Martin a Liliana - část 5.

Martin vypráví Lilianě příběh a Liliana nyní ví, že Martin prošel těžkou zkouškou. Opustil všechno a všechny, aby se sám se sebou vyrovnal, ale i v nově zvoleném způsobu života deprese pokračovala. Chápe ho, rozumí mu. http://www.youtube.com/watch?v=X_YQ9ROp4lE&feature=fvw

V.

Vzal ji za ruku a šli polní cestou. Jakoby se znali odjakživa. Jakoby se zase po letech našli.

„Mám rád, když voní heřmánek. Připomíná mi to dětství. Víte, že se často vracím zpět a přemýšlím víc o minulosti, než o budoucnosti?“

„Tak to bývá, když člověk nechce příliš vnímat přítomné věci. Jakoby je vytěsňoval. Ale já žiju pouze přítomností. Každý den prožívám se vším všudy. A pak si napíši do deníku.“

„Vy si píšete deník?“

Usmála se jeho údivu.

„Ano. A jsem ráda, že jsem si na to zvykla.“

Cítila, že přišla chvíle, kdyby si měli něco důležitého říci.

„Dnes ještě ne,“ řekla nahlas.

„Prosím?“

„Dnes ještě nemám, co bych psala,“ dodala.

Zastavil se.

„Liliano, tak jste to zprvu nemyslela, že ne?“

Zavrtěla hlavou a sklopila oči.

„Ale já se vás nechci dotknout. Nechci vyzvídat. Podívejte se, zase se stahuje k dešti. Raději půjdeme lesem.“

Přešli louku a na jejím konci se nabídla lesní cesta, která vedla přímo do nitra toho zeleného chrámu.

„Slyšíte? Blízko bude potok. Půjdeme podle něho a ten nás dovede až k cíli.“

Její ruka spočívala v jeho a cítila, že ji více tiskne, než před chvílí.

„Nic není důležitějšího, než to, že jsme spolu a tady.“

„Proč si to myslíte?“

„Nemyslím, cítím to.“

„Já se bojím,“ řekla.

„Čeho, mne?“

„Ne, nerozumíte mi.“

„Podívejte se, tady jsou klády, sedneme si na chvíli. Je tu tak krásně.“

Usedla vedle něho a on jí vzal ruku do svých dlaní.

„Nejhezčí večery jsou v jižních Čechách, u rybníka. Sedíte a díváte se, jak se pomalu stmívá. Ryby se líně plouží pod hladinou, a když vysvitne měsíc, prozradí je lesk šupin. Nikdy jsem je nelovil. Jen se díval. A čekal.“

„Na co?“

„Až se dostaví ten pocit, který člověka zaplaví a vezme sebou všechny ty tíživé myšlenky.“

Stiskl ji ruku.

„A jaké jsou vaše nejhezčí večery?“

Liliana mlčí. Cítí, jak se ji stahuje hrdlo. Slyší Leův hlas: Lilinko, Lili,. Nenechávej mne tu samotného. Liliiiiiiiii.“

„Každý je svým způsobem krásný.“

„To máte pravdu. Když je člověk vnímavý, pak může z každého okamžiku udělat svou pěknou chvíli.“

Obloha ještě víc potemněla a za chvíli začalo pršet.

„Až přestane pršet, půjdeme dál,“ řekl Martin.

„Ano. Podle potoka až k cíli.“

„Jednou jsem chtěl napsat román. To mi bylo asi třicet let. Říkal jsem si, že život je plný velkých a malých příběhů. Začínají díky náhodám, hloupostem, díky omylu, anebo jen tak, že si člověk náhle zamane si pohrát s myšlenkou, která ho v noci probudí. Kdo ví, co za tím vězí!“

„ Kdo ví. Život je takový.“ Liliana si povzdechla.

