Evropa je domovem Evropanů Část 4 Čtvrtá fáze budování Evropy

Nyní se dostáváme do období karolínské renesance a  křížových výprav. Střední a východní Evropa byla uvedena do společnosti západního křesťanstva.

Během těchto formativních století zůstávala západní Evropa poměrně zaostalou oblastí na nejzazší hranici civilizovaného světa. Zahrnovala necelou třetinu evropského kontinentu a zdaleka nebyla jeho nejbohatší nebo nejcivilizovanější částí.

Karolínská vzdělanost

Ale v 11. století se začala západní kultura rozpínat ze svého karolínského jádra všemi směry a v příštích třech nebo čtyřech stoletích přeměnila Evropu z barbarského zázemí v centrum světové kultury, jež se mocí a bohatstvím vyrovnalo starším orientálním civilizacím a tvůrčí energií je překonalo. Tato staletí přinesla rozvoj evropských měst a evropského státu; vzniklo nové umění a nová poezie, nová filozofie a nové společenské, kulturní a náboženské instituce: rytířský stav, stavovské sněmy, náboženské řády a univerzity.

Koncepce křesťanstva

Veškerá tato kulturní činnost byla inspirována karolínskou koncepcí křesťanstva jako sociální jednoty, společnosti křesťanského lidu, jež zahrnovala a přesahovala méně významné jednoty národa, království a města. Tato koncepce však nyní našla svůj prvotní výraz nikoli v univerzální říši, nýbrž v univerzálním řádu církve, reorganizovaném reformním hnutím 11. a 12. století. Papež zaujal místo císaře jako hlavy mezinárodního křesťanstva a vládce křesťanského lidu. Je pravda, že dosud přežíval karolínský ideál univerzální křesťanské říše a dokonce ještě ve 14. století byl dost silný, aby inspiroval dílo největšího ze středověkých básníků - Danta. V té době to znamenalo trochu víc než utopický ideál vzhledem k tomu, že mezinárodní autorita papežství byla skutečností, ztělesněnou v právu a institucích křesťanstva a prosazovanou účinným systémem centralizovaného řízení.

Od Řehoře VII. po Bonifáce VIII.

Středověké křesťanstvo tak ve svém ústředním období, od Řehoře VII. po Bonifáce VIII. (přibližně 1075-1300), bylo druhem teokracie, kde byla celá společenská hierarchie křesťanstva ovládána autoritou duchovní moci. Tento teokratický internacionalismus se projevuje téměř ve všech aspektech středověké kultury - v křížových taženích, jež byla, aspoň v teorii, mezinárodními podniky namířenými proti společným nepřátelům křesťanstva v náboženských a vojenských řádech, jež představovaly mezinárodní orgány křesťanstva, v univerzitách, např. pařížské a boloňské, jež byly mezinárodními centry vyšších studií pro celou západní Evropu. Jednota evropské kultury byla navíc posílena užíváním latiny jako posvátného jazyka liturgie a obecného jazyka vzdělání, symboliku a výtvarnými díly společného náboženského umění, společnými ideály a konvencemi aristokratického chování ztělesněného v kultur rytířství. Všechny tyto vlivy se rozšířily daleko za hranice latinského jihu a karolínského západu.

Mongolové

Právě v těchto stoletích byly střední a východní Evropa, země až tak vzdálené jako Polsko, Litva a Maďarsko, uvedeny do společnosti západního křesťanstva. Ale zatímco na Západě vývoj probíhal tímto způsobem, stará střediska civilizace na Východě se začala rozpadat pod tlakem nových válečnických národů ze stepí. Mongolové zničili bagdádský kalifát a dobyli Čínu, Persii a Rusko, zatímco Turci se usadili v Malé Asii a na Balkáně a nakonec zničili byzantské císařství. V důsledku těchto změn se osa světové kultury postupně přesouvala na Západ a Východ začal ztrácet pozici kulturního vedení. Na místo Řecka nastoupila Itálie jako nejpokročilejší země Evropy v umění, vzdělanosti a v rozvoji ekonomiky. Městské státy Itálie pozdního středověku soupeřily s městskými státy Řecka 6. století př. Kr. v intenzitě svého společenského a intelektuálního života.

Pro zájemce o dějiny

Exkurz do dějin:

Byzantská říše, vzestup a pád

Poznámka:  Následující text je jen stručným přehledem dějin Byzancie a pokud si chcete prostudovat více, na konci textu je použití a doporučená literatura. Přeji vám příjemné počtení.

Jak to začalo

Byzantská říše, zkráceně nazývaná Byzanc, případně známá jako východořímská říše, byla v období pozdní antiky a středověku významnou křesťanskou mocností, nacházející se v oblasti východního Středomoří. V roce 330 povýšil Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Konstantinopol na hlavní město římské říše. Ta byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria se udržela a v 6. století za panování Justiniána I. dosáhla svého největšího územního rozsahu.

