Svět zvaný PSÍ - Díl 2 - Platónské iniciace, mystika, smysly

Myslíte si, že to nepatří do paranormálního světa? Ale ano. Všechno to je spojeno s metafyzikou a mystikou. Všechno je mimo smyslové vnímání a mimo lidi, kteří si šťastně žijí "ve svých jistotách" a já jim hluboce přeji, aby tak jejich život pokračoval. Vždycky mi připadalo směšné, že by se měl někdo cítit nadřazený tím, že zvolil jinou dráhu myšlení a vnímání, tedy tu metafyzickou, protože má blíž k Pravdě? Poznala jsem lidi, kteří v tom bádají, dokonce i od některých jsem přejímala jejich  názory a čekala, až ve mně dozrají a vyjeví se Pravda, tedy ta, co na mé úrovni mi smí být sdělena a mnou pochopena. A byli to lidé skromní, hluboce vnořeni do sebe, trochu nedůtkliví, neklidní ... Protože oni nemají možnost tu svou jistotu získat, postavit si na ni dům a zplodit děti. Oni jsou potrubím individuální světlosti, přes které teče ten proud a jehož chod musí regulovat  podle svého poslání. Proto také ta světlost není u každého stejná, neboť každý má v tomto ohledu jinou schopnost ten živý proud usměrňovat ...

Hmotný svět, vysvětlený a formulovaný vědou je každému srozumitelný.  Víme, z čeho vznikla nafta, uhlí, co je to elektřina, a jak se vyrábí, jak si ji můžeme opatřit. Víme, jak vzniká déšť a jak tok dešťové vody usměrňovat, aby nám nezaplavil políčka a nezničil úrodu. Komunikujeme s přírodou a do jisté míry, přes poznatky přírody rozumíme, když vysadit strom, kdy přesadit květiny, do jaké hlíny patří ta která rostlina, jak opatřit zvířata, jak jim rozumět. Umíme najít vodu na pití a vyhloubit studnu a nebo upravit krásně studánku. Ta příroda je tak krásná, můj Bože! I ta městečka a vesničky, které vykukují za stromy a v nichž bydlí lidé!

Tedy je to tak ...

Zrakem, sluchem, čichem a hmatem nacházíme, jak říká věda, svou cestu. A jsme varování před nebezpečím poznatky, smysly, intuicemi. Ale, když se podíváme blíže, vidíme, že naše smysly, tak nutné k našemu životu a bezpečí i přežití, něco opomíjejí. A to v okamžiku, když už člověk nepotřebuje tak moc uskutečňovat vůli k životu, vymýšlet si věci, kterou jsou užitečné pro jeho existenci, je porušen princip fyzického vývoje ...

Co je to mystický úhel pohledu?

Filozofie nám ukázala tři lidské cesty, ale jistý typ mysli zase ukazuje tři cesty k absolutnu. Tvrdí se, že po těchto třech cestách přicházejí k Já zprávy o úrovních skutečnosti, l  které jsou ve své úplnosti nedostupné smyslům, zprávy o světech skvělých a nesmrtelných, jejichž existence není podmíněna daným světem, o kterém naše smysly právě vypovídají...

Platónské okamžiky iniciace

"Pokud jde o krásu," říká Platon v jedné nesmrtelné pasáži, "viděli jsme ji zářit mezi nebeskými skutečnostmi, jak jsme pravili. Když jsme přišli sem, postihli jsme ji nejdokonalejším ze svých smyslů, protože zářila nejjasněji. Zrakem. Zrak je totiž nejbystřejší ze všech smyslů, ale moudrost jím nevidíme ..."

Mnoho lidí během svého života poznalo takové platónské okamžiky iniciace, kdy se vědomí Krásy pozvedlo z příjemnějšího pocitu k vášni a z jejich radostí se mísil prvek záhadnosti a hrůzy. A v těch okamžicích se zdálo, že svět je nabit novým, životem, jasem, který k němu nepatří, ale teče skrze něj, jako světlo skrze barevné sklo, milost skrze svátost, od té dokonalé Krásy, která "září mezi nebeskými skutečnostmi" za marnými projevy.

