Evropa je domovem Evropanů Část 5 Pátá fáze budování Evropy

Nacházíme se v období křižáckých výprav a přes renesanci postupuje až do období reformace a protireformace.

Křižácké války

Pokrok západní kultury v pozdním středověku současně nepřál jednotě středověké karolínské kultury, založené na alianci papežství s hnutím církevní reformy ve Francii a Německu a s vládnoucími třídami na Severu, které ho podporovaly a které také opatřily hnací sílu křižáckému hnutí.

Nástup renesance

Renesance středozemní kultury tyto složky oddělila, takže reformní duch, na Severu stále silný, se stal nepřítelem místo spojencem papežství, které se stále více italianizovalo a bylo hlavním podporovatelem nové humanistické kultury. Teokratická jednota středověkého křesťanstva byla zničena a Evropa se stala společností suverénních států, v nichž časná moc knížat buď zrušila, nebo vážně omezila duchovní moc obecné církve. Z náboženského hlediska byla tato ztráta křesťanské jednoty tragédií, z níž se křesťanstvo nikdy nevzpamatovalo.

Humanismus

Nezničila však jednotu evropské kultury, protože vliv nové humanistické kultury, která se koncem 15. a v 16. století rozšířila z Itálie do ostatní Evropy, byl poutem intelektuální a umělecké jednoty mezi oběma polovinami rozděleného křesťanstva a mezi suverénními státy a národy Evropy. A tak ačkoli latina přestala být společným posvátným jazykem liturgie a náboženství, zůstala více než kdy předtím společným jazykem vzdělání a učenosti.

-- Návrat k antice --

Význam antiky v evropské kultuře nyní zesílil a rozšířil se obnovou helénské tradice, která měla od 15. století rostoucí vliv na západní vzdělání a myšlení. Tato nová helenizace západní kultury měla své počátky dávno ve středověku jednak díky obnově řecké vědy a filozofie Araby, zprostředkované překladateli 12. století, a jednak díky aristotelskému oživení, jež mělo tak hluboký vliv na západní myšlení pozdního středověku. Ale teprve až renesance obnovila přímý styk s řeckou kulturou a hnutí vydalo plody ve velkém pokroku vědeckého myšlení, zahájeného Koperníkem, Keplerem a Galileim.

Zrod vědy

Od 16. století už Evropa překonala Řeky originalitou a smělostí svého kosmologického myšlení. Každá generace rozšiřovala hranice vědy a západní člověk získával stále nové poznatky a kontrolu nad přírodou, které - jak se zdálo - otevíraly lidstvu neomezené možnosti pokroku. Vnější vztahy západní kultury se mezitím hluboce změnily. Dříve než západní člověk odhalil nový svět poznatků, byl objeven a dobyt nový zeměpisný svět.

Cesty do Indie a Asie, kolonizace a rozvoj evropského obchodu

Porážka posledních křížových tažení Turky u Nikopole a Varny a turecká kontrola velkých historických obchodních cest do Asie a Afriky přinutila Evropu hledat nové oblasti k expanzi a nové cesty pro obchod. Námořní objevy Portugalců v Africe, které otevřely novou oceánskou cestu do Indie a na Dálný východ, a objevení a dobytí Nového světa, Ameriky, Španěly znamenalo všeobecnou změnu orientace Evropy od Středozemí k Atlantiku a od starých kontinentálních obchodních cest k novým cestám námořním. Velký rozvoj hospodářské činnosti a oceánská expanze evropského obchodu a kolonizace připravily cestu pro světovou nadvládu západní civilizace v následujících stoletích, zesílily však také politickou rivalitu evropských mocností, charakteristickou pro tento věk a komplikovanou náboženskými konflikty poreformačního období. Pokus zabránit tomuto boji o moc, aby nebyl zničen evropský systém států, vedl k vypracování takové rovnováhy moci, jež byla produktem renesančního státnictví a odráží napětí konfliktních sil v mezích společné kultury. Zatímco boj o moc byl revoluční a destruktivní silou, jeho účastníky byly nejtradičnější a nejformálnější instituce v Evropě - panovnické dvory velmocí, které vesměs usilovaly sdílet tutéž humanistickou kulturu a napodobovat tytéž vzory společenského chování. A tak i přes rozvratné účinky národního soupeření, evropská válka a diplomacie samy vytvořily mezinárodní společnost omezeného druhu, takže západní státníci, diplomaté a generálové tohoto období náleželi k témuž světu, měli tytéž způsoby myšlení a tentýž styl konverzace, chování a oblékání.

