Jsem to ještě já! Část 7. Závěrečná

10. 12. 2010 0:26:05
V neuvěřitelných časových sledech jsem měl šanci se vrátit na jeden, pro mne důležitý začátek. Vím, že tomu nikdo neuvěří, ale stalo se, co se stalo a já jsem za to vděčný ...

Na počátku jsem měl velmi malou naději na úspěch. Nešel jsem do toho s určitým plánem a rozhodně jsem neměl v tom ohledu žádné zkušenosti a znalosti. Ale, byl jsem pouze na začátku. Bojoval jsem s následky své nemoci a bál jsem se, že svůj stav nezvládnu. Pokroky byly malé. Levá ruka byla částečně nehybná a můj ošetřující lékař mne stále nabádal, abych zůstával v klidu, že je ještě čas na rehabilitace a léčení následků. Na Marii jsem viděl, že by byla nejraději, kdybych vstal a běhal s ní jako dřív.

„Musíš být trpělivá,“ říkal jsem ji.

„Jenom, abychom něco nepropásli,“ starala se.

Sedával jsem v křesle u balkonu a díval jsem se do vzrostlých stromů. Nemyslel jsem na nic. Nechával jsem svou mysl plout, jak se jí zlíbilo a pokud se zachytila o bolestnou nebo obtížnou vzpomínku, snažil jsem se ji zahnat. Chtěl jsem být sám!

„Pořád se tu zavíráš a koukáš do prázdna,“ řekla mi Marie jedno odpoledne.

„Já přemýšlím,“ usmál jsem se.

„A o čem?“ zeptala se trochu podrážděně.

„Tak, o životě, o sobě, o všeličems.“

„Přemýšlela jsem, jestli bys neměl požádat o rehabilitaci anebo jet do nějakých lázní. Nemluvil jsi o tom s lékařem?“

„Ještě je brzy,“ řekl jsem mírně.

„To říkáš pořád. Ale taky přemýšlej o mně, když už tak pořád přemýšlíš. Sedíš tady, duchem nepřítomný, já tě obskakuji a místo, abychom využívali toho krásného počasí, tak trčíme doma.“

„Však můžeš jít, kam chceš, Marie. Děláš to všechno dobrovolně, ne?“

„Tak jsem si to nikdy nepředstavovala.“

„Co sis nepředstavovala?“

„Že mně potká taková věc.“

Řekla to a já jsem to přijímal s klidem. Však už dávno vím, jak to mezi námi je. A přichází čas pravdy o našem vztahu. Asi pochopila, že řekla něco, co nemusela, ale nesnažila se z toho vycouvat. Dívala se na mne dál s tím vzdorem, který měla v poslední době stále v očích. Nějak se jí tam usadil.

„Marie, chápu tě. Velmi dobře tě chápu. A taky chápu to, že bys byla nejraději, kdybych odjel do rehabilitačního střediska a vrátil se v pořádku. Je to tak?“

Její oči se zaplnily slzami.

„Promiň mi to, ale chápeš to moc dobře. Já mám strach, že se to zhorší a nebudu schopná zvládat tvůj stav. Vždyť to po mně ani nemůžeš požadovat. Nemám zkušenosti, nemám znalosti,“ rozplakala se, „ nejsem už vůbec připravená se dívat, jak pomalu odcházíš.“

Vzal jsem ji za ruku a přiměl ji, aby se vedle mne posadila.

„A když budu v rehabilitačním středisku, budeš mne jezdit navštěvovat. To bude pro tebe taky namáhavé, nemyslíš?“

Pokrčila rameny a dívala se do okna.

„Marie, Marie,“ zašeptal jsem v náhlém hnutí mysli, „myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozvedli. Já ti to nebudu mít za zlé, opravdu ne. Jestli to chceš, tak to uděláme. Nechci ti být na obtíž. Vždyť ani já sám nevím, jak dopadnu. A kdyby se to mělo opakovat, mohu zůstat ležet.“

Pomalu ke mně otočila hlavu.

„Všichni mne odsoudí,“ řekla tiše a já pochopil, že na to často myslí.

„Neboj se. Uděláme to tak, aby tě všichni litovali. Souhlasíš?“

Sevřela mi ruku.

„Souhlasím,“ řekla a já věděl, že jsem splnil její velké přání. Měla na to právo.

Dohodli jsme se, že se odstěhuji na chalupu, kterou jsme upravili k celoročnímu pobytu a ona zůstane v našem bytě. Bez emocí jsme si rozdělili úspory a věci, mezi kterými jsme celý život byli, Petr mi pomohl všechno odstěhovat. Když jsme jeli na chalupu, řídil on. Všiml jsem si, že má oči plné slz.

„Zastav,“ řekl jsem mu a on mne poslechl.

„Tak nemůžeš řídit, vždyť nevidíš na cestu.“

„Táto, mně je to tak líto?“ řekl a rozeštkal se jako malý kluk. Nikdy jsem ho neviděl tak plakat. Chtěl jsem ho pohladit. Ale neudělal jsem to. Třeba by se styděl.

„Co je ti líto? Vždyť to bude pro mne to nejlepší, prosím tě. Zdravý vzduch, pana Hrubce budu mít na blízku, mám tam všechno, co opravdu potřebuji. Jedině tak se z toho dostanu, věř tomu. Maminku nemohu nutit, aby se o mne starala a já bych v tom bytě sám nevydržel. A nezapomeň, že to mám kousek do špitálu, kde ordinuje můj kamarád a ten mi pomůže se postavit na nohy.“

„A co bude dál?“

„Budeš za mnou jezdit, ne?“

„To víš, táto, že budu. Ale já mám mámu taky rád.“

„Ale Petře, poč bys neměl? Jsou to jen věci mezi námi dvěma a nakonec, máma má pravdu. A taky právo na to, aby žila svůj život a nepoutala se na mne, když nikdo neví, jak vlastně dopadnu. Jsme přeci rozumní lidé.“

„To není správné, táto. Já to tak cítím.“

„Petře, mezi námi to neklape tak, abych mohl po tvé matce žádat nějaké oběti. Jednou ti to možná vysvětlím. A buď klidný, nic tak hrozného se neděje.“

První den jsem si uvědomil, že nejsem na chalupě, ale ve svém novém domově a popadla mne úzkost. Nemám se kam vrátit! Nesednu do auta, abych jel domů. Není kam. To je můj domov.

Bylo časné ráno a já jsem se díval na oblohu a poslouchal ptáky. Takové ticho, řekl jsem si. To, co se mi líbilo a za čím jsem pospíchal, bylo nyní mým domovem. Nikde nebyli žádní lidé, jen příroda, kopce, šumění stromů a ptačí zpěv. Ale úzkost neopadala! Co jsem to udělal, pomyslel jsem si. Vzdal jsem se manželství, rodiny, domova, kariéry a zvolil jsem si prázdnotu, na kterou nejsem zvyklý. Musím ale do nemocnice na kontrolu. Je to autobusem půl hodinka. V osm hodin musím být na zastávce. Zdravotní dokumentaci snad už poslali. Uvařil jsem si čaj a namazal chleba máslem. Sedl jsem si ke stolu a pomalu jsem snídal. Cítil jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. A přesto – byl jsem přesvědčen, že pokud se mám uzdravit, je to nejlepší řešení.

Někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem si, že Hrubec, ale když jsem otevřel, před dveřmi stála žena.

„Dobrý den, kolego. Byla jsem ve vsi u porodu a tak jsem si říkala, že se tu zastavím. Jsem Radka Suchá, vaše ošetřující lékařka.“

„Jak to?“

„Včera došla vaše dokumentace. Tak jsem se vybrala za vámi, abyste nemusel za mnou jezdit do města.“

Myslel jsem, že je jí asi dvaačtyřicet let, pěkná žena! Ani moc štíhlá, ale slušelo ji to.

„Nechcete čaj?“ zeptal jsem se.

„Nepohrdnu,“ usmála se a odložila lékařský kufřík na zem.

„No, doktore, musím vám říci, že vás obdivuji. Vy asi budete filozof, co?“ zasmála se a posadila se stolu naproti mně. To abych viděl do jejích krásných zelených očí. Napila se čaje a já ji nabídl chleba s máslem a medem.

„Nemyslete si, že to budete mít se mnou jednoduché. Já jsem na své pacienty metr. No, a jak se z toho dostanete, nastoupíte k nám do špitálu. To víte, máme málo lékařů.“

„Není to moc brzy?“ zeptal jsem se.

„Snad si nemyslíte, že mi umřete. To je nemožné.“

„Ale paní kolegyně, o tom neuvažuji.“

„Je to tu moc pěkné. Příjemné zastavení,“ obrátila list.

Tušil jsem, že ví o mně všechno, a tak jsem se uklidnil.

„Já bydlím ve vsi. Mám tam domek a zahradu, jako vy. A taky psa a kanárka.“

Nemluvila o dětech ani o manželovi a já jsem se neptal. Však se všechno dozvím, když bude potřeba.

