Evropa je domovem Evropanů Část 1 Počátky formování Evropy

Jak chápeme Evropu? Jako kulturu nebo seskupení národních států? Víme, že máme společnou cestu, že máme společné tradice? Jsme si Evropy vědomi? Hrozí nám islamizace? Co si musíme stále uvědomovat? http://www.youtube.com/watch?v=_C9RPUQ1vwQ&feature=related

Sedm etap evropské kultury

Samotná existence Evropy je výsledkem historického vývoje moderního světa a jen ve vztahu k této skutečnosti lze pochopit vývoj každého jednotlivého státu. Uvědomujeme si to?

Národní státy versus Evropa

Poslední století a ještě déle směřovalo vzdělání, politika a veřejné mínění k rozšíření vědomí národnosti a ke zdůrazňování důležitosti národního státu a Evropa přitom zůstávala v pozadí jako nějaká abstrakce či zeměpisný výraz.

-   Nacionalismus = idealismus a tradice vzdělání -

Proč tomu tak je? Politolog, který se tímto problémem zabývá, může říci, že takový vztah Evropanů k Evropě zavinil kult nacionalismu, kterým svým zaměřením na politickou vášeň a kulturní idealismus mimořádně silně ovlivňuje mysl národa. Avšak i tradice vzdělání, které dalo rámce západnímu myšlení neměla koncepce Evropy nikdy přesně vymezené místo. Na jedné straně tu stojí dějiny antického světa - klasického Řecka a Říma - pokládané za základní složku vzdělání, a na druhé straně, na mnohem nižší rovině, dějiny vlastní země a národa, které měl každý vzdělaný člověk znát, které se však netěšily stejné vážnosti jako klasické dějiny, humanitní literatura nebo i přírodní vědy.

Historické vědomí Evropy. Vědomí Evropy jako historické skutečnosti.

Gibbonův Úpadek a pád římské říše a knihy podobného charakteru nejvíce zpřístupňovaly studium Evropy, umožňované starou tradicí vzdělání. Vědomí Evropy jako historické skutečnosti bylo však čímsi, co muselo být nějak získáno na cestě z antického Říma do moderní evropské země. Ale kdy se toto vědomí poprvé objevilo a jaká je jeho základní povaha? Nevíme. A takovým základním nedostatkem v našem vzdělání trpí celá moderní kultura. Ve skutečnosti trpíme plodem počáteční nevědomosti, ba omylu.

Moderní evropské státy ignoruji existenci Evropy

Samozřejmě, udržují určitý kontakt s tradicí přirozeného práva a skutečný smysl pro mezinárodní závazky. Přesto i ignorují existenci Evropy jako společenské skutečnosti a potácí se mezi skutečností národního státu a ideálem kosmopolitního liberálního světového pořádku, který teoreticky pokryl celý lidský rod, prakticky však závisel na ekonomických skutečnostech mezinárodního obchodu a financí. Mimo Evropu by však ani jeden ani druhý z nich neexistoval.

Co je Evropa?

Evropa je společenství národů sdílejících společnou duchovní tradici. Má svůj počátek před 3 000 lety ve východním Středozemí a jež byla přenášena z jednoho věku do druhého a z národa na národ, až pokryla celý svět. Tradice jako celek nemůže proto být striktně ztotožňována s evropským kontinentem. Vstoupila do Evropy a překročila ji a to, co myslíme v kulturním smyslu "Evropa", je ve jen jedna fáze tohoto širšího vývoje.

Fáze evropské kultury

Celý vývoj západní kultury se člení na tři hlavní stadia - křesťanské, předkřesťanské a pokřesťanské, z nichž každé se opět může dělit na dvě nebo tři další fáze.

Rozeznáváme dvě fáze klasické středozemní kultury:

1. Helénismus a 2. Římský svět.

Následují tři hlavní období křesťanských dějin; a to:

3. Formování západního a východního křesťanství.

4. Středověké křesťanství od 11. do 15. století,

5. Období náboženského dělení a humanistické kultury od 16. do 19. století.

A potom

6. Revoluční období konec 18. a celé 19. století, kdy evropská kultura prodělala sekularizaci a

7. Dezintegrace Evropy, která je příčinou i důsledkem dvou světových válek, v jejichž stínu dnes žijeme.

Předkřesťanské období

Prvním z těchto fází je studium předkřesťanské a dokonce před evropské, protože začalo v Egejské oblasti a až do konce zůstalo převážně vývojem Středozemí. Bylo to však studium výrazně západní a všechna pozdější stadia evropské kultury na něj zpětně hledí jako na pramen svých intelektuálních a často i společenských tradic.

