Evropa je domovem Evropanů Část 7 Sedmá fáze budování Evropy

V obbdobí mezi rokem 1914 a 1959 byla Evropa na prahu dvou ničivých válek ... vznikly totalitní státy a upevňovaly svou moc.

V posledním období našeho přehledu, v letech 1914 až 1950, se tato vnitřní dezintegrace evropské kultury projevila novou vlnou válek a revolucí, jež zničila evropskou společnost národů a připravila Evropu o její vedoucí úlohu ve světě. V tomto období hrozící německý vojenský militarismus sjednotil proti sobě zbytek světa a přiměl nejprve Velkou Británii a potom Spojené státy vzdát se své tradiční izolace od kontinentální Evropy a obrátit svou hospodářskou a finanční sílu k vojenským cílům. Výsledkem první světové války bylo zničení tří velkých militaristických císařství střední a východní Evropy, a tím připravení půdy pro nový společenský a politický systém. Pokus západních mocností reorganizovat Evropu a svět na liberálně demokratických zásadách však nedokázal uspokojit potřeby doby ani kontrolovat uvolnění revoluční síly.

Vznik totalitních států

Na troskách vojenských říší vznikly nové totalitní státy - Sovětské Rusko a nacionálně socialistické Německo, jež jak svým vzájemným střetnutím, tak vzájemnou spoluprací zničily vzniklé demokratické národní státy východní Evropy a uspíšily 2. světovou válku. Tato druhá válka měla na evropskou kulturu ještě zhoubnější účinky než válka první. Evropa byla nejen hospodářsky zruinována a morálně zeslabena; byla rozseknuta na dvě části novou hranicí mezi západní Evropou a komunisty kontrolovaným Východem. Tato hranice, procházející srdcem střední Evropy, se stala nejen politickou hranicí; je čarou, která odděluje od sebe dva cizí světy a vylučuje možnost společenského styku a kulturní komunikace, takže člověk, který chce přejít z jedné části Evropy do druhé, je nucen vzdát se svého občanství a stát se uprchlíkem a exulantem.

Rozdělení Evropy

Stará evropská společnost států, jež byla ještě před 40 lety ohniskem světové moci a vůdcem světové civilizace, se okleštěním stala zmrzačeným torzem, příliš malým a slabým, než aby mohla existovat bez vojenské ochrany a hospodářské pomoci Ameriky. Máme z toho všeho vyvodit, že Evropa přestala existovat a že problém evropské jednoty už není (pro dnešní situaci) důležitý? Vůbec ne, protože největší rozdělení Evropy bylo tak (nedávné a tak) umělé, že bylo těžké věřit v jeho konečnou podobu. V každém případě nelze pominout závažnost této krize pro Evropu samu i pro svět. Rozdělení a zchudnutí Evropy musí nutně vést k rozdělení a zchudnutí světa, neboť západní Evropa hrála a stále hraje tak důležitou roli ve světovém obchodě a průmyslu, a ještě více ve vědě a myšlení, že by její úpadek způsobil světové civilizaci vážnější ránu než pád římského impéria nebo jiné historické katastrofy, jež přivodily úpadek některého zvláštního střediska vyšší kultury. Vlastní náhlost poklesu Evropy naznačovala, že jde spíše o dočasnou krizi než konečnou katastrofu. Pádu kultury v minulosti totiž obvykle předcházel, jako v případě římského impéria, pozvolný proces staletí trvajícího rozkladu a sterility, zatímco krize evropské kultury nastala v době, kdy společenská a hospodářská aktivita západní kultury byla na vrcholu vývoje. Byla způsobena nikoli poklesem fyzické nebo společenské vitality, nýbrž vnitřním rozdělením Evropy v důsledku intenzívního procesu revoluční kritiky, jenž postihl každý aspekt západní kultury. Tento proces nesměřoval vědomě k rozbití evropské jednoty. V každém následném stadiu byl inspirován vírou v sociální pokrok a nadějí v nový evropský řád.

