Zachovejte medicíně důstojnost, prosím

V záplavě informací, které se na mne hrnou ze všech stran začínám pociťovat nutnost přemýšlet, co je medicína za obor a jakých dalších oborů se dotýká, jaká je její váha ve vědních oborech a jakou měrou se podílí na rozvoji jiných, pro společnost důležitých činností. Jakou ji má stát a společnost vlastně věnovat váhu a pozornost. K čemu slouží nebo neslouží a jaký má význam obecně v řadě důležitých oborů. Protože jedině poznáním můžeme dospět i k otázkám, jak má fungovat a co od ní vlastně očekáváme.

Otec magnetismu

William Gilbert

(24. května 1544, Colchester – 30. listopadu 1603, Londýn)

Správně jeho životopisci uvádí, že byl lékařem a vědcem. V odborných kruzích je považován za otce vědy o elektřině a magnetismu. Však právem, neboť názvy jako „elektřina“, „elektrická síla“ a „přitažlivost elektřiny“ pocházejí právě od něho. Zkoumal také existenci vztahu mezi statickou elektřinou a magnetismem a publikoval první a zároveň také nejvýznamnější knihu postihující fenomén elektřiny a magnetismu – De Magnete, Magneticisque Coporibus et de Magno Magnete Tellure (O magnetu, magnetická tělesa a veliký magnet zemský).  Princip elektromagnetismu, který objevil,  se stal základem mnoha moderních komunikačních technologií, např. telefonu, rádia, televize či mobilního telefonu.

Objev krevního oběhu v lidském těle

William Harvey

(1. dubna 1578, Folkestone – 3. června 1657, Hampstead)

Harvey pocházel z Anglie a je známý svým objevem krevního oběhu v těle. V roce 1603 si William Harvey do svých poznámek poznamenal, že „krev bez přestání proudí a obíhá dokola, a to v důsledku tlukotu srdce“. Bylo to úžasné pozorování, které zcela odporovalo Galenovým představám. Proč Harvey čekal s uveřejněním poznatku pětadvacet let? Protože jeho terapie protiřečila Galenovi, který byl dosud uznáván a Harvey si musel být naprosto jistý, že má pravdu.

Potrhlý doktor?

Celá léta trpělivě prováděl pokusy a pozorování tak, že pomocí stříkačky vstřikoval zvířatům do cév barviva. Později je pitval a studoval. Rozřezal jim srdce a studoval srdeční chlopně. Logickou úvahou vyvodil, že srdce čerpá krev, která obíhá v těle. Když konečně v roce 1628 publikoval své dílo Anatomické pojednání o pohybu srdce a krve, stal se terčem posměchu. Mnozí lékaři ho považovali za „porthlého“ a jeho teorii za absurdní, nemožnou a škodlivou.

Měl štěstí, že se ještě za života dožil uznání

Než však v roce 1657 zemřel, museli uznat, že měl pravdu. V roce 1616 objevil funkci krevního oběhu v těle člověka a v roce 1628 tento objev publikoval ve spisu Exercitatio Anatomica de Motu Cordis et Sanguinis in Animalibus (latinsky - Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve u zvířat). V tomto spisu zvrátil Galénovo tvrzení, že krev je vedena v žilách střídavě tam a zpět, kterým se řídili lékaři od starověku a dokázal svoje tvrzení, že tento pohyb nedovolují chlopně, které v žilách jsou, tak že krev je vedena pouze jedním směrem a také to, že krev je pumpována do celého těla a cévami se vrací zpět. Byl tedy člověkem, který jako první popsal správně funkci krevního oběhu.

Rasové dělení lidstva podle somatických hledisek

François Bernier

(1620 Joué-Etiau – 22. září 1688 Paříž)