Řečtina jako oficiální jazyk, vpády Arabů, schizma

V 7. století se udála zásadní proměna charakteru státu způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela říše k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením Arabů a vnitřními náboženskými spory, se za makedonské dynastie vzchopila k novému rozmachu a koncem 10. století se znovu pozvedla k dominantnímu postavení. Nicméně prohlubující se odcizení mezi západními a východními křesťany vyústilo v roce 1054 v církevní rozkol označovaný jako Velké schizma.

Bitva u Mantzikertu a seldžučští Turci, osmanští Turci

Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila říše ve prospěch seldžuckých Turků většinu Malé Asie, představující jádro jejího teritoria. Po nástupu Komnenovců sice získala zpět některé oblasti a ve 12. století dočasně obnovila svoji převahu, ovšem za pozdějších císařů započal definitivní úpadek. Během čtvrté křížové výpravy utrpěla Byzanc fatální úder, neboť Konstantinopol byla roku 1204 dobyta křižáky. Třebaže císařové z dynastie Palaiologů dokázali v roce 1261 říši obnovit, opakující se občanské války výrazně podlomily její moc. Postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím zbývajících byzantských území osmanskými Turky.

Obyvatelé Byzancie

Samotní obyvatelé byzantské říše se nazývali Římany (Rhomaioi) a svůj stát označovali Rhomania, případně Basileia ton Rhomaion, což se do latiny překládalo jako Imperium Romanorum, tedy římská říše.[2] Přestože si Byzanc po převážnou většinu svých dějin podržela multietnický charakter a zachovávala odkaz řecko-římských tradic, vzhledem k rostoucí převaze řeckého elementu ji její současníci v západní Evropě nazývali „říší Řeků“ (Imperium Graecorum). Nároky východořímské říše na římské dědictví byly zásadně zpochybněny korunovací Karla Velikého za císaře Římanů papežem Lvem III., považujícím trůn římské říše za uprázdněný. V západních zemích byl od těchto dob titul Imperator Romanorum vyhrazen pro Karlovy následníky a panovníky Svaté říše římské, zatímco konstantinopolský císař byl někdy označován jako Imperator Graecorum („císař Řeků“). Naproti tomu ve vnímání Peršanů, muslimů a Slovanů byla římská identita byzantské říše všeobecně akceptována. V islámském světě byla tudíž známá jako Rúm („Řím“).

Pohnutý osud říše

Konstantin se v roce 313 jako první císař otevřeně přiklonil ke křesťanství, jež všestranně podporoval, v čemž pokračovali téměř všichni jeho nástupci. Křesťané byli zahrnováni velkorysými privilegii, čímž byli preferováni na úkor starého pohanství. Vliv církve v průběhu 4. století výrazně vzrostl, což bylo završeno povýšením křesťanství na oficiální státní náboženství za Theodosia I. V roce 395 byla říše rozdělena mezi Theodosiovy syny: romanizovaný a rurálnější západ připadl Honoriovi; urbanizovanější a silně helenizovanou východní část obdržel Arcadius. Ačkoli již dříve docházelo k obdobným členěním impéria, toto dělení se ukázalo být definitivním.

V období stěhování národů

Koncem 4. století, v době začínajícího stěhování národů, byla římská říše vystavena náporu germánských a jiných barbarských kmenových svazů. V bitvě u Adrianopole v roce 378 východní vojsko ničivě podlehlo Gótům, nedlouho nato usazeným jako foederati na římském území. Od počátku 5. století směřovaly vpády Germánů a Hunů rostoucí měrou proti hospodářsky a vojensky oslabenějšízápadořímské říši. Konsolidovanější východ musel čelit útokům novoperské sásánovské říše, třebaže v letech 387 až 502 se vzájemné vztahy vyvíjely převážně mírově. Roku 410 bylo město Řím dobyto a vydrancováno Vizigóty a zhruba v témže čase byly rozsáhlé oblasti západu opanovány Germány, nicméně východní říše zůstala s výjimkou Balkánu veskrze ušetřena srovnatelných katastrof. Za Theodosia II. byly zesíleny konstantinopolské hradby, díky čemuž se toto město stalo takřka nedobytným. Hunové byli odvráceni od pustošení východořímského území každoročním vyplácením tributu. Theodosiův nástupce Marcianus odmítl Hunům nadále platit, načež hunský král Attila vytáhl proti západořímské říši. Krátce po Attilově smrti v roce 453 se jeho říše rozpadla, takže Konstantinopol byla zbavena hrozby hunských nájezdů.

Hereze a doktrinální spory

V náboženských otázkách destabilizovaly východní říši různé hereze a doktrinální spory, stupňované soupeřením patriarchátů v Římě, Konstantinopoli, Alexandrii a Antiochii. Už v roce 325 rozhodl nikajský koncil o odsouzení arianismu, popírajícího Kristovo božství. Roku 431 prohlásil koncil v Efesu za herezi nestoriánství.Nejvážnější krizi vyvolala rozepře ohledně Kristovy podstaty, jelikož stoupenci směru zvaného monofyzitismus tvrdili, že měl jedinou přirozenost a to božskou. Přestože toto učení bylo zavrženo chalkedonským koncilem v roce 451, v Egyptě a Sýrii se k němu přiklonila téměř veškerá populace, přičemž většina dalších císařů se neúspěšně pokoušela obnovit narušenou církevní jednotu.

