Se slavnými v posteli Část 10 Platónovy ideje

Dostáváme se nyní k tématu, který bude jistě zajímavý v kontextu s dalšími filozofickými proudy ve starém Řecku a později i v nejranějším křesťanství. Platón - po Aristotelovi nejvýznamnější filozof starého Řecka a filozofie i v pozdějších dobách. I dnes čerpáme z jeho studnice moudrosti a učení ...

jejich konstituování.
Platónská nauka o idejích je nerozlučně spjata s myšlenkou
hierarchického členění světa, které je spojeno se základní, tzv.
světelnou metaforou platónského filosofování. Jde o čtyřdílné
dělení jsoucna z Ústavy, které jsme zde vyložili při výkladu
problému ukazování.
Myšlenka hierarchického dělení jsoucna vychází z té představy, že
to, co se nazývá světem, není veškeré bytí - je to pouze určitá
část světa. Je to ta část světa, která sama o sobě není
srozumitelná. Svět je tedy ta část bytí, která není pochopitelný.
Nad světem existuje v platónském systému něco, co teprve dělá svět
pochopitelným. Toto "nad světem" je ono pravé jsoucno, k němuž
nějak patří ideje.
Co jsou to ideje?
Jednak se dá říci, že ideje jsou první pokus o souvislou teorii
pojmu - obecniny. Podle tohoto výkladu se tedy Platón ve své
naivitě nějak spletl a obecninám, o kterých my víme, že jsou to
jenom slova, přidal trvalá, nadsvětná, nehmotná bytí. Toto je
teorie nominalistická, teorie, která má za to, že ideje jsou pouze
nějaká jména pro obecné pojmy. Jiná teorie je, že ideje jsou právě
tím, co nám umožňuje porozumět věcem kolem sebe. Tato koncepce
pochází od středoplatoniků. Tato teorie vychází z představy, že je
něco takového, co vždy již musíme vědět, chceme-li chápat
jednotliviny kolem nás. Je to ta představa, že obecné pojmy jsou
něco preexistentního v Boží mysli, které se z této mysli otiskly
do naší mysli a to nám umožňuje poznávat jednotliviny, které jsou
také součástí Boží mysli: byli v Boží mysli vykopírovány ne do
nás, ale pro nás do jednotlivých věcí. Představa vychází z
fenomenálního základu, že bytí, které mám před sebou, mi dává
nějaké fenomény. Tyto fenomény mají jakousi jednotu, která těmto
fenoménům dává celek, a tento celek je mi dříve přístupný než
všechny jednotlivé úkazy. Tento celek, jak jej vnímám, je právě
idea: idea oněch jednotlivých fenoménů. Tato idea mé dojmy pořádá,
říká o nich, co skutečně jsou. Toto je platonismus, jak jej
pochopili novověcí myslitelé jako Descartes a Kant.
Ideje mohou být ale také pochopeny jako skutečné bytosti - v
bytostném významu, jaký se nám v tomto světě skutečně se měnících
a rozpadajících významů vůbec neobjeví. Ideje jsou také
koncentrace všeho možného významového obsahu. V tomto smyslu jsou
ideje docela jiným způsobem bytí: bytí věčného, bytí, která nemají
vznik a zánik, u nichž nelze mluvit o čase atd.
Je zde tedy několik konceptů - Platón je takováto obrovská
křižovatka motivů "resp. teprve tradice, kterou založil - všechna
ona hypomnémata - způsobila, že se vytvořily všechny velké inovace
evropské filosofie". Idea je tedy něco jednotného a také něco
obecného "Platón říkal, že idea je jedno nad mnohým - ideje musíme
klást jako něco, co je jisté ve své jednotě". Platón si
představoval ideový svět jakožto určitou koncentraci bytí - jako
bytí zcela jiného typu, než je bytí zde, s nímž se můžeme setkat.
Velikost Patočkovy interpretace teorie idejí je v tom, že ukazuje
jakousi variantu té třetí myšlenky, co ideje mohou znamenat: Ideje
totiž slouží k tomu, abychom měli právě jasno o věcech, ideje tedy
nejuzším způsobem souvisí se zjevováním věcí. Kdyby nebylo idejí,
věci by se nám neukazovaly. Věci se nám totiž nemohou zjevovat
libovolně. Nemohou se nám zjevovat jinak, než na základě a
prostřednictvím idejí. Kdyby totiž nebylo něco společného,
jednotného v tom, jak se nám věci ukazují, jak bychom poznali, že
se nám "nám všem" ukazuje stejná věc? Idea je tedy nějaká vnitřní
struktura, která drží naše ukazování pohromadě.
Jistým zkratem jsme tedy dospěli tam, odkud jsme vyšli: Věci samy
o sobě - tedy ty věci, které se zjevují, nikoliv jak se zjevují -
nemají žádnou blízkost a vzdálenost, nemají v sobě žádnou
perspektivu, neobsahují žádné zkreslení - jsou samy o sobě. Nemají
v sobě nic takového jako bytí v originále, fantaskní danost,
pochybnou a nepochybnou danost, neexistují v deficientním modu či
ve vyplněném intenčním způsobu. Přičemž věci se nám nemohou
ukazovat bez toho, aby tu bylo toto napětí mezi věcmi o sobě
"které nemají všechny tyto dispozice" a ukazováním "které všechny
tyto dispozice právě má a musí mít".
Ukazování je možné teprve na základě napětí mezi těmito dvěma
strukturami. Mohli bychom tedy - velmi fenomenologicky ambiciózně-
říci, že ukazování je struktura, která je v těchto zvláštních
protikladech mezi věcmi o sobě a jejich ukazováním,
strukturováním. Vždy je zde něco víc než to, co se samotné
ukazuje. Dokonce zde vždy musí být nějaké víc, aby se to, co se
ukazuje, vůbec mohlo ukazovat.
Zamyslíme-li se nad tím, že zjevování v řeckém výměru je zjevování
jednoty v mnohém, jednoty, jak se ukazuje v mnoha způsobech
dannosti, vidíme, že samotný Platón je objevitelem této základní
myšlenky, že věci se nám mohou zjevovat pouze na základě něčeho
jiného, než jsou ony samy.