Nejenže byl francouzským lékaře,. ale i cestovatelem, který mezi prvními provedl rasové dělení lidstva do čtyř skupin na základě somatických hledisek. Narodil v rolnické rodině a staral se o něj strýc. Přes chudé poměry, z nichž vzešel, se jeho výjimečný talent neztratil. Od 15 let studoval v Paříži na Collège de Clermont. Posléze se stal žákem významného atomisty Pierra Gassendiho, s nímž pobýval střídavě až do konce filosofova života. V roce 1652 získal v Montpellieru doktorát z medicíny.Již o pět let dřive Bernier navštívil Polsko a Německo. Na podstatně delší čas však opustil Francii až po smrti Gassendiho. Procestoval během dvou let Egypt (rok pobyl v Káhiře), Etiopii, Palestinu a další především arabská území. Od roku 1658 žil na indickém poloostrově. Jako první a na dlouhou dobu poslední Evropan navštívil a popsal Kašmír. Říše Velkých Mughalů se stala místem Bernierova pobytu na dvanáct let. Dostal se jako lékař až do služeb samotného vládce Aurangzeba. Přes okázalý rozkvět říše (mramorové paláce, velká armáda) viděl již problémy v nejrůznějších oblastech (hospodářské, politické, náboženské, sociální), díky čemuž předvídal její pád v době, kdy na něj stěží někdo pomyslel. Kladně nehodnotil ani stav místního lékařství (zákaz pitev), matematiky a astronomie (ovlivnění magií a astrologií). Do značné míry se tím lišil od toho, jak Indii vnímali učenci v Evropě.

Rozdělení lidstva podle somatických hledisek

Dne 24. dubna 1684 uveřejníl anonymně článek, v němž rozdělil lidstvo do čtyř skupin bez hiearchického členění:
Evropané, západní Asiaté
Východní Asiaté
Černoši
Laponci
V dalším roce navštívil Londýn, ale umřel o čtyři roky později v Paříži.

Obor stomatologie

Pierre Fauchard

(* 1678 - † 22. března 1761)

Tento francouzský chirurg žil v 18. století a je považován za zakladatele stomatologie (zubního lékařství) jako speciálního lékařského oboru. Již před ním, dokonce ve středověku, se nácházejí v různých lékařských dílech roztroušené zmínky o zubech. Například v 11. století v díle arabského lékaře Abulcasis o chirurgii jsou zmínky o odstraňování zubního kamene.

Dílo "Chirurg-zubař čili léčení zubů"

V roce 1728 však vyšlo Fauchardovo dílo Chirurg-zubař čili léčení zubů, jež bylo věnováno pouze stomatologii a považuje se za skutečný počátek tohoto oboru.

Popis paradontózy

V roce 1746 popsal Pierre Fauchard paradontózu (zánět dásní), jíž nazval hnisotok zubního lůžka. Stomatologie byla definitivně na světě. Podle některých dochovaných faktů však Fauchardovi první pacienti trpěli doslova „jako zvíře“.

Moderní patologie

John Hunter

(* 13. února 1728 - † 16. října 1793)

Tento skotský lékař a chirurg je považován za zakladatele moderní patologie či patologické anatomie, jako oboru, který se zabývá diagnózou zemřelých nemocných, kterou zjišťuje pitvou. Byl jeden z prvních, ne-li vůbec první, kdo získával pitvou zemřelých výsledky, jež opravovaly, doplňovaly, nebo potvrzovaly diagnózu kliniků. Přitom jeho poznatky rozšířily nejen znalosti příčin nemocí, ale i samo poznání lidského těla (anatomii).

Nauka o nádorech

Hunter pracoval v nemocnici sv. Jiří v Londýně jako patolog, ale i jako chirurg. Jeho dílo je rozsáhlé. Vlastní a obrovský přínos se týká hlavně onkologie (nauky o nádorech). Popsal histologickou skladbu mnohých z nich a popsal jejich místní šíření i metastázy. Operoval generála Gareho, který měl rakovinu konečníku a při následné pitvě zjistil a popsal podrobně skladbu tohoto nádoru. Slavnému malíři Gainsborougovi ošetřoval nádor na šíji, který byl už příliš pokročilý, takže jej odmítl operovat. Pro dnešního člověka je překvapivé, že Hunter své pacienty nejdříve operoval a pak pitval. Chirurgové v 18. století měli omezené možnosti. Anestezie (umrtvení) ani narkóza neexistovaly. Důležité bylo však poznání, na němž mohla být stavěna další studia.

Popis rakoviny prsu, subtomální hematom, neštovice

Hunter také popsal rakovinu prsu a úspěšně ji několikrát operoval. Ale pracoval i v jiných odvětvích. Popsal například u muže, který utrpěl těžký úraz hlavy, prvně subtomální hematon (výron krevní pod tvrdou plenu mozkovou), dnes běžnou diagnózu, vyžadující většinou úspěšný neurochirurgický výkon.
Poznával taky (tehdy časté) neštovice a mohl zavést vhodnou léčbu.

Poznání vnitřní struktury kostí

Hunter jako první rozpoznal vnitřní strukturu kostí, zjistil, že jsou živeny z epifýz (částí kosti pod hlavicí kloubů). Zjistil i změny epifýz s věkem a popsal resorpci (vstřebávání) a depozici (ukládání) v nich. Byl také prvním, kdo se zabýval složením zubů a popsal je (v roce 1771).