Kdy se zrodila západní civilizace?

Západní civilizace se zrodila, když si Řekové poprvé začali být vědomi své odlišnosti od asijského světa v době perských válek a pochopili, že mají odlišný způsob života a odlišné měřítko hodnot od těch, jež vykazovaly velké archaické civilizace starověkého Východu.

Exkurz: Řecko-perské války

Dáreos I. versus Miltiadés

V roce 500 př. n. l. povstaly řecké obce v Iónii v Malé Asii proti perské nadvládě, jíž byly vystaveny od zániku lýdské říše (546 př. n. l.). Povstání získalo jistou podporu i v obcích pevninského Řecka především v Athénách a v Eretrii (město na ostrově Euboia), což poskytlo perskému velkokráli Dáreiovi I. záminku k útoku na Řecko. Toto iónské povstání se tak stalo roznětkou řecko-perských válek, dlouhotrvajícího konfliktu mezi Helény a Peršany, o němž ve svém díle podává výklad řecký historik Hérodotos. V roce 494 př. n. l. Dáreios porazil a ztrestal iónské Řeky. Mílétos, jenž stál v čele vzpoury, byl Peršany srovnán se zemí a ostatní města se Peršanům rychle poddala. Nato Dáreios poslal do Řecka emisary, kteří jeho jménem žádali podrobení Řeků perské nadvládě. Když Sparta a Athény odmítly, nechal svým loďstvem v roce 490 př. n. l. zničit nejprve Eretrii a poté podnikl výpravu proti vzpurným Athéňanům. Na planině poblíž místa jménem Marathón v Attice však třikrát silnější perské vojsko podlehlo athénským hoplítům pod velením Miltiada.

Xerxés I. versus Thémistoklés

Xerxés I., který nastoupil v roce 486 př. n. l. na perský trůn po svém otci Dáreiovi, shromáždil k dobytí Řecka největší armádu, jakou starověk spatřil. K zajištění pozemního přístupu dal v roce 481 př. n. l. vybudovat z lodí most přes Helléspont, po němž jeho armáda přešla z Asie do Evropy. Ve stejném, roce byl pod dojmem této hrozby založen helénský spolek, ke kterému kromě Sparty náležely také některé řecké obce včetně Athén. Většina obcí především na severu však zůstávala vně spolku a dokonce byly připravené podrobit se králi. Během desetileté přestávky v bojích dokázal Themistoklés přesvědčit Athéňany o nutnosti výstavby válečného námořnictva, což se později ukázalo jako rozhodující čin celé války. V průsmyku Thermopyly, který spojuje Thesálii se středním Řeckem, se postupujícím Peršanům v roce 480 př. n. l. postavil na odpor spartský král Leónidás I. Přes několikanásobnou převahu barbarů Helénové neustoupili a poté, co byli v důsledku zrady obklíčeni, padli hrdinskou smrtí. Po tomto vítězství vtáhli Peršané do Athén, už předtím opuštěných svými obyvateli, a zcela toto město vypálili. Avšak v námořní bitvě u Salamíny v témže roce řecká flotila, vedená Themistoklem a složená z malých ale snadno ovladatelných triér, zvítězila nad početně silnější ale těžkopádnější perskou flotilou. Zničením perského loďstva přivodili Řekové obrovskému perskému vojsku potíže se zásobováním, což jeho značnou část přimělo k návratu do Asie. Zbytek perských vojenských sil byl poražen Helény v čele s Pausaniem v roce 479 př. n. l. v bitvě u Platají. Po těchto porážkách Peršané upustili od svých plánů na dobytí Řecka.