Evropské revoluční hnutí

Evropské revoluční hnutí jako celek ve skutečnosti nebylo symptomem sociálního úpadku, nýbrž projevem energie a optimismu věku sociální a hospodářské expanze. Revoluční ideál nového evropského pořádku byl však zmařen konfliktními cíli různých revolučních hnutí - liberálního, socialistického a nacionalistického - takže revoluční hnutí ničilo evropskou jednotu a stalo se nepřátelským vůči evropské kultuře samé. V rozhořčeném a tvrdém boji stran a ideologií byly zapomenuty nebo zavrženy hlubší duchovní základy západní kultury, až hnutí, které začalo uctíváním svobody a Deklarací práv člověka, skončilo koncentračními tábory totalitního státu a masovou sebevraždou totální války. Proces evropské revoluce tak dospěl k absolutnímu závěru. Na této cestě neexistuje postup vpřed. Chtějí-li národy Evropy přežít, musí hledat novou cestu. Věk revoluce byl rovněž věkem světové expanze, kdy Evropa nebyla ohrožována žádnými vnějšími nepřáteli, takže každá z velkých mocností byla zákonem pro sebe. Za posledních 40 let od 1. světové války se tato situace naprosto obrátila a národy západní Evropy se ocitají v pozici určité podřadnosti jako menšinová skupina vystavená tlaku silnějších a sjednocenějších neevropských světových mocností.

Budoucnost v duchovních hodnotách či ekonomické prosperitě?

Tato katastrofická změna musí nevyhnutelně mít mocný vliv na bezprostřední budoucnost národů Evropy. Může však působit ve dvou protikladných směrech. Může vést k malomyslnosti, pesimismu a beznaději, nebo naopak přimět evropské národy k tomu, že si uvědomí svoje společné zájmy a potřebu obnovit zničenou jednotu evropské kultury. Vedla-li světová expanze ke kulturní dezintegraci, mohli bychom očekávat, že vnější tlak podpoří vnitřní jednotu. Ale základním problémem není politická otázka evropské federace nebo praktická otázka evropské hospodářské organizace. Životní otázkou je, jak zachovat duchovní dědictví Evropy a obnovit společný cíl západní civilizace. Velké světové civilizace Východu byly založeny na posvátném právu věkovité starobylosti ztělesněné v neměnném modelu institucí a zvyků. Západní kultura naproti tomu vždycky vděčila za svou sílu stálosti dynamického cíle, který jí umožňoval měnit svět, rozšiřovat hranice lidského poznání a rozsah lidské aktivity, aniž by ztrácela kontinuitu své duchovní tradice a totožnost svých mravních hodnot. Je-li možné tento dynamický záměr obnovit, duch Evropy přežije a jednota západní kultury bude v nějaké nové formě opět zajištěna. Tyto základní otázky patří však spíše do roviny náboženství než politiky nebo ekonomie, a tyto roviny se neshodují. Věk hmotné prosperity může často být věkem duchovního úpadku, zatímco v temném věku hmotné zkázy a hospodářského úpadku se mohou zrodit nové duchovní hodnoty.

