Relax: Břehy blaženosti - 4.

Přichází podzim, pomaloučku, ještě nenápadně, ale už je cítit jeho nostalgická vůně a přicházejí vzpomínky na první školní den. To tehdy slunce lákalo ještě ven, ale už tu byly povinnosti. Je zajímavé, že člověk má tyto vzpomínky a pocity pořád v sobě. Možná pro tu sentimentalitu a možná také proto, že ho váží k pocitu povinnosti a odpovědnosti. Ach ty povinnosti, ach ty odpovědnosti, ach, ty závislosti ...

Závislosti nás připoutávají stále víc a víc k negativním pocitům

Kdy má člověk pocit stesku? Když ho něco opouští a ví, že se to jen tak nevrátí. Na někom je závislý, citově, bytostně. Závislost znamená svazování toho, na kom lpíme svým sobectvím, svým egoismem, svým pocitem moci, protože kdybychom ho milovali, přáli bychom mu, aby udělal cokoliv, co vede k jeho štěstí. Jenže my máme strach, že nás opustí. Protože si nejme jisti jeho láskou, oddaností a věrností, protože si nejsme jisti ani sami se sebou a máme pocit, ale opravdu jen pocit, že ty všelijaké uzdy, které jsme si na něho vymysleli zabrání tomu, aby se jednou sebral a odešel. Protože ho tísníme, svazujeme, stresujeme a on to nemůže vydržet! Nemůže vydržet lásku, která je o nás, ne o něm. Ale pokud dáme našim láskyplným vztahům svobodu, pak není důvod, proč by se k nám ti, které milujeme, nevraceli, nepodporovali nás a nepovídali si s námi jen tak. Lásku druhého člověka si neudržíme násilím, násilím si možná můžeme udržet jeho přítomnost, ale ne lásku. Závislosti na věcech a lidech nás připoutávají k takovým negativním pocitům, jako je chamtivost, touha ovládat druhé lidi a tím si zajišťovat jejich přítomnost všemi prostředky, shromažďování věcí, které nás svazují a neschopnost se zbavovat svých břemen. Závislost v nás probouzí úzkosti ze ztrát, kterým však nezabráníme, protože jdeme po tom, co nám nepatří, a to jsou životy našich blízkých, jejich vnitřní život a svoboda mysli, svědomí i činů.

Má přítelkyně Soňa

Chodily jsme spolu do školy a ona byla vždycky velmi nadaná kreslířka a později i malířka. Vystudovala školu uměleckého směru. Malovala a maluje Malovala a maluje krásné, produchovnělé obrázky a jednou se zmiňovala, že je katechetkou. Nevím, co se stalo a jak se to stalo. Jednou, po letech jsem ji potkala a velmi se změnila. I když její hodná, láskyplná, pokorná a milující duše na mne stále intenzivně působila při rozhovoru, ale cítila jsem, že je zlomená. Prodělává depresi. Čas od času, při rozhovoru přivírá oči a já vím, že ji to unavuje, ale ona mi říká: "Mluv dál, já tě tak ráda poslouchám!" Mluvíme o hudbě, o malířství, literatuře, má tichý hlas a já teprve, když na ni myslím, si uvědomuji, jak ji mám ráda pro to kým je. Nemusím s ní být často, stačí mi to vědomí, že jsou lidé, jako je ona, kteří nemají důvod být pozitivní, milovat a soucítit a přesto tak žijí. Není na ničem závislá. Nepotřebuje shromažďovat věci, nepotřebuje kolem sebe lidi. Je posilována tím světlem, které v ní svítí, i když někdy je tak ponořená do sebe, jako by ani nedýchala. Tak ji znám a vůbec se léty nemění.

Vím, že je ...

…cesta, která vede kolem řeky, do lesoparku, pak se jde do kopce a zase z kopce, až se objeví dům ohraničený plotem, za nímž je zahrada s ovocnými stromy a malíř, který maluje kousek světa za svým dočasným domovem. Je sobota ráno a já přemýšlím, zda se na tu cestu vydat. Zatím nevím, jestli na mne myslí, ale počítám, že určitě ne. Hovořili jsme spolu jen chvíli, přinesl mi víc jasu, než já jemu. Už v něm totiž sídlil. A proto je schopen malovat svítání, stmívání, vidět svýma vnitřníma očima proměny světel a stínů i fantastické obrazy, jak si je umí jen lidská duše vybájit. Zavírám oči a jdu v duchu za ním. Snažím se vybavit každý detail cesty, i říčku mezi břehy, i stromy, které ji obklopují, jejich vůni a vůni bezových keřů, tu mírně štiplavou. Dotýkat se očima i pocity světa, který mne obklopuje a vtahovat do sebe jeho odraz jako negativ, který lze vždy znovu proměnit v jasnou vzpomínku, dokud ji jiná nepřekoná.

Píseň o lásce

Kdo by chtěl v písní zvát noc smutnou paní, 
ráno pak jen chválit pro sluneční jas, 
nezná lásku. Bez snů spí do svítání, 
vstane-li, pak hořkou kávu pije zas. 

Šedým stínem zdá se, co jiní krásou zvou, 
bez lásky horoucí v prach se rozpadá, 
v proměnách světel je pro slunce vábnou hrou, 
den, jež stvořila noc lásky troufalá. 

Nebude nikdy na světě jen těch snů, 
o lásce, jež si lidé přejí zdát, 
v proměnách citů a nestálosti dnů, 
láska a samota blízko budou stát. 

Maura, 2009