Můj rozmarný Bůh: Útěky a návraty

Sotva se rozbřesklo nad brdskými kopci, sotva zavanuly ty vůně borových lesů a hájů a luk, už bylo slyšet na dvoře moji prababičku, jak volá: puťa,puťa a naše slepice se už sháněly po krmení. A já mohla ještě spát, protože mne tehdy ještě nikdo netrestal prací na poli za jeden velký průšvih, který jsem udělala až za dva roky. Takže prázdniny úžasné, prababička mne obskakovala a chodily jsme sbírat lesní plody a bylinky. I babička byla spokojená, protože i když byla na ni prababička přísná (bylo to velmi legrační), tak spolu vycházely ve vší úctě a babička se o ni dobře starala. Však ji prababička přežila jen o jeden jediný den ... V době dospělosti se to všechno ztratilo ... netušila jsem, jak mi ten kraj a všechno, co je s tím spojené schází, jak mnoho mi schází ...

Jsou věci, které se berou s úplnou samozřejmostí

Třeba jet na prázdniny, obejmout babičku, nechat se od ní komandovat. A pracovat na hospodářství. K něčemu mne pustili, k něčemu ne, ale mne se zdálo, že to všechno je jeden velký kus lidského štěstí, protože je to předvídavá práce. A hodně těžká. Ti, kdo jsou zvyklí, těm to nepřijde, jsou se svými pozemky a zvířaty spjatí. A já přeci jen jsem městský člověk. Tak, jen na prázdniny, takový pracant, který obrátí klidně snopy na druhou stranu, nechá se kousnout od králíka a kterému uteče koza na sousedovo pole a sežere mu tak právě vzrostlé zelí. Babička musela tušit, že se až daleko později, budu vracet a těžce vzpomínat, jak se všechno má dělat... postupně a pečlivě, protože všechno chce své a všechno má svůj čas. Ano, jenže na to lidé rádi zapomínají, dělají páté přes deváté a pak jsou večer unavení ... stejně jako já, která nemá skoro na nic čas, jen povinnosti, povinnosti. Už mnoho let jsme žili vzdáleni těm místům, cestovali jsme všude možně po světě a nikde jsme si nesměli moc zvykat ... a totéž děti. Ale na světě je pro každého jeden středobod, do kterého se vrací v podvědomí a kdykoliv ho něco zlého potká, v myšlenkách nachází svůj azyl ...  netušila jsem, jak je to silné a také tíživé žít bez pocitu zakotvení ... člověk si zvykne, donutí se, ale ...

Jednou večer zvonil telefon ...

Volal mi můj bratr, jestli jsem sama doma, že by mi chtěl něco říci a že bude lepší, když u toho nikdo nebude. Netušila jsem, o co jde, ale pozvala jsem ho. Udělala jsem kafe, sedli jsme si na balón. Začal o naší sestřenici, která restituovala všechen majetek po předcích, že tam byl, že je na tom dost špatně i její manžel, že se s ním radili, co s těmi polnostmi, že to už nechtějí pachtovat, ale prodat a že nemají kupce. Tak jsem ji hlasitě litovala, ale ze srdce. A před očima se mi vybavovaly ty kopce, které mne provázely celé dětství a mládí. A najednou mne popadla touha se alespoň na chvíli vrátit, natáhnout ten vzduch do sebe a cítit se zase jako tenkrát, slyšet ve stájích přešlapovat koně a štěkat psy v kotcích, cítit vůni zavařovaného ovoce a s naprostou samozřejmostí se nechat pohladit od babičky.

Když si rozmarný Bůh dělá legraci, tak to pak stojí za to.

... a tak jsem tam jel

"A skutečně jsem zjistil," vyprávěl, "že na to už nestačí. A tak jsme se dohodli".

Chvíli mlčel a díval se na mne.

"No, tvoje děti koupí polovinu, ať to zůstane v rodině. Už mají hotové posudky, smlouvy a z podzimu ..."