„Jsem sama,“ řekla, jakoby četla moje myšlenky, „prodělala jsem rakovinu prsu. Manžel to nemohl překonat a rozvedl se. Souhlasila jsem. Co s takovým člověkem, který se odcizí? Nemá to cenu, když se vztah dostane do agónie. Ale já mám pocit, že až potom, co jsem se přestala bát o jeho lásku, jsem se začala doopravdy uzdravovat. Udělali mi plastiku a všechno se vrátilo do normálních kolejí.“

Žasl jsem, jak o tom mluví s klidem a přitom ukusuje chleba.

„Jste internista, jak jsem si přečetla.“

„Toho času na nemocenské,“ usmál jsem se.

„Nemyslete si, že si v tom budete dlouho medit,“ zahrozila na mne žertem.

Nechal jsem se vyšetřit a pozoroval ji. Byla velmi soustředěná a já k ní nabyl důvěru.

„Tak zlé to není. Přivezu vám nějaké léky ještě odpoledne a domluvíme se na dalších postupech. Tu ruku budete muset pocvičit. Však to znáte.“

„Jste hodná,“ řekl jsem a zapnul si košili.

„Na té zahradě si vypěstujte nějakou domácí zeleninu, musíte se pohybovat. Ale ne dřít. Chápete.“

„Chápu.“

„Ta zahrada je pěkná,“ usmála se.

„Tu vykouzlil soused. Vlastně dva, jeden už zemřel.“

„Myslíte pana Uhlíře? Jeden čas jsem ho léčila, i jeho paní. Byli to bezvadní lidé. A pan Hrubec za vámi taky chodí?“ zeptala se a trochu zesmutněla.

„Jsme přátelé,“ řekl jsem.

„Tak přátelé. To je dobře.“

„Vy se s ním znáte?“ Opatrně jsem se ptal, abych nezranil.

„Do jisté míry ano. Je to můj táta.“

Vida, jak se všechno začíná objasňovat, pomyslel jsem si.

„Nikdy o vás nemluvil.“

Pokrčila rameny a pak se obrátila k horám. Chvíli nechala bloudit po kopcích a mlčela. Nenaléhal jsem. Jsou tajemství, které si mají lidé nechávat pro sebe. Bůh ví, co se všechno stalo a třeba bych nemohl Hrubcovi odpustit.

„Je to výjimečný člověk. Mám ho moc ráda. Jednou mu to řeknu,“ řekla tiše.

Vzal jsem ji kolem ramen.

„Víte, nerozuměli jsme mu,“ řekla tiše, „ale já ho nyní chápu a věřím tomu, že co říká, je pravda. Nechtěli jsme ho poslouchat, protože na nás kladl požadavky, které jsme nemohli naplnit a nějak jsme se báli. Měla jsem pocit, že mi maluje čerty na zeď a pak jsem pochopila, že mi pomohl vstoupit do života a do mé praxe, dívat se na všechno jinýma očima. Rozumíte mi?“

Sylva porodila syna. Marie mi poslala telegram. A prý, že mi ho přiveze ukázat, až bude schopná s ním někam jet. Chlapec je zdravý, pěkný atd. atd. A víc nic. Také nic nečekám. Jsem rozvedený muž a nemám potřebu se vracet do minulosti. Petr za mnou jezdí každý pátek a vozí mi nějaké potraviny, povykládá a odjede.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem telegram četl, se ozval známý hlas, který mne pozdravil.

„Sousede, už jsem vás viděl z dálky. To je dobře, že jste přijel. Slyšel jsem, že marodíte.“

Strčil jsem telegram do kapsy a otevřel dvířka.

„Tak, sednu si. Nějak mi neslouží nohy,“ řekl.

Usedl na lavičku a položil vedle sebe hůlku.

„Stonal jsem, byl jsem za vámi a v nemocnici mi řekli, že jste odešel a bydlíte teď na chaloupce. Nebudu nic vyzvídat. Jen jedno vám řeknu – udělal jste dobře a všechno se v dobré obrátí, všechno.“

Sedl jsem si vedle něho a najednou na mne padl klid a hluboký vnitřní pokoj.

„Myslím, že bychom měli trochu probrat jahody,“ řekl, když obhlížel mou zahrádku, „co myslíte?“

„Tak jo.“

„Jak říkáte vašemu vnoučkovi?“

„Nevím, narodil se právě dnes. Ještě mi neřekli, jaké mu dali jméno.“

„No, na jménu hodně záleží. Věřte tomu, příteli. Já se jmenuji Milan,“ řekl a narovnal se. Podal mi nejistě ruku a já ji sevřel, jako bych svíral ruku svému tátovi.

„A já zase Jan.“

Pak se sehnul nad záhonem a probíral se v jahodách.

„Víte, Jene, nejdůležitější je pochopit přírodu a pak jce všechno snadno. Jak je člověk příliš zaujatý sám sebou, je nešťastný. Všechno si bere a věci, které mu jdou na ruku, bere, jakoby šly proti němu.“

„Nerozumím,“ řekl jsem.

„Třeba to, co se vám stalo, myslím ten infarkt, to byla tečka za minulostí a teď uvidíte život v jiných souvislostech. Uvidíte, kde jste chyboval a kde chybovali jiní. Ale vypadáte dobře. A v zimě můžeme nosit do krmelců.“

Zasmál jsem se.

„V životě jsem ke krmelcům nechodil.“

„A to je ta velká chyba. Zvířata potřebují jíst a lidé mají o ně pečovat.“

Narovnal se.

„Podívejte, Jene, na toho jestřába,“ ukázal mi na obloze plachtícího dravce, „mám je moc rád. I když jsou predátoři. Ale příroda to chce a tak to musí být. Nic není na tom světě nadarmo a zadarmo. Život za život.“

„Rád bych se podíval k vaší studánce,“ řekl jsem.

„Až mi budou sloužit líp nohy. Je to pěkný kousek cesty a do kopce. To se nebojte, musím vám ji ukázat. Kdo by o ni pečoval, až tu nebudu?“

„Asi to nebudu umět.“

„Ale nebojte se. Je to jednoduché. Ukážu vám to.“

„Dnes jsem se seznámil s vaší dcerou. Je mou ošetřující lékařkou.“

„To je dobře. Je výborná. Vynikající,“ řekl jen.

„Nikdy jste o ní nemluvil.“

„Není o čem a o kom mluvit. Byla to těžká doba. Našel jsem tady to místo a zde jsem zůstal. Každý mne může přijít navštívit. Ale oni se stydí,“ řekl.

„Proč?“

„Chcete to vážně vědět? Dobrá. Vysmívali se mi, celá rodina, když jsem chtěl pro ně to nejlepší. Pak se začali se mnou hádat a nakonec mne vyhnali. Moje žena se znovu vdala a Radka i František si šli za svým. František je inženýr, víte? Myslel si, chudák, že všechno vypočítá a že nemusí tátu poslouchat. Nechtěl jsem je obtěžovat a tak jsem se jim ztratil. No, a oni za mnou nikdy nepřišli. Já je někdy vídávám, ale oni to neví. Je to zeď, jak to říkám. Zeď.“

Brada se mu roztřásla.

„To jsem nechtěl,“ řekl jsem a položil jsem mu ruku na rameno.

„Nikdo za to nemůže. Jsem vděčný za svůj život a za všechno co vím a znám. Mám rád všechny a všechno. Ale nestojím o to, aby se mi někdo omlouval nebo mi něco vysvětloval. Byl to jejich i můj osud. “

„Jako to mám já.“

„U vás je to trochu něco jiného, Jene. Ale to pochopíte později. Nemáte čeho litovat. Nasadil jste svůj život za život druhého člověka. Tím je váš vnuk. A ten vám to všechno jednou vrátí. Zatím je maličký, neví nic. Ale vy se ještě dožijete mnoha radostí. Ani nebudete vědět, jak jste k tomu přišel,“ zasmál se a tisíce vrásek se mu rozvířilo v tváři.

„Láska má velkou moc. A mnoho podob. A ve vás je jí jako v sopce.“

To nevím, pomyslel jsem si. Nikdy jsem o tom neuvažoval. Ale byl jsem za ta slova vděčný, protože jsem si nebyl dost jistý, jestli mne tak druzí chápou.

„Nestojím o to,“ pokračoval, „aby mi někdo nosil na hrob kytky. Aby mi tam chodil naříkat. Ale každá vzpomínka, která o mne pak zavadí, bude stejně tak krásná jako ta kytice a já budu mít z toho více požitku.“

Mlčel jsem. Jaký je ten život divný, ale je spravedlivý. Teď to vidím daleko lépe, než kdy jindy.

„Mám vás rád, Milane,“ řekl jsem náhle a položil mu ruku na rameno. Usmál se. Pak se podíval na oblohu a řekl, že bude pršet.

