Česká literatura: Květobranní

Nejdříve osvětlím pojem. Tak: Antologie (řecky květobraní) je literární termín, kterým se označuje výběr z literárních děl, popř. úryvků osvětlujících určité téma, typ tvorby nebo epochu. Ne, že bychom neměli něco jiného na práci, ale rozhodli jsme se, pár autorů, že zkusíme udělat antologii české milostné poezie od roku 1905 do roku 1936. A tak jsme se sešli v kavárně, každý z nás si přinesl návrh, co by do ní zařadil ...

Česká literatura, zejména poezie je krásná ...

ale nějak nás trápí vědomí, že pro současnou mladou generaci nemá dost velkou sílu co do umělecké výpovědi i do svědectví doby. Naším cílem bylo, přiblížit nejen na výsost zajímavu dobu, ale také autory, kteří byli vesměs, ve své době, velmi vzdělaní a dokázali ve svých dílech se i době vyslovovat uměleckým způsobem, což v současné době hodně postrádáme. Lidi už nebaví nekonečné seriály a únavné politické debaty. Byli by asi rádi, kdyby se mohli začíst do knih, které autenticky odrážejí dobu a měly, a to hlavně, uměleckou kvalitu. Nejen ovšem z pohledu díla samotného, ale požadavek, který je ovšem velmi náročný a téměř nerealizovatelný, totiž, aby knihy byly psány spisovnou a krásnou češtinou. Proč? Protože náš jazyk, o který tak naši předkové pečovali, degeneruje. A čeština je, díky takovým autorům, jako je například Karel Čapek, nádherný jazyk. Kdyby skutečně měla probíhat reforma školství tak aby podpořila vzdělanost, tak by se měla i do ní zařadit kvalitní výuka českého jazyka a rozvoj umění se správně česky vyjadřovat. Hlavně pro ty, kteří se touží promenovat na veřejnosti a k veřejnosti mluvit, ti by měli být příkladem. Ale to jsem odbočila.

Přelstila jsem své přátele ...

Ovšem, já jsem na tu schůzku přinesla skutečnou raritu. Knihu, kterou vydalo nakladatelství Akademia, Dějiny nové moderny, Česká literatura v letech 1905-1923 od Vladimíra Papouška a kol. Tedy knihu, pojednávající o jednom zvlášť důležitém období v dějinách naší české literatury. Víte, pokud chceme zachovat tradice v naší zemi, tak myslím, že právě je dobré si je podržet v literatuře. Česká literatura má jedno zvláštní specifikum. Je úzce vázána na historické události v naší zemi, které se však vždy odvíjely ruku v ruce v dějinami Evropy. Všichni jsme si byli vědomi, jak je těžké překládat do cizích jazyků českou poezii, protože muži i ženy, kteří tímto jazykem mistrně vládli, rozhodně s překladem nepočítali, a tak by například (můj oblíbený básník Nezval či Holan), ve francouzském překladu nebo německém překladu tak nádherně nevyzněl a kdo ví, zda by tato poezie, jemná, téměř utkaná s měsíčních a slunečních paprsků, tak vyzněla, jako právě v češtině. Nicméně jsem tu knihu přinesla a šla z ruky do ruky. Ale byla těžká, to vám povím, neboť má přes šestset stran a je krásně vázaná. Za úvodem je tabulka, která je nazvána Plocha času a znamená přehled o autorech a jejich dílech v letech 1905-1923. Tedy i studijní pomůcka pro studenty, kteří z literatury maturují. Ale to je jen tak úvodem. V tabulce je také srovnání se zahraničním uměním a myšlením té doby, což je zajímavé, protože usnadňuje rozpoznat i vlivy zvenčí na naše autory.

Dějiny nové moderny
Česká literatura v letech 1905 - 1923. Oceněno Magnesií literou 2011 - Litera za literaturu faktu.

Je to velmi těžký výběr ...

Protože každý z nás studoval literaturu v různých obdobích, která byla v nějakém politickém přelomu. Někteří i vynikající autoři neustáli politickou poptávku, mimochodem, častých politických změn, a tak jejich díla, poselství i myšlenky zanikly vedle těch, kteří se aktuálně učili ve školách a byli upřednostňováni. Avšak v knize, kterou jsem na schůzku přinesla, jsou uvedeni bez odsudků a příkře tendenčních pohledů. Tedy jsme zvážili, že jsou už konečně posuzováni ne podle svých postojů k době, ale jako skuteční umělci, kteří procházeli spíš bouřlivými uměleckými směry (s kterými se v té plodné době roztrhl pytel) a věřím, že jednou, zvláště v českém prostředí, budou ceněni tak, jak si zaslouží. A myslím, že se dokázali vyjadřovat ve své době i nadčasově a mnohé věci, které vytvořili, by byly i dnes k zamyšlení, kdyby se někomu chtělo se k nim vracet.

Dělat Antologii není žádná legrace, nevím, zda se nám to vůbec podaří, ale za pokus to stojí, i kdyby to mělo skončit v šuplíku. Ještě jednou v životě, a  tentokrát "neideologicky" si zopakujeme dějiny české literatury a zamyslíme se vážně nad vynikajícími autory, kterým hrozí, že je nespravedlivě sejme čas.

Ivan Blatný

Jiří Orten

TŘETÍ
... 
Ó, není samoty! A ani lásky není! 
Dívky spí na ložích a jejich lože lžou! 
On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení 
jakousi propastnou a slepou modlitbou, 
rozváže řeménky a všechno pozotvírá, 
tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá 
a duši vyplení, až nechce nic už, sirá, 
než zapomenout sen. A to je útěcha. 
– – – – – 
Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů, 
převážel pocestné na nedostupný břeh. 
Měl dům a pevnou loď. Říkal jí: pohleď, rostu, 
když ruce ponořím do proudu ve veslech. 
Co o něm věděli ti, co se nevraceli! 
Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud! 
Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli. 
Jen to, že musili přijít a odplynout. 
Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou. 
Po ničem neptej se a dej se převézti. 
A zaplať poplatek. A mlč. A nad hladinou 
nehledej pravou tvář své dávné bolesti. 
Už brzo vystoupíš a loď se zase vrátí. 
A půjdeš kupředu, vším vzadu podveden. 
Cosi je před tebou. Je pozdě umírati. 
Rozvědky obzoru říkají, že jde den.

Elegie

Jakub Deml

PO ZÁPADU
Bělost žita den před kosením, 
pod nebem tmavým, tupě rozžhaveným – 
ó hrůzo roditelky náhle zsinalé! 
Stromy za tohoto večera, ustrašeného 
třesením světla na vodách a na nebi 
a ve zracích, 
jsou stíny otrávených milencův, promítnuté 
s děsnou pravdivostí 
na stěnu Nekonečna. 

(První světla)