Výročí: Za Mistrem Janem Husem - část 4

Král Václav IV. měl hodně práce, aby rozptýlil podezření, že světská i duchovní moc v zemích Koruny české dopouští šíření viklefovského kacířství. Na podzim roku 1408 přišla najednou do Prahy pozvánka. Adresát : Král, arcibiskup a universita. Místo: italská Pisa. Datum setkání: březen 1409. Důvod: "Otázka o sjednocení církve nabyla váhy znamenité a stala se v Evropě skutkem takřka dějevládným. Koncil, kterému se podařilo sesadit papeže Řehoře i Benedikta, měl ukončit i dlouhodobé rozdvojení církve. A po zrušení této přednostní neřesti také odstranit jiné závady v církvi.

VIA CONVENTTIONS

V roce 1406 se stal následníkem papeže Inocence Řehoř XII. 1)

Benedikt XIII. se vydal na cestu do Itálie. A rozhodně ne proto, aby hledal dohodu. Hodlal svého soupeře, římského papeže donutit ke kapitulaci. Via conventions byla dlouhodobější, než via cessionis, měla v sobě příliš získání času. Avignon se dohödl s Římem a v Marsseile došlo k podepsání dohod o setkání obou papežů 2. září 1407 v Savoně. Benedikt  XIII. slib splnil, ale jeho partner se k rozhovoru nedostavil ... Postoje Řehoře XII. se od jara změnily. V lednu 1408 se Řehoř XII. ještě zdržoval v Sieně a v dubnu dal souhlas, že se vydá do Lucques. Benedikt XIII. dojel do Porto-Vener a již zbývalo jen několi mil a dialog mohl konečně začít. Řehoř XII. však 9. května 1408 náhle odmítl opustit město Locques.

Co schizma ukázalo?

A schizma ukázalo, že centralizace může mít ty nejhorší důsledky. Dva samovládci v čele obou monarchií, identických a přesto stojících proti sobě vyčerpávali jeden organismus církve. Schisma však vytvořilo naprosto odlišné podmínky a vzdálené volání po konciliarismu se najednou začalo znovu prosazovat a myšlení se nyní pevně spojilo s praxí. A tak se učenci věnovali čtyřem otázkám. Nejprve se snažili upřesnit pojem autority - rozlišovali potestas habitualis a potestas actualis. První byla neoddělitelná od bytosti, která ji vlastnila - congregatio fidelim a držitelem druhé autority byl papež, mohl jí být však zbaven, neboť závisela na funkci, kterou plnil. A tato analýza vedla k další otázce. Ve kterých případech má být přenesení pravomoci odňato, nebo případně zastaveno. Na počátku 15. století se někteří teologové a znalci kanonického práva domnívali, že obě sporné strany svou neústupné, protahují rozdělení a tím, činí lživý článek víry, který říká, že církev je je jen jedna. A ti vlastně upadli do bludu. A tak dospěli k názoru, že koncilní shromáždění má právo soudit hlavu klřesťanstva, jakmile začala škodit společnému dobru, jež měla upevňovat.

Poslední důležitý bod se stal předmětem vzrušených debat. Obvykle svolával ekumenický synod papež. Komu připadlo toto právo, pokud papež odmítl koncil svolat? Posvátnému kolegiu, odpovídali jedni. Světským vládcům, odpovídali druzí.  Ale všichni se shodovali na nutnosti podřídit zákony široké interpretaci podle požadavků okolností a na aktivní roli koncilu při záchraně křesťanstva. Už sama tato myšlenka měla v sobě dost síly k tomu, aby podnítila účinnou akci.

Koncil v Pise

Kardinálové obou obediencí uznali, že jedinou cestou k jednotě je koncil. Řehoř XII. a ani Benedikt XIII. s tím nesouhlasili. Řehoř XII. hledal útočiště u svého přítele Malatesty v Rimini, Benedikt vyplul k Aragonu. Osamocení kardinálové přijali rozhodnutí jednat ze své vlastní pravomoci. Na 25. března 1409 svolali do Pisy ekumenický synod, jeho se měli zúčastnit preláti obou obediencí. Jejich výzva byla vyslyšena. Biskupové, opati a teologové se dostavili v hojném počtu. Při prvním zasedání se otcové s velkou rozhodností pustili do úkolu, jehož naléhavost byla naprosto zřejmá. Oba pretendenti papežské hodnosti byli překážkou jednoty, o kterou měli usilovat. Bylo nutno je co nejrychleji odstranit. Byli sice předvoláni, ale ani jeden z nich se nedostavil. Delegát císaře obhajoval Řehoře XII. a odmítl ty, kteří se považovali za jeho soudce. Po celý týden shromažďovali komisaři svědectví a všechno zapisovali do obžalovacího spisu, v němž se nepopíratelná fakta mísila s naprosto smyšlenými pomluvami. A 5. června přečetl patriarcha Alexandrie Šimon Cramaud rozsudek:

"Všem známí schismatici byli uznaní jako podněcovatelé rozdělení: Ange Correr a Pedro de Luna byli uznáni stejnou měrou za bludaře".

