Evropa je domovem Evropanů Část 3 Třetí fáze budování Evropy

Třetí fáze je důležité období Franské říše. Dochází ke střetu s barbary a muslimy. Nástup Karla Velikého významně ovlivnil i první dělení území, které ovládal. Pak dochází k dalšímu dělení říše... http://www.youtube.com/watch?v=X1vJDW7Kprc

Formování západního křesťanstva, invaze barbarů a muslimů

Formování západního křesťanstva obrácením barbarů a tím, že církev na ně přenesla tradice středozemní kultury, vyznačuje nové stadium západního vývoje a zrození nové evropské společnosti národů. Byl to pomalý proces, protože byl v 9. století přerušen novou vlnou invaze barbarů ze severu a východu a dobytím Španělska a západního Středozemí muslimy, takže byl ukončen, teprve když byli obráceni a do společnosti křesťanské Evropy uvedeni Vikingové ve Skandinávii a Maďaři v Panonii. Během těchto pěti či šesti století byly pevně položeny základy nové křesťanské společnosti spoluprací katolické církve s barbarskými královstvími a misijní činností irských a anglosaských mnichů, jejichž základny představovaly střediska křesťanské kultury a vzdělanosti v zemích, kde dosud nebyla žádná města.

Franské království

Ohniskem nového evropského vývoje v těchto stoletích bylo franské království, které zahrnovalo větší část Francie, Belgii, západní a střední Německo. Bylo to formativní centrum, do něhož se soustřeďovaly živé síly západní kultury a kde byl podniknut první promyšlený pokus uskutečnit společenskou jednotu západního křesťanství. Tato jednota byla založena na alianci nové franské karolínské dynastie s papežstvím, alianci, která byla dovršena a posvěcena korunovací Karla Velikého za císaře v Římě na Hod boží vánoční L.P. 800. Bylo to především dílo reformní složky v církvi, reprezentované hlavně anglosaskými misionáři a učenci, jako byli sv. Bonifác a Alkuin. Jejich ideály inspirovaly nové karolínské zákonodárství a dalekosáhlý program obnovy a reformy vzdělání, liturgie i opisování knih. Všechny tyto činnosti ovládala koncepce křesťanstva jako všezahrnující jednoty tvořené církví a státem, kde měl panovník posvátný charakter jako pomazaný vůdce křesťanského lidu. Tato koncepce přežila politické zhroucení karolínské říše, která se rozpadla pod tlakem vikingských a maďarských invazí. Zdědila ji nová společnost, vyrostlá z jejích ruin. Nová říše byla založena saskými králi Německa v 10. století, feudálními státy, jež tvořily království Francie, a také anglosaským královstvím Anglie, založeným králem Alfrédem a jeho nástupci. Středověké křesťanstvo bylo tak rozšířením a dovršením karolínské říše a kultury.

Pro zájemce

Exkurz do dějin

Arabové a Židé v raném středověku

Od počátku 8. století zažíval Pyrenejský poloostrov nápor arabských bojovníků, kteří do Evropy pronikali ve jménu šíření islámské víry. Byly chvíle, kdy se zdálo, že jim nikdo a nic neodolá. Přitom islám byl poměrně mladým náboženstvím, o 600 let mladším než křesťanství.

