Proč jsi tak svůdné, baroko? Část 13 - Díl 1 - Intermezzo

A dál nám historie říká, jak těžce dopadly ty rány na obyvatele Zemí Koruny české i na další země a jak se třicetiletá válka podepsala na obyvatelstvu celé Evropy. Ale nyní, v dalších pokračováních tohoto seriálu bych se ráda zastavila u osobností, které předznamenaly další časy.

Listujme dějinami, ale zpětně ...

Když hledáme v dějinách období, v němž se začínají, i když v mlhách, vynořovat nejasné obrysy baroka, pak se nebojme vrátit do dob gotiky, kde se odehrával zápas mezi císařství a papežstvím. A tento boj vedl již tehdy k postupnému uvolňování vztahů mezi účastníky politické moci a vlastní ústřední státní moci, kterou zosobňoval panovník, a to možná naznačilo i určitý pojem "svobody". Tam došlo k omezení moci panovníka s požadavkem křesťanské spravedlnosti ...

Ústřední pocit baroka ...

Odehrávající se děje v 15. a 16. století, jak jsem je jen naznačila, vyvolávaly pocity střídavého zoufalství a štěstí, rozbouřené vlny války činí život nevypočitatelným a nejistým. A člověk, v tom stále se převracejícím světě hledá Boha. Hledá ho přímo. Chce se "přiblížit Bohu skrze tento svět" (Kalista: České baroko, str. 11). Celý svět, jak se člověku zdá, je obrazem Boha, nebo jak napsal J.A. Komenský ve své pansofii: ... kde se poznává Bůh...

A tak v druhé polovině 16. století ...

... lidstvo vstupuje do období baroka, v jehož formách a výrazech je zosobněn ten neklid, který vrůstá do mohutného výrazu, který můžeme spatřit v chrámové architektuře, v obrazech italských malířů, zesíleného subjektivismu lidské duše.  Umělci silně zlatí své obrazy a oltáře, aby upozornili na záři nadpřirozena a odvážné architektonické fantazie se pouští do perspektivy zosobňující jiný svět, aby tak upokojil svou touhu po prostoru, po nekonečnu, aby vytrhl člověka z toho světa a pokusil se o mystické spojení s Bohem.

Vnitřní zápas ...

...a můžeme i dnes pozorovat ten vnitřní zápas, který tenduje k tomuto světu, ale z druhé strany hluboce touží po tom duchovním. Jak řekl Šalda: .. jen vznos, ale i v původním svém významu řeckém: utrpení, nekonečné utrpení vysilujícího a marného boje ...

Vnitřní jednota světa u Rubense ...

Až u Rubense najdete v samých kořenech jeho instinktu vnitřní jednotu světa, kterou se církev a monarchie pokouší vytvořit zvenčí, ale současně už předává svou duši 18. století, jehož umělci se k jeho dílu vrátí. Protože v jeho díle je již předznamenán Rousseaův naturismus, Diderotův univerzalimus a Buffonův transformismus. Nejde už, jak to bylo u starých Řeků, o vyšší tvary souladné fantazie, aby ideálně vyjadřovaly předchod sil od vyvážených těles, která jsou vzájemným pokračováním a které si vzájemně korespondují. Rubens nyní přijímá všechny stránky světa v jeho vyjádření a nezajímá se o jeho vlastní povahu.  Vše, co mu život přinášel, se stalo prvkem jeho dramatického a jednotného pojetí přírody. A ostatní se dělili o jeho vesmír ...

Frans Hals

Zřejmě měl na něho později vliv René Descartes, kterého ve své době maloval s tak velkým porozuměním pro neklid filozofova ducha.

Van Ostrade ...

Toulal se po všech vesnicích, vešel do všech domů. Když houslista hraje k tanci, stojí v první řadě diváků a pozoruje. Všechny neživé věci jsou pro něho přátelé, které prozlacuje paprsek slunce a tak je oživuje, Všechno žije, všechno má totéž právo na život, a to na život nestrojený.

Rembrandt ...

Pravým tajemstvím života je to, že obyčejný posunek je krásný, jakmile je správný, a že hluboké pravdě odpovídá vždy hluboká spojitost pohybů a objemů. A tak sledujeme Rembrandta od jeho nejskromnějších poznámek, jen tak letmo kreslených den co den, k jeho dílům, která jsou tak promyšlená.Byl stále přítomný ve všem, na co se díval. Nepotřeboval přidávat Ježíši svatozář, když vcházel do sklepení, kde leželi ti nejbědnější, nemocní a umírající. Neboť, sama životní síla, která jím prochází přetéká do umírajících těl a jejich cáry, vybledlé a nuzné, pokrývá nachem. Rembrandt vypráví životní drama od kolébky až do hrobu, lidské drama, které sám prožíval. Nachází sebe v číkoliv narození, v číkoli smrti.Jeho lidství je skutečně osudové. Jako jeho nářek, jako jeho láska ...

A to je ... baroko.