Vždycky se mi uleví na duši, když se ráno probudím a vidím, jak se příroda kolem dokola zelená. V noci mám těžké sny a vím, že je to způsobeno léky.

Pak posnídám, vyjdu na zápraží a pozoruji oblohu. Nemohu zatím dělat nic víc. Je ještě brzy, aby se ruka pořádně rozhýbala a levá noha sloužila jako dřív. Rozhodl jsem se, že budu cvičit. Že se z toho dostanu. Přijde zima a já budu muset odhazovat sníh kolem chalupy a chodit s Milanem ke krmelcům.

„Tak co? Jak je? Můžu na kafe?“ volá na mne od vrátek Radka. Nadšeně na ni mávám a už jdu k vrátkům. Odemykám.

„Jedu od pacienta. Bydlí na samotě a za žádnou cenu nechce do nemocnice,“ říká a má unavené oči.

„Jsem na to sama. Ale snad se přidáte.“

Usmívám se jejímu způsobu, jak mne verbuje do práce.

„Tak, udělám vám to kafe,“ říkám ji a ona si sedá na židli.

„Tam nahoře je moc krásně. Auto jsem nechala v údolíčku, nedaleko. Říkala jsem si, jestli bych vás nevylákala na malou procházku.“

„Ale ano, vylákala,“ řekl jsem a namazal ji chleba s máslem a medem.

„A co děláte celé dny?“

„Tak pomalu na zahrádce s vaším otcem a pak si povídáme.“

„O čem?“ zajímala se.

„O životě a smrti, lásce a nenávisti.“

„Vždycky mne zajímalo, odkud se ty myšlenky berou. Nechápu to, kam na to ten táta chodí.“

Pokrčil jsem rameny.

„Co myslíte?“ zeptala se znovu a já viděl, že se o to velmi vážně zajímá.

„Někomu jde hudba, jinému malování, dalšímu básnění a váš otec zase má takový talent, že slyší vyšší hlasy.“

„Nikdy jsem nic tak divného neslyšela.“

„A co je pro vás lepší? Vědět nebo nevědět?“ zeptal jsem se ji.

„Nevědět,“ řekla smutně.

„Ale to nemusíte mít tak zasmušilé oči. Já vás chápu.“

„Víte, tatínek se možná sám s tím darem nevyrovnal. Já si to myslím. Nelíbilo se mu mezi lidmi a rozčilovalo ho, když nebylo všechno, jak si myslel sám, že je nejlepší pro svět. Maminka měla z toho bolení hlavy a nakonec to už nesnesla, když vykládal, co se stane nebo nestane. To nikdo nemá rád. Lidé rádi žijí v reálném čase. Tedy většina lidí a proto se brání předpovědím.“

„Ne všichni, Znám spoustu lidí, kteří hltají horoskopy,“ odpověděl jsem.

„Ale tatínek mluvil jinak. A my jsme se pak báli.“

Pokýval jsem hlavou.

„A nechtěla byste s ním mluvit, když už víte, jak máte ty věci brát?“

Rozzářily se jí oči.

„Chtěla. Chtěla bych ho poprosit, aby odpustil.“

„Myslím, že byste neměla s ním tak mluvit. Jen ho obejmete a dejte mu najevo, že jste ho pochopila. Nemluvte s ním o těch věcech zbytečně dlouho. On vám nebude rozumět stejně jako vy jemu.“

„Ano, chápu.“

„Tak jděte za ním,“ pobídl jsem ji a ona vstala a vyšla ze dveří. Díval jsem se, jak jde tou cestou, kudy chodí on za mnou. A pochopil jsem, že to není poprvé, kdy se chystala za ním jít, ale nikdy nedošla. Sedl jsem si ke stolu a vzal jsem do rukou její lékařský kufřík. Pak jsem vstal, vzal ho do levé ruky a prošel jsem se s ním po kuchyni.

„Dobrý den.“ Pozdravil mne někdo od dveří. Lekl jsem se, protože jsem nikoho nečekal. Na prahu stál nějaký mladý muž a sundával si tmavé brýle.

„Já jsem Olda Kučera. Váš zeť,“ řekl vážně. Postavil jsem kufřík na zem a podal mu ruku.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se s úlekem.

„Ne, jen jsem se za vámi přijel podívat, jestli jste v pořádku. Sylvě jsem to neřekl, chtěla by jet se mnou.“

„Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptal jsem se, abych zakryl dojetí a i dojem, který ve mně můj zeť vyprovokoval.

„Ale trochu vody. Nic víc,“ řekl a já ho pobídl, aby se posadil.

„Tohle je náš Vojtíšek,“ řekl a vytáhl z kapsy mobil, na kterém měl uloženy fotografie.

„Dali jste mu jméno Vojtěch? To je hezké. Hezké.“

Díval jsem se do tvářičky svého vnoučka a bylo mi jak v nebi. Zaplavila mne velká vlna lásky, blaženosti a radosti.

„No tak, tady si to vezmi, Oldřichu a vypij si tu sklenici vody. Je ze studánky.“

„Chtěl bych vám poděkovat,“ řekl a objal mne. Poplácal jsem ho po zádech.

„Dobrá, dobrá. Buďte na sebe opatrní a brzy se ozvěte. Já budu ještě marodit, ale pak nastupuji do nemocnice. To víš, chlapče,“ řekl jsem a stiskl mu ruku.

Díval jsem se za ním, když odcházel. Ale viděl jsem všechno jak mlze, protože jsem měl oči plné slz. Marie za mnou nepřišla, i když jsem to očekával. Tajně, v duši. Je mi to opravdu velmi líto.

Blíží se večer a já přemýšlím o všech těch věcech, které mne v posledních dnech oslovily. Dříve jsem žil ze dne na den, ukolébáván představou jistoty rodinného kruhu. Nyní jsem sám a všechny ty dny se roztříštily do střepů kusých vzpomínek. Uvědomuji si, že jsem byl hnán svou představou o plnění povinností, jejichž výsledky jsem přeceňoval a stavěl je nade všechny jiné závazky, o kterých jsem věděl jen málo. Ale tušil je! Zaplétal jsem se do činností, které nyní hodnotím jako bezcenné. Nic mi nepřinesly, naopak mi přivedly ztráty. Nyní odpočívám a nechávám působit své myšlenky i nové znalosti a jsem klidný. Zdá se, že se můj stav lepší. Budu i nadále věnovat tento čas klidu a přemýšlení i psaní, ukládám si za úkol a jsem spokojený.

Vím, že je to jediná má šance. Nejsem však rozhodnutý, že zavřu za sebou dveře a nebudu se stýkat s lidmi. Ale nyní se cítím dobře v těch skrýších lesa, který je kolem mne a tvoří bezpečnou hradbu před okolním světem. Je tajuplný, neproniknutelný a krásný. Prošel jsem se už několikrát po jeho pěšinách a měl jsem pocit, že jsem v jiném světě a skutečně, je pravda, že he to jiný svět. Takový klid, takový mír! A já cítím, že to je má universita a mé útočiště, než se vrátím zase zpátky, do světa.

Dívám se na večerní západ slunce a jako bych poslouchal vážnou a krásnou hudbu, která má omamné účinky. Najednou mi nevadí, že jsem sám. Nejsem! Sdílím mír přírody a jsem s ní spřízněn. A čím více se ponořuji do svých pozorování, tím se moje city zjemňují a mizí obrazy lidí, na kterých jsem byl závislý, tedy kvalita mých pocitů byla závislá na jejich náladě. Nyní mám své vlastní krásné nálady a chráním si je jako poklad. Musím mít však čas, abych to všechno pochopil a usnadnil vstup všem pocitům a jistotám do mého nitra. Tam se už roztřídí všechno, co je důležité nebo méně důležité a není vyloučeno, že i Marie byla má cesta k tomuto procitnutí. Mohu ji být za to vděčný.

„Už spíte, Jene?“ ozvalo se za okny a já jsem uviděl Milanovu tvář v měsíčním světle. Vstal jsem a otevřel dveře.

„Tak tu obcházím a říkám si, jestli už máte nebo nemáte zhasnuto.“

Sedl si ke stolu a já mu nabídl čaj, který jsem měl už uvařený.

„Taky jste se díval na západ slunce?“ usmál se.

„Ano, díval, a kdybych uměl psát básně, tak bych nějakou určitě napsal.“

„Mluvil jsem s dcerou,“ řekl prostě.

„Ano? Vím, že šla za vámi, je dobře, že jste se setkali.“

„Nevím, jestli pro ni, ale pro mne určitě.

Nechal jsem jeho poznámku bez povšimnutí, protože jsem ji nerozuměl. Byla to jeho záležitost, kterou si musí vyřídit sám.

„Tak,“ řekl, když se napil čaje, “ mluvili jsme o přírodě a všech těch vnitřních záležitostech. A já vám řeknu, Jene, že ten, kdo nemá v pořádku svůj život v reálném světě, nemůže ho mít v pořádku ani v duchovním světě, i kdyby meditoval až do skonání světa.“

Řekl to s tak nápadným důrazem, že jsem zpozorněl.

