Martin a Liliana - část 8.

Martin vypráví Lilianě o své minulosti a své lásce ke slečně, co chodívala do přírody cvičit na flétnu. Liliana s napjetím poslouchá jímavý příběh a přitom myslí na ten svůj, o kterém se rozhodla, že ho nikdy před nikým nevysloví.

Stiskl ji lehce prsty a rozhlédl se kolem.

„Sedneme si tam, na tu lavičku. A já vám budu vyprávět něco pozoruhodného.“

„Dobře.“

Přešli na ruhou stranu po luční cestě a vystoupili na travnatý břeh, kde pod rozložitým dubem byla starodávná lavička. Kupodivu nebyla nijak poškozená lidskou nenechavostí. Liliana otevřela kabelku a vyndala malý sáček s čokoládovými bonbóny. Nabídla Martinovi a sama si také jeden vzala. Pak se zase vzali za ruce a Martin přivřel oči.

„Bylo to také v červnu, vzpomínám si. Chodili jsme s Danym na výlety. Do lesa. A jednou jsme došli na malou mýtinku a ta byla krásně zarostlá maliním, ale také mladými keři a i když nebyla upravená, přesto se mi zdálo, že jsem nikdy neviděl krásnější místo. Bylo takové ticho. Takové ticho, které až bolelo. Dany mi ležel u nohou a já pozoroval oblohu, na které kroužil dravec. Zhluboka jsem dýchal a snažil se ze sebe vyprostit všechny ty nahromaděné úzkosti, které mi čas od času sevřely hrdlo. Bylo to zákeřné.“

Odmlčel se. Liliana cítila, že ještě dnes není zcela s tím vypořádaný a jemně mu stiskla prsty.

„A najednou, z ničeho nic, přerušilo to ticho zvuk flétny. Projelo to mnou jako nůž. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Ta píseň – ta mi vzala dech.“

„A co to bylo za píseň?“

„Ještě dnes mne bolí. Ta píseň bolí,“ řekl Martin a upřel oči do dálky.

„Ještě dnes?“ zeptala se Liliana. Martin pokývl hlavou. Nechala ho, aby se v duchu probíral svým nitrem a stále ho držela za ruku.

„Když dozněla, bylo zase ticho,“ pokračoval Martin, „nešel jsem za tím zvukem. Až půjdeme do společenské místnosti, tak vám ji zahraji na klavír.“

„Ano,“ řekla Liliana.

Druhý den,“ pokračoval Martin, „ jsme se s Danym vydali do kopce, který se tyčil nad krajem. Chtěl jsem se podívat dolů, do údolíčka. Víte, Lili, já jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem sám. Vůbec mne to netížilo. Neměl jsem sebemenší touhu s někým sdílet tu krásu, která mne obklopovala a kterou jsem měl jen pro sebe. Bylo takové deštové ráno, červnové ráno. Sem tam začalo poprchávat a bylo to velmi příjemné. Ale cesta byla namáhavá. Vystoupili jsme na kopec a já jsem si sedl na kámen. Dany se mi položil k nohám. A já pozoroval nebe, oblaka, jak jimi prostupuje sluneční jas a pak jsem se zahleděl do údolí, kde jak na dlani ležela vesnička s kostelíčkem. A cítil jsem, jak ta krása, ta malebnost prostupuje do mě. Déšť pomalu ustával a slunce osvítilo krajinu. Jakoby ji někdo vymaloval. Nevěřil jsem vlastním očím, že vidím takovou krásu, že jsem schopen ji vidět. A najednou jsem spatřil, že dole, po cestě pod kopcem jede někdo na koni. Rozenal jsem, že je to žena. Zastavila, seskočila z koně a přivázala ho ke kmeni. Pak vyndala nějakou věc, rozeznal jsem ji až po chvíli. Byla to flétna. Přiložila ji ke rtům a zase začala hrát tu píseň jako poprvé.“

„To je zvláštní,“ řekla Liliana.

„Až později jsem se dozvěděl, že je hudebnicí a že v přírodě cvičí na flétnu.“

„Vy jste se s ní setkal?“ zeptala se Liliana tiše.

„Ano,“ odpověděl Martin, „ vyjádřil jsem ji svůj obdiv, poděkoval ji za své uzdravení a ona mi dala na památku svazek not.“

„Nepůjdeme?“ zeptal se, „ je to ještě daleko.“

„Jistě,“ řekla Liliana, vstala a urovnala si sukni, kterou jí jemný vítr rozevlál.

Jejich ruce se spojily a sešli zase zpět na původní trasu. Mlčeli. Liliana se zasnila, prožívala Martinovo vyprávění jako živý sen.