Muhammad a jeho vojsko táhnou na Mekku

Jeho prvním hlasatelem byl Muhammad (Mohamed), bohatý arabský obchodník, který byl vůdcem karavan. Kočovnické arabské kmeny, obývající ústřední část Arabského poloostrova a živící se chovem dobytka a obchodem, původně uctívaly posvátné symboly (především pověstný "černý kámen" - snad meteorit), uložené v městě Mekka. Tam se kolem roku 570 narodil i Muhammad. Jím prosazovaná víra, islám, uznávala pouze jediného boha - Alláha. Vyznavači islámu se nazývají muslimové, jejich posvátnou knihou je arabsky psaný korán. Kromě víry v Alláha musí muslimové konat předepsané modlitby, držet v určitém období půst a jednou za život vykonat pouť na některé z posvátných míst islámu. Jejich víra projevuje sice snášenlivost k jiným náboženstvím, ale od svých stoupenců vyžaduje bezpodmínečnou oddanost a povinnost šířit islám, v případě potřeby i mečem. Zajímavostí islámu je, že povoluje mnohoženství. Islámským chrámům se říká mešity. U nich zpravidla stojí vysoké štíhlé věže - minarety. Muhammad neměl zpočátku na růžích ustláno. Dne 24. 9. 622 uprchl dokonce z Mekky do města Mediny. Tento okamžik oddělení tvoří dodnes počátek muslimského letopočtu. V Medině také vznikla první náboženská obec vyznavačů islámu, která brzy získala kontrolu i nad Mekkou. V roce 629 se do Mekky konala první muslimská pouť; od té doby je Mekka nejvýznamnějším poutním místem muslimů. Po Muhammadově smrti (roku 632) se muslimská vojska vydala na vítězná tažení, jejichž cílem bylo učinit islám vládcem nad co největšími prostorami. Během první poloviny 7. století si muslimští Arabové podrobili Sýrii, Mezopotámii, Egypt, Palestinu a rozdrtili Persii. V jejich moci se poté ocitlo celé severoafrické pobřeží, odkud roku 711 pronikli v místě zvaném Gibraltar na evropskou pevninu,

Arabové versus Římané a Hispánci

Rychle porazili germánské a římské obyvatelstvo v bývalé Hispánii a podnikali výpady přes Pyreneje do francké říše. Tam však (jak už víme) utrpěli v roce 732 u Poitiers porážku od Karla Martela. Před muslimskou převahou kapitulovaly i středoasijské oblasti a Sicílie. Největší vzepětí moci Arabů (v Evropě často nazývaných Saracéni) spadá na přelom 8. a 9. století, kdy jejich říši vládl z Bagdádu chalífa Hárún ar-Rašíd, známy z Pohádek tisíce a jedné noci. Postupně se však začal bagdádský chalífát drolit a rozsáhlá říše se rozpadla na několik samostatných území (emirátů). V 9. a 10. století byl téměř celý Pyrenejský poloostrov ovládán emirátem (později chalífátem) córdobským [kórdovským]  Od prvních arabských vpádů na evropský kontinent se z islámu a křesťanství stali nepřátelé, kteří se spolu potýkali po celý středověk i dlouhý čas v novověku. Nebyl to však jen zápas náboženský (každá ze znepřátelených stran prohlašovala protivníky za nevěřící), ale i střet dvou kultur. V tomto zápase navíc nešlo pouze o bojování, nýbrž také o vzájemné ovlivňování. Muslimská nadvláda znamenala pro řadu oblastí z hospodářského i kulturního hlediska vzestup. Arabové byli zdatnými obchodníky na souši i na moři. Zcela ovládli především obchod mezi Indií a Dálným východem na jedné a Evropou na druhé straně. Arabové přinesli do Evropy také nové zemědělské plodiny (rýži, bavlnu, citrusy) i nové způsoby hospodaření (např. důmyslné zavlažovací systémy). Usilovným studiem dosáhli muslimští učenci vynikajících výsledků v matematice, zeměpise, astronomii, medicíně i dalších přírodních vědách, v nichž na dlouhý čas předstihli evropské vzdělance. Muslimské výtvarné umění, které se drželo příkazu koránu nezobrazovat cokoli, co by mohlo být vykládáno jako předmět uctívání, dosáhlo vynikajících výsledků v architektuře. K nejslavnějším stavbám patři Velká mešita v Córdobě a Skalní mešita v Jeruzalémě. Proslulá je také ornamentální výzdoba mešit, paláců i řemeslných výrobků (např. koberců), využívající rostlinné a geometrické motivy. Vikingové Zatímco se jižní Evropa potýkala v raném středověku s muslimy, rodící se západoevropské a středoevropské státy čelily nebezpečí ze severu.