„Znám mnoho lidí, kteří něco slibují a pak své sliby nedodrží. A ani jim to nevadí. Myslí si, že se nic nestane anebo se pokouší o trapné a hloupé výmluvy. Ale kdo neumí anebo nechce plnit své závazky ve svém povolání a ve svém životě, nebude ani důsledný v plnění závazků duchovních. A o tom jsem zcela přesvědčen.“

„Myslíte si, že takoví lidé nemohou pěstovat vnitřní život?“

Pokrčil rameny.

„Záleží na nich, aby to správně pochopili, do čeho se pouští a zda jim to nebude víc na škodu. Kdo není schopen pokory, těžko vejde do sebe. Pravda může být ošklivá. Víte, já jsem chtěl své děti učit pokoře a pravdě. Ale raději o tom pomlčím. Jsem rád, že alespoň Radka to už pochopila.“

„Udělal jsem zkušenost,“ začal jsem.

„Jakou?“ zeptal se, aby mi dodal odvahy pokračovat v takovém delikíátním rozhovoru.

„Kdysi jsem četl o místech, kam se lidé uchylují, aby mohli začít pěstovat svůj vnitřní život. Ale já jsem neměl šanci se někam ztratit a přesto si myslím, že jsem na počátku významného překonávání...“ odmlčel jsem se. Ta slova byla příliš nabubřelá a vůbec nevystihovala stav, který jsem chtěl popsat.

„Ne, Jene, nebojte se o tom hovořit. Třeba i neuměle, Ale je to důležité. Řekněte, jak to cítíte.“

„Nikdy jsem si nevšímal krásy večerů a rán. A nyní jsem jak u vytržení, když pozoruji svítání a přemýšlím o tom.“

„To je začátek meditace,“ zašeptal, “zkuste jít dál, nahlížejte do svého nitra a to se jednoho dne otevře. Nic nedělejte násilím. Počkejte, až se to ozve, nechtějte jen výsledky, ale přijměte i neúspěchy a porážky. Nikdy nemyslete na své starosti, problémy, bolesti a příkoří, když se ponořujete do svého nitra. “

„Je to velmi těžké,“ povzdechl jsem.

„Ne, jediné, co vám překáží je to, že vás stále drží vaše ego. To vás spojuje se světem, kterým pořád nějakým způsobem komunikujete. Ale ta vaše chvíle nemá s tím nic společného. Pouze s vámi samotným.“

„Jsou místa tak tichá, uprostřed lesů, kam chodí jen zvířata. Pozoroval jsem je. Ztrnule se dívala na jedno místo a já jsem přesvědčený, že umí meditovat. Proč byste to také nedokázal? Nenechte na sebe stále dotírat myšlenky, které se týkají okolního světa. Odpočiňte si od nich, Jene. Nechte své děti a všechno, co jste za sebou zanechal svému osudu a vývoji. Máte jedinečnou příležitost k duchovnímu růstu.“

Jeho hlas byl naléhavý a i pohled, který na mne upíral, byl vážný.

„Ničeho se neobávejte,“ dodal a zvedl se.

„Už půjdu,“ řekl.

„ Do té tmy? Jsou ty čtyři pokoje. Můžete se vyspat tady a ráno vás doprovodím.“

Chvíli se zdráhal, ale nakonec se podvolil. Byl jsem rád, že mu mohu poskytnout přístřeší. Svému příteli a učiteli.

Ještě tak dva týdny jsem se zotavoval. Ale přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Nastoupit do nedaleké nemocnice bylo dost lákavé. Už jsem se nechtěl nikdy vrátit zpět a myslím si, že by mne Marie už nechtěla. Neozývá se, neptá se mne, jak se mi daří a jen mi mé děti posílají zprávy a fotografie. Ale já přesto na ni myslím! Bez emocí. Možná i ona pochopí, co znamená být ženou muže. Zatím to nechápala a já jsem se jí to ani nesnažil usnadnit. Byla to i má chyba. Ale chybí mi její vůně a blízkost. Myslím, že už žádnou jinou ženu nebudu mít. Byla pro mne jediná.

Jedno dopoledne jsem se vydal na procházku do města, abych se podíval na ten špitál. Šel jsem přes kopec a bylo tak krásně, že jsem ty okamžiky prožíval z celé duše. A takové ticho! V tu chvíli jsem byl rád, že žiji tady. Možná, že to bylo už dávno rozhodnuto! Všechno v mém životě k tomu směřovalo.

I to městečko bylo pěkné. Uprostřed náměstí, jak jinak, kašna. Kolem dokola domy, pěkně opravené s podloubími, kde malé obchůdky lákaly kolemjdoucí k nákupu všeho možného. A já jsem si koupil čerstvě upečený rohlík sypaný mákem a jogurt. Posvačím, a pak se podívám do nemocnice, myslel jsem si. Sedl jsem si na lavičku.

„Honzíku, Honzíku, počkej,“ ozval se ženský hlas a já jsem se podíval tím směrem. Mladá žena, obklopená pěti dětmi, právě volala na malého chlapce, který utíkal směrem ke kašně.

„To je sestra Anežka. Stará se o sirotky,“ řekl mi starší pán, který se usadil vedle mne.

„Aha,“ přikývl jsem, abych něco řekl.

„Vy nejste z městečka, že ne?“ vyzvídal.

„Ne, bydlím v osadě za kopcem.“

„Jo, to znáte určitě starého Hrubce.“

„Znám,“ usmál jsem se.

„Někdy za ním chodívám. Je to starý přítel. Ale letos mi nějak nesloužily nohy a on se taky do městečka moc nehrne. Radši chodí, pokud může, po lesích. Já se mu nedivím.“

Odmlčel se a přehodil si hůlku do levé ruky.

„Je tu pěkně, viďte?“

„Moc pěkně. Myslím si, že bych se už do Prahy nevrátil.“

„Ale jděte, v Praze je pohodlí a krásně. Mám tam dvě dcery. Vdané. Někdy za mnou jezdívají s vnoučaty.“

Zvedl jsem se, protože se mi nechtělo s nikým mluvit.

„Už musím jít,“ usmál jsem se a on mi podal ruku.

Zamířil jsem si to přímo do hlavní brány nemocnice.

„Kampak?“ zastavil mne hlas vrátného.

„Na personální oddělení.“

Podíval se přísným okem a pak zalistoval v nějakém sešitě.

„Budova A, páté poschodí, dveře 87,“ sdělil mi důležitě a já mu pokynem hlavy poděkoval. Prošel jsem zahradou a vešel do budovy. Dýchl na mne známý vzduch a mne popadlo nadšení, že se zase vracím k doktořině a začínám chápat, co pro mne to všechno znamená. Zaklepal jsem na dveře s číslem 87 a ozvalo se, skoro vzápětí, dále. Vešel jsem. Za stolem seděla korpulentní paní s rezavými vlasy a nalíčenými rty.

„Co si přejete?“

„Chtěl bych se ucházet o zaměstnání, prosím.“

„Občanku, jméno, příjmení, datum narození a předchozí zaměstnání,“ vyhrkla na mne.

Podal jsem ji občanský průkaz, dopis o výpovědi a všechny papíry, které potřebovala i když si o ně neřekla.

„Doktor Hanych? Z Prahy?“ podívala se na mne udiveně, jako bych přicházel z Marsu.

„Ano, to jsem já.“

„Máme tu volné místo na interně. Lékaři nám utíkají, to víte, plat a jiné příležitosti.“

Její hlas ztratil na přísnosti a dokonce i pohled změkl. Listovala v dokumentech a pak studovala zápočtový list.

„Takový plat, jaký jste měl v Praze, tady nedostanete,“ poznamenala.“

„Já vím. Ale přesto bych měl zájem o místo lékaře na interní klinice.“

„A kdy můžete nastoupit?“

„Třeba ihned.“

„No musíte projít prohlídkami, to vy víte a splnit pár formalit. Vy žijete v osadě?“

„Ano.“

„To vám závidím. No, práce bude hodně. Máme pacienty i na samotách. Ale s tím si nedělejte starosti.“

„Nedělám,“ usmál jsem se. Zvedla telefon a vytočila číslo.

„Pane primáři, posílám vám jednoho zájemce o místo internisty.“

Položila telefon.

„V tomhle patře, dveře číslo 101.“

Za pár minut jsem stál před vysokým, starým doktorem, který si mne přísně prohlížel od hlavy až k patě.

„Znám vás,“ řekl mi, „jen mi nejde do hlavy, že lékař tak zkušený a dobře zavedený uteče z Prahy na malé město. Odstěhuje se do hor a touží po takové nevděčné dřině za málo peněz. Co jste provedl?“ zeptal se mne přísně a posunul si brýle na nos.