Studnice moudrostí a vidění na cestě mystiky

-- Pravda - kvalita hodnot -zklamání

1
Vladislav Kužel
ÚVAHY O ŽIVOTĚ
(vybral a upravil V. Z.)
Profesor Vladislav Kužel se narodil 16.3.
1898 v Litomyšli. Vystudoval Vysokou školu
Umělecko-průmyslovou a jeho profesorská
kariéra se započala na Slovensku v Dolnom
Kubíně; později přes Novou Paku přešel do
Příbora, Ostravy a své vyučování zakončil
v Turnově, kde vyučoval na Odborné škole
šperkařské až do r. 1957, kdy odešel do
důchodu. Od r. 1958 žil v ústraní na samotě
Klůčky u Sychrova až do své smrti (1965). Do
společnosti československých hermetiků
Universalia ho přivedl Dr. Oldřich Eliáš. To
bylo někdy v roce 1934. Jeho zásluhou
vznikly „Hovory s Lasenicem“, které vydal
Trigon v r. 1993. Jeho mladší přítel, sochař
Jan Solovjev vzpomíná: „Začal jsem chodit
k panu profesorovi začátkem r. 1951. Byla to
těžká doba. V r. 1952 se vrátil z kriminálu můj
přítel a spolužák MUDr. František Véle. Zbavený diplomu byl nucen pracovat
v hospodářském družstvu jako pomocný dělník. Po čase pracoval v Dioptře,
kde brousil skla do brýlí. Vracel se večer se zbytky brusné směsi na tváři,
unavený, ale vždy toužící po poznání. Začal jsem ho brát k panu profesorovi,
který jako vzdělaný hermetik spatra vykládal a osvětloval i ty nejtěžší otázky
života a tam, kde chtěl být naprosto přesný, citoval Lasenicovy spisy, nebo
vytáhl ze stolu sešity svých poznámek, kterých měl přes čtyřicet, hustě
popsaných. Vykládal nám o funkci představy, o šému pravdy, o zákonu
odrazu, o běsu smíchu, o larvách kouření a alkoholu atd. Otevíral nám oči
zaslepené běžnou školní výukou a zbavoval nás materialistického tlaku, který
byl v těch dobách úděsný. Byly to nádherné večery, úplné koncerty ducha.
Křišťálově jasné definice mistra Lasenica, na kterých se nedalo změnit ani
písmenko, působily na mě jako úder oslňujícího paprsku. Ohromovaly a
zároveň působily jako nejčistší poesie. Člověk zapomínal chvílemi dýchat,
naplněný posvátnou bázní z nových netušených obzorů, prostorů vesmíru
kolem nás a v nás. Jako bychom chvílemi celou bytostí cítili přítomnost
Nejvyššího. Vzpomínal jsem si: «Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, Já
jsem s nimi»; a nebyl to jen mistr Lasenic, byl to Laotse, Buddha, Mahariši,
Krišnamurti a jiní další, kteří v těch chvílích byli s námi a vyzařovali na nás
svoji lásku, soucit, své vibrace. Venku panovala materialistická noc a my jsme
jí unikali u pana profesora a spolu s ním žili v jasu nebes.“ Redakce děkuje
2
Janu Solovjevovi za poskytnutí jednoho z deníků s textem „Úvahy o životě“,
z něhož vybíráme to, co nás nejvíce oslovilo.
Vzato obecně, je život především řadou zklamání - pro každého však
nestejně hustou a dlouhou. A víte, co je to zklamání? To nemůžete znát,
nemáte-li úctu k pravdě. Máte-li ji však - a musíte bezmocně přihlížet jejímu
zneuctění - pak zvíte, co je to hořkost a zklamání. Stejně se to má také
s ostatními hodnotami, které si získaly člověkovu úctu. Jestliže vám počne
někdo šlapat po těchto téměř živoucích přívlastcích vaší bytosti, pak začne
šlapat po něčem, co vytvořilo váš vlastní řád... Tak stále poznáváme, že
definitivní poznání a řešení všech věcí našeho života zůstává jen v nás
samých.
Rozum a cit jsou reciproké hodnoty, z jejichž živé činnosti a souhry lze
teprve vytvořit spořádanost mysli, čili skutečný vnitřní řád člověka. A právě
tento řád nás přivádí k poznání ceny života. To nás činí silnými a dává nám
poctivé sebevědomí i tehdy, kdy kolem sebe porozumění nenalézáme. A
přece porozumění potěší člověka ze všeho nejvíce.
Je dosti lidí, kteří znají tajemství toho, jak objevovat krásu i
v maličkostech. Jsou také lidé, jimž snad každé poznání anebo zážitek je
vnitřním dějem, jehož výlučná soukromost je plní tichou a téměř
samoúčelnou radostí. Více je však těch, kteří své poznání a radost sdílejí
rádi s bližním. Podmínkou je při tom předpoklad «mít porozumění». Člověk je
na samotě závislý víc než si myslí. Tento svět má dvojí tvář. V samotě, kde tě
nezaměstnává «tvář světa», máš možnost poznat ještě jiný svět, daný
kouzlem ticha. Ale i zde poznáš, že také samota má dvojí tvář. Jedna
uklidňuje, druhá excituje - a opět stojíš před nebezpečím. Nerozpoznáš-li
včas skutečné od zdánlivého, propadneš namísto uklidnění smutku. Ne
třeba hned, protože smutek je jen dítkem zklamání. V samotě máš však
možnost přemýšlet o tváři přírody, poznávat ji přímo i nepřímo. Každé
zklamání vyvěrá z přímé závislosti na věci, v niž jsme věřili, tedy z toho, co a
jak jsme si to neb ono přáli mít. Moudrost je krásou stáří a krása je
moudrostí mládí. Jakékoliv dílo člověka je jen tehdy velké, neslouží-li jen
osobnímu uspokojení. „Nebe i peklo je stav duše.“
Vždyť tím, že si uvědomujeme jakýkoli svůj duševní prožitek,
zakládáme tím teprve jeho vlastní skutečné poznání. Něco slyšet, a třeba i
pochopit, nedává ještě jistotu poznání. Dokážeme-li však udržet pocitové a
intelektuální souvislosti toho, co jsme pochopili, pak dosahujeme jakési
výsledné skutečnosti, která se ve vědomí již registruje a můžeme ji a její
analogie později evokovat. To ovšem předpokládá užití rytmu. Vědomí je moc,
