Evropa je domovem Evropanů Část 2 Řím, jeho dědictví

Můžeme si říci, že jsme ve druhé fázi dějin západní  Evropy a ocitáme se ve starověkém Římě.  Toto období zahrnuje 600 až 700 let vývoje od Alexandra Velikého po císaře Augusta.

Druhá fáze dějin západní Evropy

Tento proces utváří druhou fázi v dějinách západní Evropy. Zahrnuje období šesti nebo sedmi století - 300 let od Alexandra po Augusta a 300 let od Augustovy smrti ke Konstantinovu obrácení. Během těchto staletí Řím postupně vzrostl z rolnického státu ve střední Itálii ve světovou říši, která zahrnovala celý středozemní svět a táhla se od Atlantiku až k Eufratu a Kavkazu a od Rýna a Dunaje až k Sahaře a Arabské poušti. Tak byl poprvé a naposledy v dějinách západní kultury sjednocen celý civilizovaný svět na východ od Persie a Indie v jediný stát, ovládaný jedním pánem, spravovaný společným právem a chráněný jednotným vojenským systémem. Na první pohled se zdá, že je málo společného mezi římských duchem a duchem helénské kultury.

Římané byli národem vojáků

Římané byli národem vojáků, organizátorů, právníků, inženýrů, budovatelů silnic a zeměměřičů, jejichž dílo je shrnuto v lapidární větě "Balbus postavil zeď". Neměli talent pro abstraktní spekulaci a tvůrčí uměleckou imaginaci Řeků a jejich rozsáhlá říše, vybudovaná na základě tvrdé vojenské disciplíny a bezohledného politického plánování, se zdá být ve srovnání s Periklovými Athénami o tolik nižší, oč je nižší Koloseum ve srovnání s Parthenónem!

Budovali silnice, byli obhájci západní kultury

Jejich dílo však bylo mimořádně trvalé a věci západní kultury posloužilo lépe než pozoruhodnější výkony Alexandra a jeho nástupců. Zatímco tito se spokojili s tím, že dobyli civilizovaný Východ a pokryli ho nátěrem helénistické městské kultury, Římané vedli své silnice jako pluh panenskou půdou západní Evropy a položili základy nových měst tam, kde předtím žádná nestála. Ačkoli nebyli tvůrci západní kultury, rozšířili ji a hájili. A zdi, které Balbus postavil na northumbrijských blatech a kolem římských stanic v Libyjské poušti, byly štítem, který chránil západní postup klasické středozemní kultury. Sami Řekové, jako Polybios a Strabó, byli první, kdo uznali podstatu římského díla jako nepostradatelného pokračování a dovršení díla helénismu.

Římský génius vybudoval síť civilizované společnosti

Druhá fáze západní kultury byla tak ve skutečnosti kooperativním úsilím, společným oběma velkým středomořským národům. Římský génius vybudoval síť civilizované společnosti v západní Evropě, jež dodnes trvá, přinejmenším v Itálii, Galii a Španělsku, i přes změny v pozdějších stoletích. Tento společenský řád zajišťoval kanál pro přenos a rozšíření helénských tradic. Latinská literatura a vzdělanost, reprezentované Ciceronem, Liviem, Horatiem a Quintilianem, představují zjednodušenou verzi helénistické kultury, která lépe vyhovovala potřebám nových národů Západu než řecký originál. Latina tak vydržela jako obecný jazyk vzdělaného světa na Západě přes 1000 let poté, co řečtina přestala být obecným jazykem civilizovaného Východu.

Úloha církve

Je nesporné, sílu latinského elementu v západní kultuře je třeba ve stejné nebo i větší míře přičíst vlivu katolické církve než římské říše. Církev totiž přišla k západním barbarům s veškerým věhlasem latinské kultury a římské autority. Jako působil Řím ve funkci prostředníka mezi helénismem a Západem, tak působila církev jako prostředník mezi latinským Západem a novými národy severní Evropy. Poslední služba, kterou Římská říše vykonala pro rozvoj západní kultury, bylo poskytnutí sociálního a právního základu k zorganizování nové náboženské společnosti s její církevní hierarchií a kanonickým právem. Tento úkol byl splněn teprve po dlouhém a nákladném zápasu.