Od počátku jsem věděl, že jsem získal zajímavého přítele. Pan primář Hudeček byl nejen lékař, ale také hudebník a sběratel uměleckých předmětů. Bydlel v malé vilce za městem, a jak jsem se dozvěděl, docela sám. S nikým se příliš nestýkal. Ale lidé si ho vážili. Staral se o místní sirotčinec, a když bylo třeba, jezdil i za vzdálenými pacienty. Ale mne pozval! Domácnost mu vedla jedna paní z městečka.

„Taky mám po infarktu, nemyslete si, příteli. Ale už jsem se z toho dostal. Vyléčily mne hory. Mám tam chaloupku, takovou prostou, ale jsem tam rád. Podívejte se, tady na tu fotografii.“

Podal mi starou fotografii a já jsem si ji prohlížel se zájmem, protože zachycovala něco, co jsem měl dávno v mysli. Harmonie byla téměř dokonalá!

„Když zapadá slunce, dívám se na tu krásu a jsem šťastný. Když je člověk sám, pak je s ním všechno, co ho obklopuje. Najednou vidí tolik nádherných věcí a dějů, které by jinak, zatížený denními starostmi, neviděl. Ale z druhé strany, není to dobře. Člověk by se měl snažit, aby nebyl osamělý.“

„Já to tak nevnímám sám u sebe. Jen u druhých. Odešel jsem, když jsem cítil, že moje žena o mne ztrácí zájem.“

„Po tom infarktu? No, někdy se tak stane, že nemoc lidi rozdvojí. S tím se nedá nic dělat.“

„Někdo by ji za to odsoudil, ale já jsem ji pochopil. Myslela jsem si, že nebudu už takový, jakým jsem býval. Bála se, že se bude muset o mne starat a na to nebyla zvyklá.“

„Takových žen je spousta a i mužů. Už jsem si několikrát kladl otázku, zda bych neměl udělat nějakou osvětu pro rodiny pacientů, kteří trpí vážnou nemocí nebo jsou po těžkém zákroku. Ale myslím, že to zbytečné. Kde není vůle, tam ani přednáška nic dobrého nepřinese. Já ty lidi neodsuzuji. Nikdo by je neměl nutit k něčemu, co nejsou schopni pochopit. Nemocní lidé jsou pro ně přítěží, bojí se jich, nechtějí strádat s nimi. A také nechtějí zažít smrt. Umíral mi jeden starý pacient na oddělení. Nikdo za ním nechodil. I když jsem věděl, že má manželku a děti. A tak jsem šel k nim na návštěvu. Zrovna slavili narozeniny. Pozvali mně ke stolu. Neřekl jsem jim, že jejich dědeček umírá. Vrátil jsem se do nemocnice a byl jsem s ním až do rána. V pět hodin skonal. Držel jsem ho za ruku. Nebyl v tom jen soucit, příteli. Ani morální povinnost. Ale sounáležitost. Chápete mne?“

„Velmi dobře vás chápu,“ usmál jsem se. A uvědomil jsem si, že on s ním zůstal proto, aby ho doprovodil na druhý břeh, když poznal, že by mu nikdo jiný nebyl schopen takovou službu udělat. Zvláštní!

Bylo už k večeru, když jsem se od něho vracel domů. Podivně rozpolcený. Poprvé jsem mluvil tak otevřeně o Marii a o našem rozchodu. Chtěl jsem možná slyšet názor tak moudrého a rozumného člověka na takovou věc, která mne, ať jsem chtěl nebo nechtěl, trápila. A já se těch myšlenek musím zbavit! Je konec, musím to pochopit. Není naděje na návrat.

Otevřel jsem dveře a vešel do domu. Trochu jsem uklidil a postavil si na čaj. Rozsvítil postranní lampu a zavřel okno. Přemýšlel jsem o příběhu, který mi vyprávěl starý doktor a poprvé, snad poprvé jsem pomyslel vážně na smrt. Co o ní víme? A přitom je neoddělitelnou součástí života. Je to nutný konec, který nás všechny potká, bohužel, nepřipravené. Ani tehdy, když má Sylva stála na jejím prahu, jsem si plně neuvědomoval vážnost té chvíle. Je hrůza a strach, bezmoc a vztek – to je jediná reakce žijících. Ze zamyšlení mne probral zvuk mobilu. Sáhl jsem po něm.

„Ahoj.“ Poznal jsem ihned Mariin hlas. Zachvěl jsem se.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji též a čekal jsem, co bude dál, o čem chce mluvit.

„Jak se ti vede?“ zeptala se.

„Dobře. Nastoupil jsem do nemocnice. Mám práci,“ řekl jsem.

„To jsem ráda. U nás není nic nového.“

Cítil jsem, že mi chce něco říci, snad, že se cítí sama, snad, že by chtěla všechno vrátit zpět, ale věděl jsem, takovou odvahu ještě nemá.

„Nechceš přijet?“ řekl jsem tedy já, abych ji ušetřil.

„Je to rozumné?“ opáčila.

„Proč ne? Když budeš chtít, tak můžeš kdykoliv přijít.“

Byl jsem zvyklý s ní hrát hru, kdy ona musí vyjít jako vítěz i za cenu, že ze mne udělá pitomce.

„Jak velkorysé,“ zasmála se a já jsem pocítil najednou nechuť k setkání.

„Jak chceš. Měj se hezky a někdy se zase ozvi.“

To neměla dělat. Jsem už někde jinde. Snad čekala, že ji budu přemlouvat a prosit a brát na sebe vinu za rozvod, za ten nesmyslný rozvod. V myšlenkách jsem se vrátil k problému strachu ze smrti a v tom jsem i usnul.

Za svítání mne probudil ptačí zpěv a já se tedy chystal do práce. Čekala mne hodina pěší chůze a poprvé jsem si uvědomil, že to bude pro mne nejlepší cvičení na posilování srdce. V zimě to bude horší, ale budu se muset naučit překonávat těžkosti. Vzpomněl jsem si na Marii. Zbytečně jsem čekal, že se vrátí sama. Očekává snad, že první krok udělám já. Ale čeká zbytečně. Vycházím z domu a zamykám. Zavalil mne starý pocit tísně a nespokojenosti. Nikdy jsem nic neřešil do konce a nyní se mohu domnívat, že nastal čas, abych v sobě definitivně rozhodl o mém vztahu k Marii. Je to tak dobře? Vždyť nám chybí láska. To chtěl Hudeček říci. Tím příběhem o umírajícím dědečkovi.

Primář mi uložil, abych šel do sirotčince udělat pravidelnou prohlídku dětí. Vzpomněl jsem si na sestřičku, jak honila chlapce po náměstí a docela jsem se těšil, že se s ní zase setkám. Zajímají mne lidé, kteří svůj život věnují péči o druhé téměř za almužnu.

„Možná, že vás udiví, že ten zámeček, v kterém je sirotčinec zřízený. Sestra Anežka. Ale nenosí klášterní šaty. Děti by se jí mohly bát. Víte, ona to má všechno v sobě a tak se nemusí nějak zvlášť navenek označovat,“ řekl Hudeček s jakýmsi obdivem.

„Když jsem viděl s dětmi na náměstí, slušelo jí to s nimi,“ zasmál jsem se.

„Sestřička také pomáhá v nemocnici, když je třeba,“ dodal, „a o vánocích hraje na varhany v našem kostele. Je všestranná. Taková milující a oddaná bytost.“

„Víte, pane primáři, často mi vrtá hlavou, jak mohou takoví lidé překonávat svou samotu. Vždyť to není člověku vlastní. A pokud jsem dobře rozuměl biblickým textům, ani tam není žádné ustanovení, že by Bůh po člověku něco takového vyžadoval.“

„Také to není pro každého, milý příteli,“ zasmál se a přátelsky mne poplácal po zádech. Celou cestu do sirotčince jsem uvažoval o sobě. Rozhodně nejsem z těch, kteří jsou schopni tak oddaně žít a sloužit. I kdybych se pokusil dosáhnout takového stavu, bylo by to vynucené a zůstala by ve mně vzpomínka na minulost, která by na mne ještě více doléhala, než nyní. Mám stále čas o všech věcech života přemýšlet a najít sám sebe v tom bludišti touhy, předsudků, mužské přirozenosti. Hledám, a to plným právem, smysl života a cítím, přitom vím, že jsem jen člověkem. Ale mám příslib, že i tak lze, aniž bych musel být někým jiným, aniž bych musel potlačovat svou lidskou přirozenost a řadit se mezi takové jedince, kteří k tomu dospěli proto, že na to prostě mají. Já vím, že jsem jinde, než Marie a mnoho mých známých, ale k dosažení dokonalého splynutí mám daleko. Vždycky mne zradí obava, kterou nedovedu pojmenovat. Možná, že se to nedozvím nikdy a možná, že stačí jedna věta, kterou někdo vysloví, a já to pochopím. Anebo je všechno jinak a já si dělám falešné iluze.