Židé a jejich kultura

Židovská víra se opírá o Starý zákon, křesťanský Nový zákon ovšem neuznává. V evropských státech byli Židé přímými poddanými panovníka a stáli pod jeho ochranou, kterou jim zaručovaly královské výsady. V českých zemích bylo jejich postavení určeno privilegiem Přemysla Otakara II., vydaným roku 1254 a platným vlastně až do 19. století. Křesťané ale Židy nechovali v lásce, poněvadž v nich spatřovali viníky Kristova umučení, nicméně je dlouho nechávali na pokoji. Uznávali totiž, že mezi Židy žijí vynikající lékaři i další učenci, a oceňovali také židovské obchodníky. Ti byli trpěni i proto, že půjčovali peníze na úrok, což křesťanské učení odsuzovalo jako lichvu. Zatímco mezi křesťany se tiše toleroval úrok 7-10%, Židé úročili půjčené peníze podstatně výše (20 - 350 %), takže se mluvilo o nekřesťanském úroku. V evropských středověkých městech obývali Židé vlastní ulice či čtvrti. Zde měli své synagogy - modlitebny a zároveň školy, hřbitovy a další instituce. Jedna z nejznámějších synagog, zvaná Staronová, stojí na Starém Městě pražském.

Nesnášenlivý přístup

Nesnášenlivý postoj vůči Židům zaujala křesťanská Evropa ve vrcholném středověku, v době křížových výprav a zostřeného pronásledování kacířů. Na počátku 13. století vyhlásila katolická církev, že je třeba Židy z křesťanské společnosti vyčlenit, a to i (podle muslimského vzoru) zvláštním znamením (obvykle žlutým kolečkem přišívaným na šaty). Protižidovskou nenávist prohlubovali též někteří panovníci. Když jejich pokladna zela prázdnotou, bez mrknutí oka násilně zabavovali židovský majetek, hlavně peníze a drahé kovy. Dávali tak nepěkný příklad dalším obyvatelům, kteří čas od času rabovali židovské čtvrti a pobíjeli i zdejší obyvatele (takzvané pogromy). Pogromy však byly častější až od poloviny 14. století. Tehdy také byla (na základě církevního výnosu z počátku 13. století) řada židovských čtvrtí ve velkých městech ohrazena a uzavřena v takzvaná ghetta. Od konce 13. věku docházelo k dočasnému masovému vypovídání Židů z měst nebo z celých zemí. Tato nejostřejší forma protižidovských opatření měla zpravidla hospodářské a politické příčiny.

EXKURZ DO DĚJIN FRANSKÉ ŘÍŠE

Část pro zájemce

Franská říše - stručný přehled dějin

Franská říše (popř. francká říše) byla státním útvarem rozkládajícím se na území dnešního Švýcarska, Francie, Nizozemska, Belgie a Německa. Na jejím počátku stáli Childerich I. a Chlodvík I., králové germánských Franků, jejichž moc stoupla zároveň s úpadkem moci římské říše. Chlodvík I. během své vlády (481–511) ovládl ostatní franské kmeny a rozšířil svou říši i o severní Galii. Jeho čtyři synové franskou říši, dočasně mezi ně rozdělenou, ovládli téměř celou Galii. Chlothar I. (511–561) říši sice opět sjednotil, po jeho smrti si ji však opět rozdělili čtyři synové, kteří zahájili bratrovražedné boje, jež královskou moc oslabovaly. S úpadkem moci franských králů rostla moc šlechty a majordomů, kteří na sebe strhávali stále více kompetencí.

V poslední čtvrtině 7. století byl nejsilnějším majordomem Pipin II., jenž porazil roku 687 vojsko neustrijského krále a jeho majordoma. Pipin II. Merovejcům sice královský titul ponechal, faktickou mocí však disponoval on a jeho následníci. Jeho syn Karel Martel vítězstvím nad muslimy v bitvě u Tours roku 732 prokázal svou sílu, jež se hodila papeži proti Langobardům. Sbližování s římskou kurií pokračovalo také za jeho syna Pipina III., kterého nakonec papež korunoval franským králem.

Roku 800 využil papež dynastické krize v byzantské říši a korunoval Pipinova syna Karla Velikého císařem. Karel Veliký se tak měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karlova vláda přinesla také správní reorganizaci říše, růst vzdělanosti a kulturní rozkvět (tzv. karolinská renesance). Po smrti Karlova nástupce Ludvíka Pobožného následovaly tři roky rozbrojů jeho tří synů, jež byly ukončeny roku 843 verdunskou smlouvou, jež znamenala definitivní rozdělení franské říše.

Frankové se v římských písemných pramenech objevují poprvé v polovině 3. století v souvislosti s útoky germánských kmenů na římskou hranici. Od počátku 4. století Frankové pronikali také do římského vojska, postupem času se někteří dostali i do funkce konzula a v 2. polovině 4. století se dokonce Frankové Magnentius a Silvanus pokusili uzurpovat císařský titul. Římané nebyli stále více schopni franský vojenský nápor zvládat, a proto se s nimi snažili vyjednávat a jakožto foederati je začlenit do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Moc římské říše nejen v této oblasti proto postupně slábla.