Germáni

Ve druhé polovině 5. století se východní říše musela potýkat s obtížnými vnitropolitickými problémy. Valná část armády sestávala z germánských vojáků, z nichž se někteří domohli významných pozic v řízení státu. Leon I., první císař, jemuž svěřil císařskou korunu konstantinopolský patriarcha, se tudíž pokusil eliminovat nebezpečnou moc Germánů jejich nahrazením Isaury, polobarbarskými obyvateli jihovýchodní Anatolie. Isaur jménem Zenon se dokonce v roce 474 zmocnil císařského trůnu, ovšem za jeho nástupce byl vliv Isaurů vynaložením značného úsilí potlačen. Východořímské vojsko pak opět tvořili cizí, zvláště germánští žoldnéři, jejich působení na politiku říše zůstávalo ale omezeno.

Proti Vandalům

V roce 468 se východní Římané rozhodli podpořit západořímskou říši vysláním obrovské flotily proti Vandalům do severní Afriky. Po nezdaru této expedice se poměry na západě rychle zhoršovaly a roku476 sesadil germánský velitel Odoaker posledního západořímského císaře Romula Augusta. O několik let později pověřil Zenon ostrogótského krále Theodoricha vedením výpravy na Apeninský poloostrov. Po Odoakerově porážce v roce 493 učinil sice Theodorich z Itálie vlastní, fakticky nezávislou doménu, Zenon se však zbavil ohrožení ze strany Ostrogótů, před svým odchodem soustavně pustošících balkánské provincie.

Monetární a daňová soustava

Po Zenonovi nastoupil Anastasius I., letitý představitel státní správy římského původu, který se v prvním desetiletí svého panování musel vypořádávat s Isaury. Anastasius se ukázal jako mimořádně zdatný administrátor a energický reformátor, když zdokonalil monetární soustavu a provedl zásadní úpravy daňové soustavy, v rámci níž snížil daňové zatížení městského obyvatelstva. Přesto zanechal ve státní pokladně enormní sumu 320 000 liber zlata.

Znovudobytí západních provincií

Za panování Justina I. vykonával skutečnou kontrolu nad říší jeho schopný synovec Petrus Sabbatius. Tento potomek rolníků z Ilýrie se po strýcově smrti v roce 527 ujal vlády a stal se známým jako Justinián I. Záhy pojal úmysl obnovit římskou říši v její někdejší velikosti. Roku 532 si proto zajistil východní hranici uzavřením „věčného míru“ se sásánovskou říší, načež podnikl sérii výbojných válek na západě. V letech 533 a 534 si Byzantinci vedení vojevůdcem Belisarem podmanili Kartágo a vyvrátili království Vandalů v severní Africe. Ostrogótskou Itálii zachvátily po Theodorichově úmrtí nástupnické zmatky, jichž Byzantinci využili roku 535 k obsazení Sicílie a Dalmácie. V následujícím roce přistál Belisar v jižní Itálii a vstoupil do Říma, nicméně Ostrogóti vytrvali v odporu do roku 540, kdy padla Ravenna. Poté se téměř poražení Ostrogóti znovu vzchopili pod velením Totily a opanovali bezmála celou Itálii. Po příchodu nového byzantského vojska, v jehož čele stál eunuch Narses, byl Totila poražen a zabit v bitvě u Taginae v roce 552. Navzdory pokračujícímu odboji Gótů a invazi Franků byl konflikt na Apeninském poloostrově posléze završen byzantským vítězstvím. Zhruba v téže době se Byzantinci angažovali ve vnitřních sporech ve vizigótské Hispánii, díky čemuž zabrali jižní částIberského poloostrova. Byzantská přítomnost v oblasti přetrvala přibližně do roku 620.

Kodifikace římského práva

Mezi léty 528 až 534 provedla komise řízená právníkem Tribonianem kodifikaci římského práva, jež byla pojmenována Corpus iuris civilis. Za Justiniána, posledního císaře, jehož rodným jazykem byla latina, byla podle návrhu architektů Isidora z Mílétu a Anthémia z Trallu vybudována monumentální bazilika Hagia Sofia, představující po tisíc let největší křesťanský chrám na světě.

