Až budou padat hvězdy - část 9.

A milostný příběh dvou lidí, kteří jsou tak odlišní, pokračuje. Veronika je téměř na konci  deníku a rozhoduje se, zda Hynka vyhledá. Bojuje sama ze sebou, nechce opět, tak krátce po rozvodu, prožívat beznadějný vztah.

Nic nebylo zbytečné, Richarde. Ani jeden den od té chvíle, co jsem tě poznala. A měla jsem štěstí, že jsem tě mohla poznat. Nebyla to vášeň, ale láska, kterou jsem nepochopila.

Musím tě vidět, musím tě najít a i kdybys se mnou nemohl mluvit, alespoň ti pohlédnu do očí. Vracím se do postele a spím až do rána beze snů.

Budím se a slyším zvuky deště. Nechce se mi vstávat. Je neděle a rozhoduji se, že zůstanu ležet a budu přemýšlet. Pak se najím, dám si kávu a nachystám se k odjezdu. Mám před sebou ještě jeden víkend, pak Hynkův deník končí a nastává podzim. Je neděle. Lépe se soustředím, moje myšlenky dostávají řád a jsou nyní příjemné.

Stavím si na kávu a otvírám okno. Napadlo mne, že si zajdu do městečka a vyhledám internetovou kavárnu.  Pokouší mne myšlenka vyhledat  jeho telefonní číslo v seznamu. Ale internet je daleko lepší.

♣

Není tam mnoho lidí a já si objednávám kávu ve skle. Počítač stojí na stolku u okna, mám i výhled na roztomilé náměstíčko. Kdo se moc ptá, moc se dozví, říkám si a ještě čekám, zda si to přeci jen nerozmyslím. Není mi to příjemné tak špehovat. Třeba se dozvím něco, co mne od něho oddálí, co přeruší ten sladký tok touhy a myšlenek a snů a já zůstanu o všechno ochuzená a okradená.

Káva se dovařila a já si ji nalévám a usilovně přemýšlím. Jsem tak blízko konečného řešení otázky – kdo je on?  Jestli je skutečně lékař, tak musí mít soukromou ordinaci anebo musí působit v nějakém zdravotnickém zařízení. Rozhodně musel něco napsat, co já vím.

Sedám si k počítači a soustředěně se dívám na obrazovku.

Pak je otevírám a přes kouř vidím řadu odkazů s jeho jménem. A to v souvislosti z jeho výzkumy, jeho vlastní články, oponentní články na jeho práce. Nejsem schopná to přečíst, jen tak přejíždím očima texty, jimž nerozumím.

Chvíli se zlobím, že mi o sobě nic takového neřekl a chvíli se musím smát, že jsem se dala chytit na vějičku. Nyní i vím, kde pracuje, je tu jeho e-mail, jeho telefon do práce a jeho, zřejmě, služební mobil. Opisuji si ta čísla a předem vím, že mu nezavolám. Co bych mu asi říkala? Já tě miluji, že jsem se z toho zbláznila? Kdybych k němu šla jako jeho možná klientka, byl by to podraz. Tohle se nedělá.

Kdybych mu zavolala, tak budu koktat do telefonu a stejně nic ode mne moudrého neuslyší a všechno zkazím.

Nejlepší bude, když si všechno rozmyslím až po tom, co přečtu dvě poslední kapitoly deníku. Třeba tam bude nějaká odpověď. Jednu hned po svém návratu na chatu a druhou večer. Pak deník zavřu do skříňky a odejdu domů.

♣

Platím za použití Internetu a vracím se.

Je pošmourno a na náměstí voní cizí obědy. Některé obchody mají otevřeno. Chvíli váhám, jestli si nemám něco koupit na památku na tento den, ale pak od toho upouštím. Zachvíli budu číst další kapitolu a ta může mi nechat památku takovou, že se z toho jen tak nevzpamatuji.

Vcházím do domu, umývám si ruce, češu se a prodlužuji chvíli co nejdéle, než vezmu blok a začnu číst předposlední kapitolu.

Nalévám si šťávu z černého rybízu do studené vody a zhluboka se napiji.

Mám tě na dosah. V každém případě ti mohu kdykoliv zavolat a smluvit si s tebou schůzku. Ale to neudělám.

Konečně otvírám skříňku, zcela připravená si číst jeho zápis z předposledního dne.

♣

Pátý den. Ráno jsem se probudil a s překvapením zjistil, že hustě prší. Dokonce jsem byl rád, protože jsem za celé čtyři dny, co tu jsem, nezalil zahradu. Otevřel jsem okna dokořán a nadýchl se vlhkého a teplého vzduchu. Slyšel jsem ptáky, schované zřejmě pod listím, jak si povídají o dnešním velkém dešti. Nevím, jak bude dlouho trvat, protože obloha je zatažená a na nějaký výlet není ani pomyšlení. Asi si udělám něco k obědu, po obědě si dám kávu a trochu koňaku, a budu zpracovávat své poznámky.