VĺRA BOJUJĺCĺ
Neméně významnou podmínkou pro vznik a uskutečnění myšlenky
vytasit meč na obranu kříže byl ovšem prudký rozkvět aktivity
duchovní, a zejména prohlubování křesťanského přesvědčení
církevních a laických společenských činitelů. Seznámíme-li se
ovšem s charakterem křesťanského učení druhé poloviny 11. století
blíže, nemůžeme si nepovšimnout jeho bojovného naladění a
nesnášenlivé podoby. Pohybujeme se v době boje o investituru,
konfliktu, který proti sobě s konečným cílem podřízení protivníka
vlastní moci postavil papeže Řehoře VII. (1073-1085) a císaře
Jindřicha IV. (1056-1102). Papež, o němž je známo, že hodnotil
celkem benevolentně muslimy, v nichž, podobně jako v křesťanech,
viděl uctívače jednoho Boha, zaujal naopak vůči křesťanskému
císaři stanovisko zcela nekompromisní: "Jindřicha, jehož nazývají
králem, a všechny jeho spoluviníky podřizuji vyobcování
(exkomunikaci) a svazuji pouty klatby. Vyloučiv jej z království
Německa a Itálie..., zakazuji, aby jej kdokoli z křesťanů
poslouchal jako krále." Řada soudobých teologů hlásala tento
postoj - naprostou svrchovanost víry nad rozumem i nad vším, co
souvisí se životem přírody i lidí - v ještě vyhrocenější podobě.
"Hlubiny tajemství Božích se nezjevují lidskému přemýšlení, ale
zraku víry" (Fulbert z Chartres, asi 975-asi 1029). Na konci 11.
století formuluje sv. Anselm z Canterbury (1033-1109) svůj
proslulý výrok: "Nehodlám totiž poznávat, abych věřil, avšak
věřím, abych poznal" (credo, ut intelligam). Filosofii, všechny
formy kontrolovaného a racionálního uvažování vidí papežský
teolog Petr Damiani (1007-1072) jako "marnou a slepou
opovážlivost tážících se". Právě tento vlivný a radikální
myslitel formuluje zcela otevřeně zásadu podřízenosti filosofie,
tedy racionálního uvažování, teologii: "... jako děvečka ve
služebném postavení má sloužiti své paní". Svrchovaným pánem
všeho křesťanstva a nadřízeným všech vládců je proto papež: "...
král králů a kníže nad císaři předchází ve cti a důstojnosti
všechny tělesně žijící" (Manegold z Lautenbachu, asi 1025-1103).
Sv. Anselm se vyjadřuje o všech "světských námahách", jako jsou
rodinný život, výchova dětí, manželské vztahy i péče
o společenské a administrativní záležitosti jednotlivých obcí,
jako o marnostech, které člověka jen odvracejí od pravé cesty.
Naprostá poslušnost křesťanské víře se tu vyhlašuje zcela
nekompromisně: "Všichni totiž, kdož nechtějí být podřízeni zákonu
Božímu, připadají k nepřátelům Božím" (sv. Anselm z Canterbury).
Jestliže papežská praxe, stojící na těchto zásadách, neváhala
zbrotit Evropu krví křesťanů, které označila za odpadlíky, lze
důvodně předpokládat, že k nekřesťanům, a zvláště k muslimům,
byly zaujímány postoje ještě vyhrocenější. Jak uvidíme, bylo tomu
vskutku tak: s náruživostí novokřesťanů se těchto myšlenek
chopili zejména oni mladší synkové ze šlechtických rodů, jejichž
úděl jsme popsali výše.
Netřeba ovšem dodávat, že také křesťanství obyvatelstva byzantské
říše, které se od Západu oddělilo roku 1054 velkým schizmatem, se
papežovým podřízeným mohlo jevit pochybným. Na Východě se ostatně
později setkali s celou řadou křesťanských směrů odlišné, a tedy
oficiálně bludné orientace. Ke své škodě se později rozhodli
pokládat takto smýšlející obyvatelstvo za nepravověrné.
CHOPME SE ZBRANĺ
Celý příběh započal v březnu roku 1095 na koncilu v Piacenze
v severní Itálii. Byzantský císař Alexios I. z dynastie
Komnenovců (1081-1118) tam vyslal poselstvo, které žádalo jeho
jménem o vojenskou a hmotnou podporu byzantské říše v jejím boji
s vpády seldžuckých Turků, v němž říše nedávno v bitvě u
Manzikertu (1071) utrpěla katastrofální porážku. V průběhu
jednoho z poměrně četných papežských schizmat, kdy římský stolec
opanoval Kliment III., zatímco Urban II. se odebral do Francie,
se druhý z nich rozhodl řešit problém svoláním koncilu do města
Clermont-Ferrand ve francouzské Auvergni. Koncil zahájil své
jednání 18. listopadu 1095 a poté, co shromáždění otcové církve
probrali všechny její bolesti, pronesl Urban II. veřejně svůj
historický projev 27. listopadu. Jeho plamenná výzva k pomoci
východním křesťanům, čelícím jen s největšími obtížemi přívalu
muslimských nájezdníků (mezi seldžuckými Turky byly ovšem
zastoupeny prakticky všechny velké víry oné doby), se setkala s
netušeným ohlasem a řada více i méně zámožných křesťanů se
chopila zbraní, aby se vypravila na obranu Svaté země před
nevěřícími.
Nejdříve přirozeně vytáhli ti, kdož nemusili konat zvlášť
zdlouhavé přípravy na cestu - chudší obyvatelé severní Francie a
Porýní, vedení šlechticem Gautierem Sans Avoir (Bezzemkem) a
