Povídka: Jejich synové

Je leden, říkám si, pro útěchu, ale to nezahání pocit chladu a obloha vypadá tak nepříznivě. Sjíždím z dálnice a vidím, že silnice, která vede k cíli je zavátá sněhem. Myslím, že raději odstavím auto a půjdu pěšky. V tom šeru ještě ke všemu padá mrazivá mlha a je kluzko. Naštěstí jsem na to myslela, a tak jsem se vhodně oblékla. Na cestě ani jediný člověk, aby mi ukázal cestu do vesnice, kde stal ten podivný případ.

Ale mám zlost, protože můj kolega, Honza, nechtěl se mnou jet. A je to divné! Vždycky byl aktivní a snažil se pomáhat, kde se dalo. Hlavně obětem přepadení a násilí! Kolikrát jsem si pokládala otázku, co ho motivuje l takové nadstandardní práci.

Vždyť jsem taky psycholog,“ směje se, ale já mám pocit, že je to za tím něco víc. Ale zatím jsem neměla čas zkoumat jeho život. I když mi občas, na našich cestách, leccos vyprávěl. Jen vím, že vyrostl v neúplné rodině a že si moc nerozuměl s matkou. A tak šel studovat do Prahy a jeho matka mu posílala peníze, ale nevěděl, z jakého zdroje. Ani se o to moc nestaral…

Případ za všechny drobný

„Podívej se na to," řekl mi Honza a položil na stůl spis, "někdo se zaměřil na faráře. Loupežné přepadení a pokus o vraždu. Napadenou oběť našli ráno věřící, takže byla včas poskytnuta pomoc. Ale nikdo nikoho neviděl a pan farář tvrdí, že byla v kostele tma a nemůže důvěryhodně útočníka popsat. Škoda za 50.000 Kč. Požádal nás, abychom to vyřídili přes pojišťovnu."

„A proč naši kancelář? Jak zrovna na nás přišli?" zeptala jsem se, protože se nerada pletu do náboženských věcí. Ale Honza sem tam něco vyřídí, zvláště v takových těch odlehlých místech, kde lišky dávají dobrou noc. Nemám zdání, co ho tam táhne.

„Není to první případ. Pachatel nebyl nikdy dopaden. Nezanechal po sobě stopy a oběti většinou útočníka nepopsali. V tom šeru zřejmě nebyli schopni rozeznat jeho tvář. A pak, vždycky se to stalo před ranní mší, když odemykali kostel."

Poslední slova řekl tiše a sedl si ke stolu.

„Víš, Zdeno, je to zajímavé ještě v jedné věci. Všechny kostely, o které se jedná, mají ranní mši ve stejnou hodinu."

„Na tom není nic zvláštního," podotkla jsem.

„Jenomže oběti byly napadeny v době, kdy je mohli včas lidé objevit. Takže útočníci nechtěli vraždit ani možná krást, protože se nic nikdy zvláštního neztratilo."

„A myslíš, že šlo o nějakou organizaci?"

„Rozhodně ne. Ale spíš bych řekl, že první útok motivoval ty další dva. Už podle způsobu útoku a charakteru zranění nemohlo jít o jednoho pachatele anebo o skupinu, která se na tom domluvila."

„Tady vidím, že vyšetřování probíhalo velmi důsledně. Vyslechli svědky, kteří vypovídali podle svých možností, ale to nevedlo k identifikaci pachatelů."

„Je to podivné. Většinou to byli už starší lidé," řekl zamyšleně, " kdo by si na nich co vzal."

Něco bych ti chtěl vysvětlit, řekl mi

Když odešel, zahloubala jsem se do spisu a ani jsem nepostřehla, jak běží čas. Když jsem už všechno dočetla, venku byla tma. Zvedla jsem se, zamkla kancelář a sedla do auta. Než jsem nastartovala, někdo mi zaťukal na okénko. Stáhla jsem ho a v přítmí jsem rozeznala Honzovu tvář.

„Jsem rád, že jsem tě ještě zastihnul. Mohl bych s tebou mluvit?"

„Myslíš - osobně?" usmála jsem se chápavě.

„Ano. Jestli ti to nebude vadit, tak si zajdeme do nějaké příjemné restaurace."