Růst Chlodvíkovy říše (481–511)

Franský král Childerich I. (asi 440–481) z rodu Merovejců byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla. Není zcela jasné, zdali Frankové začali šířit svou moc do severní Galie právě pod vedením Childericha nebo až za vlády jeho syna Chlodvíka (asi 481–511), teprve Chlodvíkovy výboje však daly vzniknout franské říši.[2] Roku 486 Chlodvík zvítězil nad Syagriem u Soissons a postupně rozšířil svou moc nad celou severní Galií natolik, že nakonec přenesl své sídlo do Paříže. Roku 491 podnikl tažení proti Durynkům, v tomto případě však Chlodvík došel jen dočasných úspěchů. Úspěšnější byla jeho další expanze na jih. Roku 493 se oženil s burgundskou princeznou Chlotildou. Převrat v Burgundsku a zavraždění Chlotildiných rodičů se staly Chlodvíkovi záminkou k sérii vpádů do Burgundska, kterými si vynutil platbu tributu. Tribut mu museli platit také Vizigóti.

Chlodvík posiloval svou moc nejen co do rozsahu říše, nýbrž také v rámci franského kmenového svazu. Odstranil především vůdce ripuárských Franků Sigiberta Chromého a postupně sjednotil, byť za cenu krveprolití a občanských válek, franské kmeny.[4] Poprvé se tak mezi Franky objevila myšlenka jednotné franské identity.[5] Chlodvík si ponechal jakožto syn správce římské provincie mnohé římské zvyky, rovněž organizace vojska a státní správy se v mnohém podobala spíše římskému než germánskému vzoru.[6] Konsolidace proběhla také v právní oblasti, když Chlodvík nechal ke konci své vlády kodifikovat franské právní zvyklosti do zákoníku Lex Salica.

Údajně pod vlivem své manželky Chlotildy a pod dojmem z vítězství nad Alamany se nechal Chlodvík pokřtít. Zprvu byl snad ariánem podobně jako ostatní germánští vůdcové, kteří ariánství považovali za svou národní verzi křesťanství. Toho chtěl využít Theodorich Veliký, jenž chtěl vytvořit velkou germánskou ariánskou říši. Chlodvík si toto hledisko uvědomoval a rozhodl se uniknout Theodorichovu vlivu přijetím katolictví roku 486, v čemž jej podpořil i byzantský císař Anastasios I. Proces christianizace byl ovšem velmi dlouhý, neboť kontakt venkova s křesťanskými duchovními zůstával i přes Chlodvíkovu podporu církvi slabý. Rychleji pak probíhalo pokřesťanštění v galorománských oblastech.

Chlodvíkovo dědictví

Po Chlodvíkově smrti v listopadu 511 si franskou říši rozdělili jeho čtyři synové: Chlothar (511–561), Childebert (511–558), Chlodimer (511–524) a Theuderich (511–534). Navázali na dobyvačnou politiku svého otce a upevnili franskou vládu v Akvitánii. Roku 531 se Chlothar a Childebert dokonce pokusili překročit Pyreneje a napadnout vizigótskou říši, nesetkali se však s úspěchem, a proto se jejich další výboje soustředily na východ – roku 534 začlenili do své říše Burgundsko, roku 536 si podmanili Ostrogóty v Provance a poté začali s výboji i do Itálie, kde však byly jejich úspěchy jen dočasné kvůli problémům se zásobováním.

Rozdělení říše mezi syna Chlothara I. (561)

Do roku 536 tedy franští králové zabrali celou římskou Galii kromě Bretaně a Septimánie a dále navazovali na zbytky římské správy. Jiná byla situace na severovýchodní straně Rýna. Frankové si sice podmanili Durynky, roku 555 však spolu se Sasy povstali. Frankové vzpouru potlačili a vytvořili z území Durynků a Sasů nárazníkové státy.