ale rytmem se stává silou. Rytmus je tedy silou a životem vědomí. Je-li tedy
něco ve zjevném světě, ba je-li něco vůbec věčné, pak je to pohyb. Jelikož je
pohyb věčný, pak snad i hmota bude věčná. Máme-li tedy hovořit o trvání,
musíme hovořit o pohybu (rytmu), opakování... Opakování je vibrace,
vibrace je vlnění, vlnění je světlo, světlo je energie a energie je již fyzikální
projev síly. A tak jako i každý pohyb hmoty musí mít jakési své předchozí
stadium, tak i jakékoli pomyslné dění musí mít své předchozí pohybové
3
stadium. Každá energie je vlastně věčná. Každá energie také ale - dle svého
vzniku - bude mít a zřejmě má jakési druhové poslání. Musíme mít za to, že
i myšlenka nebo představa - obojí - jsou vlastně manifestacemi energie a
druhovou povahou. Vzpomínám si na tomto místě na filosofa Humea, který
řekl, že „duše je agregátem představ“. Jakási relativní pravda to je... Ověřit
si správnost určitého pásma, nebo myšlenkové soustavy, znamená znát
nějakou definici. pravdy. A co je to pravda? Pravda nemůže být nic jiného,
nežli souhlas řady idejí navzájem. Pamatujme si tuto větu a hned si
připomeňme, že i absolutní pravda je předně souhrnem relativních pravd,
avšak jasně a induktivně spojených. Tedy oněch pravd, které se doplňují do
té míry, že z jejich úhrnu lze vycítit už bezpochyby určitou konstantu, tj.
atribut absolutnosti. Chceme-li však mít pocit, že jakékoliv naše snažení a
přemýšlení má vždy cíl, jemuž lze věřit, pak musíme věřit předně svému
svědomí. Svědomí nutno považovat za spolehlivého ukazatele mravní čistoty
člověka, jehož rozhodování mezi správným a chybným je mimo váhání a
zápasy. Proto naše myšlenky o životě a člověku nemohou zaujmout ani
podmanit si nikoho jiného než jedince, který k nim došel jedinou možnou
cestou, tj. cestou opravdovosti.
K absolutním pravdám pronikáme od dílčích poznatků osobních a jejich
úhrnů... Minulost nás vychovává v hledění na svět. Vede nás dokonce i
k určité mravní zralosti, a je posléze ladičem budoucnosti. Z minulosti
rosteme, v přítomnosti zrajeme, kdežto budoucnost tvoříme z koeficientů
„minulosti a přítomnosti“. Kdo je osvícený, je i trpělivý. Snáší své bližní i
v projevech, které mu nesedí... poznání a pravda musí však člověka vzrušit.
Člověk je často k bližním nešetrný, ne snad proto, že by ze zásady ubližoval,
nýbrž proto, že sebe má raději. A právě v té sebelásce tě třeba zraní - a ještě
se diví, že tě to zabolelo. Máš-li někoho rád, tedy sebe ponižuješ, a naopak,
svojí nelibostí k bližnímu sebe povyšuješ. To první snášejí všichni lidé, to
druhé snesou jen silní. Se špatností se bojuje stejně těžko a většinou
neúspěšněji než s hloupostí. Nemůžeme-li se takovému člověku vyhnout, je
to pak už jedině mlčení, kterým můžeme čelit nájezdům prostřednosti, nebo
nestoudného sebevědomí. Syntéza našeho poznání je podmíněna kvalitou
našich relativních pravd.
Známe zhruba kodex přírody, který naznačuje podmínky tvoření a bytí
vůbec. Každý lidský čin můžeme považovat za přírodní děj. Připomeňme si,
že „hmota se může stát energií a energie opět může přejít ve hmotu.“ A zde
musíme mluvit předně o smyslové fyzikální skutečnosti. Stejně zase naopak
musí mít hmotný skutečný svět svoji metafyzickou hodnotu, čili druhou fázi
své skutečnosti, tj. obraz (anebo všechny prvky) onoho hmotného, v podobě
souvislosti jako je tomu ve fotografii mezi negativem a pozitivem. Tento
přechod hmoty v energii a naopak bude pravděpodobně jev téměř souvislý,
nepřetržitý, nedílný. Představoval by potom vlastně neustálý tok tvůrčích
variací nějakého neznámého principu třetího. Dle toho by pak ovšem
skutečná pravda a poznání byly jaksi „za naším smyslovým světem“. Již
dříve jsme věnovali pozornost větě, dle které každý lidský čin je dějem
přírody. Proto musí například i lidská představa, jakožto nehmotný pochod,
vyvolávat své přímé hmotné reakce, čili musí mít rozhodně své přímé
4
fyzikální závislosti a naopak (viz Staudenmaierovy pokusy). A právě tyto
závislosti funkcí tělesných a duševních budou ve skutečnosti vysvětlovat ony
hlavní principy dílny přírody - podmínky tvoření a tajemství hlavních funkcí
lidského života. Na této cestě leží pak ještě nejen pravděpodobnost, ale
téměř zřejmé vysvětlení oněch dávných rozporů mezi duchem a hmotou
vůbec. Zde bychom nalezli dále v obsáhlejším rozboru všechny souvislosti a
uspokojivý výklad všech možných náboženských systémů „utopií“, minulých
věků, a to v jiném světle, než je obvykle servírováno, tj. propastí, na jejíž
jedné straně je bloudění a na druhé střízlivost. Skutečnost je jiná. Je jasné,
že ony různé nauky a systémy zacházely buď vědomě, nebo nevědomě
v tradičním dogmatismu se schopnostmi člověka - a to nejvýš účelně. Tato
tajemství probouzení různých transcendentních schopností člověka byla po
tisíciletí známa už národům starověku pod různými jmény. Tyto systémy,
přes to, že měly u různých národů jiná jména a lišily se dokonce
v provedení, přece mířily ke stejným cílům. Kromě toho docházelo během
dob přirozeně i k široké divinaci přírodních jevů, rostlin, zvířat a předně
ovšem lidí a lidských schopností, ba i věcí. Takže dějiny náboženství přinesly
