Jsem to ještě já! část 3.

Udivilo mne, když jsem přišel na místo, kde stála naše nová chalupa, jak byla Marie předvídavá. To místo mne chytlo. Cítil jsem, že jsem šťasten, ale ještě to bylo hluboko zataveno pod mým smutkem.

Vystoupil jsem z auta a šel jsem k domu. Odemkl jsem dveře a zavalila mne vůně dřeva a skutečně, Marie to tu vycídila a upravila tak, že jsem zůstal překvapený stát. Kdy to proboha dělala? Na plotně stála nová konvice a na poličce puntíkované hrníčky. Sedl jsem si k mohutnému stolu s vyšívaným ubrusem a pozoroval tvary výšivek, abych se mohl soustředit. Bylo to příliš krásné a silné. Zakryl jsem si rukama tvář. A cítil jsem, jak do pootevřených dveří vane ta omamná vůně borovic, jak vítr se pomalu točí a bere sebou ještě loňské listí a jinak bylo ticho, klid a mír. Vyšel jsem před dveře a zavřel za sebou. Přede mnou se rozkládala krajina s vlnícími se kopci, ještě zasněženými a slunce zářilo. Vyndal jsem z kapsy mobil a zavolal Marii.

„Tak co?“ zeptala se.

„Kde jsi?“ místo odpovědi jsem se zeptal já a myslel tím něco jiného, než bych zjišťoval, že právě sedí u kadeřnice.

Nepochopila to a skutečně mi řekla, že sedí u kadeřnice.

Za několik dní jsem jel zase na chalupu sám. Sylva potřebovala s matkou o něčem mluvit a obě mi daly najevo, že u toho nemusím být. Mám pocit, že se tam něco chystá, ale nevyzvídal jsem. Stejně mi to obě řeknou, až to bude důležité. Tak se tím radši nezabývám a věřím jejich instinktům.

Sníh, jak jsem mohl pozorovat, už pomalu slézal z kopců a bylo zase krásné počasí. Přijel jsem brzy ráno, když bylo nebe už růžové a dokonce i bylo provázeno ptačím zpěvem. Odemkl jsem chalupu a dal do ní věci, které jsem přivezl a které žena naskládala do zavazadel. Poručila mi, abych to ani nevykládal, že si je složí sama, kam bude chtít.

„A dej to za závěs,“ řekla.

„Za jaký závěs?“ zeptal jsem se a ona se na mne pohoršeně podívala.

„No za ten, co jsem tady minule šila.“

Ale já jsem si nevšiml, co šila a kde šila, byl jsem přesvědčen, že ten závěs najdu a strčím tam ty batohy, plné všeho možného. Závěs jsem našel viset v kuchyni, v rohu. Byl nařasený na konstrukci a vytvářel takové intimní místo jako v ordinaci, kde se svlékají pacienti. Ale nebyl bílý. Pestrý, až oči přecházely. Vrazil jsem tam ty batohy a sedl si ke stolu. Napadlo mě, že si uvařím kafe a dám si jednu cigaretu. Opatrně jsem se rozhlédl, jestli tu není nějaká cedule – Zákaz kouření -, ale nebyla. Voda začala vřít a já jsem si nasypal do velkého hrnku kávu a dal si dvě lžičky cukru. Když se někdo nedívá, tak si s cukrem zařádím, pomyslel jsem si a musel jsem se usmát. Celé je to blbost s tou dietou. To by musel být člověk důsledný až hanba a já si myslím, že kromě vdavekchtivých ženských nikdo tak důsledný není, aby si potajmu nezamlsal. Je to lidské! Je to normální. Pamatuji se na to, jak vařila moje babička. Bože, to byly božské pochoutky. A obyčejné jídlo vonělo co celého mého života, stejně jako ty její čaje, co nám vařila, když jsme omarodili z lítání po venku v horku i mrazu. Lipový čaj, zábal a pohádku na dobrou noc. Od té doby jsem lipový čaj nepil. Ale jak to tak vidím, asi se k tomu vrátím.

Z myšlenek mne vytrhlo tiché zaklepání a já řekl – Další -. Jako pitomec. Uvědomil jsem si to a vyskočil jsem ze židle a hnal se ke dveřím. Stál tam vysoký starší muž s holí a usmíval se.