Pro zájemce

Historický exkurz do dějin

Versailleská smlouva vznikla na základě Čtrnácti bodů, které v zimě roku 1918 vyhlásil americký president Woodrow Wilson. Podíváme-li se na ně, jsou nám jasné základní problémy Evropy a jejích kolonii, které vedly ke druhé světové válce.
Otevřené dohody o míru, k nimž se dospělo otevřenýmjednáním.
Svobodné moře, kromě omezení vyplývajících z mezinárodního rozhodnutí.
Odstranění umělých obchodních bariér mezi státy.
Rozsáhlé omezení zbrojení států.
Absolutně nestranné posouzení požadavků na kolonie.
Odsun z Ruska a jeho právo na sebeurčení.
Odsun z Belgie ajejí obnova.
Navrácení Alsaska-Lotrinska Francii.
Úprava hranic Itálie podle národnostního klíče.
Autonomie pro porobené národy Rakouska-Uherska.
Mezinárodní záruky celistvosti Rumunska, Srbska a Čemé Hory. 12. Autonomie pro porobené národy Osmanské říše a volný průchod Dardanelami pro všechny státy.
Ustavení nezávislého Polska s přístupem k moři.
Všeobecné spojenectví národů "vytvořené na základě konkrétních dohod za účelem poskytnutí vzájemných záruk politické nezávislosti a územní celistvosti ve stejném rozsahu pro velké i malé národy".
Když v lednu roku 1918 vyhlásil ve své řeči prezident Wilson Čtmáct bodů, rozšířily se tyto myšlenky rychle po celém světě a v Německu samém oslabily chuť pokračovat ve válce. Německá vláda prijala těchto Čtrnáct bodů v říjnu roku 1918 jako základ pro mírovájednání. Francie a Británie je však přijaly pouze se dvěma velkými výhradami. 
Na naléhání Británie se vyřadil bod týkající se "svobodného moře" a na naléhaní Francie byl vznesen požadavek, aby Německo kompenzovalo všechny škody způsobené německou agresí na civilním obyvatelstvu států spojenců i na jeho majetku.Tyto dvě podstatné změny sdělil prezident Wilson německé vládě na začátku listopadu. Požadavky byly pro německou vládu samozřejmě těžko stravitelné, což se týkalo zvláště druhého požadavku, který by dal spojencům do ruky bianko šek, ale vnitřní situace Německa byla v té době tak zoufalá, že se vláda v podstatě podřídila. Vešla ve styk s fran-couzským maršálem Fochem a přijala jeho podmínky pro příměří. Otázka reparací, která by mohla celé příměri vyhodit do povětří, byla odsunuta stranou mlhavou diplomatickou formulací, což ve skutečnosti ponechalo tuto záležitost nevyřešenou.

Společnost národů

Základ Versailleské smlouvy tvořila její první část. Zřizovala Společnost národů, která zaručovala nezávislost a územní celistvost všech států. Tato Společnost měla dohlížet na osud bývalých německých kolonii, které byly rozděleny na "mandáty" dané do správy určeným státům s případnou možností nezávislosti území, avšak bez žádných určitých slibů, ani časového termínu.

Další represivní opatření

Součástí represivních opatření, která byla ve Versailles velmi rychle vypracována, bylo také to, že Německo prozatím nebylo přizváno do Společnosti národů. Mělo to velký význam kvůli odporu, který tento způsob jednání v Německu vyvolal. Společnost také odpovídala za dohled nad obchodováním se zbraněmi s rozvojovými zeměmi, kde očividně existoval prostor pro konflikty a revoluce a měla podporovat všeobecné snížení výzbroje všech států. V té době, roku 1919, měl západní svět plné zuby konfliktů a doufal, řečeno slovy některých Američanů, že už vznikl "bezpečný svět pro demokracii". Společnost měla na starosti další - a mnohem úspěšnější-oblasti činnosti týkající se pracovních a zdravotních podmínek obyva-telstva ve světě, kde nacionalismus a politika nehrají tak velkou roli. Deklarovaným cílem Společnosti národů bylo zabránit válce, což zahrnovalo arbitráž mezi státy a zmírňování vojenských konfliktů s nadějí na urovnání. K dispozici byly mezinárodní ekonomické sankce proti agresivním státům, o nichž se předpokládalo, že zkrotí potenciální agresory podlomením jejich ekonomiky, pokud nebudou respektovat mezinárodní vůli.

Organizace Společnosti národů

Společnost národů měla řídit rada a shromáždění. Radu měly tvořit vítězné státy první světové války: Británie, Francie, Spojené státy, Itálie a Japonsko jako stálí členové, kteri by měli většinu hlasů a tím by mohli ovlivňovat rozhodování rady. Všechny členské státy by měly zastoupení ve shromáždění. Na základě smlouvy byly zrizeny dva další orgány - stálý Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v Nizozemí, kde by mohl každý poškozený stát žádat o soudní opatření proti postupu druhého státu, a Mezinárodní organizace práce, která by měla dohlížet na životní podmínky pracujících ve světě. Společnost rovněž odpovídala za dohled nad Sárskou průmyslovou pánví a svobodným městem Gdaňsk, které byly vyjmuty z německé správy. Společnost měla také dohlížet na průběh procesu odzbrojování Německa, které bylo určeno smlouvou.

