Odsuzuji jakýkoliv teror
Co je svět světem, lidé se stále mezi sebou zabíjejí, mučí, devastují svá obydlí, města, přírodu. Přitom důvody jsou zase jen lidské - touha po svobodě, touha po moci, touha po nerostném bohatství, po území jiného národa a mnoho jiných a jiných důvodů lidi vede k násilí. A není síla, která by v tom zabránila. V Evropě trvalo bezbřehé násilí téměř osmset let z příčiny pronásledování "kacířů", pak přišly revoluce, které byly provázeny násilnostmi, totalitní režimy a nyní demokracie, která zřejmě nemá pro naplňovaní svých podstat a cílů dost prostředků a sil. Žádný z nás jistě nechce v takovém světě být a touží po změně k lepšímu. Ale tento individuální pohled je pohled k představě každého člověka, jak si svůj život představuje a jaké mu dává tento svět možnosti, aby své schopnosti pro své dobro a prosperitu rozvinul a mohl napnout křídla. Může to tak cítit každý člověk, avšak mnohý si k naplnění toho cíle, bohužel, vybírá prostředky, které jdou do krajností. Mohu věřit tomu, že násilí v jedné oblasti světa probouzí násilí v jiných oblastech a přelévá se nekontrolovatelně v mysli i duši lidí, způsobuje stres ze strachu, úzkosti a touhy po odplatě. A proto odsuzuji každý teror, je totiž zázemím pro zlobu a nenávist, což je přímá cesta k násilí v lidské společnosti.
Styl života
Podle mého názoru se Evropa velmi ochotně přiklonila k americkému stylu života, který nám není však dost blízký, a lidé, kteří žili dlouhou dobu v útlumu, si vzali příklad, jak být efektivní, ale také - iracionální. Ano, svět postrádá logiku a racionalitu. Z jedné strany je řízen především ekonomicky, z druhé strany je vláčen jakýmisi ideologiemi, které ho odvrací od poznání hodnoty života, mezilidských vztahů, jakýsi daností a od diskuse o jejich platnosti. Přetrvávají staré návyky myšlení, do toho vnikají nové a výsledkem je nejistota, protože málokdo tuší, co si má myslet a jak hlavně, a to je důležité, si uspořádat vlastní život. Všechny tyto myšlenky, ideologie, náboženství, podněty, filozofie jsou jako mlýnice, které semílají moderního člověka - jako v mlýnici. Právní systém je jen rám, v kterém fungují právní vztahy, ale ne lidské vztahy. Právní systém není a nikdy nemůže být návodem na to, jak žít, co si myslet a jak si upravit svůj osobní život a myšlení a vnímání světa. Politický systém je také "odlidštěn", protože jeho cílem je za ústavních podmínek a politických programů řídit stát a společnost - účelově. Ale život každého jedince je hodně upírán k účelům, nikoliv k myšlení a k tomu myšlení nám chybí životní filozofie, když přestává působit náboženství. A samozřejmě, pro jednotlivce, upnutí se k vnitřnímu smyslu svého dočasného bytí, ke vztahům mezi lidmi, blízkým i vzdáleným. A myslím si, že to platí i pro společnosti, které žijí v ovzduší islámu, které je ještě zhoršeno válkami. Děsivými válkami. Po celé generace. A v nich se rodí a vyrůstají děti, děti rodičů, kteří nic jiného, než války nepoznali. Místo školních brašen s učebnicemi - nosí bomby ...
Nejsem pro, aby se lidé a svět uzavírali do nějakého systému
Je to o svobodě myšlení, vnímání a získávání informací. A svoboda není napodobování svobodných, ale uvědomování si ji. A to je vnitřní záležitost, podporovaná prostředím, v kterém lidé žijí, získávají prostředky pro svůj život a vychovávají děti. Mám pocit, že lidé se dávají příliš ovládat vnějším světem, vnější ideologií, vnějšími pravidly, místo toho, aby žili svůj individuální život. A možná hodně podléhají informačním tokům ze všech stran, které je odvrací od sebe samotných. Snad muslimové tuší nebo vědí, že svět kolem nich je postaven na úplně jiných podstatách a danostech. Ale všechno to, co prožívají čím žijí a čím prochází jim nedovoluje žít v sebezáchovném systému, který jim předkládá Korán. A ten jim nejen ukládá dobrá pravidla pro zdraví a hygienu v prostředí, v kterém žijí, ale otvírá jim cestu k sebeprožívání, což křesťanský systém v sobě nemá. Četla jsem některé spisy ze šestnáctého a sedmnáctého století a byla jsem velmi překvapená jasnou životní filozofií, ale to jsou knihy, realita je jiná, bohužel pro ně i bohužel pro nás, pokud dochází ke snahám k soužití. Pak bych si dialogy představovala na základě našich vzájemných odlišností a možností k prolínání dvou tak diametrálně odlišných historických vývojů a kultur.
Nepřestanu si vážit lidí i jejich kultury, ale odmítám násilí
Žila jsem dost dlouho mezi Araby, i když ne jako součást jejich společnosti. Naučila jsem se jejich řeč a proto jsem mohla dost hluboko proniknout do jejich myšlení, vnímání sebe samých i kultury, která sahá do úsvitu dějin. Geografická a klimatická odlišnost je vedla k tomu, aby měli systém pro přežití a pro svůj život, který není opravdu záviděníhodný. Ale dnes většina z nich žijí ve městech, v mnohdy krásných městech. Většina z nich nevede život, jako jejich předkové, ale přetrvávají pravidla zvyky i vnější podněty a samozřejmě i politická a kulturní atmosféra, která je vede, stejně jako nás k vnímání světa přes prizma jejich způsobu života. Protože oni neprošli naším vývojem a stejně jako my, zřejmě nikdy nepochopí, jak je uspořádán náš život. Nepochopí, dokud si to nebudou umět a chtít vysvětlit. Vidí nás z vnějšího pohledu tak jako my je a odpálit se uprostřed města plného lidí je demonstrací ne síly, ale protestu a s tím nemohu souhlasit. Protože je to násilí, které nemůže být nikdy vzato zpět. A já věřím, že valná většina muslimů to také tak chápe, protože chtějí žít mezi námi.
Je mi to líto a hrozím se toho. Ale nesmiřitelné postoje nepomohou řešit problémy, které, jak se zdá, jen tak nepřestanou. Přesto si nepřestanu vážit lidí, nepřestanu ctít kulturu, kterou lidé vytvořili, ale násilí, i když je vyprovokováno jiným násilím a může se zdát oprávněné, není pro nikoho řešením, Vede k devastaci mysli, duše i života v celém jeho významu. A člověk se tak stává pouhým nástrojem, třtinou ve větru se klátící, místo toho, aby byl solí a světlem stvořeného světa.