Gótové v historii Evropy - Kapitola 5.

Srážka se spojeným gótským vojskem (zřejmě u Ad Salices v Dobrudži) skončila krvavým patem. Další římské operace na podzim 377 si kladly celkem tři cíle: zadržet Góty severně od pohoří Haimos, omezit jejich akční prostor a vyhladovět je. Tato strategie však selhala, když si Gótové vyjednali pomoc u Hunů a Alanů. Ti zvrátili poměr sil v gótský prospěch a ještě téhož roku byly římské oddíly nuceny vyklidit předhůří Haimu a zčásti neuspořádaně ustoupit na jih. Gótští nájezdníci se opět rozptýlili po celém Balkáně .

Bitva u Ad Salices v Dobrudži

Do začátku válečné kampaně v roce 378 se Valens vyvázal z východu a s většinou svých jízdních oddílů vstoupil na Balkán. Západní císař Gratianus, který byl Valentovým synovcem, měl přivést další jednotky ze západorímské říše. Oba nepochybně doufali, že buď vytlačí Góty za Dunaj, nebo je na římském území usídlí za podmínek, které si sami stanoví. Nedisciplinovanost a zmatek však ochromily římské vojsko hned na počátku bitvy. Boj začal dříve, než se Římané stačili rozvinout, a levé křídlo císařské armády bylo zřejmě zatlačeno těmi gótskými jednotkami, které podle předpokladů neměly být přítomny. Dvě třetiny Valentovy armády byly v příštích hodinách zmasakrovány, včetně samotného císaře. Triumfující Gótové zaplavili Balkán a dokonce zamýšleli oblehnout Konstantinopol (AM XXXI 11-16). Gótové vybojovali své největší vítězství nad římským státem. Podle Ammiana se jednalo o nejhorší římskou porážku od bitvy u Kann, v níž Hannibal zcela rozdrtil Paulovo a Varronovo vojsko. Rozsah římských ztrát vyvolal mezi odborníky velkou diskusi, protože Ammianus pouze říká, že padly dvě třetiny Valentovy armády. Někteří dokonce tvrdí, že ztráty činily 20 000-25 000 mužů. Římané nedokázali porazit Góty v jediné, rozhodující bitvě. Gótové nicméně utrpěli těžké ztráty a museli upustit od jakýchkoli snah vytvořit na římské půdě nezávislé království.

Gótové mají půdu a vlastní zákonodárství do Římanů

Roku 382 udělili Gótům půdu a povolili jim vlastní zákonodárství. V tomto bodě porušila dohoda tradiční postupy, neboť Gótům poskytla značnou autonomii uvnitř hranic impéria. Na oplátku měli Gótové vykonávat vojenskou službu pro římský stát. To pravděpodobně zahrnovalo počáteční odvod rekrutů a souhlas s případnou všeobecnou vojenskou službou. Císařové také odmítli uznat jakéhokoli jednotlivce za nejvyššího náčelníka Gótů. Fritigern znovu projevil tyto ambice.

Alarichova revolta

Roku 387 vyhlásil Theodosius válku západnímu uzurpátorovi Maximovi, který o čtyři roky dříve zavraždil císaře Gratiana. V rámci svých příprav Theodosius masově mobilizoval Góty. Někteří revoltovali ještě před začátkem bojů (údajně svedeni Maximem), ale mnohem větší vzpoura následovala po Theodosiově vítězství a gótském návratu na Balkán. Problém byl nakonec vyřešen jednáním, ale události druhé kampaně (392-393), kdy Theodosius vystoupil proti dalšímu uzurpáto-ru Eugeniovi, naznačují hlubší příčinu revolty. Po nové hromadné mobilizaci se Gótové ocitli ve frontové linii u řeky Frigidus, kde Theodosiovy a Eugeniovy armády svedly v létě 393 rozhodující bitvu. Gótové tehdy utrpěli těžké ztráty - údajně padlo 10 000 gótských bojovníků. Historik Orosius to komentoval tak, že Theodosius získal dvě vítězství pro římský stát: porazil uzurpátora a zároveň oslabil své gótské „spojence" (VII 35, 19).

Alarich a jeho Góti

Alarich je záhadnou osobností. Sehrál určitou roli v první gótské revoltě, ale nedávno byly vysloveny pochybnosti, zda opravdu vedl všeobecnou vzpouru Gótů, usazených v říši podle smlouvy z roku 382. Poukazuje se zvláště na to, že si v roce 395 stěžoval na své postavení v římské armádě. Těžce prý nesl, že nemá „velení nad římskými jednotkami, nýbrž jen nad barbary" (Zosimos V 5, 4). To spíše odpovídá muži usilujícímu o kariéru v legiích než potenciálnímu gótskému králi, nástupci slavného Fritigerna. Podobnou alternativní kariéru navíc absolvovalo mnoho tehdejších gótských velmožů: Gainas, Fravitta, Munderich či Modares. Je tedy poměrně pravděpodobné, že Alarich nevedl gótské usedlíky z roku 382, ale spíše vzbouřený gótský oddíl v římské armádě. Až později se kolem něj shromáždili početní, ale naprosto rozdílní stoupenci.

Bitva u řeky Frigidus

Bitva u řeky Frigidus zavdala Gótům všeobecný důvod k revoltě. Z let 395-398 nemáme k dispozici žádnou konkrétní informaci o složení Alarichových sil, první dostupné údaje pocházejí až z roku 399. Ty Alaricha jednoznačně označují za muže, který vede všeobecné povstání gótských usedlíků z roku 382.l2) Ani pozdější prameny ho nikdy nepředstavují jako někoho jiného. Alarich měl také dostatečný počet přívrženců, aby se postavil silným římským armádám vedených Stili-chonem, faktickým vládcem západní říše, a odrazil v letech 395 a 397 jejich útoky. Jeho stoupenci tudíž představovali mnohem větší formaci než pouhý vzbouřený oddíl. Od roku 395 můžeme Alaricha považovat za nejmocnějšího vůdce gótských usedlíků z roku 382, tj. za vládce většiny Tervingů a Greutungů. Protože velká část pramenů z přelomu století hovoří jen o jedné skupině gótských přistěhovalců, a nikoli o dvou jako Ammianus, stáváme se svědky zásadní transformace. Po roce 376 Tervingové a Greutungové splynuli.

Alarich v úloze psance

Alarich přímo nezasahoval do událostí v Konstantinopoli a raději odvedl své stoupence do Itálie. Skutečnost, že Alarich opustil Balkán a východní polovinu říše, kde dosáhl velkých úspěchů roku 397, lze snadno pochopit. Po potlačení Tribigildovy a Gainovy vzpoury začal Caesariův režim provádět vůči Gótům politiku, která odpovídala tehdejší náladě ve společnosti, a vypověděl rovněž dohodu uzavřenou s Alarichem roku 397. Taková politika byla obhajována již Eutropiovými nepřáteli. Proto Alarich odvedl své stoupence do západní říše, aby se pokusil přimět k dohodě Stilichona - ale opět bezúspěšně. Na podzim roku 401 překročili Gótové Dinárské Alpy a následujícího roku vybojovali se Stilichonem dvě bitvy, u Verony a Pollentie. Obě skončily nerozhodně, ale to postačovalo, protože Stilicho musel pouze vyčkávat, až problémy se zásobováním donutí Góty k ústupu. Roku 403 se Alarich ocitl zpátky na Balkáně, tentokrát v pozici psance odmítaného oběma polovinami impéria.