Povstání Niká, války

Justinián čelil nesnadným výzvám a již roku 532 ustál s přispěním císařovny Theodory nebezpečné povstání Níká v Konstantinopoli. Vedle toho se prohlubovalo napětí mezi ortodoxními křesťany a monofyzity, zvláště ve východních provinciích. Sásánovský král Husrav I. vtáhl v roce 540 do Sýrie a zle vyplenil Antiochii, metropoli římského Orientu. Namáhavá válka s Persií vyplnila takřka celý zbytek Justiniánova panování. Taktéž Balkán, jehož obrana byla oslabena odesláním vojenských sborů na západ, utrpěl vážné škody způsobené opakovanými nájezdy Slovanů a Bulharů. Počátkem čtyřicátých let 6. století postihl říši pustošivý justiniánský mor, jemuž padla za oběť asi čtvrtina populace východního Středomoří. Rapidní úbytek obyvatelstva společně s neustálým válčením přispěl k hospodářskému úpadku a vyprázdnění státní kasy.

Válka s Langobardy

V roce 568 vpadli germánští Langobardi do Itálie, jejíž větší část si do konce 6. století podrobili. Justinův nástupce Tiberios II. se soustředil hlavně na eliminování perské hrozby. Jeho vojevůdce Maurikios sice na východní frontě vedl obratné vojenské operace, avšak v roce 582 dobyli Avaři pevnost Sirmium na Balkáně a Slované zahájili masivní útoky směřující do nitra poloostrova. Maurikios, který se chopil moci po Tiberiovi, se zapojil do vnitřních bojů v perské říši a v roce 591 dosadil v Ktésifóntu legitimního panovníka Husrava II. Císař pak uzavřel se Sásánovci výhodný mír, jimž posunul hranice říše na východě. Někdy v téže době nechal zřídit exarcháty v Ravenně a Kartágu, přičemž byl poprvé opuštěn pozdně antický princip oddělení civilní a vojenské správy. Po vítězství nad Peršany zakročil Maurikios proti Avarům a Slovanům a do roku 602 je vytlačil zpět za Dunaj. Ale námaha tažení vyvolala v armádě vzpouru, která vynesla na trůn uzurpátora jménem Fokas. Ten dal zavraždit Maurikia a všechny jeho mužské příbuzné.

Napadení Arménie a římské Mezopotámie

Husrav II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k rozpoutání nového konfliktu a k napadení Arménie a římské Mezopotámie. Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v byzantských pramenech líčen jako tyran, byla zosnována spiknutí z řad konstantinopolských senátorů. V roce 610 byl nakonec sesazen Herakleiem, synem kartáginského exarchy. Ani nový císař nebyl ale zpočátku schopen zadržet nápor Peršanů, jimž se během pár let podařilo dobýt většinu byzantských východníchprovincií. Do roku 619 odejmuli říši Sýrii a Egypt, dvě nejbohatší a nejlidnatější země, a pronikli hluboko do Malé Asie, takže se říše ocitla na pokraji kolapsu. Z Jeruzaléma dokonce Sásánovci uloupili posvátný Kristův kříž. Balkán byl svírán Avary a jejich slovanskými vazaly, trvale se usazujícími na byzantské půdě.

Svatá válka, válka s Persií

Za nanejvýš kritických okolností se Herakleios roku 622 odhodlal k zahájení protiofenzívy, záhy nabývající povahy svaté války, a uspořádal několik tažení na perské území, jimiž zvrátil dosavadní průběh střetnutí. V roce 626 byli Avaři a Slované drtivě poraženi při obléhání Konstantinopole. Když sásánovské vojsko podlehlo Byzantincům v bitvě u Ninive v roce 627, uzavřeli Peršané mír, v němž se vzdali všech svých výbojů, a Herakleios mohl slavnostně vrátit svatý kříž do Jeruzaléma. Už za války s Peršany Herakleios povýšil řečtinu na úřední jazyk. Z císařské titulatury vypustil latinské slovo imperator a nadále se nechal oficiálně označovat jako basileus, někdy je proto považován za prvního byzantského císaře.

Islámská expanze, Bitva u Jarmúku, dobytí Egypta, zpustošení Kypru

Dlouhý a namáhavý konflikt s Peršany říši enormně vyčerpala a učinila ji tak mimořádně zranitelnou vůči islámské expanzi, zahájené Araby počátkem třicátých let 7. století. V roce 636 arabští beduíni vedení Chálidem ibn al-Valídem porazili Byzantince v bitvě u Jarmúku, v důsledku čehož ztratila říše Sýrii a Palestinu, jejichž monofyzitské obyvatelstvo kladlo útočníkům jen zanedbatelný odpor. Po kapitulaci Alexandrie v roce 642 dobyli muslimové Egypt a v dalších letech se jim podvolila také Arménie, ačkoli Byzantinci se pokoušeli obě tyto země získat zpět. Byzanc se navzdory závažnému zmenšení svého území dokázala arabským výbojům ubránit, na rozdíl od sásánovské říše, která se do roku 651 zcela zhroutila. Byzantské vojsko se stáhlo do Malé Asie, chráněné před nepřáteli přirozenou bariérou v podobě pohoříTaurus. Arabové vybudovali z podnětu Muáviji vlastní loďstvo a narušili dosavadní námořní hegemonii Byzantinců ve východním Středomoří. Kolem roku 650 poprvé zpustošili Kypr, nedlouho nato zvítězili nad byzantskou flotilou u pobřeží Lýkie a opanovali Rhodos. V šedesátých letech vytáhl Konstans II. proti Langobardům v jižní Itálii a po krátkém pobytu v Římě přesunul svoji rezidenci do Syrakus na Sicílii, nicméně jeho nástupce ponechal sídlo vlády na východě. Stále častější, každoroční vpády Arabů do Anatolie vyvrcholily v letech 674 až 678, kdy došlo k blokádě Konstantinopole. Útočníci byli odraženi, k čemuž výrazně přispělo použití „řeckého ohně“ proti arabským lodím.