takto nepřeberný materiál o postoji člověka k přírodě, bohu, životu a
věčnosti.
* * *
To, co udává pravdivost lidských citů není jen to, co je člověk v stavu
říci, nýbrž také to, co vyslovit ani nedovede. Jeho duše je v takovém
rozpoložení, jakoby byla náhle opuštěna svým snoubencem «rozumem» a je
tedy sama, takřka jen s přízraky nebytí, prázdnoty a tedy hrozbami smrti.
Naše evropské cesty jsou jiné, dictio rationis nám musí zůstat
neselhávajícím strážcem «světla vědomí». Vědomí je jen zdánlivě ustáleným
stavem poznání. Poněvadž není hranic poznání, jest i povaha našeho vědomí
proměnlivá. Není tedy vědomí stálou veličinou. Je však zrcadlem, v němž se
odráží současná hodnota našich poznatků. Je tedy vědomí úhrnem, v němž
každý tón života, ať již silnější, či slabší má svoji analogii. Každý takový tón
představuje určitou hodnotu poznatku. Poněvadž ale život dává bezpočet
poznatků, musí jejich úhrnná hodnota být řízena nějakými vnitřními
souvislostmi. Musí tedy mít určitý řád. Není přece v životě náhodných
akordů, není nahodilého příbuzenství nebo náhodných disharmonií. Není
tedy ani v nás takových náhod, z nichž by vycházely nějaké vztahy, analogie
nebo hodnoty bez příčinných počátků. Můžeme se naopak přesvědčit, že
v nás samých existuje velmi spořádané ač ztajené vědomí snad všech věcí,
které tušíme, instinktivně poznáváme a objevujeme - jen proto, že jsme
s nimi patrně už přišli na svět. Avšak tato ztajená mluva se v nás ozve jen
někdy a za určitých podmínek, které nastanou obyčejně z podnětu nějakého
šťastného, vhodného osobního naladění. Takovým ladičem dovede být někdy
ticho, jindy hudba, vzpomínání, různé představy, které vyběravou slučivostí
excitují v nás dojmy silného intimního účinku. Takový podnětný akord
dovede strhnout větší kvantum «světla-nadšení», které se sdružuje
s původním jádrem. Někdy pak příliv ještě dál roste až do zvláštních
5
pocitových podnětných obrazů, jejichž správnost a přesnost uvádí v úžas.
Odtud není daleko k tomu, co bývá nazýváno excitací světců, nebo asketů.
Stejně tak blízko je touto cestou k rozpoložení, v němž mágové starověku
viděli «člověka zbaveného pout», tj. člověka, v němž se rozžehly přívlastky
bohů. A vskutku, není přiléhavějšího příměru. V tomto okamžiku již, jak
poznamenávají staré iniciační texty, se osvobozený člověk stává «Bohem
zahaleným v temnotách těla» a když jeho vůle se zableskne, tu elementární
duchové třesouce se, poslouchají jej... Pamatujme si toto rčení a všimněme
si jeho obsahu. Je to upozornění na ovládnutí téže síly, jaké užil např.
Mojžíš při svém úderu do skály, a jsou to jen její analogie, které známe již ze
zázraků křesťanských světců, anebo zasvěcenců starověku: „Tajemství
recepce a emise světla“. Kdo trochu nahlédl do zákulisí těchto věcí, ví o co
jde. Této schopnosti lze dosáhnout, buďto cestou aktivní, anebo cestou
emotivní, pasivní. Jde nám především o vytvoření takových předpokladů,
jejichž splněním se vytváří v lidském vědomí určitá harmonická, pevná
základna onoho legendárního «člověka zbaveného pout». Je to základna,
s níž lze počítat kdykoli, ale která nemůže existovat dříve, dokud není
registrována a plně pociťována ve vědomí člověka. Ve vědomí člověka se
zrcadlí do určité míry všechno, co se v člověku stalo. Registruje se tam vše,
ale neukládá se ve vědomí natrvalo všechno, co jím prošlo. Nejvíc poutá naši
pozornost způsob, kterým lze do vědomí ukládat podnětné poznatky, protože
máme přece snahu udržet ve vědomí hlavně to, co nejvíce potřebujeme.
Vědomí je ale řízeno komplexem mechanismů, jejichž intenzita není stejná a
nejdéle se tam podržuje to, co se nejčastěji opakovalo. Opakované myšlenky
a myšlenková pásma jsou tedy silnější a mají obrazně «silnější puls». Puls
vědomí je jediným pulsem skutečnosti, neboť existovat počne jedině to, co si
uvědomujeme. Na tomto pravidle je založena i známá tibetská praktika
«domlouvání umírajícímu», jehož vědomí operatér zaměstnává před
okamžiky smrti do krajních mezí. Je tedy to, co jsme si uvědomili, schopno
života zvláště tehdy, můžeme-li tomuto prvku dát funkční náplň, neboť i ve
sféře duševní si «funkce tvoří orgán». Vědomí není tedy udavatelem jen toho,
co víme, nýbrž přímo toho, co vskutku jsme, nebo jaksi nejsme. Vědomí se
sice rodí z nastřádaných poznatků, zkušeností a zvláště silných prožitků,
jejichž souhrn uvádí bytost člověka do určitého, skoro ustáleného okruhu
názorů a zájmů, které se obyčejně mnoho nemění, protože člověka nerad
radikálně zvrací to, co jednou přijal.
Poněvadž ale právě tyto vyježděné cesty potvrzují naši tézi (funkce si
tvoří orgán), je z toho vidět, že jenom tím, co jedinec přijímá, tím vyslovuje
sama sebe. V tom, co člověk chce, a co činí, není obyčejně tolik upřímnosti,
jako v tom, po čem touží, anebo čeho se bojí. Strach nebo touha se na
člověka doslova přilepí s takovou bezvýhradností, že je ve vědomí takřka
sama. Zaplní ho jako bolest zubu. Stejně tak láska, lítost, hněv a všechny
lidské emoce podmaňují si svojí bezvýhradností a obsahovostí. Dokáží zastřít
i funkci vědomí prostě jen tím, že jsou. Jejich strhující přemíra vychází
z přímočarosti obsahu. K obsahu pronikáme poznáním, ale čistotu obsahu