Tento zločin je podle jednomyslného mínění dekretalistů oba podobroval jurisdikci koncilu, který je sesadil.

A další vývoj

O deset dnů později bylo zahájeno konkláve, jehož účastníci se předem dohodli,. že zvolený papež okamžitě přistoupí k reformě církve. Papež zvolený z jejich středu přijal jméno Alexandr V.(Petr Philarg). Když se 7. srpna toto shromáždění rozešlo, byli všichni zúčastnění přesvědčeni, že ukončili rozdělení, ale ve skutečnosti všechno ještě zhoršili. Benedikt XIII. a ani Řehoř XII. jejich odsouzení nepřijali. Církev teď měla tři hlavy jednoho těla ...

Pozvánka

Na podzim roku 1408 přišla najednou do Prahy pozvánka. Adresát : Král, arcibiskup a universita. Místo: italská Pisa. Datum setkání: březen 1409.

Důvod: "Otázka o sjednocení církve nabyla váhy znamenité a stala se v Evropě skutkem takřka dějevládným. Koncil, kterému se podařilo sesadit papeže Řehoře i Benedikta, měl ukončit i dlouhodobé rozdvojení církve. A po zrušení této přednostní neřesti také odstranit jiné závady v církvi. Obě kolegia kardinálů se sešli v Livorně a vydala odtud prohlášení k celému křesťanstvu, jímž vypsali svolání všeobecného sboru ke dni 25. března 1409 roku do Pisy."

Z Husova okruhu se králi dalo na vědomí, že už je nejvyšší čas, aby ten papežský Augiášův chlév byl vymeten a aby byl zjednán v nejvyšších údech církve pořádek. Francouzští vyslanci se tedy v Praze dozvěděli, že ano, že Češi přijedou, do Pisy, co by nepřijeli, pokud ovšem - pokud sněm oficiálně uzná Václavovy nároky na římský trůn.

Krize ve věcech církevních táhla za sebou také rozhodnutí v otázce, kdo je pravým králem římským, tudíž vlastně nejvyšším opravcem církve. Králi Václavovi bylo zřejmo, že pověst, kterak jeho shovívavostí či dokonce nedbalostí Viklefovo kacířství v Čechách stále více se ujímalo, se musela zřejme odrazit na možnosti že nebude uznán jako vrchní opravce církve. Proto nejen podporoval, ale sám zavdal nejedno nařízení k účelu tomuto, aby odrazil podezření od české země.

Ale přišel problém. Sice se král shodl s arcibiskupem, že se s viklefismem v českých zemí vypořádají, ale současně už dříve složil přísahu papeži Řehořovi, a tak se snažíl dodržet slib, že se nikdy nevzepře příkazu svého římského nadřízeného a tak se tedy nevzepřel. Zůstal svému názoru věren.

"Nálezem veřejně na dveře několika předních kostelů přibitým arcibiskup vyhlásil všechny ty, kteří podle králova přání odstoupili od papeže Řehoře XII., za neposlušné syny církve, a zvláště Husovi, který prý k odstoupení takovému před jinými byl radil, zapovídal další vedení a konání jakýchkoli funkcí kněžských, čímž nepřímo vyřízena byla i žádost farářů pražských o zastavení pohoršlivých jeho kázání."

Bylo to vlastně takový první velký konflikt mezi arcibiskupem a Husem. Možná první. Ale nikoli jediný.

Začátkem roku 1409 byl král Václav IV. Značně znepokojený. Nevrátil z cesty po Lužici, kde právě pobýval rovnou do Prahy, ač byl očekáván, ale zamířil si to do Kutné hory. Tam totiž čekal na svého diplomata, který v Německu sondoval možnosti, zdali se povede koncil do Pisy svolat a taky jestli ten koncil podpoří jeho, anebo římského vzdorokrále Ruprechta. Aby bylo důvodů ke králově nervozitě ještě víc, vpadla do toho událost, která znovu rozvířila už tak dost napjaté ovzduší na pražské universitě. Němečtí mistři odmítli účast na obvyklém výročním quodlibetu. To byla jakási volná tribuna - sled otázek a odpovědí na volně zvolené téma. Učené hádání se mělo konat na fakultě svobodných umění pod vedením takzvaného quodlibetáře. Tím byl zvolen mladý, velice průbojný stoupenec reforem, mistr Matěj z Knína, řečený Páter. Jeho volba byla náramně dramatická, protože těsně před ní byl obviněn z kacířství a na příkaz arcibiskupa Zajíce byl přinucen odvolat. Mistr Matěj z Knína se za toho quodlibetáře přihlásil dobrovolně, a to se nedalo podle statuty odmítnout. Jenomže němečtí mistři okamžitě vyrukovali s tím, že mistr, který má řídit disputaci, byl vyšetřován pro podezření z kacířství, s tím že souhlasit nemohou a nechtějí, quodlibetu se tudíž nezúčastní a dokonce pohrozili, že raději odejdou Prahy, než aby se té diskuse zúčastnili. A to krále velmi zneklidnilo. Bojkot a případný odchod Němců z Prahy by vrhl špatné světlo nejenom na universitu, ale i na něj, tedy na českého krále. Václav prostě Němcům účast na quodlibetu přikázal. Němci se zalekli se a mnozí přišli. Ovšem zdaleka ne všichni. Ty, kteří nepřišli, si veřejně před přeplněným přednáškovým sálem podal mistr Jeroným Pražský:

