A horkou noc zdobil půlměsíc ... část 3.

Setkání s Mohamedem bylo smutné, ale obávala jsem se, že mne nepřijme po tom všem. Ale zřejmě se v něm už lecos převrátili a

Když jsme vyšly z letištní haly, ovanul nás svěží vzduch. Bylo brzy ráno, takže se dalo očekávat, že slunce kolem desáté hodiny přitvrdí.

"Musíme si s sebou vzít vodu. Pojedeme kousek pouští. Ukážu ti to na mapě. Znám tu cestu. Ale je podivné, že se vždycky zdá jiná."

Šly jsme tedy nejdříve na nákup. Po cestě mne rozbolela hlava. Byla jsem velmi rozrušená z té návštěvy a strachovala jsem se, co tomu Mohamed asi řekne. Přijíždím neohlášená!

"Neboj se," řekla paní Hayat, "Sultána to ví, volala jsem ji. Ona ho na to připraví. Ale přesto, musíš být opatrná hlavně před Karimem, jsi jeho matce moc podobná, mohlo by mu to zlomit srdce."

Po chvíli jsem se rozhodla, že si koupím prášek proti bolení hlavy a tak jsme šly do lékárny. Bylo tam několik lidí, kteří čekali ve frontě, až přijdou na řadu. Sedla jsem si na židli a zavřela oči. Paní Hayat mne hladila po vlasech a očima hledala někoho, kdo by mi pomohl.

"Copak je vám?" oslovila mne nějaká žena a já jsem otevřela oči.

"Hrozně mne bolí hlava," řekla jsem a ona se obrátila k lékárníkovi a něco mu říkala.

"To nic není," řekla po chvíli, "nejste zvyklá na náš vzduch. Zvlášť, když jste před chvílí přiletěla z Iráku, jak říká vaše matka."

Přinesla mi vodu a krabičku s lékem. Po chvíli se mi ulevilo, ale stejně jsem cítila malátnost. Koupily jsme vodu a nějaké jídlo, sehnaly si v půjčovně velký terénní vůz, který jsem nikdy neřídila, ale paní Hayat byla klidná. Sedla si vedle mne.

"Tak podívej, vyjedeš z města, dáš se na tuto silnici a pojedeš pořád rovně. Pak ti řeknu, jak dál. Je to asi sto kilometrů."

Neměla jsem absolutně tušení, proč se moje sestra rozhodla žít s manželem a dětmi tak daleko od hlavního města, ale brzy jsem to pochopila. Když z toho hektického a prašného Damašku jsme jely kousek dál, objevila se nádherná krajina. Už mi bylo dobře. Zřejmě je v Damašku trochu nezdravý vzduch, pomyslela jsem si. Slunce sice pražilo, ale vnitřní ventilace fungovala.

"Je tu tak krásně," řekla jsem s údivem. Měla jsem pocit osvobození se od všech tíživých myšlenek a pomyslela jsem si, že tu ještě stále zůstala ta svatost, která tu kdysi před dávnými lety zakořenila.

"Tak, teď nás čeká ta těžší cesta," řekla paní Hayat, "ale tam zastavíme a půjdeme si chvíli odpočinout do restaurace. Mám chuť na kávu."

Vylezly jsme z vozu a paní Hayat si nasadila sluneční brýle. Najednou těsně vedle nás zabrzdilo auto, až jsme se lekly.

"Ještě, že jsem vás zastihl," řekl Mohamed a objal matku. Pak se obrátil ke mně a já mu podala ruku.

"Co tě to napadlo?" zeptal se.

"Co jako?" opáčila jsem, protože jsem čekala, že mi vyjádří své pocity z naší rodiny.

"Proč jsi nezavolala? Jel bych pro vás na letiště. Dáte si kávu, že?"

Šel s námi do restaurace a usedli jsme u stolu, pokrytém ubrusem s květinou uprostřed. Byla jsem překvapená, kde se tam květina vzala. Takové milé místo skoro na úpatí pouště. A Mohamed hned poroučel.

"Nezlob se, Muho, ale já nebudu nic jíst. Není mi dobře," řekla jsem a musím se přiznat, že jsem ho tak úmyslně oslovila. Vím, že mu tak říkali jeho nejlepší přátelé. Usmál se na mne.