Sestra Anežka otevřela vysoké a mohutné dveře, když jsem zazvonil. Měla na sobě domácí šaty a usmívala se. V očích měla krásný jas. Musel jsem se na ni usmát, ale usmíval jsem se na tu krásu, která z ní vyzařovala a já ji chápal jako dar.

„Vítám vás, pane doktore. Tak nemocnice konečně dostala posilu. To je dobře. Už jsem se obávala, že místo po doktoru Janíčkovi zůstane prázdné. To víte, nikdo se sem moc nehrne.“

Podala mi ruku a pak mne vedla do prvního patra.

„Nejdřív si prostudujte dokumentaci a já vám uvařím čaj,“ řekla, když mne zavedla do útulné pracovny a posadila mne ke stolu.

„Dnes máme s dětmi domácí program. Budou asi pro prohlídce trochu rozrušené, tak jsem

naplánovala loutkové divadlo.“

„Mohu se také zúčastnit?“ zeptal jsem se.

„Jistě, někdy k nám chodí i děti z městečka s maminkami. Mají to tu zadarmo. A dnes je zrovna na programu Zlatovláska.“

Šla do kuchyňky a chystala čaj. Zatím jsem se probíral dokumentacemi a kontroloval očkovací průkazy.„Tak si poslušte. A oslaďte si ho medem. Bylinky sbíráme v horách a na půdě sušíme. Nemusíte se bát.“

Z dokumentace jsem zjistil, že většina dětí jsou retardované. Hyperaktivní nebo bojácné a zakřiknuté.

„Tak, můžeme?“ řekla, když viděla, že mám dokumentaci už přečtenou.

Zavedla mne do sálu., kde byly děti shromážděny a dala jim pokyn, aby mne pozdravily. Také jsem je pozdravil a představil jsem se. Koukaly na mne nevinnými pohledy a já viděl na jejich tvářích známky vnitřního utrpení. Děti narkomanů, alkoholiků, zločinců, zavržené a navždy okradené o rodiny a domovy. Ale všechny ve vzorném stavu.

„Máte můj obdiv,“ řekl jsem, když jsem se vrátil do pracovny a předával ji dokumentaci, kterou jsem doplnil.

„Ale když je člověk připravený k takové službě, není to těžké zvládnout. Jsme na to čtyři, tři sestry a jeden bratr. Střídáme se. Snažíme se jim nahradit domov, ale víme, že je to jen náhrada. Jednou jsme se pokoušeli o možnosti adopce. Nikdo je nechtěl. Tak je vraceli s omluvou a studem. A já jsem jim říkala, že se nemají za co stydět. Je to těžké opatrovat raněného človíčka, který přišel na svět a nikým nechtěný.“

„A myslíte, že se vám podaří jim napravit, co jiní pokazili?“

Usmála se.

„Je něco vyššího, než láska?“ řekla triumfálně a já si nebyl jistý, zda odpovím na tu otázku správně. Ale – chci to vědět! Chci vědět, co vede lidi k nejvyšším obětem, k sebezapření ve jménu oběti světu, druhým lidem, ideálu.

Zneklidnilo mne to. Tomu hybateli říkají láska, prostě láska. Ale já znám jinou lásku – tu pozemskou, tu obyčejnou, pro kterou se sladí dva lidé tak odlišní, jako jsem já a Marie. Obětovali jsme všechno, abychom nikam nedošli. Proč? A přes to, že nikdy nepřestanu Marii milovat, i přes to, že jsem ji ztratil, chci ji milovat prostě, lidsky, bez gest a bez přehnaných frází. A čím déle jsem bez ní, tím víc chápu, že ona je pro mne jediná žena v životě a nyní mi velmi, velmi chybí.

„Možná, že láska, která zachraňuje ztracené duše, je nejvyšší. Ale já tak nedovedu milovat. Je to příliš jednostranné, nikdy se to nevrací a člověk nakonec vyhoří, víte? Protože milující člověk potřebuje odezvu lásky od druhého,“ řekl jsem ji a ona na mne nechápavě upřela oči. I trochu podezíravě.

„Já vám nerozumím,“ řekla a já pochopil, že jsem sáhl na její ideál, pro který obětovala svůj život, doslova obětovala. Pobídl jsem ji, aby se posadila a sedl jsem si k ní.

„Dříve nebo později se u těch dětí projeví jejich geny. Tak je stvořil Bůh, sestřičko. A vy jim ulehčíte dětství, dáte jim vědomí řádu, vědomí víry, ale budete překvapená – nikdy je nepředěláte. Jejich osud nezměkčíte. Odejdou odsud a vrátí se zase tam, kam patří. Tam, kde je Bůh zasadil podle svého záměru, sestřičko. Budou na vás vzpomínat, ale to je všechno.“

Litoval jsem, že jsem na její tváři vyloudil smutek a z jejích očí se vyřinuly slzy. Pak vstala, omluvila se a zavřela za sebou dveře.

Když jsem přišel večer domů, cítil jsem se velmi unavený a nespokojený. I když mi Hudeček stiskl ruku na rozloučenou. Vyprávěl jsem mu totiž o sirotčinci a o mém rozhovoru se sestřičkou. Měl jsem pocit, že jsem nejednal správně, ale on mi jen potvrdil to, co jsem sám v tom ohledu pociťoval. Sotva jsem začal večeřet, někdo zaklepal na dveře. Byl to Milan.

„Nejdu nevhod?“ zeptal se, „jen jsem zaskočil. Ale jestli jsi unavený, přijdu jindy.“

Nebylo mi příliš do řeči, to byla pravda.

„Posaď se. Jsem rád, že jsi přišel, i když jsem unavený. Chtěl bych si s tebou o něčem pohovořit.“

Nalil jsem mu čaj a nabídl med.

„Ráno jsem dělal na zahradě a vzpomněl jsem si, že jsem ti ještě neukázal studánku,“ řekl.

„To je pravda,“ usmál jsem se.

„Neboj se, Jeníku. Co se má stát, stane se.“

„Taky si to myslíš?“ řekl jsem s jistou dychtivostí v hlase.

„Někteří lidé nepochopí, že nemohou mnoho změnit, pokud stojí na jednom místě.“

„Dělám stále chyby,“ řekl jsem.

„Chybovat je lidské,“ usmál se, „ale ty jsi dobrý lékař a ceníš si života. Opravdu není umění ho utrácet, ale žít. Ty jsi to pochopil a teď hledáš cestu, která je nejtěžší. Já ti pomohu, pokud to budeš chtít, ale nic tím neurychlíš.“

„Já vím.“

„Rád bych věděl, jestli se jednou s Marií zase setkáme.“

„To ale záleží jen na vás dvou. Kdo ví,“ usmál se, „pokud k sobě opravdu patříte, nikdo a nic tomu nezabrání. Ale na tu otázku si musíš hledat odpověď sám.“

I po jeho odchodu jsem byl nespokojený a neklidný. I když krásně svítil měsíc a obloha byla posetá hvězdami. Jindy mne ten pohled těšil, ale teď zarmucoval. I ty vyhýbavé odpovědi na mé přímé otázky. Doufal jsem, že to ví, že je to někde napsáno, kam dohlédne jen on svýma vševědoucíma očima. A ten večer jsem ztratil i smysl svého konání a své další budoucnosti.

Nemohl jsem usnout a tak jsem vyšel na zápraží a díval se na temné obrysy kopců. A půjdou dny, jeden jako druhý. Služba a pak zpět domů. Brzy mne to unaví a já se nemám kam vrátit, pomyslel jsem si. Všechno mé nadšení odpadne.

Chvíli jsem pozoroval oblohu a pak jsem se vrátil do domu. Lehl jsem si a zkoušel jsem usnout. Minuty pomalu ubíhaly, ale spánek nepřicházel. Ráno musím vstát a jít hodinu do práce. A proč? Ano, rozhodil mne ten rozhovor se sestrou Anežkou i s Milanem. Dokud jsem dokázal žít ve své jakési otupělosti, bylo to snadné vzdorovat, ale otevřela se cesta, která nemusí být ta pravá, dokud já sám nevyřeším svůj problém. Snažil jsem se vybavit si to, co jsem ji říkal, ale nedávalo mi to smysl. Byly to jen útržky vzpomínek na pár vět a nic víc. Podíval jsem se na hodiny, půl třetí. To už mi nestojí za to, abych se snažil usnout. Vstal jsem, uvařil si kávu a zasedl k psacímu stolu. Vytáhl jsem ze zásuvky čistý papír a začal psát dopis Marii, i když jsem věděl, že ho nikdy nepošlu. Ale mé myšlenky se začaly třídit a urovnávat. Dokonce jsem se uklidnil a pomalu jsem psal, jeden list za druhým, dokud nepřišel první ranní rozbřesk.

A pak, jsem se nasnídal, umyl se a chystal do práce. Zpozoroval jsem, ke své radosti, že to večerní napětí polevilo a necítil jsem se ani unavený. Čerstvý ranní vzduch mi vrátil energii a já jsem se zase cestou radoval z krajiny i slunce, které se rozlévalo po kopcích a zlatilo vršky stromů. Pomalu jsem přicházel na myšlenku, že je život krásný a že bych za žádnou cenu nechtěl ztratit jediný den.

