Rodina: Ne státním zásahem, ale společenským přesvědčením

Bylo by dost scestné žádat po státu, aby zasahoval do života občanů a do rodinných vztahů víc, než mu to stanoví zákony této země.  Sociální politika se řídí možnostmi, které má stát k tomu, aby v určitých mezích podpořil potřebné, zdravotní politika se řídí možnostmi, které má stát k tomu, aby garantoval občanům dle zákonů potřebnou péči a rodinná politika je podporována jednak populačním systémem a jednak zákony, které souvisejí s rodinnými vztahy a péčí o rodinné příslušníky. Neboť zákon předpokládá, že rodinní příslušníci mají k sobě úctu a vzájemnou solidaritu. Pokud  jsou rodinné vztahy narušeny, řeší je zákony, které chrání jednotlivé členy rodiny před násilím anebo špatnou péčí. A co dál?

Děti se musí co nejdříve osamostatnit a postavit na vlastní nohy

To je mínění mnohých rodičů, kteří pociťují, že rodinné vazby děti i je příliš zatěžují povinnostmi a navíc, výchova je u konce. Co se děti naučily dobrého i špatného, s tím nyní půjdou do života. Musí se umět protlouci, přeci jsme je naučili, jak mít ostré lokty a také se naučily, jak se uživit. Prostitucí? Prodejem drog? Prací v nočních klubech a u podnikatelů, kteří jim nakonec ani nezaplatí a neodvádějí za ně žádné dávky? No a co, jsou dospělé, mají vědět, až kam mohou. Přeci je nebudeme pořád živit.

Péče o staré členy rodiny

Je pravda, že mnozí rodiče mají co dělat, aby si udrželi zaměstnání, aby zvládli případně i své zdravotní problémy, aby se postarali o své staré rodiče a přemíra starostí jim brání, aby dělali ještě víc, než je v jejich silách a musí spoléhat na to, že se děti o sebe dokáží postarat. V tom horším případě, frustrováni způsobem života, opouští i své staré rodiče, aby je zanechali péči v ústavech a léčebnách dlouhodobě nemocných, které přijdou občas navštívit. A neříkám, že někteří nemají snahu se postarat. To záleží na tom, jaké vztahy v rodině vládly a zda jsou schopni realizovat rodinné vazby, které existují právně, když už ne mezi nimi.

A jednoho dne přijde exekutor ...

Děti jsou nahlášeny v trvalém bydlišti u rodičů,  bydlí dočasně v podnájmu a půjčily si peníze, které nemohou splácet, protože si nevydělávají nebo jim nestačí příspěvek, který dostávají od rodičů. Nebo neplatí podnájem, či se zúčastnily nějaké společenské zábavy, jejíž součástí byly i hazardní hry anebo si chtěly zkusit nějakou tu drogu. A vůbec nepomyslely na to, že mohou připravit své rodiče o střechu nad hlavou, že mohou zavinit jejich tragedii, že mohou definitivně přijít o zázemí, které doposud měly a kam se už nebudou moci vrátit, protože zaniklo.

To všechno nemůže stát ovlivnit, ale společnost  nastavením hranic ...

Současná společnost, ve valných případech, nechává věcem volný průběh. Chce si totiž ponechat co nejširší hranice svých svobod a nechce, aby stát reguloval právními normami to, co spadá do oblasti, zvané soukromí, sféra jejich autonomie. Tu nelze nařídit, vynucovat státem, nikdo ji nemusí brát v potaz. Společnost se brání jen tomu, co ji ohrožuje, stejně jako stát se brání jen tomu, co ho ohrožuje. To je všechno v pořádku, až na to, zda společnost chápe, že ji nejvíc ohrožuje nízká solidarita mezi členy rodiny a velmi uvolněné vztahy?

... společnost nejvíc doplácí na špatnou situaci v rodinných vztazích

V tomto případě na to společnost doplácí nejhůř, protože lidé často padají, díky neuspořádaným vztahům v rodinách, do sociální sítě, která je okrajově státem nastavená. Jistě, že mnoho lidí pobuřuje vyhlídka, že se budou muset postarat o členy rodiny, které ztratí práci, které onemocní vážnou nemocí a tak nebudou moci pracovat, které díky svému lehkomyslnému hazardérství a nedodržováním bezpečnostních opatření zůstanou invalidy a někdo se musí o ně starat, včetně dětí, které díky drogové závislosti se mohou stát trvale neschopnými vykonávat nějaké povolání, které by je uživilo anebo se mylně domnívají, že se nějak uživí a zbohatnou na možnostech, které se tu a tam ukáží. Dalším smutným případem jsou lehkomyslně uzavřené sňatky, které končí do roka  nebo dvou let rozvodem, s malými dětmi, které jsou vydány na pospas často tragickým rodinným vztahům a končí v opatrovnické, pěstounské péči a nebo jejich výchovu zajišťují ústavy zřízené státem.

Ale ze dne na den se nemůže nic zlepšit ...

Rozkolísaní lidé, kteří nechtějí být ničím omezování, a přitom neuznávají že je jejich právní i mravní povinností se starat o členy rodiny, protože tak je to nastaveno a tak se od nich očekává, nemohou ze dne na den změnit své přesvědčení a kdyby ho změnili, nebudou si vědět rady, protože jim velmi často chybí citové vazby k rodičům, k dětem a k partnerům. Jen okrajově udržují jakési styky, ale vedou ještě jiný život, protože se cítí příliš svazováni a nemohou si užívat, jak to sami cítí a jak jsou, podle svého, oprávněni to tak brát. A tak nezbývá, než se soudit. Aby soud rozhodl, že manžel nebo manželka musí přispívat tou a tou částkou na společné bydlení, výživu a musí poskytovat pomoc v nemoci nebo nouzi. Že i matky, které opustily rodinu z důvodu, že navázaly jiný, mimomanželský vztah a míní se za svého nového partnera provdat, pokud rozhodne soud, musí plnit k dětem alimentační povinnost a podřídit se i například rozhodnutí o střídavé výchově, což jim brání "žít znovu", protože se to novému partnerovi nelíbí a má námitky proti návštěvám dětí z prvního manželství.

Mrtvý houby ví

Dalším jevem, který je víc než zarážející, je růst sociálních pohřbů. Většinou si lidé šetří na pohřeb peníze, protože chtějí být pohřbeni s pietou. Ale jejich děti si myslí, že je to škoda, že se to jejich maminka nebo tatínek nedozví a tyto peníze si ponechávají pro svou potřebu. Často si nejdou ani vyzvednout ostatky po zpopelnění.

Takže nevím, při rostoucím sobectví lidí, neuznáváním žádných hranic, rozkolísaných rodinných vztazích, jak to všechno dopadne, až budou muset  rodiny společně hospodařit. Myslím, že špatně, protože to prostě neuznají za vhodné. A tak pády do sociálních sítí budou pokračovat. Kdekomu se podaří zapřít skutečné příjmy a lidé dávno neví, co je to za fenomén rodinný rozpočet.

© Maura, 01/2011