Magie: Pojem a obsah pojmu

Z důvodu, že se chci zabývat náboženstvími, je třeba, podle mého názoru hovořit i o dávných vědách, které jsou s náboženstvími spjaty. A to z důvodu, že se v lidských dějinách vztah k nadpřirozenu běžně navazoval a setkáváme se s ním i v biblických knihách v podobě praxe s nadpřirozenými silami. Články, které budou následovat, jsou určeny čtenářům, kteří sledují mé texty o víře, bibli a náboženství, aby se mohli lépe seznámit s podstatou starodávných učení a vnímali uvedené texty z pohledu doby, v které vznikaly. Tím se jím objasní pozadí dějů, které se v náboženských i dobových historických  textech uvádějí.

V dnešní době se už málokdo zabývá podstatou praxe a filozofie toho, čemu se říká magie, ač je spojena s historií lidstva, kulturou i vírou ve schopnosti vyvolávání duchů, silou, která byla schopná vyvolávat magické iluze, pravdou a jejím viděním v hlubinách lidské mysli. Dějiny pradávných dob nás postavily do vnímáních tří okruhů, které tvoří podstatou magie.

• meze našich myslí neustále se mění, a že mnohé duše mohou takřka splynout navzájem v sebe a vytvořit nebo projevit duši jedinou a energii jedinou.
• meze naší paměti rovněž se mění, a že naše paměti jsou částí jedné veliké paměti, paměti přírody samé.
• tato veliká duše a veliká paměť může být vyvolána symboly.

Pohled na magii z různých úhlů

Se slovem magie, ať právem nebo neprávem, je spojováno mnoho výkonů a činností: od varietního iluzionismu, přes lidové čarodějnictví, určitý druh renesanční filosofie přírody až k „posvátné vědě" perských a staroegyptských kněží. Jsou s ní také spojovány praktika léčitelská, ale i věštecká, astrální cestování a vyvolávání duchů.

--- rozličné chápání významů z pohledu oborů lidské činnosti

Jinak chápe pojem „magie“ kulturní antropolog nebo etnolog, jinak historik přírodních věd, jinak okultisté různých zaměření.

Magie jako kulturně-historický fenomén

Magie je zajímavý kulturně historický fenomén, starý jako lidstvo samo a vystupující ve všech jeho kulturách. Magii nacházíme v Indii, Číně a Jižní Americe stejně jako ve staré Babylonii, starém Egyptě a Řecku, nacházíme její rozkvět v období renesance v zemích jižní a západní Evropy, ale objevujeme ji i ve Skandinávii, Polsku a u dalších slovanských národů.

… co je obsahem magie a pojem „magie“ vyjadřuje?

Ve studiu magie vystupuje celá řada velmi odlišných hledisek a tedy i metodických přístupů. Jedni ji považují za systém pověr, jiní za nejvyšší vědu o skrytých silách přírody, každý na ní nachází něco specifického, co odpovídá jeho apriornímu pojetí tohoto fenoménu. Religionista G. Maspero v ní spatřuje základ náboženství, kulturní antropolog J.G. Frazer pouhý projev primitivní psychiky, klasik středověké magie H.C. Agrippa z Nettesheimu píše v jednom svém dopise o magii jako o „pravé a tajné filosofii zázraků přírody". Psychoanalytikové spatřují v magii jen projekci úzkosti, okultisté ji chápou jako komunikaci se skrytými silami přírody, jako operace s vědě neznámými „fluidy".

Čím tedy vlastně magie je?

Podle Plinia Secunda (Historia naturae, XXX) je praotcem magie perský mág Zoroaster, ale jako první o ní psal Ostanes, průvodce perského krále Xerxa, který psal o proslulých ťhesalských čarodějnicích. Podle Plinia magie zahrnuje meta-fyzikální a metafyzické a jako taková je druhem filosofie přírody. Agrippa z Nettesheimu vykládá tento názor takto: magie poukazuje na vztah mezi přírodními silami, na podstatu a vlastnosti těchto sil, ale fyzika podává obraz světa z hlediska místa a času, příčin a účinků, tedy z hledisek, které plynou ze smyslového pozorováni, kdežto magie podává obraz světa nadsmyslového druhu.