Ztráta německých území

Podle druhé a třetí části Versailleské smlouvy byla Německu odejmuta velká část území. Belgie získala okresy Eupen, Moresnet a Malmédy, jako kompenzaci za škody způsobené Belgii německou okupací. Lucembursko se stalo nezávislým. Sárskou pánev spravovala Společ-nost, avšak její bohaté uhelné doly byly postoupeny Francii jako kom-penzace za škody způsobené Německem francouzským uhelným dolům během okupace severní Francie. Tento stav měl trvat po dobu patnácti let, kdy měli lidé v Sársku prostřednictvím plebiscitu sami rozhodnout o svém dalším osudu: zda se spojit s Francii, s Německem, nebo zůstat pod mezinárodním dohledem. Alsasko a Lotrinsko byly postoupeny Francii jako kompenzace za celkové škody způsobené Německem, což znamenalo, že Německo ztratilo a Francie naopak získala dva miliony občanů, z nichž většina hovořila dvěmajazyky a někteří vyznávali dvojí kulturu. Podle smlouvy byla řeka Rýn, velká vodní cesta a v některých obdo-bích také hranice Německa, demilitarizována. Na levém břehu neměla být žádná vojenská zarizení a demilitarizované pásmo na pravém břehu mělo sahat padesát kilometrů od řeky, což znamenalo, že se měly všechny pevnosti strhnout a neměla se stavět žádná stálá obranná zarizení. Německo by potom nemělo žádnou ochranu svých hranic. Na severu ztratilo Německo po plebiscitu sevemí Šlesvicko ve prospěch Dánska. O toto území se vedl spor již od dob, kdy Bismarck budoval říši. Jednu z nejbolestivějších územních ztrát představovala ztráta u Baltiku, kde byly Západní Prusko a většina poznaňské oblasti předány Polsku, čímž vznikl "koridor", který rozděloval německé území na dvě části a probíhal mezi Pomořanskem a Východním Pruskem. Gdaňsk, zcela německé město, se stal svobodným městem, které bylo spravo-váno Společností. Přístav Klajpeda, další německé město, odebrali spo-jenci Německu a předali ho Litvě. Území nazývané Homí Slezsko, částečně polské a z velké části s proněmeckými sympatiemi, bylo rozděleno tak, že Polsko převzalo většinu neněmeckého obyvatelstva a Němcům byla nabídnuta možnost opustit polské území a odejít do Německa. Při všech těchto transakcích ztratil německý stát dvacet pět tisíc čtverečních mil území, oblast o velikosti Západní Virginie, asi s šesti miliony obyvatel a mnoha prirodními zdroji využívanými zvláště pro výrobu oceli.

Ztráta koloniálních říší

Německo ztratilo celou svou koloniální říši. V Africe se rozdělil Kamerun a Togo mezi Francii a Británii. Německá Jihozápadní Afrika se rozdělila mezi Británii a Belgii. V oblasti Tichomoří se Německo vzdalo Marshallových ostrovů ve prospěch Japonska, Nové Guineje ve prospěch Austrálie, Nauru ve prospěch Británie a Samoy ve prospěch Nového Zélandu. V Číně přešla krásná a proslulá kolonie Kiaochow v provincii Shandong do rukou Japonska a nakonec zpět do rukou Číny. Stejně tak důležité jako teritoriální ústupky byly smlouvy a obchodní výsady na Dálném a Středním východě a všechny tyto koncese, nesmímě cenné pro německý obchod, přestaly náhle existovat.