Křesťanství je nezápadní prvek v evropské kultuře

Křesťanství je jediným prvkem v západní kultuře, který je svým původem naprosto nezápadní a jenž do římsko-helénistického světa transplantoval posvátnou tradici prastarého dávnověku, nedotčeně zachovanou jedním národem, který nezdolně vydržel pronikavý vliv světové helénistické kultury. Křesťanství přišlo z tohoto neznámého východního světa do plného světla římsko-helénistické kultury s novou vírou a s novým kritériem duchovních hodnot, které usilovaly změnit lidský život a nutně vyvolaly odpor řecké kultury a pronásledování ze strany římského státu. Za jedinou generaci se rozšířilo ze Sýrie přes města Malé Asie do Řecka a samotného Říma a dále postupovalo rychle na Východ a mnohem pomaleji na Západ, až prostoupilo celý civilizovaný svět. Po tři století muselo bojovat o život, než bylo konečně uznáno za univerzální náboženství světové říše. Ve východním Středozemí si udrželo tuto pozici přes tisíc let, ale na Západě sotva bylo ustaveno, říše se zhroutila pod tlakem barbarů. Západní církev však byla dost silná, aby nejen pád říše přežila, ale aby také zachovala tradici vyšší kultury a stala se útočištěm přemožených národů.

Pro zájemce

Krátký exkurz do dějin prvotní církve a počátků křesťanství

Historických pramenů k dějinám prvotní církve je poskrovnu. Nejstaršími křesťanskými prameny jsou Skutky apoštolů, datované mezi roky 80 a 90 (podle jiných badatelů před rok), které se věnují prvním letům po Ježíšově smrti a vzkříšení, listy apoštola Pavla, datované do 50. a 60. let 1. století. Pro dějiny církve mají význam i čtyři kanonická evangelia, sepsaná mezi roky 40 a 90, v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století.

Mysterijní kulty, skutky apoštolů, Pavel z Tarsu, Irenej, Origénes

Křesťanství nebylo jediným náboženstvím, které by se náhle v této epoše v římské říši objevilo. Kromě něho zde vzniká množství mystérijních kultů a synkretistických nauk. Mezi takto „úspěšné“ směry patří kromě křesťanství mithraismus a manicheismus. Za zvláště nebezpečnou skupinu budou křesťané později považovat právě manichejce.

Skutky apoštolů a Pavlovy listy svědčí o množství určitých tenzí či konfliktů, které se objevovaly v první jeruzalémské komunitě křesťanů, avšak které netrvaly dlouho a obvykle reagovaly na praktické problémy, kterým prvotní církev čelila. Skutky zde uvádějí spor mezi „Řeky“ (tedy pohanokřesťany, nežidy) a „židy“ (křesťany ze židovství, židokřesťany) ohledně spravedlivého rozdělování podpory vdov, který je však vyřešen volbou sedmi mužů, kteří se měli problému věnovat a které církev dnes považuje za první jáhny. Zásadní osobností je kromě ostatních apoštolů (označovaných v Novém zákoně též jako „Dvanáct“) Pavel z Tarsu. Tento horlivý Žid ještě jako Šavel (Saul) nejprve křesťany pronásledoval (účastnil se i ukamenování prvního křesťanského mučedníka, svatého Štěpána), avšak na cestě před Damaškem se po příhodě, kterou novozákonní spisy vícekráte líčí, stává sám křesťanem. Zbytek svého života pak věnuje hlásání křesťanské zvěsti pohanům (proto je též nazýván apoštol pohanů). Tito „pohané“ byli jednak ti, kteří se účastnili polyteistických kultů, jednak ti, kteří se „báli Boha“, tj. příznivci židovství, kteří nepodstoupili obřízku a veškerá ustanovení mojžíšského Zákona a jichž v římské říši nebyl zanedbatelný počet. V křesťanství však takto najednou vznikají skupiny, které se dosud hlásí k židovství a ty, které s ním mají kontakt mnohem menší. Otázkou těchto rozdílů se zabývalo setkání v Jeruzalémě kolem roku 49, někdy nazývané též jeruzalémský koncil. Výsledkem tohoto „koncilu“ bylo zřetelné otevření se křesťanství vůči nežidům – křesťanství se proměňuje ze skupiny v rámci židovství na náboženství otevřené ostatním kulturám.

Od počátku se křesťanská církev vnímala jako katolická (všeobecná), tj. nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Pavel vyučoval, že víra v Ježíše Krista ospravedlňuje a má tak přednost před mojžíšským Zákonem. Ti, kteří patřili k janovským komunitám se též vyhraňovali proti židovským komunitám, zvláště po pádu Jeruzaléma roku 70. Existuje zde tedy zřetelné napětí mezi pohanokřesťany a židokřesťany, které nakonec povede k rozchodu křesťanství se židovstvím. V rámci židokřesťanských obcí pak vznikají ebionité, skupina, která na rozdíl od ostatních křesťanů odmítá Ježíšovo božství a které v průběhu 2. a 3. století napadají Irenej z Lyonu a Órigenés.

Doporučená literatura:

FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995.

Pokračování