--- pokus o rozlišení magie a vědy

P. Piobb říká, že  magie začíná tam, kde fyzika končí. To je ovšem pojetí omezené na hledisko fyziky, které je příliš úzké a je třeba ho rozšířit na hledisko přírodních věd. Nicméně je tu naznačen již základní rozdíl magie a vědy jako rozdíl magického a mechanisticko-kauzalistického pojetí světa, který vyvrcholil v období německé romantické „naturfilosofie" a byl posléze překonán s odmítnutím newtonovského pojetí světa jako mechanismu. Nevypovídá se tu však nic bližšího o tom, co je to magické pojetí světa.

-          magie je založena na harmonii vesmíru (jeden z principů magie)

Trochu dále postoupil mystik Plotin, který vypovídá, že „magie je založena na harmonii vesmíru" a „působí prostřednictvím sil, které jsou spolu spojeny sympatií". Magie je pak založena na poznání těchto sympatických vztahů a na operaci s nimi, objevuje v nich, jak říkali renesanční filosofové přírody „qualitates oceultae" (okultní vlastnosti); podobné lze pak ovlivňovat podobným. Plotin zde však pouze naznačuje jeden z principů magie.

-    postoj k vymezení magie od kritika okultismu

Rozhodný kritik okultismu A. Lehmann (1908) podává následující vymezení: „Magie je ono jednání, které má za účel ovlivnění buď nadsmyslového nebo smyslového světa, ale nemůže být počítána ani ke kultovním, ani k technickým operacím" a „Magie je technika, která jde za hranice jistého technického vědění". Lehmann zde především odlišuje magii a náboženství a dále poukazuje na to, že je v praxi technikou sui generis.

- magie je praktická metafyzika

To odpovídá stručné, ale výstižné definici Rogera Bacona: magie je praktická metafyzika. Lehmannovo rozlišení magie a náboženství odpovídá jeho rozlišeni „magického jednáni" a kultu: zatímco první vykonává nad bohy moc, druhé jen ovlivňuje jejich náladu. Ale ani to není přesné, protože vedle magie imperativní existuje i magie invokativní (rozdíl donucování a prosby) a pěstování kultů je podle okultistů spojeno s magickými účinky.

-          definice magie podaná kabalisty

Dobrou definicí magie podal podle mého soudu kabbalista hrabě C. zu Leiningen (1888): „Magií rozumíme současné působení smyslových jevů prostřednictvím nadpřirozené síly a mágy nebo čaroděje nazýváme ty, kdož ovládají tyto síly skrze sílu vůle a prostřednictvím svých poznatků o přírodních zákonech nadsmyslového světa."

-          Definice podaná stoupenci magie

Prvním je Karl von Eckhartshausen (1790, II. sv.), který na otázku, co je magie pravá, odpovídá: pravá magie je „znalost účinků věčného světla božství ve stvoření" - to je „pravá magie v teorii"; a „přechod tohoto světla od rozumu k vůli" je „pravá magie v provedení". Eckhartshausen zde ovšem vymezuje magii symbolem světla a tepla, neboť dále říká: „Přechází-li světlo ve vůli, stává se teplem". Používá zde slov „Weltlicht" (světové světlo) a „Weltwárme" (světové teplo) a nenechává nikoho na pochybách, že tím nemyslí světlo a teplo ve fyzikálním smyslu. Ale ani vůli nechápe ve smyslu tehdejší psychologie, když píše: „duše, která je v duši, je vůle". Podrobnější výklad uvedených symbolů Eckhartshausen definuje magii jako poznáni a užívám okultního, tj. vědám neznámého činitele, jehož metafyzickými znaky či spíše symboly jsou „světlo" a „teplo". V této souvislosti se jedná o činitele, kterého okultisté nazývají astrál nebo astrální světlo.

- Magie jako nejvyšší filozofie přírody

Druhým velkým znalcem, jehož pojetí magie zde chci ještě uvést, je proslulý Aleister Crowley, který chápe magii jako „nejvyšší filosofii přírody" a v praxi jako „vědu a umění vyvolat změnu v souhlase s vůlí". Nepoužívá zde žádného symbolu, ani nepoukazuje k nějakému metafyzickému okultnímu činiteli, neboť zde uvádí změny a vůli jako dva hlavní znaky magie, aniž by je nějak specifikoval.

-          východiska k pojmu magie pomocí etymologické analýzy samotného slova magie

Historikové magie se vcelku shodují v tom, že ve staré Persii byli mágy („magh") nazýváni kněží Zoroastrova kultu, kterým byly přisuzovány nadpřirozené schopnosti, neboť konali různé zázraky.