Zrušení válečné mašinerie

Celá německá válečná mašinérie byla přes noc zrušena. Početní stav armády byl snížen na sto tisíc mužů, a to u státu, který měl za války v armádějedenáct milionů mužů. Měly být zrušeny veškeré letecké síly. Válečné námořnictvo bylo omezeno na šest bitevních lodí, šest křižníků, dvanáct torpédoborců a dvanáct torpédových člunů a nebyly povoleny vůbec žádné ponorky. Výtlak nových lodí byl omezen na deset tisíc tun, neboli na výtlak asi jedné třetiny britské bitevní lodě. Stav námořnictva byl zredukován na patnáct tisíc mužů a všechny pevnosti v dosahu pade-sáti kilometrů od pobřeží měly být zničeny. Z pevnosti Helgoland měla být odstraněna veškerá výzbroj. Spojenci prohlásili, že císař Vilém je válečný zločinec a měl by být souzen, ale Holanďané ho odmítli z jeho útočiště v Nizozemí vydat a od celé záležitosti bylo upuštěno podobně jako od "potrestání" asi sta dal-ších německých vedoucích představitelů obviněných z "válečných zlo-činů", včetně polního maršála Paula von Hindenburga, který byl později zvolen prezidentem Německé republiky. Nejhorším a nejkontroverznějším aspektem smlouvy však byla část, která se zabývala válečnými reparacemi. Spojenci svalili na Německo plnou odpovědnost za válku a za všechno, co se během válečných let stalo a rozhodli se za trest Německo úplně vysát. Nedalo se to jinak nazvat. Zvláště Francie a Belgie přistupovaly k problému vychytrale a lidem v Německu byl tento postoj okamžitě jasný.