Osvobození iónských Řeků. Sparta versus Athény

V roce 478 př. n. l. bylo zahájeno tažení k osvobození iónských Řeků. Sparta se však zdráhala poskytnout pomoc těmto pro ně příliš vzdáleným soukmenovcům, čehož využily Athény k založení délského spolku. Tím začalo soupeření Sparty a Athén v 5. století př. n. l., které mělo nakonec vyústit v peloponéskou válku. Athény se dokázaly s vydatným přispěním svých spojenců úspěšně prosadit proti Peršanům. Jejich cíl – osvobození Iónie – byl vítězně završen v roce 465 př. n. l. athénským vojevůdcem Kimónem. Athéňané od tohoto okamžiku napadali perské pozice v Egyptě a ve východním Středomoří, čímž však vyčerpali zdroje spolku a v roce 449 př. n. l. došlo k uzavření mírové smlouvy s Persií, nazývané Kalliův mír (jeho autenticita je ovšem moderními historiky zpochybňována).

Délský spolek - Periklés

V desetiletích po skončení hlavní fáze řecko-perských válek (479 př. n. l.) zažívaly Athény vrchol svého politického a kulturního vývoje. Díky své vedoucí roli v boji proti Peršanům a také díky síle své flotily předstihly svého soka – Spartu, která byla dosud nejmocnějším řeckým státem. Tato skutečnost byla potvrzena v roce 478 př. n. l., kdy se 200 řeckých obcí spojilo v délském spolku vedeném Athénami. Členové tohoto spolku slíbili odvádět do společné kasy pravidelné příspěvky určené na výstavbu a údržbu loďstva. V roce 462 př. n. l. provedl Efialtés rozsáhlou reformu athénské ústavy, v níž byla omezena pravomoc areopagu jakožto výkonného orgánu a nejvyššího soudu. Tyto funkce nadále vykonávala rada pěti set a lidové shromáždění. Ve stejném roce odmítla Sparta athénskou pomoc k potlačení masivního povstání heilótů, neboť se obávala rozšíření athénské moci na Peloponés, čímž by byl ještě více podlomen její vliv. Po zavraždění Efialta převzal vedení Athén v roce 461 př. n. l. Periklés.

Bitva u Salamíny

Periklés byl velice často volen do úřadu stratéga (v letech 443 až 429 př. n. l. zastával tuto funkci nepřetržitě) a vynutil si ještě větší posílení demokratických prvků v athénské ústavě. Již v roce 461 př. n. l. Periklés uzákonil odměňování vykonávání veřejných úřadů, čímž umožnil neomezený přístup lidu (demos) k výkonu vlády, správy a soudnictví. V letech 460 až 457 př. n. l. byly vystavěny tzv. „dlouhé zdi“, které spojovaly Athény s přístavem Pireus a vytvářely z Athén nedobytnou pevnost. Periklés prosadil také pokračování války s Peršany. Ovšem výprava na podporu Egypťanů, kteří povstali proti Peršanům, skončila nezdarem. Athénská flotila dokázala Peršany rozhodně porazit teprve v bitvě u Salamíny na Kypru v roce 450 př. n. l. Následně athénský vyjednavač Kalliás v roce 449 př. n. l. dohodl s Peršany mír. Peršané se v něm zavázali respektovat autonomii řeckých obcí na maloasijském pobřeží a nevysílat své lodě do Egejského moře.

Athénský námořní spolek = arché. První peloponéská válka.

Athény v této době uplatňovaly velmi agresivní zahraniční politiku. Athénský námořní spolek (symmachia), jehož původním účelem byla porážka Peršanů, se postupem doby vyvinul ve skutečnou athénskou říši (arché), která představovala nástroj k prosazení ryze athénských zájmů. Členové spolku pozvolna ztratili své postavení athénských spojenců a byli Athénám v podstatě podřízeni. Když se v roce 469 př. n. l. ostrov Naxos pokusil opustit spolek, byl vojensky poražen. Podobně zacházely Athény v budoucnu i s ostatními obcemi, které odpadly od spolku. Rozšiřování demokracie začalo časem sloužit jako prostředek k dosažení athénských cílů, přičemž se Athéňané mnohdy dopouštěli značných krutostí (jako například v době peloponéské války). V okolních státech, především ve Spartě, Thébách a Korintu, narůstaly obavy z athénského vzestupu. Když Megara vystoupila z peloponéského spolku, aby se připojila k Athénám, vypukl v letech 460 až 446 př. n. l. konflikt někdy také nazývaný jako „první peloponéská válka“. Na jeho konci byl sice uzavřen třicetiletý mír, přesto však ve vztazích mezi oběma městy panovalo nadále napětí. Athény Spartě ponechaly volnou ruku na Peloponésu a samy se koncentrovaly výhradně na rozšiřování svého vlivu v Makedonii, Thrákii a na Sicílii.