Léčení střevních nemocí - histopatologie

Podle jeho prací byla nejčastější nemoc v osmnáctém století onemocnění střevní. John Hunter popsal ve svých dílech histopatologii (mikroskopické postižení tkání) obou částí tenkého střeva, jejuna a ilea. Nezřízená byla prý jeho zvědavost. Dal si (podle některých zdrojů) posílat od přítele Jennera ježky, jež pak pitval a srovnával s člověkem.

Lékař a filozof

Do své filosofie Hunter zahrnoval jak indukci, tak dedukci. To bylo sice učení Francise Bacona, slavného anglického filosofa žijícího dvě stě let před Johnem Hunterem v alžbětinské době, ale podle udání životopisců nečetl Hunter prý nikdy nic jiného než svá vlastní díla. Ke své filozofii tedy došel patrně svými vlastními úvahami a na základě vlastních pozorování.

Historie patologie

Mikroskopická chirurgie

Za otce mikroskopické chirurgie je všeobecně považován Rudolf Virchow (1821-1902). Většina raných patologů se zabývala také lékařstvím a chirurgií.

Zkoumání původu nemocí

Možná nejslavnějším raným patologem byl Giovanni Morgagni (1682-1771), jehož životní dílo De Sedibus et Causis Morborum per Anatomem Indagatis vydané v roce 1761 popisovalo výsledky přes 600 částečných a úplných pitev anatomicky seřazených a metodicky vztažených k symptomům vykazovaným pacienty před jejich úmrtím. I když bylo studium lidského těla v této době už značně rozvinuté, De Sedibus bylo jedno z prvních pojednání konkrétně zaměřených na souvislost mezi nemocným lidským tělem a chorobou.

Makroskopické projevy známých nemocí

Do začátku 19. století bylo vydáno obrovské množství odborné literatury zabývající se makroskopickými projevy známých nemocí. Rozsah patologického výzkumu může být ukázán na práci vídeňského patologa (původem z Hradce Králové) Karla Rokytanského (1804-1878), který během svého života údajně provedl 20 000 pitev a na dalších 60 000 dohlížel.

Makroskopická patologie

Za otce mikroskopické patologie je všeobecně považován Rudolf Virchow (1821-1902). I když byl složený mikroskop vynalezen asi o 150 let dříve, Virchow byl prvním prominentním lékařem, který vyzdvihl studium projevů nemocí, které byly viditelné jen na buněčné úrovni.

Patologická fyziologie

Virchowův student Julius Cohnheim (1839-1884) pro studium zánětů zkombinoval histologické postupy a klinické experimenty a stal se tak jedním z prvních patologických fyziologů. Cohnheim byl také průkopníkem využití postupu zmražených řezů (rychlá histologická technika umožňující vyrobit středně tenké řezy bez nutnosti zdlouhavé fixace). Podobnou techniku často používají moderní patologové k prokázání diagnózy a získání dalších klinických informací během operace. Od doby, kdy nové techniky jako elektronová mikroskopie, imonuhistochemie a molekulární biologie rozšířily prostředky, pomocí kterých mohou biomedicínčtí vědci studovat nemoci, jsou definice a hranice investigativní patologie nejasnější. V širším smyslu mohou být za patologickou fyziologii považovány téměř všechny výzkumy, které spojují projevy nemocí s identifikovatelným procesem v buňkách, tkáních a orgánech.

Vakcína proti pravým neštovicím

Edward Jenner

(17. května 1749 – 26. ledna 1823)

Tento  britský vesnický lékař, který se proslavil zavedením první vakcíny proti pravým neštovicím. Již v roce 1721 zavedla v Anglii první očkování proti neštovicím Lady Mary Wortley Montagu. Použila přitom metodu již dříve užívanou v Turecku. Očkování spočívalo v záměrném nakažení pacienta sušeným hnisem z puchýřů pravých neštovic, v němž je původce oslabený. Neštovice jsou však velice virulentní a tak i následný lehčí průběh nemoci mohl vést ke znetvoření nebo dokonce smrti pacienta, který byl navíc po celou dobu infekční a mohl šířit nemoc dál. Při svém praktikování si si přitom, že lidé, kteří přicházeli často do styku s dobytkem a nakazili se kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocní pravými neštovicemi. 14. května 1796 se rozhodl učinit pokus a záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za šest týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval vakcinační dávkou pravých neštovic. Podle Jennerova předpokladu u chlapce nemoc nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci. Jenner poté použil tuto metodu ještě mnohokrát a v roce 1798 o svých výsledcích publikoval článek, ve kterém nazval svoji metodu vakcinací (z latinského slova vacca, česky kráva). V následujících dvou letech vydal ještě 2 články.

