Viděl jsem anděla ...

Moje malé zamyšlení nad dětskou duší vzniklo docela prostě: volala mi sestra a prosila mne, jestli bych nevyzvedla  malého Davídka ze školky, že si pro něho navečer přijde. A ať se nezlobím, že mne s tím otravuje, ale nemůže ho dát k žádné babičce, protože David hrozně zlobí. To že David zlobí, to není žádné tajemství. Rodiče jsou zasekaní v práci, babičky mají také svůj život a nemohou ho pořád hlídat a já, protože jsem na volné noze, jak se říká, mám občas čas na rodinné problémy a šarvátky. Čas ano, ale trpělivost zrovna ne. Ale David je fajn a než se vrátí manžel z cest, budu mít zajímavý program ...

Kolem jedné hodiny jsem spěchala do školky, abych si Davida vyzvedla. Už se hlásí zima, pomyslela jsem si, alespoň budeme doma. David totiž chodí rád do parku na prolézačky a dnes si to určitě dá vymluvit. Prošla jsem zahradou a vstoupila do nízké budovy. Bylo tam ticho, děti měly po obědě nařízený spánek a některé, ty šťastnější, už byly doma. Zaklepala jsem tiše na kancelář paní ředitelky. Pozvala mne dál.

"Jsem teta Davida Rady. Přišla jsem si ho vyzvednout."

"Ano, ano, vaše sestra už volala. David je v herně a čeká na vás jako na smilování."

Zavedla mne do herny. David se zabýval nějakou hračkou a když mne uviděl, běžel mi radostně naproti. Objal mne kolem boků.

"Tak vidíš Davide. Půjdeš teď pěkně domů s tetičkou."

Oblékla jsem ho a vyšli jsme ven. Foukal studený vítr. Pořádně jsem mu nasadila čepici a dopnula kabátek u krku.

"Strejda je doma?" zeptal se.

"Ne, není. Budeme doma sami."

"To je škoda," řekl jen.

♣

Udělala jsem dobrý čaj s citrónem a rozkrájela koláč. Posadila jsem Davida ke stolu, když si umyl ruce a oba jsme svačili.

"Teto, musím ti taky říci tajemství," začal.

David je všetečka a nic mu neujde. V duchu jsem se děsila, co zase vypátral.

"Ale nesmíš to nikomu říci. Maminka se na mne pořád zlobí, když o tom mluvím. Dokonce mi řekla, že budeme muset k panu doktorovi, aby zjistil, jestli jsem v pořádku."

Podivila jsem se její reakci, ale jak ji znám, asi to myslela vážně.

David má ale všelijaké nápady a fantazie. Jenže, nikdo na něho nemá čas, aby ho vyslechl a nemá ani schopnost mu nějaké jeho problémy ujasnit, pokud jeho dotazy zní: "Jak to, že Ježíšek visí na kříži, když má nosit dárky. To pak sleze? A jak to udělá? A jak se tam zase pověsí?" Zeptal se v tramvaji a sestra mi říkala, že dost lidí čekalo, jak mu to vysvětlí. Radši vystoupila ...

"Tak mi to pověz a nenapínej mě."

"Teto, já jsem viděl anděla," vydechl a s napětím se na mne díval, co na to řeknu. Pohladila jsem ho po hlavě.

"Jez, Davídku, ať ti nevystydne čaj a pak si o tom promluvíme."

♣

Pravda byla ta, že jsem potřebovala získat čas. Zaskočilo mne to. I já, kdysi v dětství, jsem měla takovou zkušenost. Zjevila se mi krásná bytost a já na ni nezapomněla. Od té doby jsem měla pocit, že se mi nemůže nic stát. Mí rodiče byli také moc zaměstnaní a neměli čas si se mnou o tom promluvit a tak ten "Anděl" mi dělal, v mé mysli, společnost. Ale protože jsem neměla žádnou duchovní zkušenost, tak jsem si to neuměla srovnat v hlavě. Proto se mi to zvláštní zjevení otisklo v paměti, ale dál to nepokračovalo. A najednou jsem si vzpomněla, že jsem si ten zážitek zapsala do deníku, asi po dvou letech, když jsem se naučila psát.

"Davide, počkej tu, já se musím na něco podívat."

Chvíli jsem hledala v knihovně, až jsem svůj deník našla. Zalistovala jsem s v něm. Tady. A když jsem četla své poznámky, psané velkým krasopisným písmem, znovu jsem si vzpomněla, jak silný zážitek to musel být a stále přetrval, protože ještě, při té četbě jsem se s ním dokázala ztotožnit. Dala jsem sešit do knihovna a vrátila se k Davidovi.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se ho.

"Myslíš, že byl živý?"

Chtěl se mnou o tom mluvit, jakoby tušil, že s ním chci mluvit o tom i já. Najednou tu seděl někdo, komu jsem se mohla svěřit a popovídat si s ním, aniž bych musela hledat nějaká slova, pojmy, výrazy, když bych mluvila s dospělým a nábožensky zaměřeným člověkem.

"Určitě byl," usmála jsem se. "to se stává, že se někdy anděl strážný přijde podívat na toho, s kým chodí všude, dává na něho pozor a šeptá mu, co má dělat, když si takový člověk neví rady. A víš, každý ho třeba nevidí, protože si na něho nevzpomene. A ty jsi ho asi zavolal."

