bude obžalovaný doopravdy odsouzen. Jeden můj známý lehkomyslně napsal: „Vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem.“ Hádali jsme také všichni na provaz, ale dopadlo to tak, že onen přítel musel napsat opravu: „Včera se vloudila nedopatřením tiskárny do našeho listu do soudního referátu zpráva, že vrah Křepelák byl odsouzen k smrti provazem. Opravujeme nyní dodatečně, že pan Křepelák byl osvobozen a propuštěn na svobodu a jeho pověst že byla rehabilitována. Chyba stala se tím, že náš referent p. Hošek měl připravený výsledek přelíčení s vrahem Moučkou, které se bude konat v příštím porotním období, a v tiskárně byli oba obvinění zaměněni.“
Mně samotnému se zas přihodilo, že jsem osvobodil jednoho chlapíka, a k svému údivu jsem se dozvěděl teprve druhého dne z jiných novin, že byl odsouzen do žaláře v trvání 12 let.
Byl jsem tedy nucen napsat: „Svůj referát o včerejším líčeni se Zlíhem pro podvody doplňujeme, že obžalovaný Zlíh byl osvobozen od trapné nejistoty, jak to s ním dopadne, již po deseti minutách, za kterou krátkou dobu soudcové z lidu se poradili, a dozvěděl se po jich návratu, že porotci odpověděli na první hlavní otázku, stejně jako na druhou otázku dvanácti hlasy ano, takže byl Zlíh odsouzen do těžkého žaláře v trvání 12 let.“
Porotě člověk nesmí věřit. Jedině když vidí, že páni porotci pláčou, může klidně napsat: „Nato byl propuštěn na svobodu.“
Jednou se stalo, že jeden obžalovaný křičel: „Páni soudci z lidu, pěkně jich prosím, já mám pět dětí, já mám deset dětí, já mám patnáct dětí, já mám dvacet dětí!“ Ani jedno oko nezůstalo suché. Jen my soudní zpravodajové tvářili se strašně vážně a zahloubali se do spisu obžalovacího.
Tyto obžalovací spisy jsou cennými literárními díly. Někdy jsou jednoduchým a prostým slohem psány, jindy opět psány slohem velice spleteným a opět někdy poeticky, dle toho, kdo je sestavuje na c. k. státním zastupitelství. Vezměme si příklady: Tak viní spis obžalovací, že zúmyslným opatřením prostředku přispěl k bezpečnému vykonání toho, že X. Y. úmyslně něco předsevzal, činěním shora uvedeným, ovšem v ten smysl, že předsevzav činění, tak dělal, že jednal.
Nebo píše státní zástupce poeticky, že X. Y., ukrývaje se nepravou tvářností poctivého člověka…
Nebo opět zní žaloba: Bylo to za krásného červencového jitra, kdy policejní strážník č. 182 Josef Jakubec v ranním úsvitu vycházejícího slunce pozoroval za stromem rozložitého, košatého dubu ukrývati se v nejasných obrysech obžalovaného.
Toť literární dílo, o tom není sporu. Tu se čte vlastně povídka před všemi posluchači a obžalovaný musí rozhodně být hrdým na to, že jest opěván státním zastupitelstvím.
Jinými ovšem jsou posudky soudních lékařů. Jednou jeden obžalovaný, který velice rafinovaným způsobem připravil spoustu lidí o 200 000 korun, byl vylíčen v posudku takto: Obžalovaný dělá dojem blbého člověka.
Na tomto pak obhájce jeho zosnoval celou obhajovací řeč. Slyšeli jsme: „Páni porotci, podívejte se na toho blbce, to je kus blba. Děkuji pánům znalcům, že ho skutečně prohlásili za učiněného idiota.“
Obžalovaný také děkuje.
Mezi řečí veřejného žalobce a obhájce jeví se velký rozdíl. Pan veřejný žalobce tvrdí, že není obžalovaný blbcem, že jest to velice rafinovaný podvodník.
Obžalovaný vrtí hlavou. Nebývají to naoko dobré poměry mezi veřejným žalobcem a obhájcem. Někdy slyšíte, že veřejný žalobce tvrdí, že obhájce svádí pány porotce ku křivé přísaze, naproti tomu obhájce nařkne veřejně veřejného žalobce z třídní nenávisti, náboženské nesnášenlivosti a jiných pěkných věcí a žádá, aby bylo protokolováno, že byl vinen ze svádění pánů porotců.
Bývá to velice zajímavé, když pak, zatím co porotci se odebírají k poradě, oba soupeřové mluví spolu velice přátelsky, procházejí se po chodbě, usmívají a veřejný žalobce táže se obhájce: „Co byste dělal s tím protokolovaným?“ A obhájce odpovídá něco velice neestetického.
Zajímavé jest slyšet výkřiky odsouzených. Obyčejně křičí: „Já jsem nevinen!“ Ale jednou jeden obžalovaný a osvobozený zloděj, stojící před porotou, zvolal: „Tak jsem to ukradl, přiznal jsem, nic mně nepolehčuje, a když nyní jsem si chtěl na stará kolena odpočinout, tak osm hlasů je ne, a jen mizerné čtyry hlasy ano. To je divná spravedlnost.“
A stařeček zloděj podíval se pln důvěry na veřejného žalobce s jiskrou naděje, že přece alespoň ten pán bude něco namítat a že přece ho nepustí ven na svobodu, kde není nikoho, kdo by mu podal něco k jídlu, nemluvě o přístřeší.
A veřejný žalobce prohlašuje, že nic nenamítá proti propuštění obžalovaného na svobodu, a stařeček vykřikl: „Tak i voni?“
A v přízvuku jsem vycítil, že tak tragicky ani Julius Caesar nevykřikl na Bruta: „Et tu mi fili?“ „I voni, pane Brute?“
Proto mám ráda pana Jaroslava Haška. A stojí mi za to vyhledávat drobnůstky z dobového tisku. Nasbírala jsem toho spousty. Takové fejetonky jsou ostré jako chilli a přitom příjemné na čtení i po takové době.

http://www.youtube.com/watch?v=gUxoMkjD9aE&feature=related