"Ať se stydí všichni ti klerikové a mistři, kteří sice vystavují na odiv svou lásku k sedmi spanilým dívkám - sedmi svobodným uměním, a jejich královské matce filosofii, avšak na jejich slavnosti se neodvážili ani ukázat, přestože byli pozváni. Tak urazili naši matku, fakultu svobodných umění, jak nejhůř mohli. Protože quodlibet je turnajem síly rytířů vzdělanosti, na němž mistři jeden po druhém podstupují zkoušku mečem svých argumentů a za svou zdatnost odnášejí odměnou přiměřený věhlas, jak by se neměli rdít studem ti početní naši mistři, kteří nestoudně odepřeli účast na naší slavnosti. Vy, drazí studenti, právem jste zavázáni těm mistrům, všem dohromady a každému zvlášť, kteří se zúčastnili této quodlibetní slavnosti jako turnaje, neboť se nesluší nepamatovat se na prokázané dobrodiní. Ostatním pak poděkujte, jak si to zasloužili: jako rytířům zbabělým."

"Kdykoli by řekl, že kterýkoli ryzí Čech byl nebo jest kacířem, od krále až po rytíře, od rytíře až po panoše, od panoše až po sedláka, od arcibiskupa až po kanovníka, od kanovníka až po nejmenšího kněze, od purkmistra tohoto města až po konšela a měšťana, od měšťana až po kteréhokoli řemeslníka, jeden za všecky odpovídám, jak musím, celým srdcem, plnými ústy a neohroženě: Lže a není hoden víry. Za tímto slovem chci stát nyní a vždycky."

Jeroným pochválil českého krále za podporu, kterou poskytuje universitě, a podobnými slovy ocenil i staroměstské měšťany, kteří se účastnili quodlibetu. Němce však nešetřil ani trošku. Použil na ně dokonce i biblické srovnání: "Zhýrale beze studu hodují na svých hostinách a pasou sami sebe. Jsou to mraky bez vody, sem a tam honěné větry, podzimní stromy bez plodů, úplně odumřelé, vykořeněné; divoké mořské vlny, které svou hanbu jako pěnu vyhazují, bludné hvězdy, pro něž je na věky připravena tma tmoucí." A pak se do nich pustil i svými vlastními slovy:

"Odmysli si od nich vypasené koně a odejmi jim nádherná roucha a kožešiny z mrtvých zvířat - rázem je zbavíš cti. Jsou totiž ve svém nitru plni špíny, rozmařilosti, svatokupectví, křivd, úskoků, olupování chudých a svatokrádeží tak, jako jsou obílené hroby plné mrtvých kostí. jenom navenek přehodili přes sebe pýchu, nadutost, zlolajnost, lži a ostatní ničemnosti jako ostudný plášť, kterým se snaží zakrýt svou vlastní hanbu a své nejnestoudnější pomluvy osob ušlechtilých a prospěšných celé obci našeho ctihodného města. Ačkoli sami jsou svým životem a mravy kacíři, nepřestávají lživě kaceřovat pravověrné syny našeho svatosvatého českého národa."

Tak, po tom projevu bylo zaděláno na problémy. Jeroným na rovinu řekl, že je třeba kriticky studovat i (zakázané) Wiclefovy spisy a ještě dodal, že je třeba chránit je před těmi, kteří jim nejsou schopni porozumět.

