Martin a Liliana - část 4.

Nejistota z lidí, ztráta vnitřní schopnosti navázat kontakt a rozhovor, při kterém se oba snaží nemluvit o sobě, ale o svých představách. Liliana má strach, ale přesto se snaží navázat kontakt. Martinův hlas ji přitahuje. I jeho vyprávění.

IV.

„Frantóó,“ ženský křik pod okny ji zcela vyburcoval ze spokojeného spánku. Bylo ráno, podívala se na hodiny, ukazovaly půl sedmé. Zauvažovala, jestli by neměla ještě chvíli spát, ale pak se rozhodla, že si zajde na snídani a přečte si ranní noviny. Zauvažovala, zda si má vzít květované šaty anebo spíš tmavší, střízlivější. Po sprše si sedla k zrcadlu a starostlivě se na sebe zadívala. Přejela si rukou tvář a chvíli zůstala nehnutě sedět. To jsem já, pomyslela si. Pak se na sebe usmála. Ne, ještě trochu času mi zbylo pro vnitřní pocit radosti a blaženosti. Nakonec sáhla po květovaných šatech se širokou sukní a otočila se před zrcadlem. Pak si nazula bílé boty a něžnou bílou kabelku. Tak, ještě kartu do bankomatu, pak nesmím zapomenout mobil, kapesníček, raději dva, pudřenku, rtěnku a zápisník. Odemkla dveře a pak je za sebou pečlivě zamkla. Na chodbě bylo ticho. Proklouzla k výtahu, a když vystoupila, ucítila, jak se k ní line vůně kávy a všelijakých dobrot.

♣

„Dobré ráno,“ pozdravila ji servírka u dveří a Liliana ji odpověděla s úsměvem, který napovídal, že nic než dobré ráno neočekává. Sedla si na stejné místo, jako včera a objednala si kávu a rohlík s máslem a marmeládou. Vzala do rukou noviny, které ležely na stolku a podívala se na titulky.  Nic ji nezaujalo. Odložila je na místo a pomalu popíjela kávu. Přistihla se, že čeká, zda Martin také přijde k snídani. Musím se kontrolovat, pomyslela si. Za týden bude po všem a já se zbytečně rozjitřím. Už toho bylo dost.

„Je tu volno?“

Cítila, jak se celá zachvěla. Proti své vůli. Proti svým zásadám. Proti svým nařízením.

„Ano,“ řekla, „ dobré jitro.“

„Taky vás vzbudila ta ženská?“ zeptal se a usedl naproti.

„Už bych stejně vstávala. V osm začínají procedury.“

„Máte pravdu, ale byl to hrozný budíček,“ zasmál se.

Pohlédli si do očí.

„Smím vás dnes pozvat na malý výlet? Včera jsem tak přemýšlel, že bychom mohli zkusit vyjít na vyhlídku. Je to jen pět kilometrů, cesta je pohodlná, vede lesem.“ Vyndal z kapsy průvodce a ukázal ji obrázek.

„A kde máte vaši tajemnici? Mohla by jít s námi.“

„Už odjela. Raním spojem. A nechala mi pro vás něco, co vás potěší.“

Vytáhl ze záňadří krásně složený perský šál.

„Aby vám prý nebylo chladno.“

„Ale to přeci nemohu ...“

„Proč? Ona ho nepotřebuje. Už ho dvakrát málem ztratila. Vezměte si ho. Nahoře, na vyhlídce, bude foukat.“

Neodporovala. Vzala do ruky tu krásu a položila si ji na klín.

„Jsem dost překvapená. Nečekala jsem…“

„Ale no tak. Nic se neděje. Alespoň budete mít památku na lázeňský pobyt.“

Přikývla a raději sklopila oči.

„Tak, dáme si ještě jeden šátek a vyrazíme na procedury. Co říkáte?“

„Ano, jistě.“

Vstala pak a přehodila si přes šaty perský šál.

„Je krásný,“ řekla, „ děkuji.“

Na náměstí bylo už plno lidí a z některých krámků voněly čerstvé koláče.

„Mám pěknou chatu, kousek za Prahou. V poslední době jsem byl tak zasekaný, že jsem neměl dost času tam jezdit. Jen tak, že jsem si zašel na nějaký výlet. A zase zpátky. Taky jsem moc nechtěl jet sem, ale nakonec mne doktor donutil. A udělal dobře.“

„Taky mám chaloupku na Vysočině. Blízko Rytířska. Stará se mi o ni sousedka. V poslední době jsem tam byla tak dvakrát. Přemýšlela jsem, že ji prodám. Ale co by pak…“

„Člověku zbylo?“ dodal Martin.

„Asi tak.“

Liliana si povzdechla.

„Někdy bych ze všeho nejraději utekla. Nejhorší jsou ty podzimní večery. To se chce tak spát a rána, když padnou mlhy…“

„Divná doba, když člověk je všude tak nejistý, neklidný a osamělý.“

„Myslím, že to není někdy ani k překonání.“

„No, od psychologa bych tohle nečekal.“

Liliana se zasmála.

„Snad si nemyslíte, že by si psycholog věděl vždycky se vším rady.“

„Ale to si vůbec nemyslím, to byl jen žert.“

Otevřel dveře pavilonu a dal jí přednost.

