Všechno tu už bylo, aneb staronový - ismus

Nejsem přítelem příkrých odsudků anebo nadšeného přikyvování, dokud se nepřesvědčím sama, jaké je jádro sporné věci. A proto také, po čtení článku v Britských listech,  „Oprahismus“ ze dne 20. 9. 2010 jsem zbystřila pozornost a podrobněji jsem si ho prostudovala. Několikrát mne zamrazilo. Vypjatý konzumní život vede k určité formě otroctví. http://blisty.cz/2010/9/24/art54613.html

http://www.youtube.com/watch?v=0qdZaMsk4OY&feature=relate

Stručně je oprahismus definován takto:

„Oprahismus je náboženství založené na povrchní analýze, pohrdání podrobnými znalostmi a na chamtivosti maskované jako 'duchovní růst'.“

Že by objev země, kde „pečení holubi létají do huby“?

S některými autorovými myšlenkami souhlasím, že se v oprahismu projevuje snaha, a na neustále opakovaných příkladech, kdy někdo bez intelektuálního poznání pravdy a námahy po poznání dosáhl osobního a individuálního úspěchu. Tak úžasného, že ho ostatní, kteří trpělivé vzdělávání považují za zbytečné, protože jim stačí usilovat o individuální růst, založený na praktických poznáních, kopírování cizích modelů a tím i dosahování svého prospěchu na úkor širšího prospěchu. A že dosahují svých možností, bez ohledu na jejich obsah, kvalitu a obecně přijatelnou dobrou zkušenost, na důvěře méně informovaných lidí a obratném prosazení svých idejí. Ale ráda bych připomněla, že lidstvo má s takovými postupy dávnou zkušenost. Není to nic nového. Pokud se autor dotýká způsobů léčení smrtelných chorob bez znalostí, ale na základě iracionálních předpokladů o jeho naprosté úspěšnosti, pak bych připomněla, že lidé znají obsah pojmu šarlatánství. A to opravdu může projevit v celém spektru společenského života. Ale rozhodně polemizuji s myšlenkou, že podpora praktického využívání znalostí a snaha po osobnostním a individuálním růstu s cílem překonávání, pro osobnost, nepříznivé reality je obecně škodlivá a vede k nesebekritickém narcisismu. Není to obecně pravda.

Hlavní postavy „ideového dramatu“

Autor jmenuje následující sociologicko- psychologické směry, které mohly založit směr, zvaný oprahismus. Uvádím jen základní ideje směru, je třeba důslednějšího studia

David Émile Durkheim (1858-1917)

Kolektivní vědomí pro Durkheima znamená totalita přesvědčení a postojů společné lidem ve společnosti, což tento koncept odlišuje od partikulárního vědomí. Kolektivní vědomí je uskutečňováno skrze individuální vědomí. Rostoucí dělba práce přináší transformace kolektivního vědomí; lidé v organizované společnosti jsou drženi pohromadě dělbou práce, nikoli sdíleným a silným kolektivním vědomím (morální individualismus). Durkheim postupně tento koncept nahradil termínem kolektivní reprezentace. Můžeme je chápat jako normy a hodnoty specifických kolektivit jako rodina, zaměstnání, stát, instituce.

Sociální vědomí

Používal též pojem sociální vědomí, což je dnešní skupinová orientace nebo nálady.

John Dewey (1859-1952)

Pragmatická škola

Pragmatická škola ve svých důsledcích znamená výrazný zásah do stávajícího školství. Základními ideovými pilíři pragmatické pedagogiky jsou:

Dítě (žák) se stává centrem, kolem kterého krouží veškerá výchova, učební prostředky, atd. Tuto tendenci pragmatické pedagogiky nelze chápat jako krajní pedocentrismus, ale v tom smyslu, že žák má aktivně pracovat, žít vlastním životem a zmocňovat se aktivně životních zkušeností. Tak jako u reformní pedagogiky je základním východiskem hluboké studium psychologie dítěte. Vyučovací proces „pragmatická škola“ nechápe jako předávání systematicky uspořádaných vědomostí, ale jako rozvíjení dětské zkušenosti. Dítě proto má mít kontakt se společenskou i fyzickou zkušeností, má ji znát. Tato zkušenost nemá být náhradou, jak ji prezentovala stará škola. Dítě má získávat vlastní aktivitou zkušenosti, tato činnost ho výrazně motivuje, vzbuzuje zájem a vyvolává problémy. Toto mu nemůže poskytnout tradiční škola, ani tradiční knihy. Zkušenosti žáci získávají v osobní činnosti.

Budování pracovních škol

V tomto pojetí buduje Dewey pracovní školy. Základní metodou k získávání poznatků je praktická činnost a experimentování žáka. Žáci se učí tím, že ve škole řeší úlohy a problémové situace. Žák má totiž zkoušet, používat různých názorů, informací a řešení. Zároveň si má pamatovat optimální řešení. Veškeré vyučování je praktická činnost žáků, učení činností.

