Výročí: Za Mistrem Janem Husem - část 2

"Pravá církev," tvrdil Wiclef, "je společenstvím předurčených ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejich příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou první je Kristus, hlavou druhé Antikrist."

Kristus je výlučně hlavou vyvolených ...

Jan Wiclef polemizoval se svatým Augustinem, který tvrdil, že "Kristus je hlavou všech lidí, věrných i nevěrných." On totiž na rozdíl od Augustina prohlásil, že "Kristus je výlučně hlavou vyvolených." Ale na druhé straně zase připouštěl, že takové vyvolení, ba přímo předurčení člověka svobody rozhodně nezbavuje: "Každý člověk, jenž má být zatracen, má být zatracen pro svoji vinu, a každý člověk, jenž je spasen, má být spasen svou vlastní zásluhou." Pak se obrátil k papeži: "Násilná vláda papežů není pro křesťany závazná. Obrodu křesťanství neprovedou mnišské řády, nevzejde z duchovenstva ani od papeže."

Papež, který měl být jako náměstek Petrův ze všech nejpokornější a nejchudší, se v honbě za penězi proměnil ve velkofinančníka a jeho hříšného příkladu následovalo kněžstvo. Světský majetek bylo to, co způsobilo úpadek církve. Ta je dnes - podle něj - pouze církví navenek. Až sem se Wiclefovo učení shodovalo s názory Husova předchůdce Milíče z Kroměříže. Teprve v taktice se jejich program rozcházel.

Podle Miliče: obrodu provede lid , a revoluce u nás skutečně propukla.

Podle Wiclefa: spoléhal se na světskou moc. Vyzýval stát, aby třeba silou vyvlastnil církevní statky a vrátil tak křesťanství k prvotnímu stavu.

Oba, jak Milič, tak i Wiklef šeredně narazili, pochopitelně.

Transsubstanciace a remanence

Je třeba osvětlit tento pojem, který považuji za klíčový ve všech budoucích sporech, které budeme sledovat až do ukončení Husovy kauzy. Věřící křesťané, ať evangelíci či katolíci dobře vědí, o co jde. Lidé, stojící mimo církev z historických souvislostí jistě tuší, jakou velkou roli tento pojem sehrál v následném hnutí. Jde o změnu podstaty svátosti oltářní v tělo Kristovo. A správně tušíte, že tento problém sehrál svou roli v příjímání podobojí.

Takže, jdeme na to ...

Ústředním dogmatem katolické církve bylo tvrzení, že ve chvíli, kdy kněz posvětí chléb představující svátost oltářní, mění se jeho podstata, tedy substance, a stává se tělem Kristovým. V chlebu je od toho okamžiku Kristus přítomen bytostně, tedy nikoli jen obrazně. Obdobně se vykládala proměna vína v krev Kristovu, no a to je jádrem pojmu - transsubtanciace, neboli "přepodstatnění". Wiclef proti obecně přijímání teorii transsubstanciace neboli přepodstatnění postavil jinou představu: remanenci čili "trvání." Chléb a víno podle něj zůstávají po posvěcení touto potravinou a touto tekutinou, Kristus v nich není přítomen svou tělesnou podstatou. A navíc: Wiclef studiem vyzkoumal, že učení o přepodstatnění vzniklo až v 11. století a závazné platnosti nabylo až v roce 1215.

A málem ho upálili, málem ...

Wiklef to pěkně schytal a nepomohla mu ani přízeň vévody z Lancasteru, navíc přihodili vinu za selské povstání v Anglii roku 1381, a když se všechny jeho hříchy včetně těch domnělých podtrhly a sečetly, dostalo se mu tomu anglickému Janovi řádného odsouzení. Londýnské shromáždění devíti biskupů a třiceti šesti doktorů teologie a práva za předsednictví canterburského arcibiskupa se podepsalo na jeho odsouzení. Ale měl štěstím protože ho zachránili představitelé anglické královské rodiny a londýnští měšťané před upálením. Ale pro jeho následovníky by se žádná milost nekonala.

"Wiclef sám musel přestati učiti v Oxfordu," píše František Palacký, "a ustoupiti do fary své lutterworthské, kde požívaje pokoje, vykládal a zastával učení celou řadou spisů nových až do své smrti dne 31. prosince Léta Páně 1834." Všechny ty jeho spisy měly ovšem smůlu - ocitly se na seznamu děl pronásledovaných církví. Jeho přívrženci mu říkali "evangelický doktor," a jeho nepřátelé zase "canis noster." Neboli "náš pes."

Lollardi

Lollardi byli středověkým anglickým náboženským hnutím, které chtělo reformovat katolickou církev. Ta je však prohlásila za kacíře a pronásledovala. Lollardi se hlásili k Viklefovým reformním názorům, ale jeho učení si přizpůsobili a zjednodušili. Viklefovy radikální myšlenky byly dost silné, aby inspirovaly hnutí, které odolávalo perzekuci více než sto let a vytvořilo svou vlastní literaturu. Lidové hnutí anglických lollardů se podobalo valdenskému hnutí, ale nebyli jím nijak ovlivněni. Lollardi zprostředkovávali Viklefovy názory širší veřejnosti.

Hnutí se rozvíjelo z univerzitních kruhů k méně vzdělaným vrstvám. Přibližně od roku 1380 podnikali někteří kněží, mezi nimi i členové oxfordské univerzity, kazatelské cesty po celé zemi. Ostentativně zachovávali chudobu a pravděpodobně již užívali překladů Písma svatého, do kterého se na Viklefovu žádost pustili dva jeho žáci Mikuláš Hereford a Jan Purvey. Univerzitní lollardství postupně vymizelo, protože v řadách profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali kaplané a laikové a lollardství se postupně radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni ze strany katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo dokonce upalování. Aby se zaplnily mezery vzniklé jejich pronásledováním, docházelo až do počátku 15. století k tajným svěcením.

Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které pro své přesvědčení získali Viklefovi žáci. Ve Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní označení, které naráželo na jejich puritánskou přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi nakonec přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli důraz na teologickou stavbu Viklefova učení, ale starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali především zjednodušení obřadů, odstranění klerikální společnosti a sekularizaci majetku duchovních.

John Oldcastle

Nejvýznamnějším světským vůdcem hnutí byl John Oldcastle (patřil např. mezi lollardy, kteří si dopisovali s Janem Husem). Byl zatčen pro své viklefovské názory, ale podařilo se mu s pomocí lollardů uprchnout. V roce 1414 připravoval povstání a chtěl také zajmout královskou rodinu. Povstání však bylo prozrazeno a skončilo neúspěchem. Povstalci byli pobiti, 69 zajatců bylo popraveno. Oldcastle uprchl na venkov. Král mu několikrát nabízel milost pokud odvolá své názory. V roce 1417 byl zatčen a popraven.

Vilém Perkins

Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém Perkins, který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli jeho držiteli laici nebo kněží. Také neměl úspěch. Tím se jenom prohlubovala nenávist vrchnosti vůči stoupencům Viklefova učení. Represe byla ještě tvrdší, hnutí které postihla se muselo stále obezřetněji skrývat. Přes pronásledování se udrželi až do reformace v 16. století a společně s vlivy německé reformace se stali podhoubím pro rychlý rozmach anglické reformace.

Petr Payne

Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské revoluce přijel do Prahy významný viklefovec a příznivec lollardů Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace.

Část 3 - Vrtkavá přízeň - zítra v 00:00:00