Před nemocnicí stála řada sanitek a viděl jsem i na dálku, že nich nosí na nosítkách lidi.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se vrátného.

„ V noci se srazily vlaky. Spousta raněných a mrtvých.“

Běžel jsem do schodů. Hudeček stál na chodbě a mluvil se dvěma policisty.

„Rychle se umyjte, operační sál je připravený,“ řekl mi rozrušeně a já ihned poslechl. Najednou jsem se cítil, jako dřív, když jsem přistupoval k operačnímu stolu. Zmizely však pochybnosti. Zmizel strach. Někdo mu zezadu přehodil přes obličej roušku a zavázal ji. Otočil jsem se. Viděl jsem oči sestry Anežky. Usmívala se. Nejraději bych ji obejmul, ale nemohl jsem. Její úsměv posílil mou odvahu. Ona mi odpustila, pomyslel jsem si.

Ano, byl to jeden z nejtěžších dnů, jaké jsem v poslední době prožil, ale věděl jsem, že současně jeden z nejvýznamnějších. Odpoledne jsme seděli v zasedací místnosti a hodnotili jsme celodenní práci. Rozdělovali si služby a pili kávu.

„Deset lidí je stabilizovaných. Co bychom mohli udělat víc n našich skromných poměrů,“ řekl Hudeček, „ jsem na vás na všechny hrdý. Obstáli jste skvěle.“

Vyšli jsme ven. Na chodbách bylo plno lidí a čekali na verdikt o svých blízkých. Byli tak napjatí, tak nervozní! Sestry mezi nimi pobíhaly a někteří z kolegů jim odpovídali na otázky.

„Jste doktor Hanych?“ zastavila mne starší žena na chodbě.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Děkuji vám, že jste zachránil mého manžela. Nevím, co bych si bez něho počala. Ať vám Bůh požehná,“ řekla mi v slzách a stiskla mi ruku.

„I já vám děkuji,“ řekl jsem a opětoval její stisk.

Později jsem se dozvěděl, že byla jediná, která projevila vděčnost. Jediná mezi mnohými. Nikdy jsem nato nečekal, ale teď jsem cítil opravdovou radost a pocit naplnění.

„Mohu vás pozvat na čaj?“ Hlas sestry Anežky mne vytrhl ze zamyšlení.

„Budu rád,“ řekl jsem, „ ve vaší milé společnosti mi bude chutnat báječně.“

„Tak pojďte,“ řekla a vedla mne do přízemní kavárny, kde v tu chvíli nikdo nebyl. Tišil jsem, že mi chce něco říci a tak jsem mlčel, abych ji dal možnost si svou řeč promyslet.

Usedla ke stolku a vzala do rukou nabídkový lístek.

„Jaký máte nejraději?“

„Černý a hodně sladký,“ odpověděl jsem. Objednala dva čaje a zákusek k tomu. Pak složila ruce na stolek a podívala se mi vážně do očí.

„Vyrůstala jsem v dětském domově. Neznám svou rodinu, a tak prostě žádnou nemám. Zažila jsem všechno možné. Nespravedlnost, bití i násilí. V šestnácti letech mne znásilnil jeden chovanec a já si odnesla do života strašný zážitek, který mne poznamenal. Je jedno, co se s ním stalo, myslím si, že žádný trest nemůže umenšit utrpení, kterým jsem prošla a stále procházím. Měla jsem však štěstí, že se mne ujal církevní řád a já jsem vstoupila mezi sestry, jejichž posláním je pomáhat trpícím. Vystudovala jsem s jejich pomocí zdravotnickou školu a rozhodla jsem se ke službě bližnímu. Zpočátku se to zdálo jednoduché, ale přišlo zase další dopuštění. Zamilovala jsem se do ženatého lékaře. Byli jsme mladí a já byla velmi nezkušená v těch věcech. Nemohla jsem se nikomu svěřit.“

Odmlčela se a zadívala se mi do očí.

„Neobtěžuji vás tím?“ zeptala se a já zavrtěl hlavou, i když, popravdě, necítil jsem se nějak povolaný k tomu, abych poslouchal zpověď tak delikátní. Napila se čaje.

„Sliboval mi všechno možné, já jsem mu uvěřila. I když jsem věděla, že to není správné, co dělám. A jednou přišla do nemocnice, kde jsem sloužila jeho paní. Vyvolala mne na chodbu a zfackovala mne. Beze slova mne zfackovala a rozvedla se s ním. Samozřejmě, že se to nedalo utajit a málem mne propustili z nemocnice a dokonce mi hrozilo, že budu muset opustit řád. Ale nakonec se nade mnou smilovali a já na důkaz svého pokání přijala službu u duševně nemocných pacientů. Nebyla jsem na to asi docela připravená a první roky jsem si zoufala a prosila jsem, aby mne Pán raději povolal k sobě. Pak jsem si začala zvykat. Na můj poklesek se zapomnělo a já jsem se mohla vrátit, již očištěná, k dětem. U nich sloužím do dnešní doby. Nemám na vybranou a vím, že si kompenzuji službou všechno, co jsem sama prožila.“

„A ten muž se s vámi nikdy nespojil?“

„Ne. Mohl mne tehdy bránit. Ale neudělal to. Asi se bál. Nevím. Ale já mu odpustila,“ řekla a oči se jí rozjasnily.

Mlčel jsem. Tak odporný příběh jsem ještě neslyšel. A opravdu! Neměl jsem chuť s ní tom mluvit. Nikdy jsem neměl rád, když se mi lidé svěřovali s osobními věcmi. Pravda je, že očekávali ode mne útěchu nebo rozhřešení, ale já nebyl nikdy schopen na něco takového reagovat. Ani já o sobě nikdy nemluvím.

„Myslíte, že jsem mu snad neměla odpustit?“ naléhala na mne.

„Víte, já se v těch věcech moc nevyznám. A ani nevím, jak takové odpuštění vlastně funguje. Jestli jako sebeuspokojení nebo je to pouhá formalita k pokračování ve vztahu. Já to opravdu nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“

„Někdy cítím nenávist ke všemu, ale říkám si, že takové pocity všechno zhoršují. A tak se snažím dělat všechno s láskou.“

„S láskou? Spíš se sebezapřením. Ale nevidím v tom valný smysl.“

„To už jste říkal,“ řekla s úsměvem, „chtěla bych, aby se to všechno napravilo.“

„Víte, Anežko, ono se to samo nenapraví. Záleží na tom, jak se k tomu stavíte sama. Pokání, odpuštění, to jsou všechno jen demonstrace, ale s co nitro? Něco navenek dáváte najevo, ale uvnitř to vaří a vaří. Nemám pravdu?“

„Ano, máte,“ přiznala.

„Cesta z toho pekla je velmi složitá a náročná. Já bych vám řekl jen jedno – nespoléhejte na nikoho jiného, než na sebe samotnou a řekněte si, co vlastně očekáváte. Osvoboďte se a hledejte si vlastní cestu.“

„Myslíte od všeho ustoupit a začít znovu? Nemám kam jít a nemám ani zkušenosti s životem, který je za těmi zdmi.“

„A jak chcete vychovávat takové děti? Že jim budete hrát divadlo? Potřebují úpřimnost. Naučit se bojovat za sebe, protože jednou vyjdou z těch zdí, které je chrání a poznají, i když jsou postižené, že se jim vlastně lhalo.“

Tentokrát mi naslouchala a neurazila se. Pokývala hlavou.

„Děkuji vám a promiňte,“ řekla jen a každý jsme šli z kavárny sám.

Kupodivu, necítil jsem nad ní žádnou lítost. Spíš jsem byl znechucený a vrátila se mi špatná nálada. Láska vedená nenávistí s touhou po sebemrskačství je nezřízená pýcha. Je to ego, jako všechno, co je vedeno z nějaké slepé víry ve vyšší spravedlnost a řád. Ale já nepopírám, že každý člověk se snaží po svém o vypořádání svých životních bolestí. To nikomu neberu. A taky nikoho nenutím, aby měnil svůj život, když není schopen se zbavit svých tužeb a nároků. Zbytečných a hloupých. I Marie měla své velké ego, byť ho rozpouštěla ve svých představách o své rodině a říkala tomu láska. Ani jeden z nás se jí nevyvedl, jak si představovala. Svým způsobem nás zotročovala svou péčí a tak i mne ovládala. Nemám ji to za zlé, ale musí pochopit, že jsme oba ve věku, kdy si zasloužíme trochu tolerance a rovnováhy. A ona má v sobě takovou nesmiřitelnost! Snad chce, abych se k ní v pokoře vrátil. Já nechci přijmout takovou podmínku. Chci být přesvědčen, že náš vztah má smysl. Pochopí to někdy? Kéž by to pochopila.