Zájem a aktivita žáka

Zárukou produktivity práce školy je zájem a aktivita. A ta se rozvíjí v pracovní činnosti žáka. Důsledky takto pojaté výuky jsou značné. Učitel se mění v poradce, učebnice v pracovní příručky. V tomto duchu se rozvinula projektová metoda, která získává i ve školách v ČR stále větší uplatnění.

Abraham Harold Maslow (1908-1970)

K nejvýznamnějším příspěvkům Abrahama Maslowa v psychologii patří hierarchie  lidských potřeb, kterou obvykle zobrazoval jako pyramidu:

• potřeba seberealizace (naplnit své možnosti růstu a rozvoje)
• potřeba uznání, úcty (být vážený, mít úspěch v očích jiných lidí a na tomto základě být sám sebou kladně hodnocen)
• potřeba lásky, sounáležitosti (vedou k touze někam a k někomu patřit, být přijímán a milován)
• potřeba bezpečí, jistoty (projevuje se především vyhýbáním se všemu neznámému, neobvyklému či hrozivému)
• fyziologické potřeby (potřeba potravy, tepla, vyměšování)

Nedostatkové a růstové potřeby

Nejzákladnější potřeby (fyziologická, bezpečí, sounáležitost a úcta) Maslow označuje jako potřeby nedostatkové (potřeby deficience), pátou kategorii (seberealizace) pak jako potřeby růstové. Obecně platí, že níže položené potřeby jsou významnější a jejich alespoň částečné uspokojení je podmínkou pro vznik méně naléhavých a vývojově vyšších potřeb. Toto však nelze říci zcela bezvýhradně a je doloženo, že uspokojování vyšších potřeb (estetických, duchovních) může napomoci v mezních situacích lidského života, ve kterých je možnost uspokojování nižších potřeb omezena. Za nejvyšší považuje potřebu seberealizace, již označuje lidskou snahu naplnit své schopnosti a záměry.

Carl Ransom Rogers (1902-1987)

Ústřední pojem „já“ nebo také kongruence

Ústřední pojem „já“ je podle Rogerse tvořen prožitky organismu, který je jedinec ochoten „přijmout za své“, za část své osobnosti. Dobře přizpůsobena osobnost je schopná asimilovat do svého pojetí „já“ své veškeré prožitky v původní, nezkreslené podobě. Tato shoda mezi prožitým a uvědomovaným se nazývá kongruence. Naopak patologická osobnost je typická inkongruencí - nízkou mírou kongruence. To znamená, že prožitky bývají vytěsněny či vnímány zkresleně, čímž je zkresleno i uvědomované „já“. Cílem terapie podle Rogerse je tedy nepodmíněné pozitivní sebepřijetí.

Teorie „dobrého života“

Dále tzv. „dobrý život“, což je spíše shrnutí principů, obsažených v jeho ostatních spisech. Mezi jeho znaky patří

• vzrůstající otevřenost prožívání
• vzrůstající existenciální kvalita žití (souvislost s kongruencí)
• vzrůstající důvěra v sebe a svůj organismus
• plnější fungování (plnější žití v právě přítomném okamžiku).

Polemizuji s autorem

Autor nám nenabízí nahlédnutí do idejí, které by potvrzovaly jeho tvrzení, že: „ oprahismus je praktikováním úmyslného popírání reality“. Oprahismus je způsob obcházejí přirozených procesů k dosahování osobní prospěšnosti na úkor obecné prospěšnosti. Ale jde jen o jednotlivce, většina lidí žije vědomě.

Reálný a iracionální postoj k plnění osobního přání

Může si jedinec navzdory překážkám, které mu klade realita, splnit své „osobní přání“? Do určité míry ano, pokud dokáže překážky překonat. Napadá mne jedna zvlášť pozoruhodná osobnost, George Smith Patton ml. (1885 – 1945), který trpěl dyslexií, ale vyrovnával se s ní tvrdou disciplínou a na prestižní vojenské akademii West Pointu, až dosáhl brilantních úspěchů. V předposledním ročníku byl jmenován velitelem kadetů, přitom na konci prvního ročníku mu hrozilo vyloučení. Napadá mne i Ignác z Loyoly (1491-1556), který po svém těžkém zranění začal „sám ze sebou pracovat“ a dosáhl velkých úspěchů díky svému úsilí. Mohli bychom jmenovat mnoho příkladných osobností, kteří na svém „osobním přáním“ dosáhli osobnostního úspěchu. Nyní neřeším, k jakému prospěchu celku.

