Až budou padat hvězdy - část 10.

Zdá se, že příběh vrcholí, ale je tu přeci jen problém. Richard je ženatý a uvědomuje si riziko poměru s ženou, s kterou se zná několik dní.

Jestli jsi po svém příjezdu tyto své sny sbalil a pak zahodil, zbytečně bych tě uváděla do trapné situace. Nevzpomněl bys sis ani na mé jméno a všechny naše příběhy se ti určitě už vykouřily z hlavy. Jdu raději na verandu, opírám se o zábradlí a dívám se před sebe. Nad kopci je mlha a sem tam se protrhává. Všude je ticho, jen je slyšet šumění drobného deště. Lidé v okolních domech asi spí. Měla bych také spát a v pět vstanu a pojedu domů. Dnes už nebudu číst. Nemám sílu, ještě bych se vybourala. Musím se uklidnit.

V pět hodin, když se probouzím, beru, do rukou mobil a volám vrátnému do práce, aby vyřídil, ráno šéfovi, že mám poruchu na autě a že si beru v pondělí dovolenou. Přisvědčuje mi. Ještě ráno zavolám přímo šéfovi, abych si byla jistá, že to vyřídil. Spokojeně lezu pod sprchu.

Zítra mám ještě jeden den a poslední Richardův zápis. Užívám si proudů tekoucí vody a poskakuji pod ním jako malá holka. Chytám do dlaní kapky a nechávám si stříkat vodu do obličeje, na záda a cítím, když se otočím a předkloním, jak mne omývá na citlivých místech. Je to krása, nevinná hra. Miluji tě, Richarde, šeptám a zhluboka dýchám.Vím, co je blaženost. Usínám tiše a pokojně.

♣

Je pondělí ráno a budí mě zvonění mobilu. Šéf se ptá, jestli mi nemá přijet pomoct, kdybych měla problémy, ať mu zavolá, že má všude známé. Dávám mu najevo, že je pro mne opora v těžké chvíli a vypínám mobil. Radostí válím sudy po posteli a směji se. Je to nádherné, že tu budu ještě jeden den. A venku lije, já mám na Richarda kontakt, mám poslední zápis, který si můžu v klidu přečíst a pak až večer jet domů.

Vařím si čaj a pouštím si rádio.

Najednou mne napadá, jestli dnes není Richard na chalupě. Třeba sem jezdí ve všední dny, když o víkendu nemůže. To je blbost, říkám si, ale ta myšlenka mne zneklidňuje.

Ještě chvíli si se mnou pohrává, ale rozum říká své jednoznačné - ne. Nakonec je rozum přemožen a já se oblékám, sedám do auta a jedu na kopec, na místo odkud je vidět chalupa a dvůr.

Okna jsem otevřená.

Rychle couvám, aby nezahlédl mé auto, protože by mě mohl zahlédnout. Vystupuji, přehazuji si přes hlavu kapuci a pozoruji dvůr.

Vychází ze dveří a skutečně pozoruje se zakloněnou hlavou mraky. Pak si jde napumpovat vodu do konve. Je tam sám. Bylo by to tak jednoduché seběhnout z kopce a vlítnou mu do náruče.

Ale nejsem už ta, jaká jsem byla. Změnil mne. Dřív bych to udělala.

Nevidí mne, jsem schovaná za keřem. Napínám oči do dálky. Ještě jednou vychází, dívá se, jestli jsou zavřená vrata. Pak přechází dvůr a zavírá za sebou dveře. Sedám si do auta a pozoruji svůj stav. Tluče mi srdce a mám co dělat, abych se ovládla. Jedu zpátky. Setřesu ze sebe vodu, zouvám si boty a vcházím dovnitř. Nenechám si vzít radost z rána. Usedám ke stolu. Zvolna dýchám. Zjišťuji, že mnou láska přechází, ani nesílí, je ustálená, jemně se vlní mým tělem, jsem vzrušená a spokojená. Viděla jsem ho. Příběh by mohl začít od začátku. Já vím, měla bych za ním jít, ale já se rozhoduji, že si přečtu poslední zápis a pak se vypravím pěšky na procházku a ještě jednou se pokusím ho zahlédnout, než odjedu. Povzdechnu si zhluboka a moje oči zabloudí k oknu. Třeba mne viděl a přijde sám. A nebo se přijde podívat, jestli tu nejsem. Nevyhledává mne a možná, že mne nechce ani vidět. Snad přišel i na to, že mu chybí deník. Polévá mne horko. Jistě, že na to přišel. Je tak pořádný a ví, kam si ho položil. Určitě mu soused řekl, že jsem tam byla.