mnichem Petrem, zvaným Poustevník. Tyto skupiny zvolily pozemní
cestu Podunajím do Černomoří a Konstantinopole a jejich cestu
neblaze vyznačily požáry synagog a hromadné vraždy obyvatel
židovských obcí řady měst, kudy putovali, včetně Prahy, i
konflikty s poddanými a také vojenskými jednotkami byzantské
říše. V Konstantinopoli nebyl zřejmě císař těmito "božími
bojovníky" zvlášť nadšen, nechal je však přepravit do Malé Asie a
poblíž hlavního města jim v létě 1096 kázal zbudovat opevněný
tábor, zvaný řecky kibotos (schrána nebo truhlice), jemuž oni
sami přezděli Civetot. Velmi brzy se ovšem ukázalo, že jejich
bojové kvality byly poměrně nízké, a seldžučtí pohraniční
velitelé je několikrát porazili a zdecimovali. Jejich oddíly
dokonce dobyly a zničily Civetot.
Teprve v létě 1096 se v evropských přístavech nalodily skutečně
plnohodnotné bojové jednotky, vedené zkušenými vůdci. Šlo
především o tři bratry z rodu hrabat z Boulogne a
dolnolotrinských vévodů, Godefroya z Bouillonu a jeho mladší
bratry - Balduina a Eustacha. Pro účast na křížové výpravě se
rozhodli rovněž Robert, vévoda normanský a syn Viléma Dobyvatele,
který na krytí cestovních výloh neváhal prodat své panství bratru
Vilémovi II., králi Anglie, a další Robert, toho jména druhý,
vévoda flanderský. Na východ zamířil se svými rytíři též mladší
syn francouzského krále Jindřicha I., Hugo z Vermandois, a rovněž
Raymond, šestý hrabě z Toulouse, odjinud ze Saint-Gilles, jakož i
hrabě Štěpán z Blois. Po cestě se ke křížovým oddílům připojili
také vládci z rodu sicilských Normanů, Bohemund, syn Roberta
Guiscarda, a jeho synovec Tankred. Do jejich oddílů se v Malé
Asii zařadili bojovníci z Petrových a Gautierových houfů, kteří
se jejich příchodu dožili v bojeschopném stavu. V Konstantinopoli
složili všichni křesťanští velitelé císaři Alexiovi vazalskou
přísahu; tento fakt se stane významným jak mocensky, tak jako
zdroj nedorozumění vyplývajících z odlišného chápání takové
přísahy v Byzanci a na Západě.
ZAČÁTEK BOJŮ
Vlastní tažení bylo zahájeno 6. května 1097, kdy křižácká vojska
oblehla město Nikaiu (dnešní Iznik). Dne 21. května se jejich
jednotky utkaly v bitvě s vojsky seldžuckého sultána Kilidže
Arslana, které chvátaly na pomoc obleženému městu, a křesťané i
přes těžké ztráty opanovali pole. 19. června se město vzdalo,
arci do rukou velitele byzantského. Další, tentokrát vážnější
střetnutí vybojovaly křižácké oddíly s jednotkami Kilidže Arslana
1. července u města Doryleon (dnešní Kütahya). Zde se poprvé
střetly oddíly seldžucké lehké jízdy, vynikající skvělou
manévrovací schopností a mimořádnou palebnou silou lukostřelby, s
méně pohyblivými, ale pro boj zblízka lépe vybavenými
křesťanskými těžkooděnci. Bitvu rozhodla ve prospěch křesťanů
vytrvalost křižáků, kteří na Bohemundovu radu zaujali kruhovou
obranu, v níž i přes protivníkovy útoky vytrvali až do příchodu
posil.
Latinci postupovali dále na Ikonion (dnešní Konya), kde velitelé
nařídili odpočinek. V Herakleii (dnešní Eregli) se vojska
rozdělila. Hlavní část jich zamířila na severovýchod směrem na
město Cesarea Mazacha (dnešní Kayseri), cestou sice delší, avšak
schůdnější a podle byzantských informací vedoucí kraji
křesťanských Arménů, od nichž bylo možno očekávat přátelský
postoj. Balduin z Bouillonu a Tankred se svými Normany se
rozhodli zamířit na jihovýchod, překonat horské soutěsky a dospět
do Tarsu při pobřeží Středozemního moře. To se jim skutečně
podařilo a křižáci tak obsadili Tarsus, který seldžucká posádka
vyklidila. Křesťané, kteří navíc ovládli přístav Alexandrettu
(dnešní Iskenderun), tak získali poprvé kotviště na pobřeží
Středozemního moře, místo strategického významu pro zásobování
jejich pozdějších operací. Odtud se Balduinova a Tankredova
vojska vydala každé zvlášť dále na východ, Tankred ovšem se svými
jednotkami posléze dostihl většinu latinských jednotek.
Hlavní proud křižáckých vojsk postupoval po trase
Kayseri-Kahramanmaras, kde se opět zastavil k odpočinku až do 15.
října 1097. Dne 20. října stanuli křesťané před hradbami
Antiochie (dn. Antakya), ohromeni jejich rozlehlostí a
mohutností. Jednotlivé oddíly sice přilehly k branám města, celé
je však oblehnout nedokázaly a převaha protivníka, nevlídné zimní
počasí i vyčerpání po intenzivním pochodovém a bojovém nasazení
vykonaly své: v zimě na přelomu let 1097 a 1098 bojová morálka
katastrofálně poklesla. Naštěstí přistálo již na počátku března
roku 1098 v blízkém přístavu anglické loďstvo, které přivezlo
posily z Itálie a obléhací stroje s posádkami byzantských
odborníků. Město mohlo být nyní úplně uzavřeno do obležení,