Chazaři, protobulhaři

Ve druhé polovině 7. století byli nomádští Protobulhaři zatlačeni Chazary směrem k dolnímu Dunaji. Konstantin IV. jim chtěl zabránit v postupu na Balkán, obývaném Slovany, v roce 680 byl ale poražen a s chánem Asparuchem uzavřel smlouvu, jíž uznal vznik bulharské říše v Moesii. Přítomnost Bulharů poskytovala Slovanům podporu v jejich boji s Byzantinci. Justinián II., poslední císař herakleiovské dynastie, se snažil obnovit byzantský protektorát nad Arménii a posiloval obranu Malé Asie usídlením tisíců Slovanů, zajatých v Thrákii a Makedonii, z nichž však mnozí přešli k Arabům. V roce 695 Justinián podlehl spiknutí aristokracie, načež byl zmrzačen a vypovězen do vyhnanství. Zatímco se v Konstantinopoli střídali císaři, Arabům se roku 698 podařilo dobýt Kartágo. Justinián se za asistence Bulharů dokázal znovu ujmout moci, ovšem v roce 711 byl zavražděn.

Územní rozsah Byzance v roce 717

Slabost byzantské vlády, opakující se uzurpace a neustávající občanské války, trvající prakticky od prvního Justiniánova sesazení, podněcovaly muslimy k zintenzivnění útoků proti říši. V létě 717početné arabské vojsko, podporované mohutnou flotilou, oblehlo Konstantinopol, již svíralo celý jeden rok. Díky schopnostem Leona III., zdařilým námořním operacím, nezvykle tuhé zimě let 717 až 718a bulharské pomoci byl tento masivní úder odvrácen.[63] Nehledě na pohromu utrpěnou u Konstantinopole pokračovali houževnatí Arabové v plenění maloasijského zázemí říše, přestože je Byzantinci v čele s Leonem v roce 740 přesvědčivě zdolali v bitvě u Akroinu. I pak pokračovali muslimové v ničivých výpravách proti Byzanci, nicméně nejnaléhavější ohrožení z jejich strany pominulo. Leon si počínal velmi úspěšně v oblasti vojenství a provedl důležité reformy ve vnitřní správě říše.

Obrazoborecké hnutí

Zřejmě na základě hlubokého osobního přesvědčení dal v roce 726 impuls ke vzniku obrazoboreckého hnutí, stavějícího se proti uctívání ikon. V tomto sporu, štěpícím byzantskou společnost po více než jedno století, se střetli zastánci prokazování úcty ikonám (ikonodulové) s obrazoborci (ikonoklasti). V obrazoborectví se projevily trvající rozpory mezi evropskými a orientálními tradicemi byzantské kultury. Odmítání ctění ikon mělo širokou podporu v maloasijských provinciích a tamějším vojsku, naproti tomu za ikony se postavily řecké církevní kruhy, zejména kláštery. Papež odsoudil císařovu náboženskou politiku, čímž znatelně poklesl byzantský vliv v Římě. Krátce po Leonově prvním projevu odklonu od kultu obrazů, vypukla vážná povstání v Řecku a v ravennském exarchátu.

Zákaz uctívání ikon

V roce 741 přešla vláda na Leonova syna Konstantina V., jenž reorganizoval císařskou gardu v tagmata, profesionální sbory působící jako protiváha vzpurným themovým oddílům. Konstantin navázal na otcovu ikonoklastickou politiku a v roce 754 na koncilu v Hiereii formálně zakázal uctívání ikon. Později se uchýlil k otevřenému pronásledování ikonodulů, kvůli čemuž je v pramenech líčen jako despotický císař.Podnikl rovněž několik kořistnických výprav do syrského pohraničí chalífátu, destabilizovaném občanskou válkou mezi Umajjovci a Abbásovci, a celkem devíti taženími proti Bulharům vážně podlomil jejich sílu, přičemž zahájil postupnou rekonstrukci byzantské kontroly Thrákie. Roku 751 však Langobardi dobyli Ravennu, aniž by Byzantinci byli schopni jakkoli zasáhnout. Konstantinův syn Leon IV., jehož matkou byla chazarská princezna, vystupoval ve sporu o uctívání obrazů spíše umírněně. Poměrně slibně započaté panování ukončila císařova nečekaná smrt v roce 780.