"Proč bychom nečetli knihy Wiclefovy, když do nich skvělým způsobem uložil nesčetné svaté pravdy, třebas zneklidňující jak zpupné kněze, tak laiky? Na tom není nic divného, jestliže totéž jasné světlo lahodí sice zraku člověka jasně vidoucího, ale krhavým očím škodí. Ať pochopí hloupí nedoukové, že stříbro, zlato a drahé kameny bývají obaleny blátivou nerostnou vrstvou, a kdo ji odborně nezná, necení ji více než jinou obyčejnou hlínu. Avšak ty, kdo se vyznají v tom umění, ani nenapadne pohrdat zlatem nebo perlami proto, že se vyskytují obaleny hlínou, ale naopak svým uměním oddělují a rozlučují v tavicích pecích bláto od zlata. Kdo vám tedy, jinoši, může zachránit, abyste se ve Wiclefových učili rozpoznávat žílu pravdy?"

To bylo slavné a vskutku brilantní Jeronýma Pražského. Byl v latině.

"Kdybych jen mohl mít knihy všech kacířů! Vypsal bych z nich, co je pravdivé, a pominul, co je zlé..." - (Jeroným Pražský tady ocitoval svého patrona svatého Jeronýma, a vzápětí uvedl úryvek z biblického listu Korintským:)

"Kousek kvasu zakvasí všechno těsto - tak také kousek nepravdy nebo bludu znehodnotí soubor pravd obsažených v nějaké knize. Nedoukům, kteří toto namítají, však odpovídám: Ať pochopí hlupáci, že věci stálé a trvalé mají jinou povahu než věci nestálé a pomíjivé. Kvas, který je nestálý a pomíjivý, ovšem kazí nestálé a pomíjivé těsto, ale žádná sebevětší nepravda nebo blud neznehodnocuje ani sebemenší pravdu, poněvadž pravda je pevná a lež ji nemůže prostoupit, protože při vzájemném prostupování věcí je nezbytnou podmínkou, aby jedna věc ustoupila druhé. Pravda však nikdy neustoupila ani neustoupí lži, neboť pravda nade vším vítězí. Proto napříště už neustupujte po vůli lživých lidí od slavných pravd obsažených v řečených knihách a nebojte se ty knihy studovat. Nesluší se zajisté, aby moudrý lnul k pravdám pro lidi, nýbrž spíše k lidem pro pravdy. Ať vás tedy v budoucnu ani nenapadne postoupit nebo odevzdat knihy řečeného mistra lidem, kteří jim vůbec nerozumějí, pravdám se posmívají dříve, než je chápou, a kárají je vcelku dříve, než porozumějí třeba jen jejich části. Což neznáte zákaz nejvyššího mistra, jenž zní: Neházejte perly před svině? Pozdvihněte již srdce, stateční mužové! Máte být ctiteli pravdy, a proto nesklánějte svou šíji před prolhanými lidmi! Pamatujte, že stejně neřestné jako lhát je nevzepřít se statečně lhářům, kteří se snaží pravdu potlačit!"

A bylo to v lednu 1409

Quodlibet skončil. A byl leden 1409. A král byl v Kutné hoře, ale nebyl tam sám. Dorazlo za ním už i poselstvo pařížské university a francouzského královského dvora. Všichni hosté čekali, jestli král souhlasí se svoláním koncilu a jestli se bude volit nový papež. Ale ještě jedna delegace se do Kutné Hory dostavila. Byla osmičlenná a vyslala ji pražská universita. Každý z národů v ní měl po dvou zástupcích. S mistry německé národnosti bylo však jednání krátké: Žádný koncil, žádná Pisa, žádný nový papež! Čeští mistři (a taky český král), ti všichni měli konečně zdůvodnění. Záminku. Podnět.

Poznámky k textu:

1) Řehoř XII. (vlastním jménem Angelo Corrario) (asi 1326 Benátky - 18. října 1417 Recanati), v letech 1406 - 1415 byl 205. papež katolické církve. Byl následníkem Inocence VII. od 30. listopadu 1406 poté, co byl zvolen v Římě. V konkláve tehdy zasedalo jen 15 kardinálů. Zvolen byl pod podmínkou, že pokudavignonský papež Benedikt XIII. zruší všechny požadavky na papežský stolec, on se zachová stejně, aby mohla být uskutečně nová volba, a tak aby bylo ukončeno schizma. K tomu samozřejmě nedošlo a situace zůstala komplikovaná. Ani jeden papež nechtěl ustoupit a oba se považovali za platně zvolené. Situace se vyřešila až naKostnickém koncilu. Řehoř nominoval Karla z Malatesty a kardinála Dominici di Ragusa za své legáty. Kardinál svolal koncil. Legáti ohlásili, že Řehoř opustil papežský stolec (a jmenovali jej papežským legátem v Anconě). Koncil pak sesadil také vzdoropapeže Jana XXIII. a západní schizma tak skončilo. Řehoř dožil svůj život v klidu v Anconě. Je pohřben v katedrále v Recanati. Papežové, kteří vládli po něm jsou všichni pohřbení v Římě.

Pokračování zítra v 00:00:00