k jeho pádu však nakonec přispěl oblíbený spojenec všech dobrých
taktiků, zrada. Bohemund vstoupil již dříve v tajná jednání s
jedním z důstojníků antiochijské posádky, arménským konvertitou
k islámu s perským jménem Fírúz, a získal od něho slib, že
Latince do města vpustí. 2. června večer předstírala křižácká
vojska ústup od hradeb. O půlnoci se však Zápaďané vrátili
k severní a západní straně hradeb; Fírúz nechal Bohemundovy
Normany vstoupit na jednu z hradebních věží a ti pak otevřeli
městskou bránu, kudy zaútočil hlavní voj. Seldžucká posádka byla
zcela zaskočena a pouze její zbytek se stáhl do ústřední
pevnosti, za jejímiž hradbami se uzavřel. Zbytek města ovládli
ráno 3. června křižáci.
KRISTOVO KOPĺ
Nyní se ovšem role obou protivníků vyměnily. 9. června oblehly
Antiochii jednotky obávaného mosulského atabega (velitele)
Körbughy. V této takřka beznadějné situaci posílil morálku
křesťanských vojsk velmi vydatně nález posvátné relikvie, hrotu
kopí, jež probodlo Kristův bok. 28. června svedli pak oba
protivníci před městskými hradbami bitvu, v níž po celé sérii
taktických manévrů překvapivě zvítězilo méně početné, avšak
zjevně daleko silněji motivované a k boji muže proti muži lépe
vybavené vojsko křesťanské.
Balduinovo tažení, které se mohlo zprvu jevit jako beznadějný
hazard, se setkalo s překvapivým úspěchem. Křesťanské arménské
obyvatelstvo přecházelo houfně na jeho stranu, a Balduin obdržel
dokonce nabídku spoluvlády od správce významného města Edessy
(dnešní Urfa, východně Eufratu), původně byzantského a poté
seldžuckého poddaného jménem Thoros. Počátkem února roku 1098
vstoupil tak křižácký vůdce v čele 800 (?) rytířů do bran Edessy.
Thoros, k němuž jeho arménští podřízení nechovali zvláštní
náklonnost vzhledem k jeho odlišné věroučné orientaci - byl
ortodoxní, zatímco většina zdejších křesťanů se hlásila ke směru
monofyzitskému, z pohledu Konstantinopole bludnému -, Balduina
dokonce adoptoval, posléze však byl rozvášněným davem lynčován a
vláda nad městem připadla v březnu roku 1098 mladšímu hraběti
z Bouillonu. S pomocí pokladu shromážděného jeho předchůdcem
získal Balduin na svou stranu sídlo i služby seldžuckého emíra ze
Samosaty (dnešní Samsat) a hleděl své panství nad metropolí
horního Eufratu upevnit co nejvíce; oženil se dokonce s dcerou
jednoho z předních zdejších knížat. Tak spatřila světlo světa
první křižácká država na Předním východě, hrabství edesské.
OBLÉHÁNĺ JERUZALÉMA
Na jaře 1098 se na východní tažení vydal i byzantský císař
Alexios. Po cestě se setkal s vracejícím se Štěpánem z Blois,
který mu přinesl špatné zprávy: odešel totiž od Antiochie
v okamžiku, kdy se k ní blížilo Körbughovo vojsko, a domníval se
proto, že křižáci byli poraženi. Vzhledem k tomu, že ve stejné
době byl ve východní Anatólii skutečně pozorován pohyb velké
seldžucké jednotky, roz-
hodl se Alexios vrátit do sídelního města. To ovšem měli Latinci
svému lennímu pánovi za zlé: lenní přísaha zavazovala totiž ke
vzájemné pomoci oba partnery, takže podle západního chápání se
pro-
ti ní císař prohřešil. Alexia naproti tomu zřejmě vůbec
nenapadlo, že by se kterýkoli z jeho podřízených mohl odvážit
chtít za svou službu jeho majestátu nějakou odplatu. Tak přispělo
k rozladění mezi oběma stranami i jejich odlišné chápání
některých vzájemných závazků.
K rozmíškám došlo ovšem i mezi křižáckými vůdci. Když Bohemund
obratnou manipulací dosáhl fakticky nadvlády nad Antiochií,
rozhodl se Raymond z Toulouse a spolu s ním oba Robertové,
normanský i flanderský, Godefroy z Bouillonu, Eustach z Boulogne
a Tankred 13. ledna 1099 vytáhnout směrem na Jeruzalém. Vojska se
nesetkala s vážnějším odporem a na počátku června dorazila na
dohled od Svatého města tří světových náboženství. Jeruzalém,
jehož hradby byly roku 1098 poškozeny oddíly egyptského sultána
z fátimovské dynastie, která odtud tehdy vytlačila jednotky
seldžucké, byl hájen fátimovskou posádkou a jeho opevnění alespoň
provizorně opravena. V této době také vyvrcholil konflikt mezi
křižáky a císařem Alexiem. Později byl v korespondenci fátimovské
správy zachycen list, v němž se sultán táže císaře, zda Latinci
jednají na jeho rozkaz, i Alexiova odpověď, že nikoli. Tím ovšem
císař v očích západních velitelů jednal proti lenní přísaze a oni
se nadále pokládali za zproštěné všech závazků k němu.
Dne 7. června 1099 přilehli křižáci k hradbám Jeruzaléma. Proti
severní straně hradeb zaujaly postavení normanské a flanderské
jednotky, severovýchodní nároží zajišťoval Godefroy z Bouillonu.
Podél severozápadní a jihozápadní fronty města se zakopaly oddíly
Tankredovy a Raymondovy. Tak byly obsazeny všechny přístupné
