Gótové v historii Evropy - Kapitola 4.

Zdálo by se, že archeologické důkazy alespoň částečně potvrzují Jordánův popis Fihmerova stěhování- pohyb Gótů z krajů nedaleko Baltu do Přičernomoří. Předpokládáme-h, že se události odehrály nějakých 300-400 let před vznikem Getiky, tj. v době, kdy Gótové neměli písemnictví, pak je Jordánův popis správnější - alespoň se mi zdá - než bychom měli právo očekávat Můžeme tento soud rozšířit na jeho příběh o Berigovi a skandinávský původ Gótů. Archeologické spojitosti mezi dolním Povislím a Skandinávií jsou mnohem slabší než vazby mezi Černým mořem a Vislou Pouze jeden rys rané wielbarské kultury, a to výskyt kamenných kruhů na pohřebištích (do roku 1983 jich bylo identifikováno 27), se objevuje dříve ve Skandinávii než na evropské pevnině."1 Mnohá další pozorování pak minimalizují rozsah jakéhokoli možného skandinávského ovlivnění wielbarské kultury Z pohledu archeologie je možné tvrdit nanejvýš to, že se několik „gótských" aristokratických klanů přestěhovalo ze Skandinávie do severního Polska I kdyby tomu tak bylo, domácí obyvatelstvo jižně od Baltu již přijalo většinu nových obyčejů, které je archeologicky odlišovaly, a bylo také známo jako Gótové. Jádrem jakékoli argumentace ve prospěch spojení mezi Góty a Skandinávií zůstává proto Jordánův popis Berigovy migrace.  

Polsko a Skandinávie

Archeologické spojitosti mezi dolním Povislím a Skandinávií jsou mnohem slabší než vazby mezi Černým mořem a Vislou Pouze jeden rys rané wielbarské kultury, a to výskyt kamenných kruhů na pohřebištích (do roku 1983 jich bylo identifikováno 27), se objevuje dříve ve Skandinávii než na evropské pevnině."1 Mnohá další pozorování pak minimalizují rozsah jakéhokoli možného skandinávského ovlivnění wielbarské kultury Z pohledu archeologie je možné tvrdit nanejvýš to, že se několik „gótských" aristokratických klanů přestěhovalo ze Skandinávie do severního Polska I kdyby tomu tak bylo, domácí obyvatelstvo jižně od Baltu již přijalo většinu nových obyčejů, které je archeologicky odlišovaly, a bylo také známo jako Gótové. Jádrem jakékoli argumentace ve prospěch spojení mezi Góty a Skandinávií zůstává proto Jordánův popis Berigovy migrace.

Skandinávské počátky Gótů?

Důkazy pro skandinávské počátky Gótů se objevují ve dvou pasážích Getiky: jde jednak o Berigův příběh, jednak o jména některých skandinávských kmenů, která Jordanes uvádí bezprostředně před tím (Getica 19-24). Hluboká znalost skandinávské etnografie, demonstrovaná v této druhé pasáži, byla považována za důkaz, že ústní gótská tradice si zjevně udržela v paměti pravlast kmene. V této části se také zmiňují tři skandinávské skupiny, které mají slovo „Gót" ve svém označení: Vagótové, Gauthigótové a Ostrogóto-vé. Tato označení byla považována zájmena Gótů, kteří nikdy nemigro-vali a po nichž zůstala některá moderní „gótská" místní jména: Ostergótland, Vástergotland a ostrov Gotland. V 6. století, kdy vznikl hlavní Jordánův pramen - Cassiodorova Historie Gótů, ovšem existovalo úzké spojení mezi baltským světem a ostrogótskou Itálií. Cassiodorus zaslal Theodorichovým jménem dopisy Aestiům žijícím při východním pobřeží Baltu, a skandinávský král Rodulf hledal útočiště na ostrogótském dvoře. Je uváděn v Getice hned za dlouhým seznamem skandinávských kmenových jmen (24), a je proto více než pravděpodobné, že právě on byl hlavním pramenem pro většinu skandinávské etnografie Getiky.