Akutní medicína

Dominique Jean Larrey

Napoleonův osobní lékař

(8. července 1766 v Beaudéan – 25. července 1842 v Lyonu)

Larrey se stal roku 1798 šéfchirurgem při Bonapartově tažení do Egypta a zde se proslavil úspěšnou operací těžkého poranění ramene generála Fugiere v pozemní bitvě u Abukiru (25. července 1799). Jakoby spjat s Napoleonem neviditelnou pupeční šňůrou je účasten všech dalších tažení Napoleona. Roku 1802 se stává hlavním chirurgem konsulské gardy a současně generálním inspektorem zdravotní služby armády. Roku 1805 pak je jmenován hlavním chirurgem císařské gardy. Roku 1809 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem baron. Stal se osobním lékařem Napoleona (spolu s Corvisartem a chirurgem Yvanem) Napoleona provázel i na jeho posledním tažení a v bitvě u Waterloo (18. června 1815) byl zajat. Během restaurace se veřejně neangažoval a uvítal roku 1830 revoluci.

Organizátor zdravotnické služby armády

V době monarchie Ludvíka-Filipa zaujal opět čelné místo v organizaci zdravotní služby armády a na sklonku života ještě absolvoval inspekční cestu do Alžírska. Paradoxně zemřel na sněť po poranění dolní končetiny při návratu z Alžírska v městě Lyonu ve stáří  76 let. Jeho jméno je vyryto na Vítězném oblouku v Paříži.

Význam akutní medicíny ve válečných dobách

Myšlenka vycházela z osobního pozorování, že voják ošetřený brzy po zranění má mnohem větší šanci na přežití, než ten který je léčen až po mnoha hodinách. Také si všiml, že velká ztráta krve je významné signum mali ominis a proto kladl důraz na okamžité zastavení krvácení. Za tím účelem navrhl sanitní vůz tažený koněm či mulou, který by vyjížděl ještě v průběhu boje na bojiště. Tam personál ošetřoval raněné a zajistil transport imobilních do lazaretu umístěného těsně za bojištěm. Toto bylo zcela nové revoluční pojetí organizace lékařské polní služby, jelikož do té doby byly lazarety umístěny v hlubokém zázemí a byly proslulé svými špatnými léčebnými výsledky, které z velké části souvisely s pozdním léčebným zásahem.

Resekce a amputace

S jeho jménem je spojena též řada pokrokových chirurgických metod, hlavně resekčních a amputačních. Při neexistenci anestesie bylo nutno co nejvíce zkrátit operační dobu (tedy zkrátit traumatický stres). V tomto směru jeho manuální virtuosita byla neuvěřitelná. Dokázal amputovat horní končetinu za l minutu.

Kryochirurgie

Při nešťastném tažení roku 1812 si v krutém mrazu všiml, že hluboce ochlazené (nikoli omrzlé) operační pole (rána) je částečně anestezováno čehož při své činnosti využil a stal se tak vlastně jedním z předchůdců kryochirurgie.

Šok

Všiml si také, že voják, který utrpěl úder do břicha (franc. choque) a neměl žádné poranění zevní byl nápadně bledý a pokryt studeným potem což bylo spojeno s vysokou úmrtností. Tento stav nazýval symptome de choque a je tak autorem současného pojmu šok.

Mobile Army

Jeho mobilní ambulance byly později zaváděny ve všech moderních armádách a i slavné Mobile Army Surgical Hospital (M.A.S.H.) v USA byly budovány na myšlenkách Larreyových

Vynález stetoskopu

René Théophile Hyacinthe Laënnec

(17. února 1781 v Quimper, Francie – 13. srpna 1826 v Kerlouarnec (Francie)

Laënnec studoval v Nantes a působil poté r. 1799 jako ranhojič u západní armády. Od roku 1800 si dále rozšiřoval vzdělání řádným studiem mediciny v Paříži v nemocnici Charite - jeho učitelem byl slavný Jean-Nicolas Corvisart - a roku 1804 se stal lékařem. Roku 1816 nastoupil v Neckerově nemocnici v Paříži. Zde soustavně pracoval na zvýšení možností dignostiky, zejména chorob plic a srdce. Za tím účelem vyvinul nástroj - stetoskop zvyšující intensitu zvuků při poslechu. Zásadním způsobem tak rozšířil diagnostické hranice fyziologie a zejména patologie kardiopulmonálního systému. Soustavná pozorování uložil do svého životního díla Traité de l’auscultation médiate (Paříž 1819, 2 svazky; - celkem 4 vydání - poslední r. 1836). Roku 1823 se stal profesorem na College de France, a následujícím rokem přednostou interní kliniky. Zemřel na plicní tuberkulosu.

