Svět zvaný PSÍ - Díl 1 - Až pochopím, uvěřím

Mezi nebem a zemí? Mezi tím, co mohu a nemohu vnímat? Mezi tím co chci a nechci vnímat? Co jsem způsobilá a nejsem způsobilá vnímat? Otvírám starým. zrezivělým klíčem bránu, přes kterou bývala těžká závora a která která povolila ... Tyto články jsou určené asi jen některým čtenářům, možná k diskusi, možná k zamyšlení. Texty jsou překládány z různých zdrojů a pocházejí i z mých osobních poznámek ...

Není to tak tak dávno, co mne s parapsychologí spojovalo cosi zvláštního, krásného. Byl to totiž sen o staré zahradě, kde tiše stály staré stromy, cesty byly lemovány trávou a sem tam keře, které kvetly vonnými květy. A hlavně jsem slyšela zurčet vodu, jako by kolovala v mnoha kašnách. Cesty se rozbíhaly, ale jedna vedla přímo a já jsem pochopila, že na jejím konci je nějaký cíl. A tak jsem, v jakémsi vnitřní klidu a opojení, šla dál. Bylo to velmi příjemné. Došla jsem k velké bráně, která byla zavřená na závoru. Snažila jsem se ji odsunou, ale nešlo to. Moje síly na to nestačily. Obrátila jsem se, aby se vrátila, ale směry těch cest se změnily a já jsem se bála, že už nikdy nenajdu svlj domov, své lidi, ulice a stromořadí, to, co dosud provázelo můj běžný život. Tušila jsem v hloubi duše, že ta cesta vedla k báně a za ní je něco pro mne hodně důležitého, co mne však nepouští k sobě, protože tomu nerozumím. Až porozumím, budu moci závoru nadzvednout a až uvěřím, pak mohu vejít dál a to, co se za ni skrývá, poznat. A až to pochopím, pak uvěřím a ten svět se spojí s mým, jenomže, já ho „uvidím“ jinak, než dřív. Ano?

Můj učitel

Nehledala jsem, je, oni si mne našli sami. Byla to taková příznivá doba na setkávání tohoto charakteru. Ale já jsem člověk, který miluje rovnováhu a v žádném případě si ji nedává narušovat. Snažím se věci pochopit, provádím analýzy a vím, že musím být opatrná, protože se pohybuji na tenkém ledě, který se může kdykoliv prolomit. Právě neznalost věcí, ale tušení souvislostí člověka znejisťuje a uvádí ho do rozpaků. A tak jsem jednoho dne prožila zvláštní setkání s člověkem, který mi vyprávěl, u dobré kávy a v příjemném prostředí, o budoucnosti. Bylo to v roce 1990. Poslouchala jsem ho. Tehdy jsem neměla tušení, v té šťastné době nově nabyté svobody, že to jsou „počátkové velkých bolestí“. Divila jsem se jeho řeči a nechápala. Ano, to je to slovo, nechápala jsem ho, ale poslouchala. Měl modré, krásné, čisté oči, i když byl už starý, jeho tvář byla svým způsobem krásná. Jestli tu dobu kdokoliv chápal pouze jako změnu ekonomických a vlastnických vztahů, pak ji chápal jen napůl. Začal se, jak pravil, měnit svět a jak si myslím já, ty změny stále probíhají nezávisle na schopnosti lidí je pojmout a pochopit. Jsou to změny vnitřní, když chcete, duchovní. Jenomže tehdy jsem na to ještě nedosáhla a protože, jak říkám, jsem člověk střízlivý, uctívám vědu, která mi zprostředkovává smysly a rozumem vnímatelné skutečnosti, zkoumám svět po jeho neviditelné a téměř těžko smysly vnímatelné stránce s velkou obezřetností a neustále hledám důkazy o tom, že to, co pociťuji a vidím je součástí pokračujících proměn světa. A já samozřejmě rozumím tomu, že se věci musí měnit zevně i vnitřně a že tomu bylo v celé historii kosmu, vesmíru a našeho světa. Je jen otázka, jak to byli lidé schopni vnímat a zda tomu rozuměli.