„Já jsem se zamyslel, že jsem zapomněl, kde jsem.“ řekl jsem.

„Jdu tak kolem a říkám si, kdo koupil tu chalupu. Jsem Hrubec, Milan Hrubec. Bydlím přes kopec.“

Netušil jsem v tu chvíli, že se v mém životě konečně objevil zázrak a přivedl mi do cesty toho vysokého, nahrbeného muže, který musel mít kolem osmdesátky. Všiml jsem si, že má velmi jasný pohled a zajímavou, až krásnou tvář, i když byla vrásčitá a stařecká.

„Já jsem Hanych. Pojďte dál, prosím,“ pozval jsem ho, aby se mi do chalupy nenatáhla zima.

„Koukám, že to tu máte pěkné. No, starý Hlaváček byl už sám a tak moc nedbal.“

Podal jsem mu židli a on si na ni usedl.

„Tak tu máme jaro, pane sousede. Už od rozbřesku chodím a pozoruji ho. Krása. Pro tyhle chvíle bych tu chtěl věčně žít. Po tom se mi bude stýskat, až umřu.“

Podivil jsem se té řeči, ale neřekl jsem ani slovo.

„Mám docela malé hospodářství,“ pokračoval v řeči a rozhlížel se kolem sebe s úsměvem, „jen to, co potřebuji, abych měl čas na jiné věci. Pak uklidím v domě, přerovnám dříví, aby se ho nechytla plíseň, a zatopím. Postavím si konvici na čaj a ukrojím chleba. Dívám se z okna na tu krásu a říkám si, že i kdybych měl tolik peněz, že bych si mohl dovolit cestovat, tohle by mi chybělo a asi bych ze stesku někde umřel.“

„To věřím, jsem tu pár dní a už to taky pociťuji.“

„A co vy děláte?“ zeptal se mně.

„Jsem lékař,“ řekl jsem.

„A to jo. A z Prahy?“

„Z Prahy.“

„A že jste si koupil chaloupku až tady.“

„To moje žena a nedala jinak.“

„A moudře rozhodla. Moudře rozhodla. Však se tu nadřela, jak vidím. Ženská ruka je všude vidět. A kdepak ji máte?“

„Je s dcerou. Mají nějakou rozpravu. To víte, ženské,“ usmál jsem se.

„No, dceruška bude chovat. Pánbůh zaplať,“ řekl a já jsem upadl do rozpaků.

„A co vy děláte?“ zeptal jsem se, abych ho odvrátil od rodinných problémů.

„Já jsem v důchodě. A sbírám bylinky. To víte, co bych dělal v takovém čase a na takovém místě. Už se tomu věnuji dlouho. To pradědek mě to naučil.“

„Takže jste odborník,“ řekl jsem pochvalně.

„Někdy přijdu na radu, až budu dělat tinktury, “ řekl.

„No, já o bylinkách nic moc nevím,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Ale neříkejte. Ono to přijde, až přinesete milostpaní nějakou voničku z lesa. Ono to nedá, když člověk věří v přírodu.“

Nabídl jsem mu hrnek kávy a vylovil z batohu buchtu. Rozkrájel jsem ji a podal na stůl.

„A milostpaní by tu měla být. To by bylo dobré pro krevní oběh a nervy.“

„Taky si myslím.“

„A ledviny by si odpočaly. Tady je silný vzduch.“

Ani tehdy jsem neřekl půl slova. Dědek tu dělal diagnosy a určitě se s moji ženou nikdy nesetkal. Nikdy o něm nemluvila, protože kdyby ho potkala, tak by o něm neustále žvatlala.

„Vy znáte mou ženu?“ položil jsem mu raději kontrolní otázku.