Jdu pro blok a otvírám poslední stránku.

Už se nerozmýšlím. Už nemedituji. Jsem hluboce rozrušená.

♣

Dívám se z okna. Už je to podruhé, co se prochází po dvoře mourovatá kočička. Včera jsem ji v tom dešti zahlédl, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Měl bych jí nalít trochu mléka. Je to můj host. Našel jsem hliněnou misku a nalévám do ní mléko z krabice. Pak beru na sebe gumový plášť a přecházím rychle dvůr s miskou v rukách. Přitahuji si gumák těsně k tělu, protože cítím chlad. A tak se bez otálení vracím domů.

Nyní se umyji, oholím a pak si připravím snídani. Co si dám? Otevírám ledničku a vidím, jak se zásoby tenčí. Asi si namažu na černý chléb pažitkovou pomazánku a uvařím čaj s citronem. Je trochu chladno. Ale nezatopím, zbytečně bych si přidělával práci. Za dveřmi je slyšet nějaký zvuk, jakoby někdo škrábal na dveře.

Otevřel jsem. Kočička stojí na prahu a svýma záhadnýma očima se mne ptá, jestli může dál. No, holka, nevím. Kdo by se o tebe staral…

Stále prší a listí na stromech je svěží. Obloha neslibuje nic jiného než nutnost se tomu přizpůsobit. Co asi dneska budu dělat? Ilona nejspíš ještě spí, co jiného. Možná se jí zdají i sny.  Takže za ní hned nepůjdu. Teď by to nebylo vhodné. Jenže nemám odpověď na otázku, co jsme my dva jeden pro druhého.

Třeba se někde objeví. Nakonec rozhodne nejspíš náhoda.

Svůj nápad jsem uskutečnil. Oblékl jsem se pořádně, vzal si gumák a holínky. Takové ticho. Jen šumění deště a záhadná šedomodrá mlha se táhne nad nedalekými kopci. Svírá mne trochu stesk a trochu se i zlobím. Víš, Verunko, já tě mám rád, ale jinak, než bys asi chtěla. V tom si nemůžeme rozumět. Anebo ano? Je nějaká cesta, která povede k souhlasu s tím, že já jsem muž a ty žena v tom nejpřirozenějším slova smyslu? Mohl bych tě vypudit z mysli a roztrhat své poznámky. Hodit vše do ohně a dívat se, jak mizí jediný důkaz o tom, že jsme se poznali.

Po cestě jde nějaký muž. Přivírám oči, abych rozpoznal, zda ho neznám. Má na sobě červenou bundu a přes hlavu kapuci. A z druhé strany přijíždí auto. Je to ona! Dojíždí k němu a brzdí. Muž se zastavuje a ona vystupuje ve své pláštěnce. Stojí proti sobě, hovoří spolu. Jde asi o něco důležitého, protože ona rozkládá rukama a pohazuje hlavou jako kobylka, když jí obtěžují mouchy. To je překvapení!

Muž stojí chvíli na cestě, ale nakonec se obrací zpět. Jde zřejmě na nádraží. Hlavu má schýlenou a jeho chůze o něco těžší.

Jsem rozhodnut. Půjdu za ní. Musím vědět, co se stalo. Musím to vědět, jinak nebudu mít klid. Hlavou mi běží řada myšlenek, ale ani jedna není uspokojivá.

Ťukám na okno a ona ho otvírá. Má oči plné slz.

„Ach, Richarde,“ šeptá, „ach, Richarde…“

Sedám si do auta vedle ní.

„Co se stalo, co to znamená?“

„Co by se stalo! Jsem čerstvě rozvedená…   Pojeď se mnou, bojím se být sama. Mohu tě o to poprosit?“

„Jistě,“ říkám vážně. Velmi nerad se pletu jiným lidem do života, když nemusím, ale co jiného mi zbývá….