Že by to bylo skryto v umění?

Cítím, že jsou časy, které dovolují vejít do bran skrytých věcí a že jsou časy, kdy jsou tyto brány uzavřeny. Ale to nejsou „časy“ které vnímáme jako hodiny, minuty, vteříny, jako dny, týdny měsíce a roky. Nemají hranice, které má omezený lidský život. A já rozumím tomu, že lidé nemohou a ani nechtějí takové věci vnímat a slyšet, do nich vcházet a poznávat je. Protož jim berou smysl pro každodenní život, v nichž plní, a to docela správně to dělají, své povinnosti: pracovat, budovat rodinu, své zázemí, získávat prostředky pro svůj život a usilovat o jeho dobré prožití zde na zemi, ve svém čase a prostoru, který vnímají jako bezpečný, jistý, v něm prožívají svou lásku, své naděje, své tragedie a své konflikty. Ale pak přijde někdo, kdo má v ruce štětec, paletu plnou barev. Stoupne si na kopec a rozhlédne se kolem sebe a pak se zahledí do oblohy. Hledá světlo a stíny a hledá také přitaktání ke svému vnitřnímu vnímání, ke svému tichu, které se v něm rozhostilo, aby ho mohlo naplnit, obejmout a prolnout cosi, co nelze lidskými výrazy pojmenovat, ale co má svůj pojem v mystické oblasti – Absolutno. Nebo si sedne hudebník k nástroji a udělá totéž, stejně jako básník a spisovatel, který „odezírá“ od vidění, které ho nutí napsat verše, prózu, který naslouchá tichému šepotu v sobě, aby cosi sdělil, co nemá pro něho osobně význam, protože to „ví“.

Je umění přenost reality do ireality nebo je tomu naopak?

Citlivý člověk se podívá na obraz a vidí krajinu, pole, louky a lesy, které zdánlivě nehybně zobrazuje, ale cítí, že je ten obraz jakýmsi sdělení nějakých skutečností, souvislostí, pocitů, vnímání, myšlenek, které se u něho rozmnožují a skládají se, seskupují se a konečně dospívají nějaké stability, takže citlivý člověk si řekne „rozumím“. Ale jsou lidé a dělají to správně, protože patří k těm, kteří zajišťují svůj materiální svět, si dají obraz ocenit, zjistí jeho pravost, koupí ho a pověsí na zeď. Prostě se jím líbí. Ale nepřemýšlí proč. Snad volba barev, snad hra světel a stínů, snad to, že je to známý umělec? A přijde někdo, kdo ten obraz uvidí a zmocní se ho, protože vidí jeho příběh, který k němu promlouvá z druhé strany. Vtiskne se mu do podvědomí a pracuje s jeho vědomím. Zachytí se o jeho smysly a jde ještě dál. Hlouběji a hlouběji …

Takže, k tomu, co je PSÍ ()

PSÍ -- je pojem, který je zařazován do oblasti parapsychologie . Je to dvacet-třetí písmeno řecké abecedy.  PSI znamená "duch, duše". A dále se dostáváme do dvou podkategorií:

• "PSÍ -- Gamma" se odkazuje na znalosti nadpřirozena, ke kterému patří mimosmyslové vnímání , jasnovidnost, atd. ....)
• "PSÍ - - Kappa pro paranormální aktivity ( psychokineze , atd ....)

Tento termín byl vytvořen biologem Benjamin P. Wiesnerem a používá ho poprvé psycholog Robert Thouless v článku v 1942, který  publikoval v časopise British Journal of Psychology . Pojem "PSI" byl tak navržen a Thouless Wiesner ho uvedl jako způsob označení non-teoretického mimosmyslového vnímání a psychokineze.