úseky podél opevnění Jeruzaléma. Vojenská situace nebyla
záviděníhodná, neboť bylo možno očekávat brzkou intervenci
fátimovských vojsk, zásoby nestačily a kapacita vodních zdrojů,
zvlášť významných ve čtyřicetistupňových vedrech palestinského
léta, zdaleka nestačila. Navíc zničili nebo zablokovali
fátimovští obránci města všechny dostupné zdroje, zvláště
stavebního dřeva, v sousedství. 17. června dorazila však zcela
neočekávaně zpráva, že v přístavu Jaffa se objevilo šest
janovských a čtyři anglické lodi, které přivezly zásoby a
materiál pro obléhací práce. Krátce poté uzavřelo přístav
fátimovské loďstvo, takže posádky lodí se odebraly do tábora
obléhatelů, kde odborná tesařská kvalifikace některých lodníků
přišla velmi vhod. Godefroyovi i Raymondovi ženisté se ihned
pustili do stavby masivních výsadkových věží a dalších obléhacích
strojů. Technika byla připravena 10. července a 14. července na
úsvitu se křižácké jednotky pokusily, zatím bezúspěšně, o zteč
hradeb. K rozhodujícímu průlomu došlo v pátek 15. července na
Godefroyově úseku, kde se útočícím jednotkám v dopoledních
hodinách zdařilo proniknout přes hradby do obytných čtvrtí města.
Prvním křižákem, který na hradby vkročil, byl vlámský rytíř
jménem Lethold. Postupně provedly na svých úsecích úspěšné zteče
i oddíly Tankredovy a Raymondovy a poslední muslimští obhájci
města se uzavřeli v sakrálním centru města na Svaté hoře a
v Davidově hradě při jihozápadní hradební linii. Zatímco
bojovníkům fátimovské posádky Davidova hradu povolil Raymond
z Toulouse bezpečný odchod z města, nikdo z dalších obhájců a
naprostá většina muslimských obyvatel Jeruzaléma následný masakr
nepřežili, ač těm, kdož se utekli na Svatou horu, bylo přislíbeno
propuštění, vzdají-li se.
Nepochybně je třeba brát v úvahu morální opotřebení vojsk po
dlouhém a namáhavém tažení i podmínky psychického stresu, jemuž
byli Zápaďané při přímé zteči vystaveni. Vítězná vojska se musila
ocitnout na samé hranici svých možností; jak praví generál
Patton, žádná jednotka nevydrží přímo útočit déle než 60 hodin.
Přesto nelze bezuzdné vraždění a nemilosrdnou řezničinu, jimiž se
útočníci 15. a 16. července zbavili muslimského a židovského
obyvatelstva Jeruzaléma, ničím omluvit. Dejme slovo křesťanskému
kronikáři: "Nebylo možno shlédnout bez záchvěvu hrůzy na obrovský
počet zabitých; všude ležely části lidských těl a země byla
pokryta krví pobitých. Nejen pohled na bezhlavá těla a znetvořené
končetiny rozházené všemi směry však vzbuzoval hrůzu všech
přihlížejících. Ještě děsivější byl pohled na samé vítěze,
z nichž kanula krev od hlavy až do paty, neblahý pohled, jehož se
hrozili všichni, kdož se s nimi setkali." Již v samém počátku
padl takto na čest křesťanských korouhví na Předním východě temný
stín. Křižáci posloužili velmi neblaze svým nástupcům: muslimové
je totiž od oné doby viděli jako bezohledné surovce a rušitele
přísah.
VYHNÁNĺ Z CHRÁMU
Po "obnovení pořádku" odklidili zajatci mrtvoly a pohřbili je či
spálili vně městských bran. Vítězové zabrali obytné budovy a
každý, kdo vyvěsil nad vchod domu nebo na jeho střechu svůj štít
či zbraň, se stal jeho vlastníkem. Přivlastnili si také ohromnou
kořist na potravinách a vybraných zbožích všeho druhu. Panovníkem
Svatého města, arci jen s titulem "ochránce Božího hrobu", byl
v posledních červencových dnech roku 1099 na sněmu konaném
v chrámu Božího hrobu zvolen Godefroy z Bouillonu. Zcela
příznačně nechal nově zvolený latinský patriarcha Jeruzaléma,
Arnoul Malecorne de Rohes, ihned vyhnat z chrámu Božího hrobu i
ze samého města veškeré zástupce východního křesťanského
duchovenstva. Již jen epilog celé události a potvrzení latinského
záboru Jeruzaléma a Palestiny pak představovala porážka, již
křižácká vojska pod velením Tankreda a Eustacha z Boulogne
uštědřila fátimovským invazním jednotkám 12. srpna 1099 v bitvě u
Askalonu.
Jaké místo tedy křížovým výpravám v dějinách křesťanského Západu
náleží? Nepochybně je třeba vzdát čest hrdinnému úsilí všech
Kristu upřímně oddaných bojovníků, kteří svůj úkol vzali vážně,
často nelitovali osobních obětí a strádání a stavěli se svým
protivníkům čestně a otevřeně. Vítězství prvních válečníků
latinského Západu nepochybně vzešlo ze specifické společenské
situace i duchovní atmosféry, v níž žila Evropa druhé poloviny
11. století. Bylo ovšem výstižně řečeno, že tito mužové
potřebovali kříž daleko spíše jako emblém na své prapory než jako
symbol těch nejušlechtilejších hodnot jejich ducha. Osobně se
zcela ztotožňuji s výrokem Jacquesa Le Goffa, že je třeba se
postarat o to, aby se křížové výpravy staly jevem povýtce
historickým.