Ze čtyř Chlodvíkových synů nakonec zůstal jen Chlothar I., který po smrti svých bratrů na čas opět sjednotil franskou říši pod svou vládou. Po Chlotharově smrti roku 561 se však říše opět rozdělila mezi jeho čtyři syny: Chilperich I. (561–584, Neustrie), Charibert (561–567, Akvitánie), Guntram (561–592, Burgundsko) a Sigibert I. (561–575, Austrasie). Tentokrát ovšem mezi bratry vznikly spory, jež přerostly v intrikaření a bratrovražedné války. Tyto boje ovšem královskou moc oslabovaly, jelikož franští velmožové a galořímská nobilita využívala těchto sporů k posílení své vlastní moci; Grundovald se dokonce pokusil o svržení merovejské dynastie. Ke stabilizaci poměrů došlo až na počátku 7. století, moc majordomů (královských správců) však umenšena nebyla.

Společnost za vlády Merovejců

Správa rozsáhlé říše nebyla jednoduchá. Vzhledem ke komunikačním obtížím objížděli sami králové se svou družinou zemi, od svého sídelního města se však příliš nevzdalovali. V regionech byla státní moc vykonávána ve třech liniích: duchovní a soudní správu vykonávali biskupové, civilní správu hrabata a vojenskou správu vévodové. V jednotlivých regionech se tyto tři složky navzájem kontrolovaly.

Většina obyvatel žila na vesnici. Na jihu franské říše (v galorománské kulturní oblasti) pokračovala tradice řemesel z doby římské (zejména sklářství, hrnčířství, šperkařství, výroba mečů). Výrobky sice již svou kvalitou nedosahovaly úrovně, jakou měly za vlády Římanů, přesto si našly odbyt po celé franské říši a vyvážely se dokonce i do Anglie a Skandinávie. Pokračoval také obchod se Středomořím (z Palestiny se dováželo víno, z Egypta papyrus). Kulturní inspiraci pak Frankové nezřídka čerpali od Byzantinců.

Za vlády Chlodvíkových následovníků pokročila christianizace země. V Galii mělo křesťanství tradici již od doby římské a Martina z Tours přijali Frankové za svého národního světce. Svou tradici mělo v této oblasti také mnišství, význam klášterů však postupně klesal. Nový impuls pro christianizaci i rozvoj klášterů představoval příchod Kolumbána mladšího (540–615) s jeho dvanácti druhy z Irska (asi roku 585), které prožívalo rozkvět mnišství a klášterní vzdělanosti. Kolumbán se zaměřil na horní vrstvy společnosti a nadchnul pro mnišský ideál nemálo aristokratů. Jeho úspěchy se však staly trnem v oku biskupům, a když pak kritizoval morálku Merovejců, musel zemi opustit. Kláštery ovšem ve své činnosti dále pokračovaly a přispívaly nejen k pokřesťanšťování obyvatelstva, ale také k šíření vzdělanosti.

Úpadek merovejské moci

Na počátku 7. století došlo za vlády Dagoberta I. (629–639) k poslednímu vzestupu královské moci, kdy franské říši vládl jediný král. Roku 631 však zaznamenal vojenský neúspěch při tažení proti slovanským Venedům a Sámově říši. Brzy na to proti Dagobertovi povstala šlechta vedená bývalým austrasijským majordomem Pipinem I. Odpor šlechty byl překonán až za cenu vážných ústupků. Po Dagobertově smrti vládli slabí králové a moc na sebe stále více strhávala šlechta a majordomové.

Po zavraždění krále Childericha II. roku 675 v zemi zavládl chaos. V nastalé bitvě u Laonu se utkal austrasijský majordomus Pipin II. s neustrijsko-burgundským majordomem Ebroinem, který sice zvítězil, již roku 681 byl však zavražděn. Pipin II. se vzchopil, po vítězství nad neustrijským merovejským králem Theoderichem III. a jeho majordomem v bitvě u Tertry roku 687 franské království sjednotil, přijal titul „princeps Francorum“ a merovejskému králi ponechal jen reprezentativní funkci.