můžeme měřit jen promítnutím do formy, to jest zkouškou. Ta nám skoro
vždycky ukáže rozsah nesouhlasu mezi naším poznáním a naším projevem.
6
A není to jen prostý nesouhlas poznání a projevu... Jsou tu ještě další
činitelé, jichž je třeba si pozorně povšimnout. Předně musíme poznat sílu své
víry a váhu pravdy. Indové to nazývají «mocí slova» (vac sudhi). Znamená to
mít úctu před pravdou a neustupovat od ní ani v myšlení ani v slovech a
skutcích. Co potom řeknete, to se splní. Budete i proto slova vážit, neboť
jsou formou vašeho obsahu, tj. vaší víry. Vstoupí-li takto pravda do vašich
vlastností, vstoupí i do vašeho vědomí - a odtud teprve oživne vaše vědomí
«dary nebes», oživne «částicemi bohů». Není potom těžké domyslet důsledky
této indukce.
* * *
Kde jsou zdroje tzv. osudu? Jedna část je přímo v nás, a část druhá je
jaksi mimo nás. V prvém případě se člověk nějak bezděčně - nebo úmyslně -
avšak dobře naladí na věci, které se vyběravou slučivostí k němu rády
přiblíží. Anebo - člověk je čas od času (a to nejčastěji) jako kosmická ladička,
která citlivě přijímá totožnosti neznámé logiky řízení nebo hromadění. Řada
takových souvislých ozvěn v člověku je něco podobného jako když v kolejišti
semafor ukáže na jedné z nich volno. Vůle a přání člověka teď promluví...
Neznámé oponens se odmlčelo... Vy můžete volně projít do prostranství, kam
jste si přáli vkročit. Leč můžete být odtud znovu vypuzeni jen proto, že ve
vás vzniká jiné řazení a jiné hromadění než má náplň prostoru, kam jste
vkročili. Všechno je tedy jen záležitostí buďto promyšleně dobrého, anebo
inspirací řízeného, dobrého ladění. Člověk je střídavě negativem nebo
pozitivem věci, ke které se chce přiblížit. A to je celé tajemství věci, a také
klíč k ostatním záhadám «osudu». Věci jsou často v nás uspořádány,
připraveny, hotovy, ale jejich, abychom tak řekli, „ozvěny nemají vždy svoji
chvíli“. A takto poznáváme různé osudové konflikty - předně v rozporech,
nepochopení, a v tom, že věci nenalezly své správné místo, svůj správný čas
a že jejich cena zůstala neznáma. Ale také my sami se často o své vůli - a
tedy stejně osudově - rozhodujeme pro věci, rozhodujeme o nich, aniž jsme
poznali jejich vlastní existenční podmínky a jejich cenu. A právě takto leckdy
hodnotíme a vybíráme bohužel i lidi. Naproti tomu se vám může přihodit
něco poněkud jiného: určitá věc ve vás dozrála, stala se hotovou, ale vy sami
nevěříte v její uskutečnění. Nedoufáte, a proto se ani valně nepokoušíte ji
uplatnit. A hle: vaše záporná trpkost se stane podněcující a v záhadné
nádrži logiky řazení se vytvoří zvolna (anebo i rychle) její obrácený, tj. aktivní
obraz. Evokovali jste tedy klad záporem. Věci přijdou za vámi samy a
záhadné corrigens se vám stalo ozvěnou kladu vaší ideje. Jindy se nám
pouhá netrpělivost může stát destruktivní jenom proto, že touto netrpělivostí
jsme manifestovali okamžité prosazení své vůle - přání - mimo logiku jiných
podmínek a jiného času. Opakuji tedy závěrem připomínku, že člověk je
střídavě negativem a pozitivem věci, ke které se chce přiblížit, a záleží jenom
na přesnosti ladění, které vám určí vhodný postoj k věci nebo chvíli, a proto
určí i negativní nebo pozitivní povahu výsledku. To dotvrzuje zákon, podle
něhož promítaná síla jde sice na obvod věcí, ale přitažlivá síla jde vždy ke
středu věcí. A právě tato síla je ona, která vám vrací klady nebo zápory vás
7
samých. Činitel, který řídí logiku řazení, nebo hromadění hodnot, z jejichž
souhrnu vychází onen osud, je však jednou oponentem a podruhé
corrigentem. Ten řídí ony tísnivé nebo neodvratné závěry nemoce a nezřídka
konce lidí, kteří náhle odcházejí snad asi jen proto, že s tímto řešením již na
svět přišli.
Zdá se, jakoby Bůh myslil v číslicích, neboť přesnost a závislost veličin
přírody je nesporně úžasná a lidskému myšlení uniká jen proto, že její
kongeniálnost prochází všude středem věcí, zatímco člověk žije více
v závislostech vnějšku věcí. A proto pochopit to, čemu říkáme «osud» by
znamenalo nejen vyhledat souhrn činitelů, z nichž pozůstává, ale nalézt i
jejich přirozenou souvislost, čili logiku řazení, která bude cyklická. Naznačili
jsme sice mnohé, ale další je úkolem jedince, neboť i v poznání je kus onoho
osudu člověka. Proto je tak pro mnoho lidí vlastně velikým štěstím, že tuhle
pravdu o životě vůbec nepoznají.
Zdá se, jakoby vnitřní život člověka měl neustálou linii vzestupnosti.
Leč není tomu tak docela. Jsou tu značné rozdíly ve formě i obsahu mezi
obdobími před mnoha lety a dneškem. Zatímco ve vnějšku života narůstá
dnes určitá náročnost, je tomu v niterném životě jinak. Zde viditelně couvá a
sestupuje každá citová opravdovost v hloubku poznání.
Víme, že myšlenka rytmu byla člověku žijícímu v Orientě vždy
připomínkou hodnot věčnosti. Rytmus, opakování, je tu tedy hlavní, melodie
je druhořadá. I do nekonečna se opakující hudební fráze jsou zase jen
zdůrazněním sestupu věčnosti do přítomnosti, čili, že rytmus je projev
věčnosti v čase. Je to tedy princip intervalického tvoření, které je základem a
trváním života. V praxi to vede dále až k extatickému opojení, které stálo
vždy na vrcholu všech možných orientálních rituálů. Rytmus - precipitace.