Došlo mi, že má nějaký problém a tak jsem kývla, i když se dostavovala únava.

„Nezlob se, že tě obtěžuji svým problémem, ale chtěl bych ti něco říci k těm případům," zaprosil, když jsme se usadili ke stolečku v opravdu příjemné restauraci.

Pokrčila jsem rameny.

„Dvě kávy," řekl vrchnímu a pak zabodl svůj pohled do mých očí.

Nikdy se nestanu věřícím

„Vyrostl jsem a matkou a pamatuji také babičku a příbuzné. Všichni byli katolíci. Dokonce moje babička, jak si pamatuji, chodila na faru poklízet a vařit. A tak jsem musel chodit do kostela. Ať jsem chtěl nebo nechtěl. Z jedné strany jsem byl pod tlakem rodiny a z druhé strany se to zase nelíbilo ve škole.  A tak doma všichni pochopili, že pokud mi nechtějí zkazit život, že musí respektovat, že se nebudu jako věřící nikde projevovat. Bylo to velmi, velmi těžké a myslím si, že mne nakonec od mých nejbližších odcizilo.

Podivila jsem se. I když chápu, že v letech, kdy jsme byli dětmi, to tak bylo.

„Později, když jsem o tom přemýšlel, přišel jsem na to, že vlastně se sobecky chovají oni, mí nejbližší. Když nechci přijmout jejich způsoby, pak ani oni nemohou přijmout mé potřeby. Nejsem přeci žádný hlupák, abych nepochopil, že jedna věc je víra a druhá příslušnost k církvi.“

„No jasně,“ říkám a zapaluji si cigaretu.

„A co ty?“ zeptal se mně.

„Já? Já takové problémy nemám. U nás se tím nikdo nezabývá.“

„A přeci, přeci jsem měl pořád pocit, že to nedělám správně a neměl jsem se koho zeptat, jak se vyrovnat s odcizením od nejbližších, jak se vyrovnat i s pocitem, že dělám něco špatně.“

„Ale já ti přeci rozumím, Honzo. Jen ti to nedovedu vyložit. Ale je nejlepší, když to nebude š balit do nějakých slůvek a úhybů a pojmenuješ věci pravým jménem.“

„Nejsem lhostejný, ale ani připravený obětovat se pro něco, co jen cítím a v co nejsem schopen uvěřit.“

„Vzpomínáš? Profánní a sakrální.“

Zasmál se.

„Asi tak. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Ale to máš jedno. Raději se pustíme do práce.“

Stejně nic nevysvětlil

Odmlčel se a napil se kávy. Nic jsem neříkala, protože jsem chápala, že se musí vymluvit sám.

„Myslím, že to byla chyba, že jsem jen tak odešel z domu, protože jsem měl udělat všechno proto, abychom se všichni pochopili. Ale s nikým nebyla řeč. Víš, v takovém prostředí se nežije lehce. Všechno tě utahuje a člověk přeci potřebuje svobodu."

„Kdo ví," řekla jsem mu a položila mu ruku na jeho ruku. Neodtáhnul ji.

„Plný pochybností, úzkosti a neklidu jsem přemýšlel, s kým si o tom promluvit. Nebylo to jednoduché. Lidé, jinak vzdělaných, by mi těžko poradili, jak vyrovnat ten  rozpor, protože ho sami neměli a na takový problém nebyli připraveni. Ale mohu ti říci, že je to velmi, velmi nesnadné. Trápil jsem se. Mám je rád. Ale současně jsem měl strach, že mne to rozhodí tak, že budu muset navštívit psychologa a dostane se mi to do papírů. Co bych pak dělal? "

„I teď? I teď se tak cítíš rozhozený?" zeptala jsem se.

„Samozřejmě že i teď."

Odmlčel se znovu a zapálil si cigaretu.

„Vyrůstal jsem bez otce. Maminka mě porodila za svobodna a otce nepřiznala. Několikrát jsem se ptal, ale neodpověděla mi. Prosila mne, abych se na to neptal a nesoužil ji. A plakala."

„Poslechl jsi ji?"

„Ano. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Vím, že babička to věděla i příbuzní a všichni mlčeli."