„Ne, ještě jsem ji neviděl,“ řekl prostě, „stačí, když vidím vás.“

A tak jsme dopili kávu a rozloučili se. Bylo to prosté povídání a já jsem se dlouho díval, dokud mi jeho vysoká postava nezmizela v lese. Vrátil jsem se a myl nádobí. Přemýšlel jsem o tom setkání a utíral opatrně hrnky, aby, nedej bože, se některý nerozbil. Všechno je zřejmě v člověku, myslím si. Lidé doufají, že něco zvláštního někde jinde pochytají. A tak si kupují různé psychowalkmany, různé vymoženosti, pídí se po knihách a přitom nepřemýšlí. Všechno je jen pasivní přisluhování hmotnému světu. Ano, říkám to tvrdě, sobě také, ale je to tak. Je to o čase, který najednou nabere na rychlosti, když už člověk je schopen všechno pořádně vnímat a některé věci ubíhají kolem, jako za okny rychlíku. Čas nedá vzít zpět, myslím si, ani ty chvíle krásné i zlé. Prostě byly a zařadily se do jakési paměti, která bude všechno ukrývat sama v sobě a nepoví lidem, co je špatně a co dobře. Každý musí zase všechno dělat dobře a špatně za sebe. Odstonat si své dětské nemoci, prodělat své průšvihy mládí a pak se jen dělit a dělit.

Do mých úvah přicházelo poledne a já slyšel jasně zvony. Poprvé jsem si uvědomil, jak je to nádherné, že se jejich zvuk nese krajem a je to vzpomínka na dětství. Tehdy mi to připadalo běžné. Ale čím jsem starší, tím si více přivolávám vzpomínky a v mysli se probírám detaily vůní, zvuků a tvářemi lidí, kteří už mezi námi nejsou. Znovu si říkám, že smrt je definitivní tečkou za životem a i kdyby nás po smrti čekalo království nebeské, nikdy neuvidíme tu krásu, které je podrobena času a kterou nelze v jejím uvadání pozdržet ani na minutu. Proto se zlobím, že nejsem schopen zachytit ani svůj čas a nevím, co je pro mne dobré a co ne a také nevím, jestli jsem schopen ještě něco ovlivnit nebo prožít – těžkého či krásného. Připadám si jako ve snu. Konečně začínám trochu konstruktivně přemýšlet a zdá se mi, že to místo, které Marie vybrala, bude pro mne hodně znamenat. I ten Hrubec je zajímavý člověk. Možná, že z něho mluví zkušenosti, ale možná také, že toho hodně víc i dopředu. I když – jak říkám, mystiku zavrhuji a připadá mi směšná. Protože jsem viděl nespravedlivou smrt, jak se mi smála do očí a já jsem nemohu nic jiného udělat, než se jí poklonit.

♣

Nikdy neléčím své blízké a známé. To je moje zásada. Bojím se o ně a bojím se také o sebe. Marie mne jako lékaře naprosto ignoruje a já jsem rád, že ode mne nevyžaduje žádné služby. Konečně má svého doktora, s kterým si perfektně rozumí, jak říká s určitým nádechem ironie. Ale Hrubec mne poprvé ze všech upozornil, že za tou proměnlivou náladou mé ženy může být nějaká fyziologická porucha. Bylo by to dobré, kdyby ve skutečnosti měla jinou povahu, než projevuje. Ale ona se o to zajímat nebude, protože hlavně chce, aby ji všichni říkali, jak je zdravá a temperamentní a jak vůbec nestárne. Bože, nevím, co se bude dít, až půjde jednou do důchodu a my budeme spolu celé dny v jedné domácnosti. Možná, že na to myslí předem, a proto máme chalupu v horách.

Marie se tvářila vážně, když jsem přijel v neděli večer domů. Ale nebylo to nic hraného. Připravila mi večeři a sedla si ke stolu se mnou.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptal jsem se jí.

Mlčela a oči měla zabodnuté do stolu.

„Tak co se stalo?“

„Ale ani mi nemluv,“ mávla rukou do vzduchu, jakoby chtěla odehnat všechna slova jsoucí i budoucí a přitom asi prahla po tom, abych se přímo zeptal.

„Něco vážného?“

A ona vytáhla kapesník z kapsy a zakryla si celý obličej. Tak, tak to nepůjde. Pomyslel jsem si a odložil příbor. Sedl jsem si rovně a způsobně, abych mohl vyslechnout důstojně tu katastrofu, která se na mne nyní chystá.

„Sylva bude chovat,“ řekla a já jsem se usmál. Tak dědek měl pravdu!