Zvuk na konci své akustické působnosti se mění ve světlo.
* * *
Zdrojem všech zkušeností jsou stejně tak poznatky smyslové, jako
duchovní. Proto nezapomeňme: všechno vnější je jen ladičem ducha věci.
Pak tedy tvůrčím principem jakékoli představy je jen «pocitový šém» (Plato
Antisthenes). Stejně tak to, co v širokém a plném smyslu nazýváme
přírodou, můžeme v sobě učinit živým jen indukcí vnějších jevů, tj.
pocitovou řečí. Větší či menší potíží zůstává stále to, že jen těžko a ne
vždycky (a také nikoli. se stejným úspěchem) dosahujeme onoho plně
pociťovaného stavu skutečností, jimiž je podmíněn každý děj a každá věc
našeho života. Každý objekt vskutku jakoby byl obklopen svými němými
svědky, kteří ho tvoří, a naopak on se zase rozpadá a mizí v nich. A tak tedy
jen takto se přibližujeme úspěšně k oné pocitové syntéze, «signature rerum»
jak ji nazývali staří. Proto potřebujeme stále nové a nové ladiče. Citové
zkušenosti jsou tu tedy všechno, a také podstatou astrálna jsou citové
zkušenosti. A astrálno je «zásadou» přírody. Všechno, co má existovat,
musíme nejdříve vyslovit, tj. vytvořit předobraz věci. Každá skutečnost (i
duchovní) vzniká pak z činnosti, neboť funkce si tvoří „orgán“. Každý rituál
představoval kdysi v principu přírodu a její analogie. Sloužil k tomu, aby
8
obraz mohl být shrnut do nitra a zase naopak, aby ono vnitřní mohlo být
vysloveno, tj. mohlo se stát vnějším. Tak tedy z jedničky byla vytvořena
mnohost a naopak mnohost byla uzavírána v jednotu. Tomuto účelu
vyhovovalo užití «pocitového šému». V podstatě to byl rituál, který dotvrzoval
tézi, „že tvůrce musí nejdříve vše vyslovit, aby si to mohl uvědomit“, neboť
«všemu» předchází v astrálnu předobraz prve, než se věc uskuteční ve
hmotě. Postupovalo se tedy cestou z venku dovnitř, tj. spojovaly se tu přímo
určité pocity s určitými jmény. Vyjádříme to přesně touto větou: Máš-li
zvláštní pocit, dej mu ihned jméno, čímž ho tvoříš, neboť co nemá jméno,
neexistuje. Jakmile ono jméno myslíš, evokuješ zase pocit. A to je
nevyslovitelné jméno, čili Šém pocitu. Vyslovit ho však ústy nesmíš. Kdybys
tak učinil, zabil bys účinek šému a musil tvořit nové. Je tu možnost sestavit
si dokonce jakousi abecedu ladění, podle níž se pak případ od případu
řídíme. Musíme poznávat sebe sama v takových hodnotách, které se
bezpečně nacházejí ve středu věcí, tj. tam, kde můžeme spolehlivě rozlišit
pravdivé od zdánlivého. Jestliže jsme dosáhli tohoto cíle a jsme v stavu vše
učinit takto dožitým a komparace schopným, pak se nemusíme bát ani
světa, ani larev. Nebude proto na škodu, když si připomeneme i tyto
existence nejnižších agregátů lidského rytmu. Máme na mysli především
larvy zvyků, všech znaků egocentrické slepoty. Dále jsou tu larvy fascinace,
pak larvy náhlého výboje - výbuchy hněvu, strachu, slabostí, neřestí a také
erotismu. Jinou kategorii představují osobní géniové a zajímaví géniové loci
a stejně tak géniové generis. Sem náležejí i larvy, vyšedší z kultu věcí, soch a
zázračných předmětů vůbec. Odtud je velmi blízko ke všem kolektivním
larvám, stojícím těsně vedle larev infekce víry, která mívala po věky bezpočet
variant (a tedy larev náboženství) egregorů vůbec. Stejně podobný charakter
vzniku mají larvy národnostní, spolkové, sportovní a davové obecně.
V základním rozlišení jsou však dvě všeobecné skupiny, a to: skupina
kategorická (destruktivní) a skupina sanegorická (konstruktivní). Druhá
skupina, sama o sobě zajímavá, je v základě totožná s prvky, z nichž
vycházíme k termínu divinace. Nesmíme také přehlédnout skupinu tzv.
bytostí subtrahentních. V jejich pojmenování je naznačena právě jejich
podstata. Vznikly za subtrahence, čili odečtení božského prvku, kterého
záměrně může používat jedině člověk. Jsou to larvické útvary, obyčejně
dlouho se tvořící (zvyky) a nebezpečné právě tím, že jsou často nezjistitelné.
Je to velká část larev podobných oněm, o nichž byla řeč na začátku. Jejich
vlastní nebezpečí je právě v tom, že vznikaly postupně bez účelového
poslání, takže se nezřídka přiblíží tak svému tvůrci (sobectví, zvyky,
pohodlí), že se ztotožní s jeho astrálním světlem. A hned vedle stojí
legendární larvická skupina vampyrismu. Další variantou jsou spiritové
familiaris a posléze bytosti egregorické, které patří do skupiny již dříve
označených útvarů larvického tvoření. Nejvyšší formou, která se kryje
s naším termínem divinisace je «Demiurg». Jest to bytost nadaná veškerou
mocí, kterou si dokážeme představit, avšak neužili jsme zde slova Bůh,
protože Bůh je podmínkou demiurga. Nic z absolutna si představit
nemůžeme, protože všechno z Boha prožíváme a chápeme postupně, a tedy
v dílčím projevu, takže každé naše poznání je nám zdrojem opět poznání
9
nového. Leč i maximum našich představ o Bohu by se muselo ztratit
v nekonečnu. U demiurga je však naše představa fixována vlastnostmi. Je
pak zřejmé, že myslitel, usilující o to, aby pronikl k pravdě těchto věcí,
potřebuje pro svůj cíl tak řečeno mnohobožství (šémhamforaš) pro jeho
specializaci vlastností a také sil, aby poznávaje tyto vlastnosti v sobě,
poznával takto Boha.
převzato ze sborníku LOGOS 1/2 1997