Vyšetření poklepem

Baron Jean-Nicolas Corvisart des Marets (15. února 1755, Dricourt, Département Ardennes

- 18. září 1821, Courbevoie (Hauts-de-Seine)

Hlavním Corvisartovým zájmem byla kardiologie, kde upřesnil diagnostiku a zavedl auskultaci srdce. Při výuce kladl důraz na podrobné a systematické vyšetření pacienta. Je pokládán za spoluzakladatele lékařského poklepu (perkuse), dodnes jednoho ze základních fyzikálních vyšetření pacienta. Od prvních let 19. století je Napoleonem a Josefiinou Bonapartovými často konsultován a doporučován a od roku 1804 se stává osobním lékařem císaře Napoleona, který byl jeho klidnou povahou a rychlými přesnými diagnosami fascinován. Roku 1811 se stal členem Akademie věd, a roku 1820 členem Lékařské akademie.  Jeho největším dílem je Essai sur les maladies et les lésions organiques du cœur et des gros vaisseaux (Pojednání o nemocech a organických poškozeních srdce a velkých cév), které vydal roku 1806. Roku 1808 přeložil z latiny do francouzštiny „Inventum novum“ od Leopolda Auengrubera o perkusi a rozšířil poklep do celého světa.

Experimentální medicína a fyziologie

“Claude Bernard (12. července 1813 Saint-Julien u Villefranche-sur-Saône – 10. února 1878 Paříž)

Bernard se proslavil jako průkopník přísně vědecké metody a mediciny, založené na experimentech. Mezi jeho hlavními objevy byl výklad funkce nervového systému (1858), slinivky břišní (pancreasu) a jater, včetně teorie o vzniku cukrovky (diabetes mellitus), objev vasomotorického systému a konečně objev významu nitrotělního prostředí a homeostáze. Zabýval se také účinky některých jedů na živé organismy a možnostmi anestezie.
Nejznámějším dílem C. Bernarda je „Úvod do experimentální mediciny“ (1865). 

Anestezie a hygiena

John Snow

(15. března 1813 – 16. června 1858)

Anglický lékař a průkopník v zavádění anestezie a hygieny. Mnohými je považovaný za jednoho ze zakladatelů moderní epidemiologie, především pro svou práci na pátraní po zdroji infekce během epidemie cholery v Soho v roce 1854.

Vynález lékařského teploměru

Sir Thomas Clifford Allbutt

(20. července 1836 Dewsbury, Anglie – 22. února 1925)

Sir Thomas Clifford Allbutt (20. července 1836 Dewsbury, Anglie – 22. února 1925) byl britský lékař a vynálezce lékařského teploměru. Jeho vynález lékařského teploměru byl velice vítán, neboť dříve byli pacienti nuceni držet velmi velké teploměry, u kterých měření trvalo asi dvacet minut. Na rytíře byl pasován v roce 1907.

Serologie a imunologie

Paul Ehrlich

(* 14. března 1854, Strzelin při Vratislavi, Polsko - † 20. srpna 1915, Bad Homburg vor der Höhe)

V letech 1897 až 1904 se Ehrlich zabýval vlastnostmi lidského séra a vztahy antigenu (škodliviny) a antilátky (protilátky). Sledoval zákonitosti imunity. V letech 1907 až 1910 hledal se svými spolupracovníky neškodná barviva, jež by pomáhala proti infekcím. Po dlouhém hledání našli salvarsan, jenž se stal suverénním lékem proti syfilis (skoro proti všem jejím formám) až do objevu penicilinu. Dá se říci, že tento Ehrlichův objev řádově změnil osud nakažených syfilidou, jenž byl do té doby hrozný. Za objev salvarsanu dostal Ehrlich Nobelovu cenu. Mnoho lékařů i zdravotníků opakuje denně slova jako „imunita“, „antilátky“, „antigen“ a většina z nich si ani nevzpomene, že je vymyslel Paul Ehrlich.

Pokr.