„Ale to není radostná zpráva. Ten pacholek si ji nechce vzít.“

„Který pacholek?“ zeptal jsem se nechápavě.

„No, Olda. Však byl u nás asi dvakrát.“

Nepamatoval jsem se na něho. Sylvě nikdy do ničeho nemluvil. Taky se mě na nic neptala.

„Měl bys jít k jeho rodičům.“

Marie ale byla zoufalá, viděl jsem to na ni. Vzal jsem ji za ruku.

„A co kdybychom to nechali na nich?“

To se nehodilo. Neměl jsem to říkat. Nedokázal jsem říci nic jiného. Bál jsem se, že každým slovem hrozí zemětřesení. A já se bojím ženských scén.

„Řekla jsem ji, aby si to dala vzít. Je ve čtvrtém ročníku na vysoké. Tak se dřela a podívej se.“

Měl jsem na jazyku, proč se o ni líp nestarala, ale nedokázal jsem to říci naplno.

„Tak to aby šla na interrupci,“ řekl jsem klidně. Marie vyskočila ze židle.

„Proboha, naše první vnoučátko a ty bys ho klidně dal utratit?" Vykřikla téměř hystericky a já jsem pochopil, jak s tím vnitřně bojuje. To bylo všechno, co jsem chtěl vědět. Vnitřně jsem se uklidnil.

„No, a až trochu povyroste, bude se mou na chaloupce,“ řekl jsem. Ale Marie to s těmi slzami nevzdávala.

„Já si neumím představit, co bude dál?“

„Porodí, dostuduje a pak se uvidí. Holka, ber to tak, že se to nedá změnit. A ty potom zase ušiješ novou deku a v ní budou hadříky našeho vnoučete.“

Marie mne objala a přitiskla mi hlavu na rameno.

„A už prosím tě nebreč. Když nechce, tak nechce. Já se nebudu chodit někam doprošovat. Však si ji vezme někdo jiný, ne? Kdo si ji bude vážit. Marie, jednou jsme si řekli, že ani kvůli dětem se nebudeme hádat. Prosím tě, nedělejme to. Mysli na sebe a uklidni se. Všechno se nějak vyrovná. Holka si to všechno zařídí, jak bude třeba.“

„A chtěl bys raději kluka nebo holčičku?“

Co já vím? Já bych byl nejraději, kdyby ta situace vůbec nepřišla. Ale je tady!

„A kde je vůbec?“ zeptal jsem se.

„Vedle v pokoji,“ zašeptala a ukázala dveře.

Šel jsem za ni. Seděla za stolem a učila se. Vzal jsem ji kolem ramen, přitiskla se ke mně.

„Tak já vítám nového člena do rodiny. Ať je to, jak je to, jsem rád, že jsem se dočkal vnoučete.“

„Asi ano, tati,“ řekla a rozplakala se.

„Proč brečíš?“

„Nechce si mně vzít,“ řekla.

„No, neboj se. Ono to všechno dobře dopadne. To uvidíš. Jednou budeš na tuto chvíli vzpomínat.“

A že nebude sama na ni vzpomínat, mne ani v tu chvíli nenapadlo. Hladil jsem ji po vlasech a bylo mi ji líto, že se to vypovědět nedá. A nechápal jsem to přitom. Jak se to mohlo stát? Přeci Sylva, moje dcera, by nešla do nějakého vztahu jen tak. Myslel jsem na ni a přitom jsem se nebyl schopen zeptat na toho chlapce, s kterým chodí. Spoléhal jsem na Marii, že to má vyjasněné, ale zmýlil jsem se. Nenapadlo mne, abych se pletl Sylvě do života, a přitom jsem nyní chápal, že jsem udělal velkou chybu, že jsem si ji příliš nevšímal. Pořád jsem ji měl za malou holku a možná, že jsem s ní i tak zacházel. Proto se bála nebo styděla mluvit o svém životě a jediné, co vykládala, jak bylo ve škole. Přesně, jako Marie!

Zavřel jsem potichu dveře a šel do kuchyně. Marie uklízela hrníčky a jemně popotahovala. Nebyl to pláč, nebyla to ani lítost, ale vzdor. Něco se stalo, co se stát nemělo a je třeba s tím bojovat! Tak si to myslí ona. Sedl jsem si za stůl. Obrátila se ke mně.