Vláda regentky

Řízení státu se za nezletilého Konstantina VI. ujala jako regentka jeho matka a vdova po Leonovi, císařovna Irena. Ta byla nakloněná ikonodulii a v roce 787 proto svolala druhý nikajský koncil, jehož delegáti se vyslovili pro obnovení kultu obrazů. Poté, co její syn nabyl dospělosti, zdráhala se mu Irena předat moc a nakonec svolila jen pod nátlakem bouřícího se vojska. Ovšem v roce 797 ho zbavila vlády a sama se prohlásila za císaře. Sesazený Konstantin VI. byl oslepen a zanedlouho zemřel. Irenina autorita, otřesená tímto zločinem, byla dále narušena, když v roce 800 papež Lev III. korunoval Karla Velikého císařem. Karel dokonce vyslal do Konstantinopole své emisary, jejichž prostřednictvím nabízel Ireně uzavření sňatku. Dříve, než mohla odpovědět, podlehla v roce 802 spiknutí. Leonem III. založená syrská dynastie tím byla svržena.

Druhá válka proti ikonám

Nový císař, schopný Nikeforos I., zavedl reformy v zájmu zvýšení státních příjmů a po vzoru svých předchůdců pokračoval v regrecizaci Balkánu usazováním maloasijských kolonistů na Peloponésu a v Řecku. V roce 811 se vypravil vstříc bulharskému chánovi Krumovi, jemuž se podařilo zaskočit byzantské vojsko a připravit císaře o život. Opětovně vyvstalá bulharská hrozba byla dočasně zažehnána Krumovou náhlou smrtí při přípravách útoku na Konstantinopol, díky čemuž mohl Leon V. uzavřít s jeho nástupcem mírovou smlouvu. Za panování tohoto císaře, zastávajícího nepřátelský postoj k obrazům, započala druhá fáze ikonoklasmu. Leonova násilná smrt vedla k tříleté občanské válce, v níž Michael II. zdolal po urputném boji Tomáše Slovana.

Arabové dobývají Krétu

Tento vnitřní konflikt zásadně redukoval byzantské námořnictvo, čehož využili Arabové k dobytí Kréty roku 826 a k vylodění na Sicílii v dalším roce. Michael II., zakladatel amorijské dynastie, zanechal říši svému synovi Theofilovi, který promyšlenými opatřeními pozvedl sílu armády a zvýšil efektivitu obrany říše před Araby. V boji s nimi musel ale snést pokořující nezdar, když muslimové v roce 838 zle vydrancovali město Amorion, z něhož pocházel císařův rod. Po Theofilově předčasném skonu vystupovala jeho manželka císařovna Theodora jako regentka za svého nedospělého syna Michaela III. Roku 843 bylo s konečnou platností prosazeno uctívání obrazů a v téže době bylo vystupňováno pronásledování paulikiánů, příslušníků křesťanského heretického hnutí, šířícího se převážně ve východních oblastech říše.

Boj s barbary, začleňování Slovanů

V důsledku fragmentace abbásovského chalífátu došlo ve druhé polovině 9. století k obratu v dosavadním veskrze obranném boji na východních hranicích. Byzantinci se střídavými úspěchy útočili na Krétě a v deltě Nilu, kde se přechodně zmocnili egyptské Damietty. V roce 860 se museli bránit prvnímu z řady loupeživých nájezdů ze severu příchozích barbarů známých jako Rusové. Roku 863 byzantské vojsko uštědřilo v bitvě u řeky Lalakaon drtivou porážku emírovi z Meliteny. Toto vítězství fakticky vymezuje počátek byzantské protiofenzívy na východě. Ve stejném roce započalo začleňování Slovanů do kulturního a náboženského okruhu říše vysláním misie bratrů Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Nedlouho nato byl bulharský chán Boris I. přinucen přijmout křest z rukou byzantských duchovních. Vztahy se Západem zjitřené rozpory v záležitosti církevní subordinace právě christianizovaného Bulharska ještě zhoršilo Fotiovo schizma, zapříčiněné zpochybněním povýšení konstantinopolského patriarchy Fotia papežem Mikulášem I.

Rozmach za makedonské dynastie

V roce 867 byl Michael III. zavražděn svým oblíbencem Basileiem, jenž se chopil trůnu a ustavil makedonskou dynastii. Energický Basileios I. pokračoval v taženích směrem k Eufratu a do roku 872 zdolal paulikiány, podporované Araby. Kromě toho obnovil byzantskou kontrolu jižní Itálie a upevnil autoritu říše v oblasti Jaderského moře. Souběžně s mocenským vzestupem zažívala Byzanc počátek nové epochy kulturního rozkvětu, označované jako makedonská renesance. Basileiův nástupce Leon VI. proslul jako vzdělaný a moudrý císař, ačkoli politicky ani vojensky se svému otci nevyrovnal. Za Leona ztratili Byzantinci poslední dvě pevnosti na Sicílii a v roce 904 zpustošili arabští piráti z Kréty Soluň, druhé největší město říše. Leon se také neúspěšně střetl s ambiciózním bulharským knížetem Symeonem I., proti jehož říši Byzantinci povolali kočovné Maďary.

