Až budou padat hvězdy - Díl 3. - Cesty

Návrat – jaký návrat? A kam? Bylo mi tak, jakoby mi do rány někdo nasypal sůl. A já prožívala filozofickou lásku, která mi zavírala vrátka do běžného života.

 

Mám svůj svět. Kdysi jsem si ho stvořila v dětství, a jak jsem rostla a dospívala, rostl se mnou, dospíval a vcházely do něho nové a nové děje, tak odlišné od reality. Můj svět ožívá, když všichni mlčí, když se odemne odvracejí a když mi kladou překážky. V těch chvílích úzkostí, stresů a jakési bezmocnosti, se najednou otevírá brána a za ní je prostá krajina, stále zalitá sluncem. Hraje v něm hudba, Tichá, jemná, vemlouvavá. Nefunguje to vždycky, to ne, jen občas ...

Výkon mého povolání vyžaduje ode mne mnoho energie, kreativity, sebeovládání. A tak, čas od času se chodím dobíjet do nepříliš vzdálené botanické zahrady. I dnes jdu pomalu po ulici, mezi lidmi, sem tam projede tramvaj, auta jedou dlouhou šňůrou po úzké silnici. Je horký den.

Toužím po klidném místě, abych mohla pokračovat ve svých myšlenkách a úvahách, které začaly včera mít docela zřetelné kontury. Vchod do zahrady je zastíněn dvěma korunami mohutných listnáčů. U vchodu pavilonu stojí fronta. Asi prodávají zase masožravky, myslím si, a když jdu blíž, tak vidím na tabuli jejich nabídku. Platím vstupné. Svěží vůně vody, listů tropických rostlin otvírá bránu do světa mých harmonií. Moje harmonie mají totiž několik úrovní. Ale tato je dokonalá, protože je tu ticho, jen z dálky je slyšet slabě městský provoz. Mám pocit, že se ke mně naklánějí mohutné listy banánovníků, fíkovníků, kávovníků a já jim v duchu říkám: Také je vám lépe ve skleníku, než tam venku, že? Pod nimi kvetou trsy květin, nádherných, voňavých a divokých. Jména mi nic neříkají, ale zdá se mi, že mne pozorují. Proč také ne? Nevím o nich nic a ony vědí asi všechno. Ale jak s nimi navázat řeč? Usmívám se své myšlence, ale současně se mi nezdá tak hloupá. Jen na okamžik se mi zjevuje ten milý kraj, v jehož objetí stojí moje chalupa. Zaplaví mne zvláštní pocit, když pomyslím na Roberta. Ještě se v mé mysli zcela nezabydlel. Jeho příchod poznám podle toho, že mnou projede krátký záchvěv.

„Co myslíš, Roberte? Mluví květiny s člověkem?“ Touto otázkou vcházím do světa svých snů a nyní jsem opět s ním.

„Myslím, že ano, ale jen za jistých okolností,“ říká tiše, ale jeho hlas poznávám.

„A jaké jsou to okolnosti?“ ptám se.

„Musíš být jako ony,“ odpovídá a jeho hlas jakoby už zněl z dálky.

„To nedokážu,“ myslím si se smutkem, ale přesto se na ně stále dívám.

„Jejich řeč je milostná,“ ozval se ještě jednou tichý Robertův hlas.

„Ještě to nepůjde,“ omlouvám se jim a jdu dál, do nitra pavilonu.

Ve velkém pavilonu je dusné, vlhké horko. Usedám na lavičku pod velký datlovník a dívám se na jezírko, které je skoro celé zakryto velkými listy, a mezi nimi jsou poupata stulíků.

Ty kvetou v noci, pomyslím si.

„Ilono, ahoj!“ Hlas mé kamarádky Jany mne vytrhl ze zasnění. Vlekla za ruku svého potomka, který si asi představoval jinak strávené odpoledne a tváří se jako malý čert.

„Ahoj, Jani!“ odpovídám jí.

„Jak se máš? Vypadáš úžasně.“

Nemohu se ubránit pocitu, že všichni chtějí, abych podala raport o svém porozvodovém životě. Jaké to asi je? Jaké jsou u toho pocity? Jak se člověk asi cítí, když to má za sebou? Cítím tok myšlenek těch, kteří mi říkají, že vypadám úžasně.

„Je mi horko,“ řeknu jen a ona usedne vedle mě. Vím, že to taky nemá moc lehké.

„Ty se máš,“ říká, usedá vedle mne a syna si přitahuje na kolena, „máš klid. Ale já. Co ti mám povídat,“ stěžuje si na něco, o čem mohu já jen snít.

„A co teď děláš?“

„Jezdím na chalupu,“ usmála jsem se.

„Mami, já se půjdu podívat na ten velký kaktus,“ říká chlapec a Jana přikyvuje. Dívá se dlouhým, ochranným pohledem za svým dítětem.