„A nyní v souvislosti s tím případem se to ve mně všechno otevřelo."

„Nerozumím."

„Pochybnosti a obavy. Jak někdo může jít do kostela a spáchat zločin? Proč si ho nevyhlédnul někde na jiném místě? Proč v kostele? Co to znamená?"

Ptal se mně zvláštním hlasem a já jsem to chápala tak, že si nedovede představit někoho, kdo jde do kostela a někoho se snaží okrást a zabít.

Stmívá se a mrzne čím dál víc

Ach Honzo, myslím si. Ty jsi takový zbabělec! Cesta vede pořád dál a nikde ani náznak, že by byl obydlený dům. Sem tam v mlze stodola. Vzpomněla jsem si na jednoho člověka, kterého jsem potkala v souvislosti s majetkovým sporem. Seděl u nás v kanceláři a já jsem si četla v papírech, které mi předal. Mlčel a nerušil mne jako ostatní, kteří mají pořád představu, že mi musí něco vysvětlovat od pátého kolena.

„Musíte uzavřít nájemní smlouvu, bez ní vám nikdo peníze nedá. A pokud vím z papírů, tu faru, co k ní patří pozemek, církev prodala a nový majitel z ní udělal penzion s malou restaurací. Ale proč bez zahrady, to nechápu. Ta zahrada stále patří církvi. A teď ji majitel užívá jako zahradní restauraci a nechce platit za užívání pozemku. Farář vás zplnomocnil, abyste s tím něco udělal, ale nechce ji prodat. Proč?“

„Nevím,“ řekl, „ale ta nájemní smlouva by byla nejlepší.“

S nimi je vždycky hrozná domluva. Za prvé jsem nerozuměla jejich myšlení a za druhé jsem si musela často všechno představovat, abych pochopila, o čem mluví. A rušení kostelů, prodej far, to je složitá věc.

Několik rovin chápání světa?

Čím vším jen prochází člověk, zapletený do víry a svět i život chápe z několika rovin najednou?  Konečně se začaly rýsovat střechy domů. Nebyla jsem schopná přidat do kroku, spíš jsem cítila, že se mi chce ze všeho strašně spát a to byla známka, že kdybych se zastavila, asi bych umrzla. Na návsi se pohybovalo pár lidí a tak jsem se zeptala na faru. Ukázali mi dům u kostela, kolem kterého se skláněly holé větve stromů. Svítilo se v něm. Zazvonila jsem na zvonek a za chvíli mi přišla otevřít starší paní. Představila jsem se.

„Jen pojďte dál. Jste celá promrzlá. Připravím vám svačinu. Pan farář ještě nepřišel, ale ví o vás.“

Obklopena obrazy s náboženskou tématikou jsem seděla v jídelně se starožitným nábytkem a pomalu jsem roztávala. V domě byla docela teplo.

„Tak tady je čaj a koláčky. A kde jste zaparkovala auto?“ zeptala se.

„Pod kopcem, nemohla jsem projet.“

„Vy jste šla pěšky?“ zhrozila se.

Přikývla jsem a nyní, když tu sedím v bezpečí, si nedokážu vysvětlit, jak jsem to mohla udělat.

Jasně. Kvůli Honzovi.

Rozhovor s farářem

Ještě, než jsem dopila čaj, farář vstoupil do jídelny.

„Dobrý den, jsem Valentová a přijela jsem řešit ten případ přepadení a škody. Najal jste si naši kancelář..“

„ Halama, jméno mé. Aha, ano, a Váš kolega? Proč nepřišel také? To vás nechal jet samotnou:“

„Bohužel,“ pokrčila jsem rameny.

„A kde máte auto?“

„Pod kopcem, ona šla těch pět kilometrů pěšky,“ řekla kuchařka a farář se zhrozil.

„Mohla jste umrznout. To já nechápu, vždyť to tak nespěchalo.“

„Vůbec jsem si to neuvědomila,“ řekla jsem popravdě.

Tak, to vezmeme od počátku

Usadili jsme se ke stolu.

„Vy jste vypověděl, do protokolu, který s vámi sepsala policie, že jste pachatele nepoznal. Že byla v kostele tma."