Každý člověk jako „společenská bytost“ může změnit svou osobní situaci

Pokud jsou výše uvedené teorie postaveny na racionální analýze, pak musím oponovat tomu, že by člověk svým osobním postojem nemohl překonat svou momentální reálnou situaci a změnit ji pro svůj život. Může, za určitých, reálných podmínek. Ať racionálním nebo iracionálním postojem k této realitě. A tak polemizuji s myšlenkou autora, že: „oprahismus je projevem masového infantilismu, v němž realita nikdy nepředstavuje překážku splnění „osobního přání.“ Ale těžko vyvozovat takovou myšlenku ze zaměřování určité výchovy ve školách. Samozřejmě, že to záleží na síle osobnosti a síle dosahovat svého cíle. Na základě „osobního přání“ překonat těžkou překážku, kterou mu nastavila příroda a nebo momentální společenská situace. Cíl však musí být reálný. Ale nebudu zacházet do krajností, kdy splnění osobního přání je nereálné a osobnost, která si to uvědomuje, ho pochopitelně dosahovat nebude. Například, člověk s ochrnutýma rukama nemůže působit jako chirurg, ale lékařem ve vhodném oboru se může stát. Avšak celá společnost, složená z individuí, nemůže takového cíle jako celek trvale dosáhnout.

Vytváření vlastního obrazu X vnímání sama sebe

Mezi mírou sebejistoty a mírou kompetence, a s tím souhlasím, může být nepřímá úměra. Jsou osobnosti, které se sebou pracují na bázi sebeobjevování, sebeposilování a sebeúcty, aniž by pro dosažení svého cíle získávali s podobným úsilím i potřebné znalosti a schopnosti je aplikovat. Autor v tomto ohledu vidí právě základní projev oprahismu, vyjádřený takto:  „Neexistuje žádný "vyšší plán" - jiný, než jaký vidí oči jednotlivce praktikujícího tuto víru.“

Tedy: je snížená snaha po poznání pro poznání?

Autor praví, že primární snaha prosazovat své ego, vypěstované individualismem stojí před snahou dosahovat širších potřeb (ekonomických, sociálních, kulturních, environmentálních, spirituálních, etických, či politických úvah) s cílem k prosazování a protěžování vlastního úspěchu a individuálnímu prosazení se.

Je to byznys a ohlupování lidí na základě slepého přijímání nabídky?

Na jedné straně tedy stojí ti, kteří svým úsilím si vybudovali vlastní individuální osobnost, obešli veškeré postupy intelektuálního poznávání a hledání pravdy a prosadili se úspěšně ve společnosti tak, že získali nejen podporu „slepých a žádostivých“, ale také přišli k vysokému osobnímu prospěchu. A nabízejí nejrůznější řešení pro zmírnění lidského utrpení, s cílem mít z výsledku individuální prospěch. Ostatní tyto nabízené produkty konzumují očima i vnímáním velmi dobře směřovanou reklamou, která nadsazuje užitečnost před jeho skutečnou potřebou a  hodnotou a možností tuto užitečnost skutečně zjistit.

Ano, ale ...

Lidé trpí představou, že pokud nedosáhnou nastavených cílů,  jsou méněcenní. Proč? Protože se obávají, že nebudou schopni realizovat své "osobní přání" a plnit úkoly pro kvalitu a naplnění svého osobního života. Přitom sami nejsou schopni odhadnout, zda tyto obecné cíle jsou pro ně vlastně potřebné a skutečně užitečné.

Individuální růst versus konzumní způsob života

V současné době, kdy mizí v některých společnostech potřeba individuálního růstu, založeného na racionálních a iracionálních základech, je těžké rozeznat hranice, kdy jde o pouhý konzum a kdy o existenční strach. A lidé vidí prioritu v uspokojování svých důvodných potřeb. Je třeba hledat, myslím si,  reálné a dosažitelné způsoby k omezování chudoby, duševních nemocí, vzniklých také z přemíry neúměrného tlaku až přetlaku na prosperitu bez lidského rozměru. Je třeba se ubránit nedostatku vůle  a neschopnosti si vytvořit svůj osobní život. Rozumný a k žití.

-- Ale někteří to nedokáží ...

Což neznamená, že by osobnost, která nezvládá tuto situaci, by byla méněcenná nebo zatracení hodná.ale nedokáže překonat reálné překážky z objektivních důvodů: z odlidštěných procesů, které fungují pro naplňování svých cílů bez ohledu, zda tyto cíle budou schopni všichni lidé naplnit. A tam nepomohou žádné –ismy. Dokonce ani hledání úniků v náboženských a pseudofilozofických směrech.

Každý člověk se musí osobně rozhodnout

Ale, podle mého názoru je jasné, že každý člověk musí posilovat svou individuální osobnost na základě získání poznání a rozlišovat, z jakého zdroje své poznání čerpá. A to je velmi důležité. Ostatní problémy, které jsou autorem rozvíjeny, bych nechala na přirozené inteligenci každého jednotlivce a svobodnému rozhodování o sobě. A toho jsme určitě schopni. K tomu slouží možnost svobody jednotlivce se rozhodovat v jakékoliv životní situaci o svém prospěchu a dosahování osobního štěstí podle svých představ a možností.  A taková cesta nezná žádné - ismy.

http://www.tagesspiegel.de/zeitung/die-allmaechtige/1555104.html