Cesta je promoklá, do kopce to trochu klouže. A stále prší. Dívám se na olověnou barvu oblohy, na které nebyla ani jediná známka, že by se něco v příštích dnech změnilo. Dojeli jsme v pořádku a vešli jsme domu. Ilona se jde převléknout do koupelny, asi do něčeho suchého. Vrací se v jakémsi dlouhém černém županu, vlasy svázané do uzlu.

„Věděla jsem, že se setkáme.“ Znělo to úlevně a dotkla se mé ruky.  Nabídla mi pantofle a uvedla do toho samého pokoje jako včera. Otočila se.

„Mohla bych ti dát něco na převlečení – po bývalém manželovi tu zbyly nějaké věci.“ Její hlas zněl trpce. Na okamžik jí přelétl po tváři výraz hořkosti a zklamání. Dobře jsem si ho všiml, dokázal jsem již číst v její tváři jako v knize. Zavrtěl jsem hlavou.

„Dáme si svařené víno s hřebíčkem a skořicí,“ řekla najednou a na okamžik vyčkávala na můj souhlas. Přikývl jsem. Zmizela v kuchyni a já se díval kolem sebe, co se změnilo. Na stolku u velkého křesla ležela nějaká sloha. Vstal jsem. Nic nebránilo, abych zjistil její obsah. Jenže v duchu jsem si říkal, že to není správné.

Když bude chtít, tak mi to řekne sama.

„Klidně si to otevři a přečti,“ řekla ve dveřích.

„Ne, já si to raději poslechnu od tebe.“

Nalila mi do vysoké sklenice svařené horké víno a já jsem se ho napil.

„Můžeme mluvit,“ řekl jsem jí a byl jsem připraven vyslechnout její historii.

„Našel si jinou ženu.“

Mlčel jsem. Co na to říci? Napil jsem se zase a položil soustředěně sklenici na podnos.

„Ty mi nic neřekneš?“

„Ne, není co…“

Uchopila mne za ruku a stiskla ji.

„Žili jsme spolu deset let,“ začala, a jak to bývá obvyklé, najednou nevěděla, jak pokračovat. Sama hledala nyní počátek problému a jeho průběh. Většinou se stává, že lidé své příběhy vyprávějí útržkovitě a nejsou schopni hodnotit logicky vznik problému. A tak jsem poslouchal tuctový příběh, jenže to byla historie z úst ženy, kterou jsem miloval. Sledoval jsem pohyb jejích rtů a výraz tváře i proměny v očích.

Skončila, když dopila sklenici.

„A to je vlastně konec celého příběhu. Trochu trapné, nezdá se ti?“ vběhla do mých myšlenek. Přisunula se ke mně blíž. A nalila si do sklenice opět víno. „Chceš taky?“ zeptala se mě a já přikývl, protože jsem seděl tak blízko ní a přílišná střízlivost by mi bránila myslet na to, co vše se mezi námi může stát.

„Přála bych si,“ řekla trochu změněným hlasem, který přešel do teplé, mazlivé vroucnosti, „abys tu dnes se mnou zůstal. Nejsem schopná řídit a také nejsem schopná být sama…., být bez tebe. Neber to, že si chci něco dokazovat…“

„Rozumím ti,“ řekl jsem, ale nebyl jsem jistý ničím.

Vstala, trochu se zapotácela a zasmála.

„Dej všechno na podnos a odnes to do kuchyně na stůl,“ řekla mile, „jdu se osprchovat. Je mi nějak horko, nějak mdlo.“

Udělal jsem, oč mě žádala. Všiml jsem si, že na stěně visí zrcadlo, a tak jsem se do něho zběžně podíval. Cosi mi však říkalo, abych se otočil. Stála ve dveřích nahá. Blesk z čistého nebe. Tohle je zážitek, který zatřese mužem každého věku. Cítím, že se mi z astronomické rychlosti myšlenek přehřívá mozek až k úplné neschopnosti myslet. Neznámá síla mě staví na nohy a já hledím na to divadlo. Blíží se ke mně. Srdce mi pumpuje krev neznámo kam, mám trochu problém udržet rovnováhu. A tak se pojednou dotýkáme svými těly a držíme za ruce.