Pro zájemce

Průběh křížáckých válek

Neméně významnou podmínkou pro vznik a uskutečnění myšlenky vytasit meč na obranu kříže byl ovšem prudký rozkvět aktivity duchovní, a zejména prohlubování křesťanského přesvědčení církevních a laických společenských činitelů. Seznámíme-li se ovšem s charakterem křesťanského učení druhé poloviny 11. Století blíže, nemůžeme si nepovšimnout jeho bojovného naladění a nesnášenlivé podoby. Pohybujeme se v době boje o investituru, konfliktu, který proti sobě s konečným cílem podřízení protivníka vlastní moci postavil papeže Řehoře VII. (1073-1085) a císaře Jindřicha IV. (1056-1102). Papež, o němž je známo, že hodnotil celkem benevolentně muslimy, v nichž, podobně jako v křesťanech, viděl uctívače jednoho Boha, zaujal naopak vůči křesťanskémcísaři stanovisko zcela nekompromisní: "Jindřicha, jehož nazývají králem, a všechny jeho spoluviníky podřizuji vyobcování (exkomunikaci) a svazuji pouty klatby. Vyloučiv jej z království Německa a Itálie..., zakazuji, aby jej kdokoli z křesťanů poslouchal jako krále." Řada soudobých teologů hlásala tento postoj - naprostou svrchovanost víry nad rozumem i nad vším, co souvisí se životem přírody i lidí - v ještě vyhrocenější podobě. "Hlubiny tajemství Božích se nezjevují lidskému přemýšlení, ale zraku víry" (Fulbert z Chartres, asi 975-asi 1029). Na konci 11. století formuluje sv. Anselm z Canterbury (1033-1109) svůj proslulý výrok: "Nehodlám totiž poznávat, abych věřil, avšak věřím, abych poznal" (credo, ut intelligam). Filosofii, všechny formy kontrolovaného a racionálního uvažování vidí papežský teolog Petr Damiani (1007-1072) jako "marnou a slepou opovážlivost tážících se". Právě tento vlivný a radikální myslitel formuluje zcela otevřeně zásadu podřízenosti filosofie, tedy racionálního uvažování, teologii: "... jako děvečka ve služebném postavení má sloužiti své paní". Svrchovaným pánem všeho křesťanstva a nadřízeným všech vládců je proto papež: "... král králů a kníže nad císaři předchází ve cti a důstojnosti všechny tělesně žijící" (Manegold z Lautenbachu, asi 1025-1103). Sv. Anselm se vyjadřuje o všech "světských námahách", jako jsou rodinný život, výchova dětí, manželské vztahy i péče o společenské a administrativní záležitosti jednotlivých obcí, jako o marnostech, které člověka jen odvracejí od pravé cesty. Naprostá poslušnost křesťanské víře se tu vyhlašuje zcela nekompromisně: "Všichni totiž, kdož nechtějí být podřízeni zákonu Božímu, připadají k nepřátelům Božím" (sv. Anselm z Canterbury). Jestliže papežská praxe, stojící na těchto zásadách, neváhala zbrotit Evropu krví křesťanů, které označila za odpadlíky, lze důvodně předpokládat, že k nekřesťanům, a zvláště k muslimům, byly zaujímány postoje ještě vyhrocenější. Jak uvidíme, bylo tomu vskutku tak: s náruživostí novokřesťanů se těchto myšlenek chopili zejména oni mladší synkové ze šlechtických rodů, jejichž úděl jsme popsali výše. Netřeba ovšem dodávat, že také křesťanství obyvatelstva byzantské říše, které se od Západu oddělilo roku 1054 velkým schizmatem, se papežovým podřízeným mohlo jevit pochybným. Na Východě se ostatně později setkali s celou řadou křesťanských směrů odlišné, a tedy oficiálně bludné orientace. Ke své škodě se později rozhodli pokládat takto smýšlející obyvatelstvo za nepravověrné. Celý příběh započal v březnu roku 1095 na koncilu v Piacenze v severní Itálii. Byzantský císař Alexios I. z dynastie Komnenovců (1081-1118) tam vyslal poselstvo, které žádalo jeho jménem o vojenskou a hmotnou podporu byzantské říše v jejím boji s vpády seldžuckých Turků, v němž říše nedávno v bitvě u Manzikertu (1071) utrpěla katastrofální porážku. V průběhu jednoho z poměrně četných papežských schizmat, kdy římský stolec opanoval Kliment III., zatímco Urban II. se odebral do Francie, se druhý z nich rozhodl řešit problém svoláním koncilu do města Clermont-Ferrand ve francouzské Auvergni. Koncil zahájil své jednání 18. listopadu 1095 a poté, co shromáždění otcové církve probrali všechny její bolesti, pronesl Urban II. veřejně svůj historický projev 27. listopadu. Jeho plamenná výzva k pomoci východním křesťanům, čelícím jen s největšími obtížemi přívalu muslimských nájezdníků (mezi seldžuckými Turky byly ovšem zastoupeny prakticky všechny velké víry oné doby), se setkala s netušeným ohlasem a řada více i méně zámožných křesťanů se chopila zbraní, aby se vypravila na obranu Svaté země před nevěřícími. Nejdříve přirozeně vytáhli ti, kdož nemusili konat zvlášť zdlouhavé přípravy na cestu - chudší obyvatelé severní Francie a Porýní, vedení šlechticem Gautierem Sans Avoir (Bezzemkem) a mnichem Petrem, zvaným Poustevník. Tyto skupiny zvolily pozemní cestu Podunajím do Černomoří a Konstantinopole a jejich cestu neblaze vyznačily požáry synagog a hromadné vraždy obyvatel židovských obcí řady měst, kudy putovali, včetně Prahy, i konflikty s poddanými a také vojenskými jednotkami byzantské říše. V Konstantinopoli nebyl zřejmě císař těmito "božími bojovníky" zvlášť nadšen, nechal je však přepravit do Malé Asie a poblíž hlavního města jim v létě 1096 kázal zbudovat opevněný tábor, zvaný řecky kibotos (schrána nebo truhlice), jemuž oni sami přezděli Civetot. Velmi brzy se ovšem ukázalo, že jejich bojové kvality byly poměrně nízké, a seldžučtí pohraniční velitelé je několikrát porazili a zdecimovali. Jejich oddíly dokonce dobyly a zničily Civetot. Teprve v létě 1096 se v evropských přístavech nalodily skutečně plnohodnotné bojové jednotky, vedené zkušenými vůdci. Šlo především o tři bratry z rodu hrabat z Boulogne a dolnolotrinských vévodů, Godefroya z Bouillonu a jeho mladší bratry - Balduina a Eustacha. Pro účast na křížové výpravě se rozhodli rovněž Robert, vévoda normanský a syn Viléma Dobyvatele, který na krytí cestovních výloh neváhal prodat své panství bratru Vilémovi II., králi Anglie, a další Robert, toho jména druhý, vévoda flanderský. Na východ zamířil se svými rytíři též mladší syn francouzského krále Jindřicha I., Hugo z Vermandois, a rovněž Raymond, šestý hrabě z Toulouse, odjinud ze Saint-Gilles, jakož i hrabě Štěpán z Blois. Po cestě se ke křížovým oddílům připojili také vládci z rodu sicilských Normanů, Bohemund, syn Roberta Guiscarda, a jeho synovec Tankred. Do jejich oddílů se v Malé Asii zařadili bojovníci z Petrových a Gautierových houfů, kteří se jejich příchodu dožili v bojeschopném stavu. V Konstantinopoli složili všichni křesťanští velitelé císaři Alexiovi vazalskou přísahu; tento fakt se stane významným jak mocensky, tak jako zdroj nedorozumění vyplývajících z odlišného chápání takové přísahy v Byzanci a na Západě.

