Relax: Břehy blaženosti – 10.

Když začala zima, obávala jsem se, že nás rozdělí. Cesta bude zavátá sněhem a neschůdná. Pro něho i pro mne. A také, on má práci, protože maluje svítání, zubaté sluníčko a odrazy slunečního svitu na zasněžených kopcích. Každý obraz je jiný, krásný, dokonce se mi zdálo, že vidím, jak na něho sestupuje čisté, mléčně zbarvené světlo. A to mne uklidnilo. Teď vím, konečně vím, jaký je to malíř a že mne neopustí. Ať budeme každý, kdekoliv, vždycky už budeme v tom zvláštním světle něco prožívat. A proto ho maluje. Ztělesňuje. Myslím na něho, ale zatím tam nepůjdu. Třeba bych ho rušila anebo bych mu přidávala o starost víc. Nikdo nemá rád, když je ponořený do svých věcí, aby ho někdo rušil, nutil se ho soustředit na úplně jiné věci, vytrhoval ho ze soustředění a nakonec ho odvlekl ze zázemí „těch myšlenek, pocitů a radosti, která přesahuje běžné lidské chápání a je málokdy dosažitelná“.

Měla jsem sen …

Jistě, že vedu normální reálný život, že to druhé se nedá nazývat ani mystikou, je to rozpoložení duše. Musím být alespoň napůl bdělá, říkám si, abych mohla soustředěně pracovat. Ten sen mi znovu připomněl, že si člověk nemá zahrávat s časem ani s lidmi. Byl varováním? Byl připomenutím? Byl jen důsledkem mé rozjitřené fantazie z jeho obrazů? Anebo mi ukázal význam toho všeho, co on maluje a na co já myslím?

Ten sen …

Nikdo nestojí o to, aby prožíval ve snách jakékoliv hrůzné obrazy a zážitky. Ale přesto, někdy se stane, že se probouzí cosi v nevědomí, o čem neměl člověk ani tušení a najednou se stává nechtěným protagonistou příběhu, na který by rád zapomněl. Víte, jsou lidé, kteří mají, i bez vlastního přičinění, schopnost nahlédnout do prostorů, kterým staří Řekové říkali Tartaros. Mluvilo se o něm jako o mohutné propasti  se železnými zdmi a branami a leží tak hluboko pod zemí, jak vysoko je nebe nad zemí. Železná kovadlina by ze zemského povrchu padala na její dno devět dní a nocí, říká se. Je tam třikrát větší tma než v noci na světě. Ano, hrůza, nekonečná hrůza pro ty, kteří byť na prchavý okamžik svého snu spatří ta osamělá, děsivá místa. Zdálo se mi, že jsem na nějakém večírku. Viděla jsem své známé, přátele, kolegy z práce. Měla jsem na sobě šaty, které mne velmi tísnily. I ozdoby, které jsem měla ve vlasech, byly těžké. A já jsem si říkala - vydržím to, však tu nebudu věčně. Najednou jsem začala poklesávat v kolenou a slyšela jsem hlas, který se mne ptal, jestli mi není nevolno. Bylo mi opravdu zvláštně. Jako bych ztrácela tělo. Popadla mne závrať. Ale nepadala jsem dopředu. Špičky nohou se zvedly a já se točila dozadu, . Strašná závrať a rychlost, jakou jsem se řítila do nějakého prostoru mne  však zpočátku nezbavila jasného vědomí. O to bylo horší mé počáteční utrpení. Jen se kolem mne všechno míhalo, světla, barvy, předměty. Nevěděla jsem, kam letím. Ale najednou mne prostoupil pocit lhostejného klidu. Přestala jsem si uvědomovat své individuální pocity. Byla jsem tak sama se sebou, jak nikdy před tím. Kolem mne se stále míhala světla a já se zcela vzdala svému stavu. Vybavuje se mi, že jsem najednou přistála na zemi a postavila se na nohy. Byla jsem v jakémsi temném prostoru. Kolem mne se míhaly stíny a slyšela jsem vzdálený šumot. Jakoby si mnoho lidí šeptem povídalo. Ale nerozuměla jsem ani slovo. A pak jsem spatřila před sebou mohutnou bránu se závorou. Asi jsem tušila, že mám k ní jít, závoru zvednout ji a projít. Napínala jsem zrak. Jediná barva, která dominovala tomu prostoru, byla temně zelená.

„Ta sem ještě nepatří,“ ozvalo se odkudsi a ozvěna odrážela zvuk jasného hlasu, který se snad lidskému nepodobal. Jenomže já nechtěla zpět. Ano, to je pravda. Lhostejnost k mému prožitému životu. Ale ne sama k sobě. Já se nechtěla vrátit, byť by ten prostor působil děsivě. Došla jsem až k té bráně a sahala jsem na závoru.

„Ne, prosím tě, neotvírej bránu,“ slyšela jsem docela jasně hlas mého malíře. Byl tak prosebný.

„Nechci zpátky,“ řekla jsem.

„Musíš. Ještě jsi všechno neudělala, co máš udělat.“

Silou mne otočil zády k bráně a strčil do mne. A tím samým saltem, tentokrát dopředu,  jsem zase letěla zpět, pryč z toho prostoru. Čím rychleji jsem unikala z toho prostoru, tím jsem si uvědomovala jasněji, že se vracím zpět do svého normálního života, plného starostí, nesvárů, zloby, nedorozumění, ale musela jsem. Probudila jsem se kolem šesté hodiny ráno. Celá zpocená. Do pokoje už svítilo slunce a já se rozhlížela kolem sebe. Všechny věci byly na svém místě, ale přesto, všechno se mi zdálo jiné. Vstala jsem, uvařila si kávu a podle svého zvyku jsem se podívala na internetová zpravodajství. A pomalu mne ten zážitek opouštěl.

Je to dílo nějakých přání?

Musím to uvážit. V poslední době jsem byla stále pohroužená do svých prací a vydráždila jsem asi něco, co leží v nevědomí. Ale jeho se na to ptát nebudu. Nechci, aby mi kdokoliv vykládat sny. Jsou mezi mnou a tím, který je na mne sesílá. Ale od té doby se něco stalo. Vytratil se mi neustálý pocit napětí.

Poznámka: Chci, aby Břehy blaženosti už nadále zůstávaly mezi mnou a interními čtenáři, kteří je objeví a budou si je číst. Proto je už nebudu publikovat na veřejnost. Bude v nich mnoho zvláštních věcí a zážitků.

Stránky, které zájemcům doporučuji ke shlédnutí:

http://www.matrix-2001.cz/diskuze/4552-nassim-haramein-mysterium-i-1-6/