„Ano, to jsem vypověděl. Tak to bylo."

„Ale pane faráři. Stalo se v pět hodin, hodinu před mší. A o půl šesté se scházejí ministranti. On na vás nešel zezadu. Musel jste mu přeci vidět do tváře."

„Ne, neviděl," řekl a pevně se na mne díval.

„Dobře pane faráři. Co si o tom myslíte?"

„Agrese proti církevním osobám? Vím, že se to v kraji už stalo."

„A z čeho myslíte, že ta agrese pochází? Nic se neztratilo, jen se rozbily nějaké věci, co jsou tady popsané. Vypadá to, jakoby si někdo vyřizoval účty. Myslíte si, že lze pachatele nějak charakterizovat?"

„Já nevím," řekl tiše.

Šokující odhalení

„Jako člověka, který nenávidí církev, anebo má špatné zkušenosti s věcmi víry? Pane faráři, jen vy můžete zastavit ty zločiny. Když pomůžete odhalit motiv. A ten znáte jen vy."

Díval se na mne tvrdým pohledem. A vytušila, že něco skrývá. Že pachatele zná.

„Věřící člověk by to neudělal, nebyl by v takovém vnitřním konfliktu, že by sáhl k násilnosti. Lidé vás mají rádi a váží si vás. Nikdo proti vám neřekl ani slovo. A proč taky? Žijete způsobem, který lze nazvat oddaným k církvi. Jste hluboce věřící. I když já asi nedokážu pochopit, co to všechno pro člověka znamená."

Mlčel a nespouštěl ze mne oči.

„Pane faráři, všechno, co mi řeknete, zůstane mezi námi. Já jen potřebuji vaši spolupráci k odhalení pachatele. On musí škodu nahradit," zopakovala jsem.

„Dobře, paní doktorko. Stejně je už na všechno pozdě.  Byl to …  můj syn."

Chvíli bylo ticho, jen přerušované tikotem hodin.

Nedala na sobě znát žádné rozrušení

Stavěla jsem se k problému věcně, nakonec jsem byla na mandantem, tak jsem se musela dopracovat k nějakému konci. Nakonec, rodinné záležitosti jsou relevantní jen tehdy, když jde skutečně o rodinu. Ale v tomto případě se o rodinu nejedná. Hovořím pouze s biologickým otcem pachatele, který ho napadl a přitom rozbil pár cenností.

„A on ví, že jste jeho otec?"

„Ano, vypátral mne. To on páchal ta napadení, protože nevěděl, který z těch obětí je jeho pravý otec."

„A mlčel jste? I když jste to tušil?"

„Nikdo se mne na nic neptal," ohradil se.

„Mluvil jste s ním před tím, než na vás zaútočil?"

„Ano, řekl jsem mu, že už na něho čekám."

Sklopil oči.

„Ale pane faráři, církevní předpisy jsou sice pro vás platné, ale pro nás neplatí. Jste jen člověk. Proto s vámi jako s člověkem budu hovořit. Nebylo to jen kvůli porušení celibátu, že ne?"

„Ne. Zavinil jsem i utrpení jeho matky."

„Jak to?"

„Když přišla za mnou, že je těhotná, nezachoval jsem se dobře.  Obvinil ji ze lži. Nepostaral jsem se o ni, dítě porodila a odložila. Syn byl adoptován a já na něho tajně platil. Ne jako jeho otec pochopitelně, ale z důvodů dobročinnosti. Tak to bylo postaveno. Navlékl jsem situaci tak, abych nebyl prozrazen a nikdo nepátral, proč platím na cizí dítě. Synovi se však nevedlo dobře, adoptivní rodina se k němu nechovala nejlíp a tak vystřídal několik dalších rodin, dělal problémy a dokonce se dostal i do vězení. Chodil jsem za ním, rozprávěl s ním jako kněz.“

Zakryl si tvář dlaněmi.

„A jak se dozvěděl, že je synem katolického kněze? Hledal vás přeci mezi ostatními."

„Pátral po otci.

„A co víra?"