Epos o Beowulfovi

Zprávu o skandinávských Gótech lze snad dokonce vysvětlit. Skandinávský kmen nazývaný Gutai je zmiňován již v Ptolemaiově Geografii z 2. století n. 1. (II 11, 16). Jak „gótská" jména v Getice, tak dochované názvy domněle gótského původu (Gotland apod.) odpovídají území, na kterém žila tato populace. V eposu o Beowulfovi jsou tito Gutové označováni jako Geatové, a jejich další historii známe ze středověkých pramenů. Avšak není vůbec jisté, že šlo opravdu o skandinávské Góty, přímo spojené se skupinami, které nás zajímají. Mohlo se také jednat o dosti odlišnou populační skupinu s podobným jménem. Navíc se nejstarší skandinávské kamenné kruhy nenacházejí v těch oblastech Švédska, kde sídlili Ptolemaiovi Gutové. A jestliže považujeme tuto otázku za předem vyřízenou a budeme jen na chvíli předpokládat, že tito lidé byli „našimi" Góty, ani pak nemáme po ruce důkaz, že Skandinávie byla původním gótským domovem

Vikingská éra

Vikingská éra nás nutí instinktivně myslet na odliv lidí ze Skandinávie. Docházelo tam nicméně i k imigraci. Dobře zdokumentováno je např. stěhování části Herulů v 6. století na sever (Prokopios, Války VI 14-15) a také ostatní skandinávské kmeny se tam musely odněkud dostat." Opět nás to vrací k Berigovu příběhu.

Odráží tato část Jordánova díla autentickou gótskou tradici?

Jestliže nemáme žádnou přímou metodu k zodpovězení této otázky, stojí za to posoudit vše, co o této věci říká Jordanes. Pasáž zachycující Filimerovo vítězství nad Spaly, která je citována výše, pokračuje následovně:

„(28) Takto se příběh obecně vypráví ve starých gótských písních, téměř jako dějiny. Jeho pravdivost koneckonců dokazuje i Ablabius, který výtečně popsal historii Gótů."

O něco dále se Jordanes k této otázce vrací:

„(38) Nikde jsme nenašli písemné zmínky o tom, že by se Gótové dostali v Británii či na nějakém jiném ostrově do otroctví a že by pak z něj byli vykoupeni za cenu jednoho koně. Pokud by snad někdo v našem městě [Konstantinopol] popisoval jejich původ jinak, než jak jsme ho vyprávěli my, odporuje tím našemu smýšlení. My totiž věříme spíše tomu, co jsme si sami přečetli, než abychom souhlasili s nějakými báchorkami [fabulis anilibus]."

Z těchto citovaných pasáží se dovídáme dvě věci: za prvé, skandinávská verze nebyla jediná, kterou Jordanes znal, za druhé, v její autenticitu nevěřil proto, že šiji vyprávěli samotní Gótové (ačkoli první citace by naznačovala, že tomu tak bylo), ale protože nalezl její písemné potvrzení v Ablabiovi. Jak jsme viděli, Ablabiův text znal Jordanes pravděpodobně zprostředkovaně, přes Cassiodorovu Historii Gótů, a Ablabius sám zřejmě sbíral gótskou ústní tradici. Je tedy dost dobře možné, že Skandinávie byla výslovně zmíněna v gótských historických příbězích.