„Chceš kafe?“ zeptala se.

„Ani ne, spíš si dám čaj.“

„Tak si říkám, jestli jsem neudělala někde chybu.“

Měl jsem na jazyku, že chybu udělal někdo jiný, pokud se zplození dítěte dá nazvat chybou, ale raději jsem mlčel. Věděl jsem, že nesmím v žádném případě zasahovat do Mariiných myšlenkových pochodů nebo ji, nedej bože, cokoliv vyvracet. Ona chce rozhodovat o něčem, o čem je už předem rozhodnuto. A cokoliv uděláme, bude nám to přičteno – k dobrému či ke zlému.

Proto jsem ji neodpověděl a ona těžce vzdychla. Cítila se provinile anebo neunesla změnu, která nám v naší rodině nastala. Zavřela skříňku a připravila hrníček na čaj. Mlčeli jsme. Každý jsme byli v myšlenkách na jiném břehu a museli bychom na sebe křičet, aby jeden druhého slyšel.

♣

Dal jsem Sylvě naději, protože ji má každý. Ať v dobrém nebo ve zlém. Chápu život jako plynoucí čas a proto si  vážím každé chvíle, každé hodiny, kterou mohu žit. Vážím si času nyní víc, než kdy jindy. Protože vím, co je smrt. Marii jsem se omluvil, řekl jsem ji po pravdě, že jsem to s tou interrupcí tak nemyslel a ona mi odpověděla, že to taky pochopila. Proč tedy plýtvat časem a zaobírat se věcmi, které se nedají změnit? A pokud se dají, musí se jim zase dát čas. A Moje Sylva byla na rozhraní. Bylo nutné čekat, co bude, protože to, co je, je už jasné. Ano, tvářil jsem se spokojeně, ale vnitřně jsem se hroutil. Sylvo, holčičko moje. Tohle sis nezasloužila, řekl jsem si a zaštíply mne slzy v očích. Ale to jsem byl sám v obýváku a předstíral jsem, že se dívám soustředěně na film. Hlavou mi defilovaly vzpomínky na Sylvu, jak byla malá a jak jsme spolu vyváděli. Brala všechno tak vážně! Když měl přijít Mikuláš, tak si mačkala ručičkami zástěrku a odříkávala říkanky. A když stonala, četli jsme ji pohádky. A najednou dospěje a někdo úplně cizí ji prostě odhodí jako nepotřebnou věc. A jak jsem byl připravený do toho nemluvit, tak jsem najednou pocítil, že bych ji měl bránit. Je to moje dítě a někdo mu zkazil svět. Nejsem přeci hlupák, abych to nechal tak být.

"Marie," zavolal jsem na ženu.

Přišla z pokoje a v ruce držela nějaké háčkování.

"Jdeme k nim," řekl jsem.

"Kam chceš jít a ke komu?"

"K rodičům toho kluka. Já si to s nimi vyříkám."

"Neblbni. Vždyť jsi sám říkal, že to nemá cenu."

"Má. Ublížil jí. A i když si ji nevezme, musí vědět, že udělal něco špatného."

Marie se oblékla a já jsem na ni čekal venku u auta. Byl tak krásný vzduch a všechno mne tak divně rozdíralo. Slyšel jsem, jak běží ze schodů a v ruce drží malou kabelku. Nasedla vedle mě do auta a já jsem se rozjel nočním městem a zastavil jsem před domem, na který ukázala.

"Jak se jmenují?" zeptal jsem se.

"Kučerovi."

Vchod byl ještě odemčen. Ze zvonků jsem uhodl, že bydlí ve čtvrtém patře. Nastoupili jsme do výtahu. Marie měla v očích plno obav a nejistoty. Ale já byl silný, že bych mohl lámat skály. Něco do mne vjelo, nějaká energie, nebyl to vztek, ale touha bránit Sylvu. Zazvonili  jsme na zvonek a čekali, až někdo otevře. Dočkali jsme se. Ve dveřích stála panička v županu a natáčkách.