-          Mágové v Persii

Za mágy byly tedy v tomto smyslu označovány osoby, které ovládaly nadpřirozené síly - přesněji řečeno, v oné době síly pokládané za nadpřirozené. Slovo „magie" souvisí s indogermánským slovním kmenem „magh", „moc" (v němčině „Macht", v angličtině „might", v ruštině „magučij", mocný atd.). Podle dějepisce Herodota (v 5. stol. př. n. 1.), který poukázal na perský původ slova magie a na jeho vztah ke kněžím Zoroastrova kultu, tvořili perští mágové zvláštní sektu, kastu, kolegium či řád, který byl vnitřně diferencován a uchovával určité tajné vědění o silách a jejich ovládání. Tito „mágové" byli zavázáni přísným slibem mlčenlivosti o povaze a způsobu používání těchto sil. Řád si své členy sám vybíral a podroboval je přísným zkouškám. Jen ti, kteří při nich obstáli, byli do řádu přijati a zasvěcováni do jeho tajemství.

-          Mágové ve Starém Egyptě

Podobně tomu bylo ve starém Egyptě, kde mágy byli nejvyšší kněží (hierofanti) státního náboženského kultu, kteří byli také skutečnými vládci země. Historik magie J. Ennemoser (1844) hovoří o úřadu a o vědění těchto kněží, kteří byli Řeky nazýváni „magoi" a Římany „magi". Byli pokládáni za Zoroastrovy žáky a jejich nejvyšší představitel byl nazýván „mog", resp. „mogbed". Mágové především zprostředkovávali styk s bohy, v chrámech uctívali jejich symboly, evokovali je, zasvěcovali neofyty, v chrámech poskytovali zájemcům různé divinační konzultace, léčili duši i tělo.

-          Mágové a šamani

Lze tu shledat nápadnou podobnost s funkcemi a činností šamanů, jak je podává M. Eliade (1997), který ostatně pokládá šamanismus za druh magie. Mágové byli tedy především znalci styku s „bohy" či „démony", kteří personifikovali různé přírodní síly, existující vně i uvnitř člověka.

-          Magie v období středověku

Slovo „mág" s ohledu na výše uvedené charakteristiky dostávalo pak zejména v období renesance specifický význam. Pico della Mirandola, velký znalec magie, který v Římě vyzýval k rozpravě o svých devítislech tezích o magii, vysvětloval význam a původ slova magie takto: „Slovo pochází z perštiny a dokonale se kryje s řeckým označením ,filosof, takže ,mág' znamená tolik co moudrý. U různých národů se však toto jazykové označení mění. Tak Gallové nazývají své mudrce „druidy“, Hebrejové ,kabbalisty'..." Naproti tomu však Michael Scot (Scotus - 13. stol.) soudil, že slovo „mágus" znamená trojí: 1. kouzelník (illusoir), 2. škůdce (maleficus) a 3. mudrc či vědoucí (sapiens).

-          Magie a černá magie

V Boccaciově Dekameronu byl Scot označován za „velkého mistra černé magie", ale šlo zde spíše jen o špatnou pověst, i když je pozoruhodné, že sám poukázal také na mága-škůdce (černokněžníka). Podobný názor jako Pico vyslovil pověstný Paracelsus: „Magie je ovládání přírody, zmocnění se přírody" a mág je „der weis man, mágus" (ve staré němčině in Astronomia Magna, XII.). A také Paracelsus rozlišuje „magii pekelnou" („magia inferorum", resp. „magia infernalis"), ale také magii přirozenou a ceremoniální („magia naturalis" a „ceremonialis" in Philosophia Sagax, IV, XII). Pekelná magie je mu čarodějnictvím („Hexerei"), jakousi zprofanovanou „vysokou magií".

Shrnutí:

V každém případě znamenala magie jakési vyšší poznání, tj. poznání nadpřirozené, získané nadpřirozenými metodami a mnohostranné využívání tohoto poznání, ať už k účelům dobrým (léčení apod.), nebo nedobrým (poškozování druhých). Ve starodávném pojetí magie je to ovšem zahalováno řadou symbolů, jak jsme již poznali u Eckhartshausena. Magie je podle Papuse „věda o skrytém, skrytá a skrývající". Jejím podstatným znakem je skryté, okultní („oceultum") a sice ve dvojím smyslu: 1. předmětem jsou skryté síly přírody - transcendentno a transcendentálno; 2. získané poznání je skrýváno v řeči symbolů a alegorií.

Čerpáno z autorů uvedených v textu, dále Eliade, Dějiny náboženství