♣

Vlastní tažení bylo zahájeno 6. května 1097, kdy křižácká vojska oblehla město Nikaiu (dnešní Iznik). Dne 21. května se jejich jednotky utkaly v bitvě s vojsky seldžuckého sultána Kilidže Arslana, které chvátaly na pomoc obleženému městu, a křesťané i přes těžké ztráty opanovali pole. 19. června se město vzdalo, arci do rukou velitele byzantského. Další, tentokrát vážnější střetnutí vybojovaly křižácké oddíly s jednotkami Kilidže Arslana 1. července u města Doryleon (dnešní Kütahya). Zde se poprvé střetly oddíly seldžucké lehké jízdy, vynikající skvělou manévrovací schopností a mimořádnou palebnou silou lukostřelby, s méně pohyblivými, ale pro boj zblízka lépe vybavenými křesťanskými těžkooděnci. Bitvu rozhodla ve prospěch křesťanů vytrvalost křižáků, kteří na Bohemundovu radu zaujali kruhovou obranu, v níž i přes protivníkovy útoky vytrvali až do příchodu posil. Latinci postupovali dále na Ikonion (dnešní Konya), kde velitelé nařídili odpočinek. V Herakleii (dnešní Eregli) se vojska rozdělila. Hlavní část jich zamířila na severovýchod směrem na město Cesarea Mazacha (dnešní Kayseri), cestou sice delší, avšak schůdnější a podle byzantských informací vedoucí kraji křesťanských Arménů, od nichž bylo možno očekávat přátelský postoj. Balduin z Bouillonu a Tankred se svými Normany se rozhodli zamířit na jihovýchod, překonat horské soutěsky a dospět do Tarsu při pobřeží Středozemního moře. To se jim skutečně podařilo a křižáci tak obsadili Tarsus, který seldžucká posádka vyklidila. Křesťané, kteří navíc ovládli přístav Alexandrettu (dnešní Iskenderun), tak získali poprvé kotviště na pobřeží Středozemního moře, místo strategického významu pro zásobování jejich pozdějších operací. Odtud se Balduinova a Tankredova vojska vydala každé zvlášť dále na východ, Tankred ovšem se svými jednotkami posléze dostihl většinu latinských jednotek.

♣

Hlavní proud křižáckých vojsk postupoval po trase Kayseri-Kahramanmaras, kde se opět zastavil k odpočinku až do 15. října 1097. Dne 20. října stanuli křesťané před hradbami Antiochie (dn. Antakya), ohromeni jejich rozlehlostí a mohutností. Jednotlivé oddíly sice přilehly k branám města, celé je však oblehnout nedokázaly a převaha protivníka, nevlídné zimní počasí i vyčerpání po intenzivním pochodovém a bojovém nasazení vykonaly své: v zimě na přelomu let 1097 a 1098 bojová morálka katastrofálně poklesla. Naštěstí přistálo již na počátku března roku 1098 v blízkém přístavu anglické loďstvo, které přivezlo posily z Itálie a obléhací stroje s posádkami byzantských odborníků. Město mohlo být nyní úplně uzavřeno do obležení, k jeho pádu však nakonec přispěl oblíbený spojenec všech dobrých taktiků, zrada. Bohemund vstoupil již dříve v tajná jednání s jedním z důstojníků antiochijské posádky, arménským konvertitou k islámu s perským jménem Fírúz, a získal od něho slib, že Latince do města vpustí. 2. června večer předstírala křižácká vojska ústup od hradeb. O půlnoci se však Zápaďané vrátili k severní a západní straně hradeb; Fírúz nechal Bohemundovy Normany vstoupit na jednu z hradebních věží a ti pak otevřeli městskou bránu, kudy zaútočil hlavní voj. Seldžucká posádka byla zcela zaskočena a pouze její zbytek se stáhl do ústřední pevnosti, za jejímiž hradbami se uzavřel. Zbytek města ovládli ráno 3. června křižáci.

Nyní se ovšem role obou protivníků vyměnily. 9. června oblehly Antiochii jednotky obávaného mosulského atabega (velitele) Körbughy. V této takřka beznadějné situaci posílil morálku křesťanských vojsk velmi vydatně nález posvátné relikvie, hrotu kopí, jež probodlo Kristův bok. 28. června svedli pak oba protivníci před městskými hradbami bitvu, v níž po celé sérii taktických manévrů překvapivě zvítězilo méně početné, avšak zjevně daleko silněji motivované a k boji muže proti muži lépe vybavené vojsko křesťanské. Balduinovo tažení, které se mohlo zprvu jevit jako beznadějný hazard, se setkalo s překvapivým úspěchem. Křesťanské arménské obyvatelstvo přecházelo houfně na jeho stranu, a Balduin obdržel dokonce nabídku spoluvlády od správce významného města Edessy (dnešní Urfa, východně Eufratu), původně byzantského a poté seldžuckého poddaného jménem Thoros. Počátkem února roku 1098 vstoupil tak křižácký vůdce v čele 800 (?) rytířů do bran Edessy. Thoros, k němuž jeho arménští podřízení nechovali zvláštní náklonnost vzhledem k jeho odlišné věroučné orientaci – byl ortodoxní, zatímco většina zdejších křesťanů se hlásila ke směru monofyzitskému, z pohledu Konstantinopole bludnému -, Balduina dokonce adoptoval, posléze však byl rozvášněným davem lynčován a vláda nad městem připadla v březnu roku 1098 mladšímu hraběti z Bouillonu. S pomocí pokladu shromážděného jeho předchůdcem získal Balduin na svou stranu sídlo i služby seldžuckého emíra ze Samosaty (dnešní Samsat) a hleděl své panství nad metropolí horního Eufratu upevnit co nejvíce; oženil se dokonce s dcerou jednoho z předních zdejších knížat. Tak spatřila světlo světa první křižácká država na Předním východě, hrabství edesské.