Dominance majordomů (687–751)

Pipin se oženil kolem roku 670 s Planktrudou, přičemž toto manželství mu přineslo nejen dva syny Droga a Grimoalda, ale také velký pozemkový majetek, který mu zajistil další upevnění jeho moci. Oba synové však umřeli ještě před svým otcem a záhy skonal někdy po roce 714 i sám Pipin. Přestože oba synové měli děti, na post majordoma se prosadil Karel Martel, syn Pipina a jeho konkubíny Chalpaidy. V té době (a přinejmenších ještě zhruba dalších sto let) se nemanželský původ nebral jako nevýhoda] a Karel donutil ke kapitulaci Pipinovu manželku Plektrudu, která se snažila získat post majordoma pro své vnuky. Karel od ní získal část královského pokladu a aby si svojí vládu natrvalo pojistil, nechal povraždit Drogovy syny. Během své vlády se často spojoval s biskupy, kteří mu pomáhali v boji proti staré franské rodové šlechtě. Část statků (některé získané zabavením klašterního majetku) rozdal svým vazalům, jeho rod totiž stále nebyl plně legitimním vládcem říše, korunu měli v držení Merovejci.

Bitva u Poitiers

Karel Martel se zapsal do historie zejména vojenskými úspěchy. Od roku 721 napadali Arabové franskou Akvitánii, Karel tedy vyslyšel prosby o pomoc tamějšího vévody Euda a po několika šarvátkách definitvně porazil Araby roku 732 v bitvě u Poitiers. Získal však také území v dnešním Německu. Dobyl Frísko a vpadl také do Saska, trvalým problémem ale zůstávalo Bavorsko. Přestože jej ovládl a dokonce se oženil s příbuznou tamějších vládců Swanahildou, získalo Bavorsko od roku 737 opět nezávislost. Za vlády Karla Martela došlo ke sblížení s papežskou kurií, když Karel vypomohl papeži Řehoři III. v boji proti Langobardům.

Po jeho smrti se říše rozdělila mezi jeho dva syny Karlomana a Pipina III. Karloman však po několika letech upřednostnil mnišský způsob života a předal roku 747 svou část říše Pipinovi a svého syna mu předal do opatrovnictví. Jediným vládcem Franků se tak stal Pipin III. zvaný Krátký. Pipin opět připojil roku 748 k říši Bavorsko a v tomtéž roce oslavil i další úspěch - narodil se mu vytoužený syn a následník trůnu Karel. Tato událost probudila v Pipinovi přání trvale zajistit vládu v říši pro svojí dynastii. Již od roku 749 spolupracoval s papežem Zachariášem na převratu, který by již definitivně odstranil merovejské panovníky a na jejich místo dosadil Pipinův rod. Tehdejší merovejský král Childerich III. i jeho syn putovali do kláštera a papež přikázal korunovat novým franským králem Pipina.

Korunovace Pipina III. franským králem

Roku 751 tedy zvolili franští magnáti králem Pipina a ten byl v Soissons pomazán podle starozákonní tradice, čímž se mu dostalo také křesťanského posvěcení. Pipin pak nadále spolupracoval s papežskou kurií, roku 754 zastavil Langobardy, kteří opět ohrožovali Ravennský exarchát, na jehož území se nacházel Řím a tedy i papež. O dva roky později daroval Pipin svojí donací území bývalého Ravennského exarchátu papeži, čímž vznikl Papežský stát trvající až do roku 1870. Ochráncem papežů se tak od nynějška stal namísto byzantského císaře franský král. Pipin se nadále snažil upevňovat svou pozici v Německu boji s částečně stále ještě pohanskými Frísy, ale také s Bavory a Sasy, kteří nadále odmítali přijmout franskou nadvládu. Pipin měl dva syny, Karla a Karlomana a před svou smrtí je roku 768 prohlásil se souhlasem franských velmožů za své následovníky a rovné dědice.

Karel Veliký - první středověký císař v západní Evropě

Největšího rozmachu dosáhla Franská říše za Pipinova syna Karla Velikého (vládl 768 - 814), podle něhož se celý rod nazývá Karlovci. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Podnikl také výpravu proti Slovanům v našich zemích a přiměl je odvádět poplatky (805). Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franského vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel Roland. O tři století později sepsal neznámý autor nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi. V něm oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále. Franská říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého císařem. Tak byla na západě obnovena římská říše, která se ovšem vůbec nepodobala starověkému otrokářskému impériu. Nový význam dala její existenci církev. Středověký římský císař se měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Tato představa byla zcela neuskutečnitelná. Přesto panovala po celý středověk.

