Martin a Liliana - část 7.

Oba začínají, jeden před druhým, rozkrývat své nitro, své pocity a vzpomínky. Oba se začínají sbližovat a Liliana se už nebrání.

Ráno ji vzbudil déšť. Vstala a pustila si rádio. V pokoji bylo docela chladno. Musí se připravit na procedury a ještě si před tím dát šálek kávy. Než opustila pokoj, pohlédla na sebe do zrcadla. Usmála se. A odraz v zrcadle ji úsměv vrátil. Seběhla po schodech do restaurace, kde se už rozdávala snídaně. Sedla si ke svému stolku a zadívala se na velké okno, jak po něm stékají velké, dešťové kapky a nepřipadalo ji to nějak smutné nebo dokonce depresivní. Jedna kapka stíhala druhou a na ně dorážely menší, které rozháněl vítr.

„Dáte si kávu, čaj, mléko?“ oslovil si číšník.

„Kávu, chléb s máslem a se sýrem.“

„Prosím.“

Někteří lidé už snídali, jiní čekali, buď četli noviny anebo se dívali kolem sebe.

„Prosím,“ hlas číšníka ji upozornil, že její snídaně je připravená. Na podnose stála konvička s kávou, na talířku se pyšnil krásně a tence ukrojený krajíc chleba a – jediný květ bílé růže. Vzala ho do obou rukou a přivoněla k němu. Pak zvedla oči. Martin stál u dveří, díval se na ni a usmíval se. Ale v očích měl cosi, co včera nezpozorovala. Bylo tam něco navíc. Odlepil se od dveří a zeptal se, zda si může přisednout.

„Jistě, prosím.“ řekla a on odsunul židli. Liliana stále držela v rukou růži a usmívala se.

„Je krásná,“ řekla, „musím si ji dát do vody a až uschne, dám si ji do takové malé čínské vázičky.“

„Na památku?“ zeptal se a objednal si čaj s citronem, rohlíky s medem a džus z pomerančů. Bylo jí k zalknutí. Ale přitom se ovládala a položila růži zase na podnos.

„Mám rád čaj s citronem. Asi památka na lepší časy.“

„A já zase s malinovým sirupem,“ řekla a oba se na sebe podívali.

Martin se zasmál.

„Až jednou vám nechám upéci velký malinový dort. A pozveme všechny na párty. Můj děda dělal malinové víno, bylo výborné.“

„Tak to jsem ještě nepila. Já alkohol nepiji.“

Martin si nalil čaj a lžičkou si položil na jeho hladinu kousek citronu.

„Máme ještě čas. Je osm hodin, procedury začínají dne v devět.“

„Ale já jsem myslela, že jste objednán na osmou.“

„Přehodil jsem si to. Podívejte, už přestává pršet. Rád bych vás pozval na další procházku. Díval jsem se ráno do průvodce, pokud proti tomu nic nemáte, zavedu vás k jedné staré barokní kapli. Je schována v lesích. Kdysi ji postavili místní lidé za svoje peníze a věřili, že když se v ní pomodlí, že někoho blízkého ochrání.“

„Vskutku?“ zeptala se Liliana se zájmem.

„Určitě máte někoho, za kterého byste ráda poprosila.“

Opětovala mu jeho pohled, zkoumavý a trochu přísný.

„Ne, ne. Já… nemám nikoho takového.“

Naklonil se k jejímu uchu.

„Tak proste za mne,“ zašeptal a sevřel jí ruku.  Cítila, že to myslí vážně. Podíval se na hodinky.