♣

Na jaře 1098 se na východní tažení vydal i byzantský císař Alexios. Po cestě se setkal s vracejícím se Štěpánem z Blois, který mu přinesl špatné zprávy: odešel totiž od Antiochie v okamžiku, kdy se k ní blížilo Körbughovo vojsko, a domníval se proto, že křižáci byli poraženi. Vzhledem k tomu, že ve stejné době byl ve východní Anatólii skutečně pozorován pohyb velké seldžucké jednotky, rozhodl se Alexios vrátit do sídelního města. To ovšem měli Latinci svému lennímu pánovi za zlé: lenní přísaha zavazovala totiž ke vzájemné pomoci oba partnery, takže podle západního chápání se proti ní císař prohřešil. Alexia naproti tomu zřejmě vůbec nenapadlo, že by se kterýkoli z jeho podřízených mohl odvážit chtít za svou službu jeho majestátu nějakou odplatu. Tak přispělo k rozladění mezi oběma stranami i jejich odlišné chápání některých vzájemných závazků. K rozmíškám došlo ovšem i mezi křižáckými vůdci. Když Bohemund obratnou manipulací dosáhl fakticky nadvlády nad Antiochií, rozhodl se Raymond z Toulouse a spolu s ním oba Robertové, normanský i flanderský, Godefroy z Bouillonu, Eustach z Boulogne a Tankred 13. ledna 1099 vytáhnout směrem na Jeruzalém. Vojska se nesetkala s vážnějším odporem a na počátku června dorazila na dohled od Svatého města tří světových náboženství. Jeruzalém, jehož hradby byly roku 1098 poškozeny oddíly egyptského sultána z fátimovské dynastie, která odtud tehdy vytlačila jednotky seldžucké, byl hájen fátimovskou posádkou a jeho opevnění alespoň provizorně opravena. V této době také vyvrcholil konflikt mezi křižáky a císařem Alexiem. Později byl v korespondenci fátimovské správy zachycen list, v němž se sultán táže císaře, zda Latinci jednají na jeho rozkaz, i Alexiova odpověď, že nikoli. Tím ovšem císař v očích západních velitelů jednal proti lenní přísaze a oni se nadále pokládali za zproštěné všech závazků k němu. Dne 7. června 1099 přilehli křižáci k hradbám Jeruzaléma. Proti severní straně hradeb zaujaly postavení normanské a flanderské jednotky, severovýchodní nároží zajišťoval Godefroy z Bouillonu. Podél severozápadní a jihozápadní fronty města se zakopaly oddíly Tankredovy a Raymondovy. Tak byly obsazeny všechny přístupné úseky podél opevnění Jeruzaléma. Vojenská situace nebyla záviděníhodná, neboť bylo možno očekávat brzkou intervenci fátimovských vojsk, zásoby nestačily a kapacita vodních zdrojů, zvlášť významných ve čtyřicetistupňových vedrech palestinského léta, zdaleka nestačila. Navíc zničili nebo zablokovali fátimovští obránci města všechny dostupné zdroje, zvláště stavebního dřeva, v sousedství. 17. června dorazila však zcela neočekávaně zpráva, že v přístavu Jaffa se objevilo šest janovských a čtyři anglické lodi, které přivezly zásoby a materiál pro obléhací práce. Krátce poté uzavřelo přístav fátimovské loďstvo, takže posádky lodí se odebraly do tábora obléhatelů, kde odborná tesařská kvalifikace některých lodníků přišla velmi vhod. Godefroyovi i Raymondovi ženisté se ihned pustili do stavby masivních výsadkových věží a dalších obléhacích strojů. Technika byla připravena 10. července a 14. července na úsvitu se křižácké jednotky pokusily, zatím bezúspěšně, o zteč hradeb. K rozhodujícímu průlomu došlo v pátek 15. července na Godefroyově úseku, kde se útočícím jednotkám v dopoledních hodinách zdařilo proniknout přes hradby do obytných čtvrtí města. Prvním křižákem, který na hradby vkročil, byl vlámský rytíř jménem Lethold. Postupně provedly na svých úsecích úspěšné zteče i oddíly Tankredovy a Raymondovy a poslední muslimští obhájci města se uzavřeli v sakrálním centru města na Svaté hoře a v Davidově hradě při jihozápadní hradební linii. Zatímco bojovníkům fátimovské posádky Davidova hradu povolil Raymond z Toulouse bezpečný odchod z města, nikdo z dalších obhájců a naprostá většina muslimských obyvatel Jeruzaléma následný masakr nepřežili, ač těm, kdož se utekli na Svatou horu, bylo přislíbeno propuštění, vzdají-li se.

♣

Nepochybně je třeba brát v úvahu morální opotřebení vojsk po dlouhém a namáhavém tažení i podmínky psychického stresu, jemuž byli Zápaďané při přímé zteči vystaveni. Vítězná vojska se musila ocitnout na samé hranici svých možností; jak praví generál Patton, žádná jednotka nevydrží přímo útočit déle než 60 hodin. Přesto nelze bezuzdné vraždění a nemilosrdnou řezničinu, jimiž se útočníci 15. a 16. července zbavili muslimského a židovského obyvatelstva Jeruzaléma, ničím omluvit. Dejme slovo křesťanskému kronikáři: "Nebylo možno shlédnout bez záchvěvu hrůzy na obrovský počet zabitých; všude ležely části lidských těl a země byla pokryta krví pobitých. Nejen pohled na bezhlavá těla a znetvořené končetiny rozházené všemi směry však vzbuzoval hrůzu všech přihlížejících. Ještě děsivější byl pohled na samé vítěze, z nichž kanula krev od hlavy až do paty, neblahý pohled, jehož se hrozili všichni, kdož se s nimi setkali." Již v samém počátku padl takto na čest křesťanských korouhví na Předním východě temný stín. Křižáci posloužili velmi neblaze svým nástupcům: muslimové je totiž od oné doby viděli jako bezohledné surovce a rušitele přísah.

♣

Po "obnovení pořádku" odklidili zajatci mrtvoly a pohřbili je či spálili vně městských bran. Vítězové zabrali obytné budovy a každý, kdo vyvěsil nad vchod domu nebo na jeho střechu svůj štít či zbraň, se stal jeho vlastníkem. Přivlastnili si také ohromnou kořist na potravinách a vybraných zbožích všeho druhu. Panovníkem Svatého města, arci jen s titulem "ochránce Božího hrobu", byl v posledních červencových dnech roku 1099 na sněmu konaném v chrámu Božího hrobu zvolen Godefroy z Bouillonu. Zcela příznačně nechal nově zvolený latinský patriarcha Jeruzaléma, Arnoul Malecorne de Rohes, ihned vyhnat z chrámu Božího hrobu i ze samého města veškeré zástupce východního křesťanského duchovenstva. Již jen epilog celé události a potvrzení latinského záboru Jeruzaléma a Palestiny pak představovala porážka, již křižácká vojska pod velením Tankreda a Eustacha z Boulogne uštědřila fátimovským invazním jednotkám 12. srpna 1099 v bitvě u Askalonu.