„Tak ať se vám procedura vydaří, paní Liliano,“ řekl.

„Vám taky, pane Martine.“

„Máte krásné jméno. Takové poetické.“

„Že by?“

„Hodily by se k vám bílé růže.“

Liliana se usmála.

„A k vám? Počkejte, já to uhodnu.“

♣

Když ležela v koupeli, přemýšlela, která květina by se k Martinovi hodila. Vybavovala si jeho tvář a jeho postavu. A čím více ji jasněji v duchu viděla, tím více chápala, že v příštích dnech se bude cítit osaměleji, než kdy jindy. Protože si rozloučí, chvíli si budou psát a pak jednoho dne bude konec. Nic o něm neví a on také o ní nic neví. Co by mu říkala? Proč. Že po dlouhé době se zase nadechla, sundala ze sebe tmavé šaty a pro něho se oblékla do květovaných, se širokou sukní, které ji vždycky tak slušely? Možná, že i on má stejný pocit. Třeba si budou psát, třeba se budou i scházet. Zřejmě ani on nemá, už nemá někoho, kdo by ho miloval. Vyhýbal se jejím otázkám. Existuje nějaká paní Richterová?  Jednou ji může říci, Lili, ale já nejsem sám. A její svět se definitivně zhroutí. Tohle nesmí dopustit. Takový muž, jako je on, nemůže být sám.

„Tak prosím, nyní vás čekají příjemné masáže.“

Paní byla trochu při těle, ale jinak příjemná. Zabalila ji do deky. Ukázala ke dveřím a šla za ni.

„Lehněte si na břicho a uvolněte se. Nebojte se, bude to velmi příjemné.“

♣

Liliana se snaží uvolnit a poddat se hře prstů a rukou, které na ni tančí jako na klavíru. Zavírá oči. Neměla bych se tomu tak poddávat. Pak budu jen odsouzená k čekání. Jestli napíše, jestli zavolá, jestli přijede. A pořád si budu klást tyhle tíživé otázky, které mne budou rušit, možná, že pocítím zase jiný druh stesku a dvojnásobnou tíhu osamělosti.

„A nyní na záda,“ řekla ta paní. Tak se nedá přemýšlet, pomyslela si. Zvláštní je, pokračovala však ve svých úvahách, že převzal iniciativu a já se jen poddávám. Musí si být jistý, že neodmítnu. A já nemohu. Nemám sílu. Nemám vůli. Řítím se do něčeho, co mně bude brzy hodně bolet.

„Tak hotovo. Jak se cítíte?“

„Skvěle, děkuji.“

Pečlivě se oblékla a podala ji průkazku.

„Tak zítra v devět,“ řekla a Liliana opustila voňavou místnost.

♣

Zahalila se do šálu a nevěděla, jestli má na Martina čekat. Všude bylo ticho, zvenčí nepronikl jediný zvuk. Jak obludné, pomyslela si, jako v nějaké krabici. Rozhodla se, že na něho počká venku. Kvetou tam záhony. Musí vymyslet, jaká květina by se pro něho hodila. Je to fialka. Ano, kolik jich jen kvete! Sehnula se a jednu utrhla. Vložila si ji do zápasníka.

„Paní Liliano, myslel jsem, že jste mi utekla.“ Martin byl trochu udýchaný.

„Hledal jsem vás na chodbě.“

„Musela jsem ven na čerstvý vzduch.“

Zachytila jeho pohled. Byl zvláštní, trochu úzkostný. Tak, i on …

„Už jsem našla pro vás květinu. Je to fialka.“

„Myslíte? Proč?“

„Pro její krásnou a jedinečnou vůni.“

„A jaká je to vůně?“

„Bezpečná.“

Vyhrkla to ze sebe a ani o tom příliš nepřemýšlela.

„To je pro vás důležité?“

„A pro její barvu.“

„A jaká je to barva?“

„Útěšná a diskrétní.“

„Ach tak.“

„A proč si myslíte, že se ke mně hodí bílé růže?“

„Jsou čisté, krásné, jemné, důvěrné a přirozené.“

Liliana se na něho podívala s milým úsměvem.

„Co byste dělala v životě nejraději?“

„Já bych chtěla být zahradnicí.“

„Ale to je těžká práce. Zkuste něco jiného.“

„Nic jiného mne nenapadlo. A čím vy?“

„Básníkem.“

„Tak tohle jsem nečekala.“

„Proč?“

„Nevím. Spíš bych typovala, že malířem.“

„Máte pravdu. Vzal bych plátno a náčiní, vylezl na vysoký kopec a maloval bych krajiny. Jenomže já malovat neumím.“

Liliana zpozorovala, že zesmutněl.

„To nevadí,“ řekla rychle, „ stačí, že máte touhu.“

„Touhu? To jsem si už dávno neříkal. Ale je to pravda.“

Šli pomalu ulicemi, Liliana mu naslouchala a cítila, že jeho hlas proniká hluboko do jejího nitra.

„Tak, teď odbočíme a půjdeme už přírodou. Moc jsem se těšil. Ukážu vám něco krásného.“

© Maura,2010