Martin a Liliana - část 3.

Liliana pociťuje smutek, i když je tak krásný den. Neví ani, odkud pořád přichází. Martin se k ní připojí, snad doufá, že mu ta neovladatelná úzkost zmizí, když s ní stráví pár příjemných hodin. Ale ona, jak to dobře vyciťuje, ho stále od sebe odhání.

III.

Hodiny na věži odbíjely čtyři hodiny odpoledne. Liliana se nyní prochází kolem výkladních skříní a nahlíží do malých krámků s různým zbožím. Nakonec si koupí ještě jedny sluneční brýle a skřipec do vlasů, který nechala někde doma, snad v koupelně ležet. Asi na zrcadle. Na konci ulice je odbočka na mostek přes malý potok a zřejmě je to cesta do místního lesoparku. Skutečně i průvodce na velké dřevěné noze hlásá, jaké vzácné stromy a jiné rostliny v té lokalitě rostou. Nemá chuť nad tím přemýšlet anebo si pamatovat složité botanické názvy. Stačí, že jsou krásné, myslí si, a plné ptáků a života. Kupodivu je zde málo lidí a tak usedne na bílou lavičku, upře oči do koruny jilmu a najednou cítí, jak se jí hromadí slzy. Neví proč. Neptá se. Nechá je stékat po tvářích a čeká, až přijde úleva. Pak vytáhne kapesník a setře je. Tak tahle ne, domlouvá si.

Po cestě se blíží Martin, a když ji zahlédne, zamíří k ní.

„Je tu krásně, že?“ osloví ji bez pozdravu.

„Ano,“ odpovídá a ví, že Martin usedne vedle ní. Shrnuje sukni, aby mu udělala místo.

„Dovolíte?“ zeptá se dodatečně a ona přikývne, usměje se a trochu se posune, aby mu udělala místo.

„Zjistil jsem, že tu mají i malou kavárnu. Mohu vás pozvat na šálek kávy?“

„A víte, že mám docela chuť si něco dát?“ Přijme nabízené rámě.

„Nedávno jsem si udělal výlet do Šáreckého údolí. Krásný den. Chodíte také na výlety?“

„Moc ne. Nějak mne nic k tomu nemotivuje. Ale myslím, že jsem dělala chybu.“

„To jistě. Člověk se musí umět od všeho pěkně odpoutat a občas udělat něco pro sebe.“

„To máte pravdu. Každému radím, jen sama se neposlechnu.“

„Podívejte, tam, mezi stromy je ta rozkošná kavárna, jak o ní mluví průvodce. Uvidíme, jestli je to pravda.“

Obloha se začíná zatahovat a snad začne i pršet drobný červnový déšť.

„Tam, tam je místo pro dva,“ ukazuje Liliana. Přijme jeho dvorné pobídnutí a usedne naproti němu.

„Tak co si dáme?“

Liliana si prohlíží nabídku a nemůže se rozhodnout.

„Tak už jste si vybrali?“ Liliana se podívá na Martina, ale ten ještě zkoumá menu. Vidí na něm, že myslí úplně na něco jiného.

„Dvakrát turka, sklenici neperlivé vody a pro pána medovník se šlehačkou,“ řekne a směje se, protože vidí, jak ho překvapila. Přijme nabídnutou cigaretu a najednou ji zaplavuje pocit úlevy. Snad proto, že začalo jemně pršet. Zeleň vydala v tom dešti takovou vůni, až se točila hlava.

„Jak jste poznala, že mám rád medovník?“

„Tak, praxe.“

„Vy odhadujete lidi podle zákusků?“ ptá se s lehkou ironií. Má špatnou náladu a tak si trochu do Liliany šťouchne, ale moc to nepomáhá.

Liliana se usmívá, chápe ho a dívá se mu přímo do očí.

„Někteří to dají na sobě znát, co jim dělá dobře.“

„Tak já budu hádat, co dělá dobře vám.“

„Klidně,“ říká Liliana a stále se mu dívá do očí.