David se na mne nevěřícně podíval.

"Ale já nevím, jak se jmenuje a kde bydlí. Jak jsem ho mohl zavolat?"

Viděla jsem na něm, že jsem ho zaujala a dost jsem se obávala mluvit dál, abych neřekla něco hloupého, nevhodného, protože jsem o tom nikdy s někým nemluvila a ani  jsem neuměla vyslovit ta slova, jak to sdělit. Vstala jsem, vzala jsem ho za ruku a vedla ho do pracovny mého manžela.

"Víš, co je tohle?" ukázala jsem mu na trezor.

"Ne, to doma nemáme."

"To je taková zvláštní skříňka, do které tvůj strýc ukládá vzácné věci. Víš?"

"A co je tady za to kolečko?" začal se zajímat.

"Tím se točí, aby se mohl odemknout. To se volí čísla a písmena, která jsou tajná. A pak takovým zvláštním klíčem je odemkne, aby si tam mohl něco vzít a zase to zamkne."

"Aha," řekl David a podle jeho výrazu bylo znát, že ho náš trezor zaujal.

Tak, a jak dál? Pomyslela jsem si. Jak z toho ven. Moc jsem potřebovala pomoc.

"A tak je to i s tím místem v tobě, ve mně a u lidí. Také máme v sobě takový trezor. A v něm jsou uloženy vzácné myšlenky, vzácná přání a vzácná slova. Někdy si pro ně chodíme a někdy zůstane zavřený, až kolečko zreziví a heslo člověk zapomene, takže ho už nemůže otevřít.  Ale ty jsi ho otevřel a našel jsi tam myšlenku, kterou jsi svého anděla zavolal. A on přišel."

David na mne koukal s široce rozevřenýma očima.

"Záleží na každém, jestli si takové vzácné podklady opatruje nebo ne. A to je mezi tebou a tvým andělem. To nevadí, Davídku, že ti maminka nerozumí. O takových věcech nemůžeš mluvit s každým člověkem. Jen ty víš, jak tvůj anděl vypadá, že je s tebou a že nemusíš bát, že by tě opustil. Nemusíš na něho pořád myslet."

"A jak to víš?" zeptal se mne.

A teď přišla ta chvíle to konečně někomu říci. A tak jsem mu vyprávěla, jak jsem já, kdysi dávno, uviděla svého anděla ...

♣

Sestra přiběhla, celá uhoněná.

"Neotravoval?" zeptala se.

"Ne, bylo to s ním moc hezké," řekla jsem a usmála se na Davida. " počkej tady, já si jen musím s maminkou o něčem promluvit."

Odvedla jsem ji do druhého pokoje.

"Poslechni, mluvila jsem s ním o andělovi, co ho viděl. Probrali jsme to spolu. Nevyhrožuj mu doktory. Je to úplně normální, že lidé mají duchovní zážitky a děti samozřejmě taky. A možná daleko častější. Pokud s ním o tom neumíš mluvit, a je to hodně těžké jim to vysvětlit, tak mu to alespoň nekaž. Je to totiž něco úžasného."

Podívala se na mne a zakroutila hlavou.

"Jako to víš, prosím tě," zeptala se pochybovačně.

"Je to tak. I já jsem kdysi v dětství uviděla svého anděla..."

♣

V našem sekularizovaném světě se nevěnujeme náboženství tak, jak tomu bylo u našich předků. Mnoho věcí z duchovního prostředí nám uniká nebo nevíme, co prožíváme, když se přirozený duchovní zážitek dostaví. Myslím si, že děti samy přijdou k mnoha informacím z náboženství, které však dost nechápou a není často nikdo, kdo  jim objasnil a vysvětlil význam i smysl duchovního života, který, ať již chceme a nebo ho odmítáme, v nás žije. Proto někdy hledají samy, ale nevědí co. Podle mého názoru, pokud děti chtějí o tom hovořit a nebo se ptají, je třeba se připravit na to, že jim musíme odpovědět s vážností a upřimností. Je to stejně důležité, jako je naučit správné hygieně, správnému stravování, neboť i lidská duše potřebuje správnou potravu a správnou hygienu. Aby zůstala zdravá a čistá, otevřená a milující.

Ztracený anděl

Zas uhasíná den . A temní se obloha.

Ptáci, mí bratři, se chystají už spát..

Trápím se sám. Však Tebe si zavolám,

když nikdo z lidí už nemá na mne čas.

Ticho a bezvětří. Žádný šumot křídel.

Kousíček pod nebem malý domov mám.

Dívám se po hvězdách. Tolik jsem jich viděl!

A z nebe ? Ani malý soucit. Ani žádný hlas.

Krutost tvého světa! Ta tísní mne jak kámen.

Snad zlému jsem se bál sám postavit.

Znám slovo Stvoření, jmenuje se Amen,

Vím! S Nadějí a Láskou. Dá se to pochopit?

Jsem Anděl ztracený. A neznám tolik věcí!

Už nevím sám ani, jak tě oslovit.

Stojím tu před branou - poutník na rozcestí,

nahý a nešťastný a - nechce se mi být.

Přijď do mého srdce, zbav mne smutné tíhy,

ještě ti otevřu brány života ...

Nabízím ti sebe. Už nemám tolik víry.

Láska na dlani. A v srdci - čistota..

Maura, 2007