Platónská nauka o idejích je nerozlučně spjata s myšlenkou hierarchického členění světa, které je spojeno se základní, tzv.  světelnou metaforou platónského filosofování. Myšlenka hierarchického dělení jsoucna vychází z té představy, že to, co se nazývá světem, není veškeré bytí - je to pouze určitá  část světa. Je to ta část světa, která sama o sobě není  srozumitelná. Svět je tedy ta část bytí, která není pochopitelný. Nad světem existuje v platónském systému něco, co teprve dělá svět pochopitelným. Toto "nad světem" je ono pravé jsoucno, k němuž  nějak patří ideje. 

Co jsou to ideje?

Jednak se dá říci, že ideje jsou první pokus o souvislou teorii pojmu - obecniny. Podle tohoto výkladu se tedy Platón ve své  naivitě nějak spletl a obecninám, o kterých my víme, že jsou to  jenom slova, přidal trvalá, nadsvětná, nehmotná bytí. Toto je teorie nominalistická, teorie, která má za to, že ideje jsou pouze nějaká jména pro obecné pojmy. Jiná teorie je, že ideje jsou právě tím, co nám umožňuje porozumět věcem kolem sebe. Tato koncepce  pochází od středoplatoniků. Tato teorie vychází z představy, že je něco takového, co vždy již musíme vědět, chceme-li chápat jednotliviny kolem nás. Je to ta představa, že obecné pojmy jsou něco preexistentního v Boží mysli, které se z této mysli otiskly do naší mysli a to nám umožňuje poznávat jednotliviny, které jsou také součástí Boží mysli: byli v Boží mysli vykopírovány ne do nás, ale pro nás do jednotlivých věcí. Představa vychází z fenomenálního základu, že bytí, které mám před sebou, mi dává nějaké fenomény. Tyto fenomény mají jakousi jednotu, která těmto fenoménům dává celek, a tento celek je mi dříve přístupný než všechny jednotlivé úkazy. Tento celek, jak jej vnímám, je právě idea: idea oněch jednotlivých fenoménů. Tato idea mé dojmy pořádá, říká o nich, co skutečně jsou. Toto je platonismus, jak jej pochopili novověcí myslitelé jako Descartes a Kant. Ideje mohou být ale také pochopeny jako skutečné bytosti - v bytostném významu, jaký se nám v tomto světě skutečně se měnících a rozpadajících významů vůbec neobjeví. Ideje jsou také koncentrace všeho možného významového obsahu. V tomto smyslu jsou ideje docela jiným způsobem bytí: bytí věčného, bytí, která nemají vznik a zánik, u nichž nelze mluvit o čase atd. Platón si představoval ideový svět jakožto určitou koncentraci bytí - jako bytí zcela jiného typu, než je bytí zde, s nímž se můžeme setkat.

Věci se nezjevují libovolně

Věci se nám totiž nemohou zjevovat libovolně. Nemohou se nám zjevovat jinak, než na základě a prostřednictvím idejí. Kdyby totiž nebylo něco společného, jednotného v tom, jak se nám věci ukazují, jak bychom poznali, že se nám "nám všem" ukazuje stejná věc? Idea je tedy nějaká vnitřní struktura, která drží naše ukazování pohromadě.

Věci se neukazují bez napětí mezi nimi

Věci se nám nemohou ukazovat bez toho, aby tu bylo toto napětí mezi věcmi o sobě "které nemají všechny tyto dispozice" a ukazováním "které všechny tyto dispozice právě má a musí mít". Ukazování je možné teprve na základě napětí mezi těmito dvěma strukturami. Mohli bychom tedy - velmi fenomenologicky ambiciózně- říci, že ukazování je struktura, která je v těchto zvláštních protikladech mezi věcmi o sobě a jejich ukazováním, strukturováním. Vždy je zde něco víc než to, co se samotné ukazuje. Dokonce zde vždy musí být nějaké víc, aby se to, co se ukazuje, vůbec mohlo ukazovat.

Pár slov o Platónovi

Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktione pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritias se podíleli na vládě třiceti na konci Peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Potone byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktione si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Periklova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v Sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.

Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Po odsouzení svého učitele a jeho popravě roku 399 př. n. l. odešel snad z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicilii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicilii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listě, jediném zachovaném autobiografickém textu.

Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.