„Ta už je dávno ztracená. Nejsem hoden, jak jsem se zachoval k Anežce. Ale měl jsem strach z perzekucí, církev mi poskytovala zázemí. Nechtěl jsem zklamat. Tak váží hřích. Tak váží hřích."

Zopakoval to dvakrát a v jeho očích se objevily slzy.

„A co nyní uděláte?" zeptala jsem se.

„Přemýšlel jsem o tom. Až dosloužím, půjdu do kněžského domova. Ve vašem světě bych nemohl žít."

„A synovi jste odpustil?"

„Ano," řekl a sepjal ruce, " vykonal to, co cítil, že je nejlepší za svůj zničený život. Já si dávám vinu nejvyšší, mne trestejte. A prohlašuji, že jsem se nebránil. Byla to rodinná rozepře."

„Podle práva…“ začala jsem, ale on mne přerušil mávnutím ruky.

„Už jsem kontaktoval pátera Hrabince, vyzpovídal jsem se. Nebudou vznášet proti synovi žádnou žalobu. Nežádáme žádnou spravedlnost, soudy a tresty. Já jsem vinen a mne suďte po tom vašem právu, protože jsem spáchal to nejhorší, co jsem mohl. A zasloužím trest."

Zadíval se oknem na nebe. A odmlčel se.

Honzo, co si o tom myslíš?

Proti pachateli, Františku Halamovi, bylo staženo trestní oznámení a náhradu škody na sebe vzal pan farář.

„Co si o tom myslíš, Honzo?" zeptala jsem se šéfa, když jsme spolu seděli v kavárně a popíjeli kávu.

"Je to jako biblický příběh. A vidíš, nikomu není pomoci. Bůh ví, jestli se syn za otcem zastaví a postará se o něho, jestli se jejich osudové dráhy obrátí k lepšímu. To prostě nevíme. A vlastně to není už ani naše věc. Případ skončil."

Viděla jsem na něm, že je velice smutný a dojatý zároveň.

"Je to spíš otázka etiky a kázně. Kdo ví, jak by se to vyvíjelo, když by v té době zrušili celibát."

"Možná, že stejně. Jsou kněží, kteří opouští církev a ožení se s ženami, které jim porodily děti. Starají se o rodiny a vykonávají nějaké civilní povolání. Jsou tací, kteří se tak nezachovají, i když by mohli a i když by byl celibát zrušen. Nejsou vnitřně disponování k rodinnému životu, ale přitom jsou to lidé, jen lidé, kteří nejsou schopni dostát slibu. Neposuzujme je jen podle jejich povolání. Je to prostě jejich věc."

Také jsem ti lhal, řekl Honza

"Lhal jsem ti," řekl najednou a sklopil oči. Nechápala jsem, v čem. Ale v poslední době se stalo podivných věcí, že jsem se ani nebránila ho vyslechnout, když si to vyžádal.

„Lhal jsem ti v tom, že jsem řekl: svého otce neznám. Znám ho. Je knězem. Ale on se na mne nevykašlal, víš? Moje máma platila moje školy tak z jeho příspěvků. Jen ho nechtěla prozradit, říci mi, kdo je můj otec.

"Ano?" usmála jsem se. Leccos se mi vyjasnilo.

„A mluvil jsi s ním?“

„V poslední době několikrát.“

Ke svému překvapení jsem uviděla v jeho očích slzy.

„Hrozně mi chyběl. A já ho mám rád. Ale co z toho? Nemohu po něm chtít, aby se vzdal, když celý život žije svým životem. Asi bych nebyl schopen mu porozumět. Kdykoliv jsem s ním, čte mi z knížek.“

Zakryl si obličej rukama.

„Profánní a sakrální,“ řekla jsem tiše.

♣

Za okny se pomalu stmívalo a zima ne a ne povolit. Jen myšlenka, že budu muset vylézt ven a překonat cestu domů, mne mrazila.

„Svezu tě domů,“ řekl, „ chceš?“

„To bych byla strašně ráda. A nechceš na čaj? Mám nové CD …“

„Dnes nemůžu. Na tátu něco leze a já mu musím dojít pro citrony a aspirin.“

Usmála jsem se na něho a jemu přejel přes rty takový smutný, lítostivý záchvěv.

© Maura, 02/2011