„Tak to děláš dobře. My se celý týden chystáme na víkend a pak zazvoní telefon a Honza se objeví až v pondělí, unavený, já nevím, Ilono, kdyby nebylo toho dítěte, radši bych od něho odešla.

„Nedělej to,“ řekla jsem tiše, naléhavě.

„Já vím, však jsem asi zase v tom. Tak ráda bych se vrátila do práce, ale on to nechápe. Prý, dokud jsme mladí, užijeme si. Ale jaké já mám užívání, když jsem skoro pořád sama, na mateřské a teď mně čeká asi další porod a on honí zločince po nocích. A další tůra se shazováním kil. Už upadám do stereotypu, Ilono.“

„Neboj, máš všechno před sebou.“

„Ještě, že jste se rozešli včas, dokud nepřišlo dítě. To bys pak měla opravdu problémy. Věř v to.“

„Já ti věřím, každá to máme jinak těžké a jinak krásné.“

Slyším svůj hlas, jakoby z dálky a cítím, že jsem se dotkla samého dna podstaty ženského údělu. Ne toho, který je výplodem mužského myšlení, ale který skutečně takový je.

„A jak se cítíš?“

Konečně přišla ta otázka.

„Zamilovala jsem se,“ usmívám se a ona na mne překvapeně zírá.

„Tak brzy?“

„Ale Pavel neumřel. Nemám proč truchlit. Pouze změnil adresu,“ směji se, Jana se nutí do úsměvu, ale vidím na ni, že má všelijaké pocity.

„To je už osud,“ šeptá s účastí, protože ještě neví, jak na ni vidím otázku, jestli je to dobře anebo špatně.

„A kdo to je?“ ptá se tiše Jana.

„Kdybych věděla…“

„A jak jste se seznámili?“

„V potoce,“ odpovídám a Jana se už upřímně směje,  pak ale zvážní a ptá se právem vdané ženy.

„A je volný nebo ženatý?“

„Jani to není důležité. Já jsem se prostě do něho zamilovala.“

„Jen abys neměla nějaké problémy. V tvé situaci není o co stát,“ říká a já ji chápu, mluví o svých tajných obavách.

„Ale já už nejsem v žádné situaci. Rozvod není nemoc.“

„Já tě chápu. Rozumím tomu, ale zdá se mi to moc rychlé. Pořád jsem si myslela, že se zase dáte s Pavlem dohromady.“

„To nešlo, nechtěla jsem. Konec, tečka. Hotovo.“

Vstala jsem,

„Už musím jít, hodinku se vyspím a pak musím do studia. Tak se měj, Jani a buď šťastná.

Jana mne pohladila po ruce.

„Sny jsou krásné, ale realita je často zlá.“

„No, proto lidé sní.“

Jana přikyvuje a já upínám oči k rostlinám, které tu stojí nehnutě, schopny žít jen v tomto umělém prostředí. Jsou krásné, příliš krásné.

Vrátila jsem se domů až v noci. A ráno si pospím, slibuji si, protože na mne doléhá únava. Než usnu, vybavuji si jeho tvář. Chápu, že čím je pro mne vzdálenější, tím je také přitažlivější. Aniž tuší, kdo si pohrává s jeho odrazem. Vidím ho stále jen v mlhách. Obraz se mi po chvíli ztrácí před očima a zaplavuje mne vlna smutku. Ne, to ne, bráním se mu, nechoď za mou, jdi si jinam, kde tě lidé vyhledávají.

A přesto nejsem ještě osvobozená od potřeby cítit doteky milované osoby.

Ticho. Klid a mír. I přes to všechno, co cítím rozporuplného, nechávám do své mysli vstupovat pocit, že jsem s ním...

Ale ráno již ztrácím jistotu, že bych měla přikládat svým představám takovou váhu. To proto, že ranní slunce a ptačí zpěv mne probouzí ze snů a vidím svět nyní střízlivě. Je to láska k mým pocitům lásky, které se najednou rozvíjejí podle svého, protože jsem jim dala konečně svobodu. Roky studií, moje povolání a pak známost a manželství s Pavlem utlumily podobné projevy do sebeovládání. Možná, škoda pro mne. Tehdy, a vlastně až do včerejška, jsem si to neuvědomovala. Nebyla jsem nikdy tak vnitřně svobodná, abych si nemusela dávat různá tabu. Ale nyní jsem se odevzdala nějaké představě, tedy ani zdaleka mi neposkytuje reálnou možnost své city navenek projevit. Tak alespoň zákulisí mého soukromí, alespoň si myslet na něho a něco očekávat. Jsem sice v podivném rozpoložení, ale city se probouzejí ve svůj prospěch. A tak si říkám: ať to dopadne, jak to dopadne, je to krásné.