Po Leonově smrti v roce 912 ještě vzrostlo nebezpečí ze strany Bulharů. Symeon si nejprve vynutil korunovaci za cara a v roce 917 Byzantince přesvědčivě porazil v bitvě u Anchialu, po níž Bulhaři vyplenili Řecko až ke Korintu. Tyto spletité okolnosti přiměly admirála Romana Lakapena, aby převzal moc na místo Leonova nezletilého syna Konstantina VII. Lakapenos si počínal jako mimořádně schopný státník, přičemž rozhodně bránil Symeonovu úsilí o dobytí Konstantinopole. Od okamžiku carovy smrti v roce 927 se poměry na Balkáně vyvíjely pro říši příznivě. Jakmile si Byzantinci vykoupili tributem mír s Bulhary, vrhli veškeré dostupné síly do ofenzívy na východě. Svými vítězstvími v Mezopotámii a posunutím byzantské hranice na východ od Eufratu se proslavil obzvláště generál Ioannes Kurkuas. Ten v roce 934 připojil k říši Melitenu a o deset let později získal z Edessy posvátné mandylion. Roku 941 byzantské námořnictvo přesvědčivě odrazilo nový útok Rusů.

Počátky christianizace Kyjevské Rusi

V roce 976 zemřel Jan Tzimiskes při zpáteční cestě ze Sýrie, načež vláda připadla Basileiovi II., staršímu ze synů Romana II. Basileiovu pozici ztěžovala přílišná moc rádců a generálů, překážejících císaři v samostatném řízení státu a armády. Když se pokusil vymanit z jejich vlivu, vypukly proti němu v Anatolii dvě rozsáhlé vzpoury, do jejichž čela se postavili ambiciózní představitelé pozemkové aristokracie, stojící vůči císaři vytrvale v opozici. Do roku 989 Basileios překonal odpor svých protivníků uvnitř říše, v čemž mu výrazně pomohl kníže Vladimír I. Ten vyslal do Konstantinopole několik tisíc svých mužů, z nichž Basileios vytvořil varjažskou gardu. Ruský kníže si za to vyžádal ruku císařovy sestry a ještě před svatbou přijal křest, čímž započala christianizace Kyjevské Rusi.

Bulhaři podlehli Byzanticům

Bulhaři mezitím využili nepokojů v říši, pod vedením Samuela se vzbouřili proti Byzantincům a získali kontrolu nad většinou Balkánu. Basileios nicméně projevil mimořádné odhodlání ve snaze o zdolání Bulharů, od čehož ho neodvrátil ani prvotní nezdar v bojích s nimi. V průběhu každoročních tažení, pořádaných po více než dvacet let, si císař metodicky podroboval nepřátelská města a území. Série byzantských vítězství oslabila Samuelovo vojsko, jemuž Basileios uštědřil v roce 1014 ničivou porážku v bitvě v průsmyku Kleidion. Bulhary zajaté v tomto střetnutí přikázal oslepit a vysloužil si tak přízvisko Bulgaroktonos („Bulharobijce“). V roce1018 se Byzantincům vzdaly poslední pevnosti Bulharů a celá jejich země se na téměř dvě staletí stala součástí říše.

Krize a rozvrat

Éra dobyvatelských válek zásadně změnila strukturu byzantské společnosti a zprostředkovaně poznamenala i obranyschopnost říše. Byzantské hranice střežily nepravidelné oddíly tzv. akritai.[99] Vlastní jádro byzantské branné moci představovali až do 10. století vojáci-zemědělci (stratiotai), obhospodařující své usedlosti. Od počátku 9. století jsou patrné známky vzestupu úzké aristokratické vrstvy pozemkových magnátů (dynatoi) sídlících v Malé Asii, z jejichž řad se rekrutovaly velitelské kádry armády. Bohatství a vliv těchto magnátů mohutněly na úkor rolníků, upadajících do závislého postavení (paroikoi), k čemuž vedle jiných faktorů přispívaly vyšší daně nezbytné k zajištění financování expanze a rostoucí náklady na výzbroj, zapříčiněné ofenzivnějším pojetím válčení. Tento vývoj vedl k podkopání thémového systému obrany státu, neboť postupně likvidoval rezervoár lidských sil vojska, v němž mohli sloužit jen svobodní muži. Roman I. Lakapenos a Basileios II. se tomuto nepříznivému trendu snažili čelit omezováním magnátů a zvýhodňováním rolníků. Po Basileiovi nebyl žádný jiný císař schopen zabránit skupování polností drobných zemědělců pozemkovými aristokraty. Ochrana říše byla tudíž na místo nedostačující domácí armády stále více svěřována méně efektivnímu a nákladnějšímu námezdnému vojsku.