„ Už jsem jednou opustil advokacii. Přestalo mně to bavit.“

„Proč?“

„Oženil jsem se se Soňou. Chodili jsme spolu pět let. Žili jsme spolu tři roky. Rozvedl jsem s ní z mnoha důvodů. Ale jí jsem řekl pouze jeden, který nebyl však hlavní. Ale stačil. Soňa na mně vysoudila téměř všechno, co jsme kdy měli, kromě chalupy. Ta mi zůstala na krku jako trest, protože byla již téměř na spadnutí. Když jsem zjistil, že se nedá prodat za slušné peníze, dal jsem do její rekonstrukce.  A tak kromě jednopokojového bytu v Praze, kde nyní bydlím, mám i chalupu a auto. A psa. Toho mi hlídá sestra.“

„A jak se jmenuje?“

„Dandy. No Soňa neměla k té chalupě ani k tomu místu důvěru. Prý je to moc na samotě a prý tam jsou samí komáři a samá klíšťata.  Mně ani Dandymu nevadí, že je kolem nás jen les a dva kilometry daleko vesnice, kam jezdíme nakupovat. Jsme spokojeni.“

„To je dobře. Já nemohu mít žádné zvíře. Někdy jsem až do večera v kanceláři.“

„ Advokátní kancelář, kterou jsem se Soňou živil,“, pokračoval Martin, „jsem prodal a rozhodl jsem se, že si už praxi neotevřu. A protože jsem prodejem kanceláře získal hodně peněz, o které se Soňa už dělit nechtěla, nenutilo mne nic, abych vydělával. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat svému životu.“

„Tak to nevím, jestli bych to dokázala jako vy.“

„No, zprvu se mi zdálo, že je to dobrý nápad. Rozhodl jsem se, že na tu chalupu odstěhuji a budu v ní bydlet tak dlouho, dokud budu mít tu potřebu.“

„To je zajímavé. Pokračujte, je to pěkný příběh.“

„Na podzim,“, pokračoval Martin, „tedy koncem září, mi dodělali na chalupě topení a dokončili krb. Dříví jsem měl pěkně vyskládané a dobře uložené, komín dobře táhnul. Ano, měl jsem všechno do detailu naplánované. Být sám, jen já, pes a les.“

„Možná že spousta lidí o tom sní, ale málokdo se odváží něco takového udělat.“

„Do plně naloženého auta jsem nasedl kolem desáté hodiny dopoledne a mazal jsem po dálnici. V hlavě se mi rodily všelijaké myšlenky. Pohodlí, klid, ticho a hlavně zdravý spánek, procházky po lese, vaření takového toho chlapského jídla, co ženské neumějí a pak – realizace mých snů. Ti tam jsou otravní kolegové, klienti, soudci, a vůbec celé to prostředí, které jsem snášel nějakou dobu a pak už jsem měl všeho dost.“

„Takže něco jako dva roky prázdnin?“ zasmála se Liliana.

„Ano, pamatuji si na ten den, když jsem vyjel z dálnice na silnici, která vedla už přímo k cíli. Byl krásný, slunečný den, listí se fantasticky barvilo a tak mne přepadaly romantické myšlenky. Představa, že zítra vstanu a mohu si dělat, co chci, mne naplňovala bláznivým nadšením. A už jsem viděl v dálce tři velké sosny, které stály blízko mé chaloupky. A naplnil mne zcela pocit štěstí, svobody, spíš osvobození.“

Přestalo pršet.

„Někdy vám to dopovím. Raději půjdeme.“

Vedl ji zase na polní cestu, která byla trochu rozmoklá, ale zase vysvitlo slunce a kapky deště se třpytily jako drahokamy na trávě i na jehličí. Příslib, že ji někdy příběh dopoví, v ní vzbudil naději, že se chce s ní shledat i později, ale neptala se. Nevyzvídala. Nyní ví, že není žádná paní Richterová. A že Martin dobře zná cesty, kudy se dá uniknout z každodenního stereotypu.

„Podívejte, tam je ta rozhledna. Doufám, že bude pěkný výhled.“

♣

Cesta pomalu stoupala a její povrch rychle schnul.

„Jednou jsem viděl pšeničné pole a mezi pšenicí bylo plno nádherně rozkvetlých vlčích máků. Nádherně voněly. Nějak se mi to zabudovalo do paměti a tak vždycky, když cítím nějakou úzkost, si ho vyvolávám.“

„Meditace?“ usmála se Liliana.

„Tak nějak. Také meditujete?“

„Někdy. Ne moc často.“

„Když se tak vydaří večer, sedíme s Dandym před chalupou, koukáme na hvězdy a on mi pak položí hlavu do klína. Kouká na mně, jakoby mi chtěl vyprávět svůj psí příběh.“

„A nebo vám říci, jak vás má rád a jak je mu s vámi dobře,“ dodala Liliana.

Martin neřekl nic. Díval se do kopce.

„Myslím, že pak vyhledáme nějaké občerstvení. V průvodci stojí, že by tu měla být nějaká hospůdka.“

© Maura, 2010