Etruskové

Řekové na Sicílii a v jižní Itálii se v 5. století př. n. l. museli bránit dvojímu ohrožení: ze strany Etrusků a proti mocným Kartágincům. Na Sicílii docházelo k neustálým válkám s Kartágem, třebaže Punové byli v roce 480 př. n. l. drtivě poraženi v bitvě u Himéry. O několik let později (474 př. n. l.) dosáhli podobného úspěchu jihoitalští Řekové v námořní bitvě u Kýmé, která znamenala konec etruské expanze v Itálii. V obcích Velkého Řecka se k moci dostávali mnohem více než v mateřském Řecku různí tyrani, což bylo vyvoláno patrně častější potřebou silného vůdce, který by dokázal ochránit stát před vnějšími hrozbami. Mnozí z nich byli pozoruhodnými jedinci. Například Gelón v Syrákúsách byl ve své době pokládán za nejmocnějšího muže řeckého světa.

Helénská kultura

Tyto nové způsoby života a myšlení se již plně projevily ve velkých tvůrčích činech helénské kultury 6. a 7. století před Kristem, ve věku, kdy nastal rozvoj městského státu a jeho politických institucí, velká koloniální expanzie Řeků podél pobřeží Středozemního a Černého moře a počátky řeckého vědeckého a filozofického hnutí. V tomto počátečním období byli Jónové a další Řekové z Malé Asie vůdci helénské kultury, zatímco evropské Řecko mělo poměrně podružné místo.

- Význam a výsledky válek s Persií -

Války s Persií to ovšem změnily, a to nejen tím, že zajistily evropské vedení v řeckém světě, ale ještě více tím, že zvýšily sebevědomí a jednotu celého řeckého světa vůči východní světové říši, která ohrožovala jeho nezávislost. I přes žárlivý regionální patriotismus svých městských států se Řekové ukázali také silně loajální vůči širší jednotě "helénismu", takže dualismus státu a kultury, tak charakteristický rys středověké a moderní Evropy, má svůj původní vzor už v řeckém světě.

Svobodní lidé

Dvěma póly řecké civilizace byly tedy svobodné město a společná kultura. Vědomí, že jsou "svobodní lidé" a členové samosprávné obce, bylo tím, co Řeky odlišovalo od ostatních. Jako členové širší helénistické společnosti, která zahrnovala asi stovku měst a byla ve styku se všemi částmi středozemního světa, rozvinuli svou spolupráci v myšlení a racionálním dotazování, které jsou zdrojem západní filozofie a vědy. Stejným způsobem rozvíjeli svůj vlastní, odlišný způsob výchovy a vzdělání - paideian - který se zásadně lišil od tradičního

vzdělání východního kněze i od válečné disciplíny příslušníka barbarského kmene a byl počátkem a modelem západní tradice liberálního vzdělání.

Řekové vytvořili západní ideu

Stručně řečeno, byli to Řekové, kdo vytvořili západní ideu člověka a tu koncepci humanistické kultury, která se stala jedním z formativních prvků evropské tradice.

Ale i když byli Řekové skutečnými tvůrci západní tradice, měli malý přímý vliv na kontinentální Evropu. Druhá velká vlna helénské expanze a kolonizace, jež začala ve 4. století, byla zaměřena na Východ. Během helénistického období byla západní a střední Asie, od Středozemí až k Oxu (Amu Darja) a Indu, pokryta sítí velkých měst pod ochranou řecko-makedonských dynastií, které pokládaly rozšíření helénské kultury za základ a ospravedlnění své moci. Helénismus se tak stal skutečnou světovou civilizací, která ovlivňovala kulturu všech národů Asie až po severozápadní Indii a Turkestán. Tento pohyb imperiální expanze na Východě  byl však provázen úpadkem řecké moci v Evropě samé a týž věk, který viděl dobytí a helenizaci Východu Alexandrem a jeho nástupci, byl svědkem vzestupu nové moci na Západě, která měla působit jako prostředník mezi helénistickou civilizací Východu a barbarskými národy západní Evropy.

Pokračování