Nástup Hitlera
Po první světové válce, v níž vítězní spojenci rozdrtili na padrť německou armádu a v důsledku revoluce, která zachvátila Německo v roce 1918, se na několik měsíců vytvořil radikální režim. Ustavovaly se "Vojenské rady", byl zaveden sovětský systém a celá armáda se změnila. V prosinci se sešel v Pruském sněmu první sjezd rad Německa se záměrem rozpustit německý důstojnický sbor. Tyto požadavky vyvolaly nepokoje a generál Kurt von Schleicher z velitelství generálního štábu proto vydal příkazy generálu von Laquisovi, aby se s povstalci vypořá-dal a potlačil je. Generál Wilhelm GrOner ujistil civilní vládu o podpoře armády. Stačilo to k potlačení vzpoury vojáků a důstojníkům byla ponechána kontrola nad armádou. Podle Versailleské smlouvy měla čítat německá armáda pouze sto tisíc mužů a většina důstojnických sborů měla být propuštěna ze služby. Generální štáb byl oficiálně demobilizován. Spojenci chtěli vymýtit německou vojenskou minulost z paměti. Ve skutečnosti však v roce 1920 svrhl teichswehr - armáda - socia-listickou vládu Bavorska a nastolila pravicový režim. Do Bavorska se soustředily vojenské aktivity usadil se zde generál Ludendorff, stejně takjako řada dalších důstojníků. Armáda se významnou měrou zapojo-vala do politického dění v celém Německu. Armáda měla silně pravicové sklony a zde v Bavorsku se zrodilo spojenectví mezi armádou a Adolfem Hitlerem. Armáda ho zaměstnala v tiskové a zpravodajské kanceláři politického oddělení vojenského velitelství Bavorska. Na základě nařízení spojenců byl počet důstojnického sboru snížen na pouhé čtyri tisíce aktivně činných důstojníků, kteří se stali smetánkou armádního sboru. Ostatní se stáhli do pozadí a samozřejmě čekali na svou příležitost, až opět nastoupí do vojenské služby.
Budování válečné mašinerie
Náčelníkem armádního štábu byl generálplukovník Hans von Seeckt. Budoval vojenskou mašinérii, která přesně odpovídala Hitlerově vkusu. Levicově orientovaní důstojníci byli propuštěni ze služby, protože to byli Židé. Armáda se zaměřila na syny vojáků a podezíravě se dívala na uchazeče z městských oblastí, u nichž se dalo předpokládat, že budou mít liberální názory. Na podzim roku 1923 převzala vládu v Německu armáda prostřednictvím generálů, kteří veleli v sedmi vojenských okresech v zemi. Potlačili několik povstání včetně toho, jehož iniciátorem byl Adolf Hitler. Hitler viděl v osobě generála Ludendorffa osobní nástroj k moci. Zorganizoval kolem Ludendorffa politické spojenectví, které bylo tak radikální, že generál von Seeckt zakázal noviny Vdlkischer Beobachter. Generál Otto von Lossow, velitel místní vojenské správy v Bavorsku, odmítl však noviny zakázat, za což ho generál von Seeckt odvolal z funkce velitele armádních sil. Vládní komisař Bavorska pak von Lossowa jmenoval náčelníkem bavorských vojenských sil. V takové atmosféře zorganizoval Hitler povstání, které skončilo naprostým neúspěchem, neboť pochod na vládu v Mnichově potlačila .:. policie.
Hitler odsouzen a uvězněn
Hitler byl odsouzen a poslán do vězení. Podle nejlepších tradic politických vězňů si odpykával svůj krátký trest na hradě, a sice v pevnosti Landsbergu na řece Lech. Hitler byl propuštěn, jeho nacistická strana začala získávat vliv a po určitou dobu považovali generálové Hitlera a nacisty za hrozbu pro armádu. Hitler však s generály uzavřel v roce 1930 mír při soudním procesu se třemi mladými důstojníky, kteří získávali stoupence pro nacistickou stranu. Hitler při jejich soudním procesu prohlásil, žejeho strana, známá jako "revoluční strana", takovou stranou není a že nehodlá organizovat žádné vzpoury proti zákonné moci. Toto prohlášení obavy generálů uklidnilo a generálové začali na Hitlera pohlížet vlídně. Generál Werner von Blomberg, jenž se stal v roce 1933 ministrem obrany, byl Hitlerovým mužem. Když se Hitler stal kancléřem Německa, tak to bylo krátce předtím, než obětoval své rváče ze sturmabtailungu armádě. Věděl, že musí získat loajalitu armádních generálů, aby přežil, a proto byl úkladně zavražděn vůdce SA Emst Rdhm stejně jako řada jeho nejdúležitějších stoupenců. Brzy měla annáda novou vojenskou přísahu:
"Skládám při Bohu tuto svatou přísahu, že budu projevovat bezvýhradnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, vůdci (fiihrerovi) německé Říše a národa, vrchnímu veliteli annádních sil a budu vždy připraven jako statečný voják nasadit svůj život za splnění této přísahy."
Hitler diktátorem Německa
Jakmile se stal Hitler po smrti prezidenta von Hindenburga diktátorem Německa, začal usilovat o zrušení Versailleské smlouvy. Jeho prv-ním krokem bylo vydání rozkazu armádě, aby do října 1934 ztrojnásobila svůj stav z jednoho sta tisíc na tři sta tisíc mužů. Hitler rovněž sdělil svým generálům, že příští rok vyhlásí brannou povinnost a otevřeně vypoví vojenská omezení vyplývající ze smlouvy. Bylo zastaveno publikování seznamu důstojníků, aby se nestal veřejně známým pnzdce narůstající počet důstojníků, a ministr propagandy Dr. Josef Gdbbels byl varován, že v tisku nesmí nikdy dovolit používání slova generální štáb. Velitelé annády a námoinictva byli upozoměni, aby drželi v tajnosti to, co se děje a aby spolu komunikovali raději ústně než písemně. Námoř-nictvo obdrželo zvláštní výstrahu, aby se nezmiňovalo o nových lodích s výtlakem dvacet šest tisíc tun, což bylo další porušení Versailleské smlouvy. Stavba ponorek byla zahájena v úplné tajnosti. Na konci první světové války byl vydán speciální zákaz, podle něhož Kruppovy zbrojní závody nesměly vyrábět zbraně. Ve skutečnosti však ve dvacátých letech navrhoval právě Krupp veškeré modemí zbraně, které bude používat nová německá armáda. Začala pracovat společnost I.G. Farben, která měla zajistit soběstačnost Německa ve výrobě synte-tického benzínu a syntetického kaučuku. V roce 1934 bylo zmobilizováno asi 240 000 továren, aby zahájily válečnou výrobu.