Láska, pokračuji ve svých úvahách, je všechno, co člověk potřebuje ke svému životu. A už víc jsem o tom nechtěl přemýšlet, protože jsem oknem viděl, jak se k mému domu blíží Hrubec. Byl jsem velmi rád, že nezůstanu sám, bylo mi nějak úzko. Neměla mi volat. Ale bez toho bych neměl v sobě jasný signál o konci našeho vztahu, který si nechci připouštět, i když vím, že je to pravda. Je to pravda o mně samotném.

„Tak jsem viděl světlo a říkal jsem si, zastav se,“ řekl Hrubec tím svým typickým tónem, když jsem ho šel uvítat na zápraží.

„Tak ti řeknu, Jeníku, že se mi letos chodí líp než loni. Vůbec nelituji, že jsem si tě zvolil za svého lékaře. A beru ty pilule pravidelně. Jen s tím dechem, to je blbý.“

Přátelsky jsem ho pleskl o rameni a pozval ho ke svému stolu.

„Tak co je nového?“ zeptal se a pátravě se mi zadíval do očí. Nechtěl jsem mluvit o Marii, zbytečně by nám to zabralo celý večer a je to stejně o ničem.

„Skoro nic.“

Nabídl jsem mu čaj a chléb s medem.

„Víš, příteli, lidi žijí ve všelijak pokroucených a zdeformovaných představách o opačném pohlaví. Nemysli si, že u tebe je to jinak. Kdepak, Jeníku. I ty neseš svou vinu, protože nemáš ženské přečtené. Tedy možná., po té fyzické stránce ano, ale to, co je v nich, to ví jen Bůh a s ním ony mají tajný pakt, věř tomu.“

Musel jsem se smát. Jeho řeč ve mně uvolnila napětí, které jsem pociťoval po tom rozhovoru a Marií.

„Kdybych tak věděl, jak to dopadne,“ řekl jsem a on mi položil ruku na mou a jemně stiskl.

„Chceš vyložit snad karty?“ zeptal se s úsměvem, „karty nelžou.“

„Ale Milane, prosím tě,“odbyl jsem jeho nabídku mávnutím ruky.

„No to by se toho stalo,“ řekl, sáhl do kapsy a vytáhl balíček starých, hodně opotřebovaných karet.

„Občas se na ně dívám. Dostal jsem je od svého dědka a ten mne naučil vykládat tarot, když jsem byl mladík. Byl to tahák na děvčata. Každá chtěla vědět, jestli se vdá. Jen některé chtěly vědět, zda je ten jejich Frantík miluje. Tak je to se ženskými.“

Rozložil je na stole. Podivné obrázky, řekl jsem si.

„Jo, podivné,“ odpověděl s úsměvem.

„No, Jeníku, jestli chceš, tak můžeme začít.“

„Věřit tomu nemusím. Začni.“

„Všechno klape, všechno klape,“ říkal si pro sebe a já cítil podivné napětí a mrazení.

„Zdravíčko bude v pořádku, o to se u tebe nebojím,“ řekl nahlas a usmál se na mne.

„A v práci to bude taky zajímavé. Postoupíš, Jeníku. Neboj se. Ještě něco zažiješ.“

„Já už toho zažil,“ povzdechl jsem si.

„A tady. No, Jeníku, do tvého života vstoupí žena z minulosti. Ale pozor!“

„Snad mi nechceš naznačit, že potkám nějakou ženskou. Tak to teda ne.“

„Potkáš Jeníčku. Kamaráde. Ale nebude to jednoduché.“

„Jestli jsi mne chtěl potěšit, tak se ti to povedlo a už toho raději necháme.“

Ale on se díval do karet, jakoby četl v knize a vůbec nevnímal, co mu říkám. Pak zvedl hlavu.

„Buď bdělý a nemysli na minulost. Ta je za tebou. A teď se otvírá další příběh. Pokud budeš mít dost rozumu, bude pro tebe tím nejlepším, co jsi mohl v životě mít. Jestli se dáš dál vláčet pochybnostmi, zapomeneš na tu cestu, kterou jsi prošel a nebudeš o tom vážně přemýšlet, nečeká tě nic dobrého. Pamatuj si, Jeníku, pamatuj si to po zbytek života, že všechno, co prožíváš, je pomíjivé a nedá se zastavit ani v čase, ani v prostoru. Musíš nabrat dech a sílu, abys přešel ten most, který máš nyní před sebou.“

Podíval se na mně. A viděl, že jsem na rozpacích a že se mi jeho slova nelíbí.

„Ještě jednou ti to zopakuji. Všechno je pomíjivé a nic se nedá zastavit ani v čase ani v prostoru. Musíš jít, ne stát a ohlížet se za sebe. Čekají na tebe noví lidé, nový příběh a nové události. Pokud to nepřijmeš, nebudeš šťastný a ani ti, kterým na tobě záleží. A to je všechno.“

Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo.

Lehl jsem si do postele a zavřel oči. Najednou přišel klid. Už nemám s kým bojovat, pomyslel jsem si jen a s úlevou jsem usnul. Už není s kým a proč bojovat!

Ráno bylo krásně. Po snídani jsem se vydal na procházku do lesů. Šel jsem po polní cestě a měl jsem pocit, že všechno zlé, co mne potkalo, pominulo. Díval jsem se do stromů a usmíval jsem se. Nyní jsem sám sebou, i když jsem všechno ztratil, co mi bylo drahé a na čem jsem lpěl, pomyslel jsem si.

„Počkej přeci na mne,“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se.

Marie běžela po polní cestě, měla na sobě květované letní šaty a mávala na mne kyticí. Obrátila jsem se k ní a čekal, až doběhne, abych si vychutnal její krásné tělo v pohybu.

„Marie,“ zašeptal jsem, když stála přede mnou a usmívala se.

„Divíš se?“ usmívala se.

„Nevěřím vlastním očím.“

Stála proti mně a vítr si pohrával s jejími vlasy.

Pomalu jsem vztáhl ruku k ní, protože jsem se bál, že to není pravda, ale zase nějaký sen. Dotkl jsem se jejích poletujících vlasů. Usmívala se. Pak vzala mou ruku a přejela ji rty.

„Ano, jsem to stále ještě já,“ zašeptala a pak mne objala.

Vzal jsem ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě.

„Vrátila jsi se?“

„Ano,“ zašeptala, „ protože jsem pochopila hodně věcí, co jsme nebyli spolu. Můžeš mi odpustit?“

„Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet.“

„Ty jsi věděl, že přijdu, že ano?“

„Věděl,“ zasmál jsem se, „jsi ta z mé minulosti.“

Mávla rukou a shýbla se do trávy. V prstech držela šnečí domeček.

„Nechal ho tady a někam odešel. Třeba si budovat jiný domeček.“

Zavěsil jsem se do ní. A cítil její nepřekonatelnou vůni. Tak, to je asi všechno, co měl pro mne osud nachystáno, pomyslel jsem si. Políbila mne do vlasů a já cítil ten polibek nějak jinak, než dřív. Všechno začíná – jinak.

Doslov

Musím prozradit, že jsme se podruhé vzali. Všichni kroutili hlavami, někteří to chápali. Byla překrásná nevěsta v blankytných šatech a orchidejí ve vlasech.

„Asi se sluší,“ řekl jsem, abych ti dal svatební dar. Usmála se.

„A co to bude?“

Vyndal jsem ze stolu mou knihu, kterou jsem dal krásně vyvázat.

„Až budeš někdy sama, a to se může stát, tak si ji přečti.“

„Ty jsi napsal knihu?“ podivila se.

„O nás dvou, má milá. Ať po nás něco zůstane. Třeba ta láska, která nás provázela životem. A to není k zahození, viď že ne?“

Otevřela ji a chvíli četla.

„Ale teď nebudeme číst a ani mluvit,“ řekl jsem a zhasnul světlo.

Leželi jsme vedle sebe a drželi se za ruce. Ona mne občas stiskla svými prsty a já i přes tu tmu viděl, že jí po tvářích tečou slzy. Z dálky jsme slyšeli zvony. Byla půlnoc. A já byl rád, že jsem ten příběh dopsal a daroval ji všechno, co jsem kdy cítil, se vším láskou a odvahou, jak jsem k ní nikdy nedokázal hovořit.

Konec

Autor: Irena Aghová | pátek 10.12.2010 0:26 | karma článku: 15.44 | přečteno: 958x

Další články blogera

Irena Aghová

Sírachovec

Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti

29.3.2023 v 14:48 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 116 | Diskuse

Irena Aghová

Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.

Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.

11.11.2022 v 18:28 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 312 | Diskuse

Irena Aghová

To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.

Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.

6.10.2022 v 15:29 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 271 | Diskuse

Irena Aghová

O svědomí

Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.

19.8.2022 v 10:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 233 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 180 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 189 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 184 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.36 | Přečteno: 437 | Diskuse

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...