Turci

V šedesátých letech se výrazně zintenzívnily útoky seldžuckých Turků, k čemuž přispívalo trvající zanedbávání byzantského vojska. Třebaže po dobytí Persie a Bagdádu v roce 1055 se zájem Seldžuků zaměřoval na fátimovský chalífát v Egyptě, nevyhýbali se ani loupeživým vpádům do Malé Asie. V roce 1067 se probili k městu Kaisareia a směřovali stále více na západ. Překvapivá snadnost, s níž Seldžukové pronikali do hloubi byzantského území, přiměla pozemkovou aristokracii k prosazení zkušeného Romana Diogena za císaře. Roman se ihned vrhl do reorganizace vojska, avšak přes určité úspěchy při vyhánění Turků, byl jimi v srpnu 1071 poražen a zajat v bitvě u Mantzikertu.V témže roce dobyli Normané město Bari, klíčovou byzantskou pevnost v jižní Itálii.

Vítězný seldžucký sultán Alp-Arslán Romana záhy propustil, ovšem v Konstantinopoli se mezitím udál převrat, při němž byl nastolen Michael VII. Dukas. Nato se rozpoutal krátký boj, v němž Roman podlehl svým nepřátelům. Slabost ústřední vlády podnítila vypuknutí série povstání a četných uzurpací byzantských stratégů, opírajících se o pomoc Turků. Michael VII. byl roku 1078 sesazen Nikeforem Botaneiatem, ale ani tento císař nebyl schopen zastavit rozklad říše. Zatímco se Byzantinci svářili mezi sebou, turkičtí nomádi pokračovali nejprve jako nájezdníci a posléze jako žoldnéři v infiltraci Anatolie.Povstalí byzantští velitelé neprozřetelně umisťovali do asijských měst turecké posádky, které v nich zůstávaly už natrvalo. V roce 1080 jim byla takto vydána Nikaia, jež se stala hlavním městem rúmského sultanátu. Za pouhých deset let Seldžukové obsadili s výjimkou několika izolovaných přístavů skoro celou Malou Asii, takže hlavní zdroj vojenské a hospodářské síly Byzantinců, odolávající po staletí náporu Arabů, se ocitl v turecké moci.

Použitá i doporučená literatura:

COLLINS, Roger. Evropa raného středověku 300-1000. Praha : Vyšehrad, 2005. ISBN 80-7021-660-3

CVETLER, Jiří. Obecné dějiny státu a práva za feudalismu : Díl 2. Byzanc, říše francká, Rusko. Praha : Univerzita Karlova, 1973

ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha : Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8

DAWSON, Christopher. Zrození Evropy: úvod do dějin evropské jednoty. Praha : Vyšehrad, 1994. ISBN 80-7021-114-8

DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3

DVORNÍK, František. Fotiovo schizma : historie a legenda. Olomouc : Refugium Velehrad-Roma, 2008. ISBN 978-80-86715-94-0

GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5

HALDON, John F. Byzantium in the Seventh Century: The Transformation of a Culture. Cambridge University Press, 1990 ISBN 978-0521319171

HALDON, John F. Warfare, State and Society in the Byzantine World, 565-1204. London : Routledge, 1999. ISBN 978-1857284959

HAVLÍK, Lubomír Emil. Přehledné dějiny Byzance. Brno : Univerzita J.E. Purkyně, 1979

HARRIS, Jonathan. Byzantium and the Crusades. Continuum International Publishing Group, 2006. ISBN 1852855010

HARVEY, Alan. Economic Expansion in the Byzantine Empire, 900-1200. Cambridge University Press, 2003. ISBN 978-0521371513

HERRIN, Judith. Byzantium : The Surprising Life of a Medieval Empire. London : Penguin, 2008, c2007. ISBN 978-0-14-103102-6

HERRIN, Judith. Ženy v purpuru. Praha : Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-1191-7

HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1

HROCHOVÁ, Věra; TŮMA, Oldřich. Byzantská společnost : soubor byzantských reálií : skripta pro posluchače filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Praha : Karolinum, 1991. ISBN 80-7066-426-6

HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci v Levantě. Praha : Mladá fronta, 1975

KAEGI, Walter Emil. Byzantium and the Early Islamic Conquests. Cambridge : Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-48455-3

LILIE, Ralph-Johannes. Byzantium and the Crusader States 1096-1204. Oxford : Clarendon Press, 1993. ISBN 0-19-820407-8

MAGDALINO, Paul. The Empire of Manuel I Komnenos, 1143-1180. Cambridge University Press, 2002. ISBN 978-0521526531

MANGO, Cyril A. The Oxford History of Byzantium. Oxford : Oxford University Press, 2002. ISBN 0-19-814098-3

MEIER. Mischa. Justinián : život a vláda východořímského císaře. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-88-7

MÜLLER, Karel. Vznik a sláva byzantské říše: Obrazů z dějin byzantských díl I. Praha : Vesmír, 1927

MÜLLER, Karel. Soumrak byzantské říše: Obrazů z dějin byzantských díl II. Praha : Vesmír, 1927