Myslíte si, že je život především řadou zklamání? Tak, připouštím, že ano, ale pro každého člověka není ta řada stejně dlouhá a stejně obsazená. Ptám se, co je vlastně zklamání? Je to otázka, na kterou by mi mohl odpovědět filozof, psycholog, fyzik nebo mystik? Můj učitel by mi řekl zcela bez váhání, že podstatu a hloubku pocitu zklamání nemohu pochopit, pokud nemám pravý vztah pravdě o zdroji svého očekávání. Ale to mne přeci neosvobodí, myslím si, protože pokud si na svůj vážný a hluboký vztah k pravdě odpovídám kladně, pak, co se týče zklamání musím přihlížet jejímu pokoření a pak pochopím, říkám si, co je to hořkost, co je to zklamání. A stejně, jak si myslím, že je to ve všech případech hodnot, ke kterým jsem si získala úctu  a důvěřuji jejich funkci. Bohužel, je to tak a já rozeznávám, nebo se snažím to rozeznávat, za jakých okolností pociťuji hořkost zklamání a jestli moje představa o určitých hodnotách a jejich významu, kterým nyní přikládám takovou důležitost,  byla opravdová, nebo jsem pouze něco očekávala, co se nedostavilo, protože ve své podstatě to vlastně ani neexistovalo. A tak je to i se vstupy a výstupy do světa mystiky. Lidé si slibují prospěch, když budou provádět cvičení a rituály, které je vymaní z materiálně vnímaného světa a slibují si od své námahy, že se jim povede lépe. Jaké však zklamání! Nedočkají se toho, co očekávali tak jistojistě, protože z toho, co nabudou, jsou další a další cesty, jejichž cíl je velmi prostý, i když veliký, i když přesahující lidské smysly a někteří k němu i nedospějí. Ale, konečné poznání a řešení všech věcí našeho života zůstává jen v nás samých.