Ostrovy v Berigově příběhu

V příběhu o Berigovi a dalších stručnějších variantách jsou zmiňovány ostrovy: Skandinávie, Británie nebo „nějaký jiný ostrov". Myšlenka, že lidé s určitými rysy by měli mít určitý geografický původ, je obecným klišé v ústní tradici, a ostrovy - chráněné vodní hladinou před vetřelci - tomu vyhovují perfektně. V 6. století si však lidé patrně nebyli jisti, o jaký ostrov se jedná. Dokonce muž gótského původu jako Jordanes si nebyl jistý. Jasně obhajoval skandinávskou hypotézu, ale především na základě Ablabiovy autority, a my jednoduše nevíme, jaký pramen měl Ablabius k dispozici. Berigův příběh, tak jak si ho vyprávěli Gótové, mohl mluvit o Skandinávii. Vezmeme-li ovšem v úvahu varianty uvedené Jordánem, je dosti pravděpodobné, že se mluvilo o nějakém, blíže nepojmenovaném ostrově. Bylo by tak ponecháno na autorech gótských dějin (Ablabiovi, Cassiodorovi a Jordánovi), aby pokud možno zjistili, o který se jedná. Pro jistý proud antické etnografické a geografické tradice byly Británie a Skandinávie spíše záhadnými severními ostrovy (často spojovanými s Thúlé) než dobře zdokumentovanými oblastmi, takže kterýkoli z nich mohl vyhovovat. Před svůj popis Skandinávie zařazuje Jordanes dlouhý zeměpisný popis Británie (10-15). Tato pasáž měla zřejmě dokázat, že Gótové nemohli pocházet z Británie - to je jediná možná souvislost s tím, co následuje. Jordanes mimo jiné uvádí, že obyvatelé Británie jsou podobní Galům nebo Hispáncům, čímž patrně klade kontrast mezi tyto národy a Góty. Považuji tedy za pravděpodobné, že příběh o Berigovi a jeho stěhování skutečně odráží gótskou ústní tradici, ale není jistota, zda původní gótské příběhy zmiňují Skandinávii.

Langobardi

Povaha důkazů je v tomto případě dosti podobná zprávám, které se dochovaly o jiném germánském národě - o Langobardech. Dějiny Langobardů Paula Diacona i starší dílo Původ langobardského lidu (zachycující lidovou tradici) uvádějí, že původním domovem Langobardů byla Skandinávie. Je ovšem dost dobře možné, že Paulus Diaconus byl přinejmenším ovlivněn četbou Jordána. Třetí text, tzv. Codex Gothanum, přestože vypráví podobné příběhy o několika jiných národech, umísťuje pravlast Langobardů za severní hranici Galie. To je přitom stejná oblast, kam jejich sídla lokalizoval Tacitus (Germánie 40), a je pravděpodobné, že Tacitův popis ovlivnil volbu našeho třetího autora. Zdá se, že fungovaly podobné myšlenkové procesy. Zapisovatelé kmenových tradic museli dát smysl nejasným, ale zřejmě bohatým ústně tradovaným materiálům. Část tohoto procesu zahrnovala jejich srovnávání s antickými geografickými a etnografickými spisy, což bylo nutné kvůli lokalizaci dějů. Takový přístup se jasně odráží v Getice. Například Jordánovo vyprávění o Británii je přímo či nepřímo ovlivněno Tacitovým Agricolou a dílem Pomponia Mely. Stejný přístup k chronologickým problémům je patrný v Getice. Římské kroniky byly například využívány k identifikaci bitvy, v níž dynastie Theodoricha Velikého, Amalové, prvně získala polobožskou aureolu. Volba padla na chronologicky odpovídající bitvu v 1. století n. 1., kde ve skutečnosti figurovali Dákové, nikoli Gótové. Avšak zručný manipulátor převrátil událost ve velké gótské vítězství. Asi Cassiodorus, zjevně pátral v kronikách, dokud nenašel bitvu ve správném čase a místě a se správným výsledkem (porážka Římanů). Stejné úsilí, ovšem jinak vyjádřené, je zřejmé z bohatství antického historického materiálu (Getica 39-78), který, jak jsme viděli, odděluje příběhy Beriga a Filimera od skutečných gótských aktivit v Černomoří.

Skandinávská verze způsobuje pochybnosti

Z této obecné charakteristiky vyplývá, že skandinávská verze vzbuzuje stále větší pochybnosti. Jordánovy pracovní metody v případě Berigova stěhování vypadají stejně podezřele jako jeho přístup, který předvedl jinde. Některým nejasným gótským materiálům byla dána přesná skandinávská lokalizace, ovšem nikoli proto, že by byly skutečně gótského původu, ale protože klasická geografická tradice naznačovala, že by se mohlo jednat o hledané místo. Tato volba mohla být plně respektována v 6. století v Konstantinopoli, myji však nemusíme považovat za směrodatnou. Stopy fyzických dokladů mizí v severním Polsku a Jordánovy důkazy jsou příliš nejisté, aby se na nich dalo stavět. Antické prameny i archeologický materiál shodně naznačují, že Góty lze poprvé identifikovat na Visle.