"Jsem Hanych, otec Sylvy, paní Kučerová. Ještě jsme se neviděli. To je má manželka Marie."

"Stalo se něco?" zeptala se a v tváři měla ten ženský děs.

Viděl jsem ho v životě u žen a matek mnohokrát. Pozvala nás dál a my jsme vešli do útulného bytu. Rychle šla do vedlejšího pokoje se převléknout a my jsme se mezitím rozhlíželi. Všude pořádek, čisto a tak žensky pečlivě uklizeno.

"Co vám podám?" zeptala se.

"Kávu," řekla Marie prosebně.

Přišla s talířem plným cukroví. Omlouvala se, že slouží noční a že za chvíli musí jet do práce.

"Vy jste zdravotní sestra?" zeptala se Marie.

"Ne, pracuji v nočním podniku. Abych si přivydělala kvůli synovi. Jinak jsem úřednice na sociálce. To víte, jaké jsou platy."

Sedli jsme si a dívali se jeden druhému do očí.

"Tak. Proč jsme přišli. Naše Sylva je těhotná s vaším Oldou."

Řekl jsem to pevně a nekompromisně. Paní vytřeštila oči. Zbledla  a chytla se za srdeční krajinu.

"Nic mi neřekl. Proboha. Vždyť nemá ještě za sebou školu."

Vzal jsem ji za ruku.

" Tak jsme přišli, abychom tu věc vyřešili," vysvětlil jsem to s veškerou mírností, jaké jsem byl v této chvíli schopen.

"Nic mi neřekl. Ten darebák. Sylvinka je tak milá. Tak hodná holka. No počkej. Oldóó," zařvala na celý dům.

„Není doma,“ řekla a klesla na židli, „tohle já nezvládnu.“

„A kdy přijde?“ zeptala se Marie.

„My se vám ozveme a probereme to,“ odpověděla paní Kučerová.

A já v tu chvíli věděl, že mu Sylvu nedám. Hned jsem to cítil. Z celého ovzduší této domácnosti. Bylo mi líto toho dítěte, které mělo teprve přijít. Vstal jsem. Marie také. Pochopila a vzala mne pod paži. Sešli jsme k autu a já se podíval nahoru. V pokoji bylo zhasnuto. Sylvo, tvůj život dám do pořádku, uvidíš! Slibuji ti to! Hořkost a lítost mi stoupaly až do krku. Nebyl jsem schopen mluvit. Cítil jsem, jak jsem slabý proti takové situaci. Nedá se dělat skoro nic. Jen se rozhodnout, že to přijmeme a budeme s tím žít. S ženou jsme nemluvili celý večer. Nechtěli jsme jeden na druhého přenášet smutek a povídat si o našem neštěstí. Jen v noci mne vzala za ruku a já ji jemně stiskl.

Ale stejně jsem nespal. Nerozumím tomu. Kdysi mi někdo vyprávěl, ale nevzpomínám si kdo, že si duše, které přicházejí znovu na svět, vybírají své rodiče, své prostředí, v kterém prožijí svůj život podle své úrovně. Nyní mne ta myšlenka zaujala! Co asi provedla moje budoucí vnučka nebo vnuk, že si vybrali právě nás? Anebo, co od nás očekává Prozřetelnost? Byl jsem vždycky proti potratům a naštěstí jsem nikdy nic takového neprováděl ani ve své profesi, která byla od ženského poslání svým způsobem vzdálená. Nikdy jsem se k takovému problému veřejně nevyjadřoval. Ale vím, že mnoho žen bere své těhotenství jako tragedii. A zase naopak, jako výzvu nebo poslání. A ty duše, které k nim putují, aby na sebe, jejich prostřednictvím, vzaly tělesnou podobu a podrobily se pozemským zákonům a i svému osudu, musí čekat, jak se o nich rozhodne. Půjdeš zpět anebo se narodíš? Jsem lékař a rozhodně do svého povolání nepletu náboženství nebo nějakou mystiku. Něco o tom vím a to něco úplně stačí k tomu, abych přál každé duši to nejlepší a nejkrásnější, když se vrací zpět do svého tělesného projevení. A to asi závěr celého mého přemýšlení o narození a jeho netělesných příčinách.

Pokračování příště