Můj stav? Rozporuplný.

Ona mi dala najevo něco, čeho se nechci vzdát, ale můj rozum se zdráhá přijmout tak velkolepý dar. Mohl bych ji zklamat, mohl bych ublížit jejímu světu a také teplu, které z ní vyzařuje. Jsem přesvědčen, že původcem jejího včerejšího vzplanutí a chvění jsem byl já sám. Mohu ji to nyní vzít a říci: “ Ilono, já ti nemohu dát, co očekáváš - jsem ženatý muž.“

Je na čase, abych to řešil, hlavně kvůli sobě.

Zmítám se mezi možností projevit svou lásku, anebo se pozvednout až do nejvyšších dosažitelných výšin, poznat je, pochopit a pohybovat se v nich jako rybka v akváriu, která si neuvědomuje, že žije ve vodě, a přesto je to jediné prostředí, které jí umožňuje žít. Tiše ve mně zní myšlenka a poznání, že nic není větší než láska absolutní, ale nyní to ještě nevím zcela jistě. Musím k tomu dospět, porozumět tomu. Tady však, v tomto místě, není prostředí pro takové věci. Příliš se mně dotýkají ozvěny reality, které by můj ucelený pocit rozmělnily a nakonec by mi i moji nejbližší rozmluvili o tom vůbec přemýšlet. Cítím zodpovědnost za to, abych tuto otázku nejen položil, ale také podle míry svého poznání a mravního přesvědčení na ni odpověděl. Ne jako filozof, ne jako psycholog, ale jako Hynek, toho času na dovolené.

Voda na kávu začala vřít a já jsem si připravil hrnek s dvěmi lžičkami, tak jak jsem zvyklý, a otevřel skleničku medu, abych si ji přisladil. Začala mne honit chuť na sladké a v celém domě není jediná sušenka, jediný kousek čokolády. Ta chuť mne zneklidnila natolik, že jsem vyběhl na půdu a hledal gumový plášť po dědovi. Dole ve vesnici je obchod, určitě už mají otevřeno a koupím si co potřebuji.

Mám štěstí. Vše potřebné jsem skutečně našel, jen nevím, proč tu cestu pokládám za tak důležitou. Jako by mne doma už nic nedrželo.

Šel jsem do kuchyně, zkontroloval, zda jsem vypnul sporák, zavřel okna, a nakonec i dům. Půda pod nohama je rozmoklá a já v ní čvachtám v botách, které jsou nejméně o číslo větší než moje noha. Stále hustě prší, vzduch až omamně voní. Trochu jsem si ohrnul kapuci, abych pořádně viděl na cestu. Potok je pořádně rozdováděný a stačí málo, aby se rozvodnil a odřízl některé cesty. Proto spěchám, tentokrát abych byl opět co nejdřív doma, a mohl se věnovat práci, kterou jsem si naplánoval.

Před obchodem stojí pár lidí a čeká mlčky, až prodavačka otevře, protože se právě zabývá příjmem zboží.

„To víte, pane,“ oslovila mne nějaká starší žena, „když je takové počasí, zásobovací auta se těžko sem dostávají. Všechno se zpozdilo."

Trochu nuceně jsem se usmál a věnoval se okapovému žlabu, který už nebyl v nejlepším stavu.

Někdo mi položil ruku na rameno a já jsem se s trhnutím otočil. Ilona! Usmívala se, její oči přitom vyzařovaly vnitřní jas a rty jakoby se připravovaly něco milého vyslovit.

Ne, ani jeden z nás se nesnažil toho druhého hypnotizovat. Snažil jsem se pohledem sdělit všechno, co v tu chvíli bylo v mém srdci a mysli, a ona porozuměla a usmála se. Teprve nyní jsem si ji prohlédl. Měla na sobě pláštěnku s ohrnutými rukávy a kapucí, pod kterou se neposlušně schovávaly a vykukovaly vlasy. Líbila se mi stejně nyní, jako v květovaných šatech včera či předevčírem…

„Tak, hotovo, můžete vejít,“ zavolala prodavačka mezi dveřmi a lidé se nahrnuli do obchodu. Dal jsem jí přednost, ale zavrtěla hlavou. To je celá ona, pomyslel jsem si v duchu a byl jsem trochu zneklidněn z toho, že je tak křehká a zranitelná.

„Tak co si dáte, pane?“ zeptala se mne s úsměvem prodavačka.