-- Vnitřní řád člověka, rozum a cit z mystického pohledu --

Než se vůbec, v dalších kapitolách začneme zaobírat Životem Ψ, aby to  mělo pro nás vůbec nějaký význam abychom to pochopili zcela bezpečně, je nutné si vyjasnit, co je to skutečný vnitřní řád člověka. Pouze souhra, dokonalá souhra rozumu a citu může skutečný vnitřní řád člověka vytvořit. Co nám je platné, že známe teorii metapsychologie (nově nazývaná parapsychologií), když nemáme v sobě prostředky, jak ji porozumět, pochopit a bezpečně i praktikovat. Neboť jen ten dokonalý vnitřní řád nás přivádí k poznání a plnému pochopení ceny života. A to nás nesmírně posiluje a dodává nám to poctivé sebevědomí, i když nejsme zcela pochopeni svým okolím. A to je další důvod, který si musíme uvědomit, zda i za tuto cenu, vysokou cenu, totiž nepochopení okolím, půjdeme touto cestou. Protože se změníme! A víte, že právě tyto naše vnitřní změny budou současně tím, co míníme slovy osobní štěstí? Vždyť právě pochopení a porozumění od svého okolí nás činí šťastnými!

-- Krása, zážitky z krásy, vnitřní děje --

Jsou lidé, kteří znají tajemství, jak objevovat krásu v úplných maličkostech. Třeba v kapce rosy, která ulpěla na okvětních plátcích růže, třeba v prosté květině, kterou si utrhnou a ucítí v pravý okamžik jejich vůni, která na chvíli zmámí jejich je plní tichou, samoúčelnou radostí - rozjitřené smysly. Nebo mají zážitek, který je pouze vnitřním dějem a jeho výlučná osobní soukromnost je naplňuje blažeností. Ale je více takových lidí, kteří tuto blaženost rádi sdílejí s jinými lidmi. Ale jaký musí mít předpoklad, aby jejích sdílení bylo úplné? Musí mít porozumění.

Všechno to, co je výše napsáno, jsou záležitosti, které spolu úzce souvisejí ... bez jejich dokonalé souhry nepochopíme svět, který je jinak nám skrytý ... ale je otázka, zda ho chápat toužíme ... někteří ne.

http://www.youtube.com/watch?v=h4OwzDfYCzQ&feature=related