Správa říše

Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil jako kdysi merovejci na hrabství, která spravovala hrabata, vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly falce, královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svojí družinou objížděl zemi. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavný císařský palác. Z rozlehlého objektu se jako jediná dochovala pouze osmiboká kaple (Oktogon), před níž byl císař pohřben. Nese výrazné znaky byzantského slohu.

Karolinská renesance

Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě - s výjimkou Byzance - marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve Franské říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolinskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolinská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu. Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Jednalo se především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny - jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby. Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Patřil do ní například všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel, nebo historik Langobardů Paulus Diaconus. Právě Alkuin z Yorku nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard (Ajnhart). Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Caroli, který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby. Vynikající úrovně dosáhly vzácné rukopisné knihy, které byly zhotovovány v palácové dílně v Cáchách. Karel jim osobně věnoval velkou péči. Byly to hlavně Bible a evangeliáře (výňatky z evangelií). Tyto skvostné nákladné knihy vytvářeli nejlepší umělci a zdobili je malbami, především miniaturami (drobnými obrázky). Také jejich vazby byly malými uměleckými díly. Nejstarší dochovaný rukopis z palácové dílny si objednal Karel Veliký se svou manželkou Hildegardou. Je psán zlatým a stříbrným písmem na purpurovém pergamenu.

"Umění" číst a psát

Pro karolinskou renesanci je typický nejen rozvoj učenosti mnichů, ale i rozšíření základní znalosti čtení a psaní. Týkalo se to však pouze úzkého okruhu lidí z císařova okolí. Karel vydával svá nařízení písemně, neboť to usnadňovalo správu říše. Proto vyžadoval, aby jeho úředníci a dvořané uměli číst a psát. Sám se naučil psát až v dospělém věku. Ve franských klášterech bylo v době Karla Velikého vytvořeno nové písmo, které se nazývá karolinská minuskula. Bylo velmi jednoduché, praktické a rychle se rozšířilo. Z karolinské minuskuly vznikla později malá písmena abecedy, kterou používáme dnes i my - nazývá se latinka. Velká písmena (majuskule) byla převzata z antických nápisů.

Rozdělení Franské říše

Rozdělení Franské říše podle verdunské smlouvy z roku 843

Franská říše dospěla za vlády Karla Velikého ke svému vrcholu, ale její rychlý vzestup už v sobě skrýval zárodky úpadku. Nebylo v silách ani nejschopnějšího z panovníků, aby dokázal prostředky běžnými v té době udržet tak ohromnou říši pod jedinou vládou. Výboje, které přinášely bohatství a rozšiřovaly moc krále, skončily. Bohatí a vlivní šlechtici o mocného vládce nestáli, a tak využívali každé příležitosti k odboji proti němu.

Karlův syn a nástupce císař Ludvík zvaný Zbožný (vládl 814 - 840) rozhodně energickým vládcem nebyl. Aby předešel sporům o trůn, rozhodl, že říše bude napříště rozdělena mezi jeho syny. Bez úspěchu pak usiloval o to, aby nejstaršímu z nich, Lotharovi, připadla s císařským titulem i vláda nad bratry. Rozbroje mezi Ludvíkovými syny vypukly ještě za otcova života a po jeho smrti vyvrcholily rozdělením franského státu, které bylo roku 843 potvrzeno smlouvou uzavřenou ve Verdunu. Nejmladší Ludvíkův syn Karel zvaný Holý získal západofranskou říši, jež dala základ středověkému francouzskému království. Francie se stala přímou pokračovatelkou Franské říše a památku na germánské Franky si dodnes nese ve svém názvu. Ludvíkovi zvanému Němec připadla východofranská říše, budoucí Německo. Lotharovi zůstal jen nesourodý pás území mezi oběma říšemi včetně Itálie, na němž se nikdy nevytvořil jednotný státní útvar (tzv. Středofranská říše), a císařský titul, ovšem bez pravomoci nad mladšími bratry a jejich državami. Severní část Lotharovy země, nazvaná podle jeho stejnojmenného syna Lotharingia (Lotrinsko), se brzy stala předmětem častých územních sporů mezi Francií a Německem.

Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a titul římského císaře v západní Evropě opět zanikl.

Použitá literatura:

JAMES, Edward. Frankové. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 275 s. ISBN 80-7106-200-6.

Poznámky z přednášek - osobní záznamy z PF Masarykova univerzita Brno