♣

I když všichni doma se proti mé sestře postavili, když s ním začala chodit, já jsem ji chápala. Byla velmi citlivá a milovala kluka, který byl asi o rok starší než ona. A jelikož oba studovali, všichni jim bránili, aby si začínali vážnou známost. Jenomže, stalo se.

"Jsem zoufalá," řekla mi, "asi jsem otěhotněla."

"A ví to naši?"

"Nevím, co mám dělat. Já opravdu nevím, co mám dělat. Víš, jací jsou."

"A on to ví?"

"Neřekla jsem nikomu nic, jen tobě, prosím tě, pomoc mi."

Jó, pomoc mi. Neměla jsem žádnou zkušenost, byla jsem stejně tak naivní jako ona. Tak jsme šly spolu k doktorovi a on, že je to ještě brzy a že se pak uvidí. Nikdo neví, jaká muka prožívala. Bylo ji sotva osmnáct. Jenže rodiče si všimli, že je divná a tak na ni udeřili. Slyšela jsem to za dveřmi.

"To snad nemyslíš vážně," ječela na ni matka, "co budeme dělat? Myslela jsem si, že jsi rozumná, ale ty jsi obyčejná ..." nedořekla, protože moje sestra vykřikla s pláčem: "Mami, to ne, prosím tě, neříkej to."

"To jsi tak pitomá, že jsi se dala zbouchnout?" řval na ni otec a nyní, když o tom přemýšlím, to byl moment, kdy je začala nenávidět. Byla to hodná holka. Brečela celé noci, až se ukázalo, že to byla nějaká porucha a že se nic nestalo. A s ní ano! Jakoby najednou všechna pouta spadla. Pak přišel podzim, pamatuji si na ten den, pršelo a ze stromů padaly kaštany. Šla na schůzku a když se vrátila, byla bledá jak křída a celá se třásla. Zalezla ke mně do pokoje a dívala se do okna. Bála jsem se, že si něco udělá a tak jsem ji objala.

"Má jinou," řekla jen.

Druhý den jsem mu volala. Choval je jak blbec a řekl mi, že si může dělat co chce a že má těch jejích výlevů a hysterií plné zuby. A praštil mi z telefonem. Najednou byla sama. Změnila se. Byla zamklá. Jen na sobě pracovala a já tušila, že se snaží najít nějakou cestu ven. Rodiče to nechápali. Matka ji řekla, že takových chlapů najde, kolik bude chtít, ale ona nechtěla žádné chlapy hledat. Chtěla, aby mohla milovat a byla milována. Nevěděla asi docela bezpečně, co je to láska, ale tušila, že je to pro ni cesta, kterou chce jít.

♣

Mohamed objednal kávu a vodu, sobě kuře na ananasu. Vybral mi bílé maso na talířek a dal mi k tomu placku.

"Jez, jsi hrozně hubená."

"A jak se má Karim, co Sultána?" řekla matka.

"To víš, Karim teskní a Sultána se stará, aby v domě bylo dost pro všechny. Ale už je stará."

"Kdo je to Sultána?" zeptala jsem se.

"To byla chůva holčiček." řekla paní Hayat a oči se jí zalily slzami.

"Prosím vás promiňte, musím ven."

Mohamed hluboce povzdechl a napil se vody.

"Jez," řekl, "maminka je moc citlivá. Viděla se v nich a moc je milovala."

Měl stále stejný výraz a já jsem věděla, že se umí ovládat, až moc. Paní Hayat se vrátila a měla zrudlé oči.

Pokračování

Píseň

Ještě než začne déšť smývat tvé stopy,
že jsi tu byl, zanech znamení.
Potom pláč, dřív než déšť, nám tváře skropí.
Budeme smutní, tak sklíčení.

Ještě než sníh bude na cestu padat,
za mnou se prosím ohlédni.
Pak začne soumrak den do noci lámat
a bez nás se pak rozední.

Spolu se potkáme v říši tajných snů,
tam se smíme dál spolu líbat.
Ty touhy nás nepřejdou několik dnů.
Vždy přijdou, když začne se stmívat.

Maura, 2009