"Verunko, já nechci udělat něco, čeho bys později litovala. Jsi krásná, ale to víš i beze mne. Jenže kdo jsem já…?… Ženatý muž.“

Pustila mé ruce a v očích se jí objevily slzy. Bylo to neskutečně krásné, bylo to tak neskutečně krásné… Rozepnul jsem a sundal svou košili a zůstal jen v tričku. Pochopila. Navlékla ji na sebe a začala se zapínat.

"Můžu se tě dotknout?" zeptal jsem se podivně přiškrceným hlasem.

"Můžeš cokoli!"

"Zavři oči!"

Zavřela je a já se srdcem divoce bušícím přitáhl tělo té bytosti k sobě a pak spustil obě ruce dolů. Pomalu se přesouvaly po jejích bocích směrem mezi nás. A to vše se dělo bez mé vůle, v jakémsi podivném vytržení z času a prostoru, až jsem cítil, že jsem přesně uprostřed. Bože, koho napadlo, že zlatá střední cesta je ta nejlepší. Byl jsem na pokraji svých sil, a přesto to bylo pravda. Přitom pouhý dotyk, nic víc.

Otevřela oči.

"Verunko…“

"Já vím,… musíš jít."

Ani nevím, jak jsem se zase ocitl ve svém ustrojení venku na dešti. Cesta zpátky byla triumfem mé ctnosti a zároveň hořkou porážkou mého skutečného já. Doklopýtal jsem až ke dveřím, mechanicky odemknul a zase za sebou zamknul, a po cestě do pokoje jsem odkopával a odhazoval boty a jednotlivé součásti mého oblečení. Nakonec jsem na sebe natáhl teplákovou soupravu, rozsvítil lampu nad stolem v kuchyni a otevřel svůj deník. Písmenka mého téměř nečitelného rukopisu se míhala před mýma očima, a já obracel jednotlivé stránky, abych se stále víc podivoval, kolik jsem toho napsal. Nakonec jsem se svalil na pohovku a usnul. Bušení na dveře. V polospánku otvírám oči a snažím se ve tmě kolem sebe zbystřit svůj sluch. Opravdu, opět se ozvaly ty nečekané zvuky. Zvedl jsem se a po paměti klopýtám přes chodbu ke dveřím. Asi soused, anebo někdo jiný, ale ...  Otevření dveří bylo dílem okamžiku, nikdy jsem se na chalupě nebál. Za dveřmi stála Ilona. Voda stékala z její pláštěnky a já jí vykročil vstříc. Naše vzájemné objetí bylo dílem sekundy, a byla to ona, kdo mě zatlačil zpátky do předsíně. Strhl jsem z ní pláštěnku a opět jsme se na sebe doslovně vrhli. Naše těla se srazila, aby se vzápětí propojila téměř v gordický uzel.

"Víš…,“ začala stísněným hlasem.

"Vím…,“ nenechal jsem ji dopovědět.

Když píšu tato slova, je ráno a venku se dokonce objevilo slunce. Ilona spí v mém pokoji a já přemýšlím o věčnosti. Nic mezi námi nebylo, jen ty doteky. Něžné i mazlivé, vášnivé i srdce drásající. Až se zvedne, tak ji doprovodím zpátky na chatu. Pak se rozejdeme, protože tak to musí být. Skutečně to tak musí být? Asi ano.

"Opravdu si to myslíš?" Bohyně v zeleném vlajícím šatu kráčí po jedné z cest mé nespoutané fantazie. Slyším hudbu a slyším její slova: "Láska je, příteli, dílem okamžiku, ale smrt trvá věčně…“

Ztratila se, a já píšu poslední větu, abych vzápětí zavřel svůj poznámkový sešit s pocitem, že jsem prožil cosi neobyčejného. Jen to bych chtěl ještě napsat, že nelituji ničeho.

♣

Mám oči plné slz a nyní vím, že jen náhoda může obnovit kouzlo naší lásky. Nemůže pokračovat tam, kde jsme skončili. Zavírám deník. Venku prší. Jsem smutná, sklíčená a zamilovaná, přesto někde v hloubi své duše chovám naději, že tento příběh je nekonečný.