„Dvě velké hořké čokolády, dvě krabice dánských máslových sušenek, půl kila kávy, dvě krabice mléka, nějaké delší, lehčí cigarety, velké balení zápalek…., a to je asi všechno.“

Prodavačka vyskládala zboží na stůl a začala počítat. Otočil jsem se na Ilonu a ta se čemusi smála do dlaní. Nevím, co ji tak rozveselilo. Zaplatil jsem a poděkoval prodavačce za to, že mi vše dala do velké igelitové tašky.

Vyšel jsem ven, protože v obchodě bylo dusno, a já čekal na Ilonu. V duchu jsem se zabýval tím, čím začnu.  Jistě. Nyní po tom, co se odehrálo v jeskyni, nemohu vyslovit něco banálního, nebo něco, co by pokazilo můj obraz velkého řečníka a myslitele.

„Krásně prší,“ řekla a zvedla tvář k obloze, přivřela oči a nechala svůj obličej omývat deštěm.

Neuměl jsem odpovědět. Byl to fakt, s kterým se nedalo nic dělat.

„Vidím, že jste se dal na mlsání.“

„A tomu jste se tak smála?“ zeptal jsem se a zatvářil vážně.

„Nejen tomu. Ale tónu vašeho hlasu, když jste si o to říkal. Bylo to tak… tak neobyčejné. Tak vás neznám.“

Musel jsem se smát. A zároveň jsem si uvědomil, že mne sleduje a přitom přemýšlí, zkoumá a dává dohromady něco důležitého. Ale proč?

„Víte co? Pojedeme ke mně. Mám tu auto. Připravím něco k jídlu a můžeme si povídat. I trocha hudby v tomto deštivém a trochu smutném dni neuškodí.“

Byl jsem nadšen, ale nechtěl jsem to dát příliš najevo, abych ji nepoplašil. Přikývl jsem. Sundal jsem si gumák a otřel boty o trávu, než jsem vlezl do jejího vozu. Hned jsem poznal, že v něm jezdí zásadně sama, protože byl celý provoněný jejím parfémem. Poprvé jsem pomyslel na to, co se stane když…, raději jsem tu úvahu nedomyslel. Ženy obvykle samy dovolenou netráví. Ale ptát se jí nebudu. Buď mi to řekne, nebo to zjistím podle nějakých věcí u ní.

Zastavila před domem a vypnula motor. Podívala se na oblohu a pak na mne.

„Asi bude pršet až do zítřka. Myslela jsem, že bychom se po obědě chvíli prošli.“

„Klidně můžeme, vždyť to není nepříjemné.“

„Uvidíme,“ usmála se, ale v jejím úsměvu nebyl ani náznak budoucích věcí. Jen ten příslib něčeho neobyčejného.

Vešel jsem hned po ní a položil svůj nákup ke stěně. Atmosféra domu byla úžasně motivující k tomu, o čem jsem s ní chtěl hovořit. Posadila mne do malého salonku. Dvě pohovky s vysokými dřevěnými opěradly, potahy zvláštní zelené barvy, která se měnila podle intenzity denního světla. Stejná křesílka na stylových nohách a dva kulaté stolečky. Jeden u křesílek a jeden u vysokého a mohutného křesla, které stálo poblíž okna. V celé místnosti byla zvláštní atmosféra ticha, jež ladilo se zadumanými motivy obrazů. Na zemi kulatý koberec s orientálními motivy. V rohu vysoká knihovna naplněná knihami. Všechny měly stejnou vazbu a zlatá písmena. Vedle knihovny skleník se starožitnými kousky, zřejmě sbírka. Usadil jsem s pohodlně v jednom z křesel, přivřel oči a nasával atmosféru místnosti. Trochu jsem se podivoval, že nemá strach z vykrádačů chat.

„Tak tady je káva, koláčky a čokoláda,“ vešla a její hlas přerušil mé nespořádané a přelétavé myšlenky. Sedla si naproti mně ke své kávě, a na malý talířek si položila koláč. Byla klidná, ani známka toho, že by chtěla mluvit o událostech, které mezi námi proběhly. Zneklidněl jsem, ale pak jsem se oddal vyčkávání.

„Líbí se ti tu?“ zeptala se, aby přerušila mlčení.

„Ano, zvláštní atmosféra,“ odpověděl jsem.

„Pustím hudbu, jestli chceš.“

Přikývl jsem a díval jsem se na pohyb jejích boků a rukou, pak jsem se zájmem sledoval, jak se předklonila a cosi hledala. Její tvary byly dokonalé! Stačilo, abych vstal, objal ji a přitiskl k sobě. Vzpomínka na společnou koupel v potoce byla najednou zpět a já měl co dělat, abych zůstal sedět.