„Tak se pomalu zvedneme. Abychom nemuseli spěchat. Dnes mám masáže a vy?“

„Koupele a masáže, ale prosím vás, já si jen uložím růži do vázy a vezmu si deštník a šál.“

„Počkám na vás,“ řekl, „ještě mi tu zbyl čaj.“

♣

Vyjela nahoru, dala růži do štíhlé vázy a zalila vodou, do kabelky si schovala malý deštník. Pak si přehodila přes ramena šál a sešla dolů. Čekal na ni. Ještě dřív, než ji spatřil, jak přichází, se na něho zadívala. Bylo to tak dojemné, jak plánoval jejich procházky, dával ji malé dárky a stal se jejím průvodcem. Ale co bude dál? Liliana si musela tyhle otázky klást. I když ji připadaly hodně předčasné. Nic o něm neví. Ale tuší, za těmi jeho romantickými vzpomínkami se skrývá něco hodně tíživého.

„Tak, tady jste,“ řekla a přehodila si kabelku na druhé rameno.

„Můžeme jít,“ nabídl ji rámě a vyšli z restaurace.

Šli stejnou cestou, jako včera.

„Jak jste se vyspala?“ zeptal se.

„Dobře. Asi mám spánkový deficit,“ zasmála se.

„No, kdy by bylo lepší, kdybychom byli úplně jiní lidé, než jsme. Třeba zemědělci nebo…“

„To jsou také starosti. Nemůžeme být bez starostí. Ale musíme se naučit je nést.“

„Na to jste odborník vy.“

„Nevím, jestli jsem takový odborník, ale moje povolání mne rozhodně změnilo.“

„A jak? K horšímu nebo lepšímu?“

„Něco uprostřed.“

Pokýval hlavou.

„Rád čtu knihy. Víte, že nemám televizi?“

„Ne, to jsem nevěděla. Ale já na ni taky nekoukám. Večer, když udělám pořádek, rozsvítím si lampu a píši deník.“

Otevřel dveře a vešel první.

„Tak, a jsme tady. Už je pomalu devět. Za hodinu budeme oba hotoví.“

„Dobrý den,“ pozdravila a vůně masážních emulzí ji příjemně zasáhla.

„Dobrý den,“ usměvavá paní ji pozvala dál, a zatímco se Liliana připravovala, paní tiše hovořila s někým mobilem. Když vyšla v dlouhém bílém županu, paní se zase na ni usmála.

„Tak prosím, koupel je připravená. A dnes vám dám bublinky.“

Liliana shodila župan a vlezla do vany.

„Není to studené?“

„Ne. Velmi příjemné,“ řekla.

„Pan doktor Richter má také rád spíš teplejší vodu,“ poznamenala paní a pustila do vany kohoutem masážní bublinky.

Liliana nechtěla na to reagovat. Asi by se dozvěděla víc, ale raději mlčela.

Oddala se zcela příjemné vůni koupele a zavřela oči. Tentokrát už nechala obrazy minulých dnů plout před očima a i jeho tvář.

„Jen mi tu neusněte, paní Gallová,“ uslyšela hlas masérky a tak otevřela oči.

„ Tak, za deset minut si pro vás přijdu a pak půjdeme vedle udělat masáže.“

Natáhla budík a Liliana zavřela oči.

Martin už čekal na chodbě a díval se z okna na ulici. Ruce měl založeny na prsou a byl zamyšlený.

„Jsem hotová,“ řekla tiše a on se k ní obrátil.

„Tak jdeme?“

„Myslíte k té kapli? Jdeme. Ale koupíme si něco na cestu.“

Prošli ulicí k obchodnímu domu a Martin se rozhodl, že počká venku. Liliana vklouzla do velkých skleněných dveří.

„Tak, mám všechno,“ prohlásila a podala mu čokoládovou tyčinku.

„To jako na načerpání energie?“ zeptal se Martin a pomalu ji rozbaloval, „už dlouho jsem nic takového nejedl. Nenapadlo mne, že bych si měl jen tak jít něco koupit.“

„Proč? Já vám nerozumím.“

„Od té doby, co žiji sám, tak se moje potřeby a i chutě nějak umenšily. I navzdory tomu, že lépe finančně prosperuji. To je zvláštní, co?“

„Ani ne, já mám také takovou zkušenost.“

Zarazila se, protože řekla něco, co nechtěla. Nechtěla mluvit o Leovi a o všech těch věcech, které ji dovedly až sem, do lázní. Které ji dovedly až sem, na dno všech pocitů, pochybností a zlých úvah. Viděla na něm, že nechce vyzvídat, ale věnuje se ukusování čokoládové tyčinky. Pochopila, že ji dal možnost buď pokračovat dál anebo mlčet.