"Co bude z podzimu?" zeptala jsem se, protože jsem nevěřila vlastním uším.

"Bude to jejich. Studně, rybník, sad a zahrada, samozřejmě stavení, celé zmodernizované, opravené. Vždyť se za rok vrátí a pak si to tam uspořádají. Považ, že to mají kousek do Prahy, do zaměstnání a je tam přeci pěkně, ne?"

"Prosím tě, vždyť v životě neviděli živou kozu," podotkla jsem se směsicí radosti, že se tam budu moci vracet a hrůzy, co tam budou s tím vším dělat.

"Neboj se, oni to zvládnou. Budou v přírodě. Co by dělali ve městě. Jak se vrátí ze světa, budeš se divit. "

Jela jsem tam hned v sobotu

Nechala jsem auto ve vsi, za farou, kde bylo malé parkoviště a najednou jsem se ocitla ve svém dětství. Nic se nezměnilo. Všechno bylo na svém místě a když jsem se rozhlédla, cítila jsem, jak se mi ženou do očí slzy. Ale byly to slzy úlevy, že jsem zase na místě, které mi bylo už tak vzdálené a jen se mi o něm někdy zdálo. Asi po dvou kilometrech jsem stála u vrat a zazvonila jsem. Přišla mi otevřít moje sestřenka. Uvedla mne dál a já jsem se rozhlédla. Všechny vzpomínky se mi jako živé vrátily zpět a já jsem měla pocit, že stačí jen zavolat: "Babičko, babi, já jsem přijela," a babička by vyběhla na zápraží a v zástěře a objala mne.

... přineslo mi to najednou opravdovou úlevu

Sedla jsem si na lavičku a jen jsem cítila, jak mne zaplavují slzy a uvědomila jsem si, jak jsem byla hluboce srostlá s tímto světem a jak mi moc scházel. Spíš ten čas, kdy jsem ještě nevěděla nic pořádného o životě a o všech utrpeních, které jsem pak viděla a spolu s jinými lidmi i prožívala. A tak jsme s pak prošli po vsi, šly jsme i na hřbitov, kde leží naše tetičky, strýcové, kteří ještě nedávno, jak se mi nyní zdálo, tu byli.

"Udělali jste dobře," řekla jsem do telefonu. Opatrně jsem to sdělila manželovi, ten se jen usmál a řekl - to chci vidět, to jejich hospodaření. Ale on nemá k tomu kraji vztah a tak to nechápal.

... dívala jsem se do stmívajícího se nebe a usmívala se na rozmarného Boha

On ví, co mi má dáti ...

A sedla jsem si večer na verandu, dívala se do stmívajícího se nebe a chtělo se mi na něho zamávat. Cítila jsem se šťastná, že to všechno ještě pořád existuje, že se budu moci kdykoliv vracet a že je tam také místo i pro mne, až odejdu z tohoto světa. Nic není silnějšího, jak jsem si uvědomila, než místa, kde člověk prožil rozhodující část svého života a tím je doba dětství a mládí s lidmi, které miloval bez výhrad.

©  Maura, 01/2011

Šípkový čaj

Za křivým plůtkem zahrádka jak dlaň
a dům bílý s rozpadlými krovy.
Tam také často ve snech chodívám,
když srdce stýská si a nekonečně bolí.
A květy v odkvětu, tak tlivě krásně voní,
jak dlaně, co únavou klesly v starý klín.
Nad lesy brdskými se deštné mraky honí,
všude kolem klid a nekonečný smír.
Na stole s ubrusem, s jemnými výšivkami,
hrníček stojí s čajem šípkovým.
Jsem hostem času, jež dávno, dávno není
a zase tu sedím za stolem prastarým.
Tak laskavé je pohlazení vánku,
které mi sklouzává po vlasech.
To ruce mé babičky vplétají do copánků,
útěchu v mých tichých zápasech.

Zajímavý pořad o Editě Steinové
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123417216-svetci-a-svedci/207562211000002-patronka-evropy-edita-steinova/