„Tak. Třeba…“

„Žádné třeba, žádné třeba. Musíte jít na jistotu,“ říká naoko přísně.

Nesklopí oči, ani pod jeho pátravým pohledem.

„Malinový dort,“ vyhrkne Martin.

Liliana se směje. Nemůže jinak.

„Tak uhodnul jsem nebo ne?“

„Ano, ano,“ přikyvuje a směje se dál.

„Nebylo to tak těžké. Řekly mi to vaše oči.“

Chtěla by se zeptat, co mu ještě prozradily, ale raději mlčí. Jen ne žádné hovory. Jen tak, společensky rozprávět a pak jít domů.

„Ještě bych objednal zákusek,“ řekne Martin procházející se servírce.

„Prosím?“

„Pro dámu jeden malinový bez šlehačky.“

Oba ztichli, když přinesla podnos s kávou a zákusky. Pak se na sebe usmáli a oba ponořili lžičky do měkkého dortu. Déšť neustával a tak se kavárna plnila návštěvníky lesoparku.

„Až přestane pršet, půjdeme se podívat na skleník. Mají tam tropické rostliny,“ navrhnul.

„Myslím, že to necháme na jiný den. Jsem trochu unavená.“

„Jistě. Jistě.“

Liliana opravdu nechtěla tuto chvíli protahovat. Cítila, že ji vložila zážitek, ať je to jak chce, bylo to hezké.

„Mohu vás doprovodit, nebo půjdete zase sama?“ zeptal se ji s úsměvem nikoliv vtíravým, ale, jak zpozorovala, lehce ironickým.

„Můžete mne doprovodit.“

Blížila se šestá hodina. Šla zavěšená do Martina a dívala se kolem sebe, bez strachu, že něco zmešká. Vyšli z parku a šli pomalu po náměstí. Některé obchůdky už měly zavřeno.

„Co budete dělat večer?“ zeptal se.

„Asi psát e-maily,“ odpověděla.

„Manželovi?“

„Ne.“

Řekla to měkce a přitom se na něho usmála.

„Tak to já se budu dívat na televizi. Dávají tam nějaký film Robertem Redfordem. Myslím, že se to jmenuje Zaklínač koní“

„Já se na televizi skoro nedívám. Ale asi bych někdy měla. Ani nevím co se děje.“

„Zítra nám začínají procedury.“

Liliana pokývla a pak až do penzionu neprohodili jediné slovo.

„Děkuji,“ řekla a očima mu naznačila, že mu děkuje z celého srdce.

♣

Zamkla pak za sebou dveře a rozsvítila postranní lampu. Rozhlédla se kolem sebe a cítila tu cizotu koupeného pokoje, bez osobních věcí a svého akademického nepořádku. Sedla si do křesílka, zapálila si cigaretu a dívala se, jak stoupá pomalu dým, až se ztrácí. Tak jako lidský život, zůstane z něho jen dým.  Vstala, otevřela okno a dívala se, jak pomalu vyskakují světla v oknech domácností, v dálce byla slyšet nějaká hudba z rádia, pláč dítěte a ženský smích. V mysli ji vystoupila vzpomínka na dnešní procházku a řekla si, že kdyby to mělo pokračovat, že by se úplně rozložila. Je to dobře nebo špatně? Má smysl ještě bojovat anebo zůstat tak strnule, jako sochy svatých mučednic? Dívala se na ně a hledala nějaké náznaky lidských citů. Jsou potřeba? Nechala tu otázku nezodpovězenou.  Svlékla se, osprchovala a pak usedla k notebooku. Odpověděla na několik e-mailů a rozhodla se, že půjde spát. Má šanci se pořádně vyspat a odpočinout si. Vlezla si do postele, byla kupodivu příjemná a zavřela oči. Naslouchala zvukům, které se ozývaly z náměstí, a pak ještě pohlédla na oblohu. Byla plná hvězd.

Spokojeně usnula.

© Maura,2010