„Musíme přejít na druhou stranu a pak se dát kolem toho rybníčku nahoru. Cesta vede alejí, pak kolem řeky,“ mávl rukou před sebou.

„To je příjemné,“ řekla, „mám moc ráda procházky kolem řeky. Ale není nějak čas na to, aby si člověk vyšel. Od té doby, co jsem ovdověla, nejsem schopná pochopit, že mám nyní tolik možností a prostoru, jak zamlada.“

Konečně to vyslovila. Vydechovala jedno slovo za druhým, s naprostým klidem a přesvědčená, že ji zase tak neposlouchá. Koho by nakonec zajímal příběh vdovy, kdo by se zaobíral těžkými pocity, které vdovy i vdovci prožívají, ten hluboký a beznadějný stesk, tu prázdnotu, tu křivdu?

„Lidé se berou z lásky, tedy většinou. A přitom riskují, že se jeden nebo druhý dostanou do toho podivného stavu, který by jinak nepoznali, kdyby zůstali svobodní. Je to jiné, než když se člověk rozvede. Také ztrácí partnera.“

„Obě takové ztráty jsou děsivé,“ řekla.

„Ano. Ale já jsem to udělal po zralé úvaze a v té době se ty následky rozpustily.“

„Můj manžel byl dlouhou dobu těžce nemocný a já jsem ho ošetřovala. Věděla jsem, že zemře, dřív nebo později. A přitom jsem i po tu dobu nebyla schopná se s tím vyrovnat. Bolelo to, když žil a bolí to, když není.“

Martin upřel oči do krajiny a mlčel. Liliana si nebyla jistá, zda bylo vhodné ho zatěžovat svými stesky. Proto k němu obrátila oči a jejich pohledy se setkaly. Zastavili se. Nespouštěli jeden z druhého pohled a jejich ruce se setkaly v prostoru. Prsty se pomalu proplétaly.

„A přesto všechno, co člověk prožil, přesto člověk hledá lásku,“ řekl Martin tiše.

„Ne proto, že ji potřebuje, ale že po ni touží,“ odpověděla Liliana a usmála se na něho.  Jejich rty se přiblížily a on ji první políbil na usmívající se rty. Zavřela oči a oddala se jeho polibkům. Nemyslela na nic, jen cítila blaženost, příval štěstí a něhy. Když se od sebe odpoutali, vzali se za ruce a šli po cestě, mezi stromy, mlčeli a nechali v sobě volně probíhat všechny ty pocity, které neměly punc věčnosti, lásky, přísahy a jistoty.

„Nemáte chuť na jablko?“ zeptala se ho po chvíli a on se rozesmál. Poprvé slyšela jeho upřímný smích.

„Vzpomněl jsem si na ráj,“ řekl a vzal si z jejích rukou pěkné žíhané jablko, „ je příjemné, když někdo nabízí zdánlivě tak prosté věci.“

„Máte pravdu. Člověk si neuvědomuje, co všechno mu schází.“

„Když jsem žil na té chalupě s Dandym, musel jsem všechno dělat sám pro sebe. A víte, tam jsem pochopil, co je opravdu potřebné a co není. Každá ta věc měla svou vlastní cenu. Lidé, kteří žijí v dostatku a využívají různých služeb, si moc neuvědomují, jak je těžké si uvařit, vyprat, uklidit, spravit střechu, sehnat hřebíky, když musíte projít lesem a polem do vsi. Ale to mi narovnalo duši.“

„A jak to bylo dál? Povídejte.“

© Maura, 2009