Konečně se narovnala a vložila cédéčko do přehrávače a ztlumila zvuk. Nervózně jsem přehodil nohu přes nohu. Nechci, aby poznala v mých očích, na co jsem v té chvíli myslel. Bylo to tak v mém životě už tolikrát. Člověk se zvedne, přitiskne předmět své touhy k sobě a vteřinu vyčkává. Pak buď sevření uvolní, anebo? Nebo neuvolní. Zezadu je to vždy nejvíc vzrušující. Nejdříve vůně vlasů, pak šíje a ramen, pak ruce sjíždějící na boky a zpět nahoru a dopřednu, až se uvolní cosi… Jo, to cosi…

"Richarde!" zaznělo v mých uších. Trhnul jsem sebou v úleku ze síly své fanatazie a pohlédl Iloně přímo do očí. Opět klečela, stejně jako včera, jenže tentokrát to bylo stokrát přirozenější. A stejně jako včera jsem postupně propadal kouzlu jejího pohledu, a bylo to tak silné, že jsem nakonec oběma rukama sevřel její hlavu, její vlasy a pomalu se blížil k její hlavě, až jsme se navzájem spojili svými čely.

"Are you lonesome tonight, do you miss me tonight…“

"Presley! To´s mi udělala schválně!" šeptal jsem do jejího levého ucha a svými rty klouzal dolů po její šíji.

"Blázínku, chci být tvoje princezna!"

"No jo," napřímil jsem se, "a co já? Asi tvůj král…?“

Fakt. Na prince jsem už starý, a tak jsem se zvednul z křesla, vytáhl ji doslova nahoru, až jsme stáli. A pak jsme se najednou v rytmu té krásné a teskné melodie začali zvolna pohupovat z boku na bok, spojeni svými těly jak jen to bylo možné. Já nevím, proč je svět tak komplikovaný. Ona byla dost vysoká a já jí při svých téměř sto devadesáti centimetrech hleděl opět přímo do očí. Jenže nebyly propastně hluboké, nýbrž pokryté jemnou mlhou, a z koutků jejích očí prýštily slzy. Slzy beznadějné lásky dvou lidí, kteří se vůbec neznají, kteří však v jediném okamžiku svého života spojují svá těla i duše, aby se tak přiblížili samotné blaženosti. Byl bych ji políbil, jenže cosi vevnitř mi říkalo, abych nespěchal, abych v jejích očích zůstal skutečným mužem, a pokud jím ještě nejsem, abych se jím stal. A tak jsem ji jemně doprovodil ke křeslům.

Hudba krásně plynula dál a my jsme popíjeli kávu a dívali se jeden druhému do očí. Natáhla ruku přes stolek a já ji jemně uchopil a stiskl. Cosi nepředstavitelně velkého a vznešeného se vznášelo někde mezi námi, a slova nevyslovené přísahy spolu s hudbou to ještě umocňovaly. Trvalo to jen chvíli, ale doznívalo dlouho. Bože, tak dlouho….

Nabídla mi, že mě sveze k mému domu a já to samozřejmě přivítal. Sama mi naložila můj nákup do vozu a já si sedl vedle ní. Déšť bubnoval o střechu auta a stěrače rytmicky stíraly roztříštěné kapky na předním skle.

Zastavila na cestě před mým domem. Vzala mou ruku do své a jemně ji stiskla. Už nebylo o čem mluvit. Zpečetěno. Domluveno.

Otevřel jsem dům a okna, uvařil si kávu a nalil sklenku slivovice, cigaretu a otevřel svůj blok. Na horní straně listu jsem napsal další datum, a pak se rozepsal o tom, co se dnes stalo. Co je láska a kde se skrývá blaženost. Nyní jsem si tím více jistý než včera, i když stále ještě ne docela. Než jsem usnul, poslouchal zvuky vody v okapu a vzdálené šumění deště ve stromech. Na chvíli se před mým vnitřním zrakem objevila bohyně v ohnivě rudé říze. "Jsi unavený," řekla, "ale nemáš jen lásku, ale i povinnost!"

"Povinnost?" Vlastně proč ne. Ale vůči komu?

Odpověď nepřicházela, jen désť venku smýval ze stromů, trávy, střech i cest vše, co nestojí za lásku. A já?… Já na ni myslel víc než kdykoli jindy předtím.

♣

Pláču. Je mi to líto. Nemohu dál. Zavírám blok a jdu si lehnout. Zraňuje mně to. Ubližuješ mi. Buď jsi tak dobrý hráč anebo tak citlivý a zraněný člověk. V každém případě nevím, co udělat. Rozhodně ti volat nebudu.

Pokračování