♣

Martin ukázal na kopec a Liliana se podívala tím směrem.

„Podívejte, Lili, tam nahoře, tam nahoře je ta kaple.“

Liliana zaměřila oči a uviděla barokní kapli, která stála mezi stromy, seřazených

kolem ní.

„Nádherné,“ řekla.

„Nechcete si odpočinout?“ zeptal se ji, „je to ještě pěkný kus cesty.“

„Můžeme si chvíli sednout do trávy. Vyprávějte si svůj příběh, jak pokračoval.“

Usedli spolu a Martin si ji lehce přitáhl k sobě. Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Cítila něco, co už dávno zapomněla. Pocit blízkosti, klidu, bezpečí, síly toho druhého.

„Dobře tedy. Ta dáma se jmenovala Marie Anna. Když jsem ji viděl pak zblízka, nezdála se mi tak krásná, jak jsem si ji představoval. Ale byla zajímavá. Povídali jsme si nějakou dobu o hudbě a o životě, ale nesblížili jsme se. Byla příliš zaujatá svým povoláním, učila hudbu na fakultě muzických umění a koncertovala. Žila sama. Byla tak naplněná uměním, že nepotřebovala už víc. Strávili jsme tak celé prázdniny. A pak, vyléčen, jsem se vrátil do svého útočiště a začal přemýšlet, jak se vrátit zase ke svým věcem. Začít znovu, to nebude jednoduché, pomyslel jsem si. Ale přesto jsem cítil, že jsem těmi dny, co jsem žil mimo civilizaci nic neztratil. Spíše nabyl. A tak jsem jednoho rána zamkl chalupu a odjel zpět, k matce. Ta byla ráda, že jsem se rozhodl žít zase rozumně a spořádaně a pomohla mi, velmi mi pomohla, dát všechny záežitosti zase do pořádku. Otevřel jsem zase praxi a našel si pěkný malý byt. Soňa se pokusila o návrat, ale já nechtěl. Nechtěl jsem už s nikým být.“

„A proč?“

„Asi proto, že jsem ji vlastně nikdy nemiloval. Víte, Lili, to je hrozně důležité si to

uvědomit. Když jste s někým, koho nemilujete, tak vás to pomalu a jistě stravuje, vysává a vy ztrácíte životní síly. Tak to je.“

„Ale mnoho lidí nad tím tak nepřemýšlí,“ podotkla Liliana.

„Mnoho lidí také končí s veškerým životem, aniž ho vůbec poznali.“

„Já jsem svého manžela velmi mlovala. Měla jsem krásné manželství, i když jsme neměli děti. On byl o něco starší a já jsem už neměla motivaci.“

„A žila jste před tím s někým?“

„Ne. Asi proto, že jsem nikoho nepotkala, kdo by se mnou vytvořil něco pěkného.

Věnovala jsem se studiu a také jsem spíše samotářský typ.“

„A baví vás ten obor? Musí to být hrozné pořád poslouchat ty příběhy druhých lidí.“

„Když máte pocit, že jim pomáháte, pak je to dobré i pro vás. Mám docela slušnou klientelu.“

Zvedli se a pomalu šli ke kapli. Cesta se mírně zvedala a byla velmi příjemná, stejně jako celý den, i když občas zapršelo.

„Kdybych chtěl ještě jednou opravdu žít, pak bych koupil dům s velkou zahradou a věnoval se stromům a přírodě vůbec. Ale to je jen sen.“

„A já bych se odstěhovala na malé město a psala knížky,“ zasmála se Liliana.

„Mít sny je krásné. Zase se mi vrátily,“ zašeptal Martin a sevřel ji jemně ruku.

U kaple byla lavička a kolem dokola čisto a útulno.

„Je vidět, že si té kapličky lidé považují. Půjdeme dovnitř?“

Martin se podíval na hodinky.

„Ve tři budou zvonit. Pak se podíváme dovnitř.“

„A proč až ve tři?“

„V té knížce stojí, že v celou hodinu má člověk vstoupit a prosit za někoho, kdo je mu blízký. Koho má rád a s kým by chtěl být.“

Liliana se na něho s úsměvem podívala.

„Tak, to tedy zkusíme. Co myslíte? Věříte na takové věci?“

„Jistě jinak bych vás sem nepozval, Lili,“ zasmál se svým příjemným smíchem.

„Je tu tak krásně,“ řekla Liliana a cítila uvolnění, které ji současně přivodilo pocity klidu a ticha v nitru. Zvony z kaple přerušily tok jejích myšlenek.

„Tak, pojďme dovnitř.“

Pokračování