Výročí: Za Mistrem Janem Husem - část 5

V červnu 1409. roku kardinálové vstoupili do konkláve a po jedenáctidenních poradách vyvolili kardinála, arcibiskupa milánského Petra Philarga za papeže (Alexandr V.), původem Řek, kdysi mnichem řehole, minoritské. Kariéra:  studoval v Oxfordu i v Paříži, stal se profesorem na pařížské universitě, až potom povýšen na biskupa a arcibiskupa. Nyní byl již sedmdesátiletým starcem, bezúhonný, ale za reformátora se nehodil. Neuměl totiž nikomu říci - ne. Tak o něm prameny ...

Ale v Pise také padlo rozhodnutí

Na koncilu v Pise tedy padlo rozhodnutí - a církev měla nového papeže, který přijal jméno Alexandr V. Byl tu sice nový papež, ale nebyl jediný. Ti dosavadní dva - ti zůstali. Takže na světě byli papežové hnedle tři. Římský, avignonský a teď už i pisánský.

"Dlouhověké schisma novým papežem však neodstraněno, ale ještě rozmnoženo jest; ani Řehoř XII., ani Benedikt XIII. nedali sebou hnouti k abdikaci. Benedikt stále byl uznáván ve Španělích a ve Skotsku, Řehoř v Neapoli, v několika drobných státech italských a v německých biskupstvích; ostatní křesťanstvo celé přilnulo k Alexandrovi Pátému."

Jan XXIII.

Jan XXIII., který se stal papežem 27. května 1410 po smrti Alexandra V., neměl morální autoritu, jakou by potřeboval k dokončení díla započatého koncilem v Pise. Byl spíš válečník s chováním condottiera, než muž Boží ... tak o něm prameny.

Král Václav IV. se s novým papežem osobně znal a kromě toho se pisánský koncil přihlásil k Václavu IV. a uznával jej za řádného římského vladaře ... tedy aspoň nějakou dobu to platilo.

Prekérní situace Zbyňka Zajíce z Házmburka

Český arcibiskup tvrdošíjně, pod tíhou slibu,  setrvával při Řehořovi, a toho Řeka, toho Alexandra, odmítl vzít na vědomí. Zatímco celé České království nového papeže uznalo, pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka a litomyšlský biskup Jan zvaný Železný se postavili proti.

Vnitřní boj

Papež Řehoř VII.

Zbyněk podporoval králova úhlavního a proradného nepřítele Řehoře, a na druhé straně byl stále víc nepřátelský myšlenkám Husových stoupenců. Tento vnitřní boj vyvrcholil výbuchem vzteku. Arcibiskup vztekal stejně jako král. Oba se vztekali ...

"Arcibiskup setrvával v odporu, a věda o souhlase českých mistrů s králem, zakročoval proti nim rázně," píše historik Otakar Odložilík.

Zbyněk zakročovat mohl, protože byl nejenom arcibiskupem, ale zároveň i kancléřem university. "

Klatba na Wiklefovy stoupence

Když nikdo neuposlechl jeho příkaz, aby členové university odevzdali Wiclefovy knihy, vyhlásil klatbu na Wiclefovy stoupence. Je jasné, že hádce s králem chtěl arcibiskup přetrhnout svazky i se skupinou mistrů, jimž ještě do nedávna měl blízko.

Interdikt nad Prahou

Arcibiskup dál dráždil prchlivého Václava IV. svým spojením s Řehořem XII., nutno podotknout, že na jeho straně stál i Václavův sok v říši Ruprecht, a když se mu klatba zdála málo účinnou, vyhlásil nad Prahou interdikt.

Interdikt - bylavelice obávaná zbraň. Zákaz všech bohoslužeb, zastavení všech duchovních úkonů, včetně mší, staveb, křtů, pohřbů. V důsledku to znamenalo úplné zmrtvění skoro všech odvětví života. Na obyvatele postiženého města vrhal interdikt temné stíny kacířských trestů. A kdyby jenom na postižené město... ohrožena byla prestiž celého království!

Před arcibiskupovým dvorem se srotily zástupy

Před arcibiskupským dvorem na Malé Straně se srotily rozvášněné zástupy, které žádaly, aby Zbyněk interdikt zrušil. Nezrušil. Raději utekl, vyzvedl i poklady z hrobu svatého Václava a utekl s nimi na svůj hrad v Roudnici.

S koncem léta to Zbyněk Zajíc vzdal

"Nemohouce nadlouho setrvati v odporu proti králi, papeži i většině lidu českého pospolu, arcibiskup Zbyněk i se zástupcem svým Konrádem z Vechty, biskupem olomouckým, odřekli se konečně Řehoře a přistoupili veřejně k Alexandrovi. Neobyčejné radovánky slaveny byly z této příčiny v Praze. Zpíváno Te Deum laudamus ve všech kostelích, zvoněno všemi zvony několikrát po sobě a večer osvíceno město, an úřad městský projížděl v slavném a skvostném procesí s trubači všecky ulice až pozdě do noci. Iluminace města tehdáž záležela v tom, že zapáleno jest asi 600 ohňů radostných před domy."

"Za příčinou hádek církevních a učených nevšímala si Praha příliš té otázky, která po smrti vzdorokrále Ruprechta 18. května roku 1410. zaměstnávala volitele říšské, zdali a kdo na jeho místo voliti se měl. O tom, že jen někdo z domu lucemburského měl býti králem římským, snášely se nyní v Němcích všechny hlasy. Takových mužů bylo tehdáž již jen tré, a to posledních rodu svého: král Václav, král Zikmund Uherský, a Jošt, markrabě moravský. A hle, než doběhl ke svému konci rok 1410., honosil se již každý z nich tituly Caesarovými."

Jošt, markrabě moravský

Jošt Moravský

Byli to právě Jošt s Prokopem, kdo v Budíně nekompromisně zasáhli a Zikmunda doslova posadili na trůn.

"Jmenovali ho nejučenějším panovníkem věku svého. A vskutku dokázal býti přítelem literního umění, knihy všeliké ze všech stran nikoli kupoval, ale k přečtení sobě vypůjčoval (že by je v pořádku vrátil, to on zase ne), ""neb lakomství a skoupost předčily u něho i lásku k literatuře." A vůbec: "Co do rozumu, sobectví a chytráctví převyšoval všecky své bratry i bratrance, a jen proto nelze bylo tak brzy ani sebeslušnějším návrhům dojíti svého cíle."

František Palacký tuto poznámku napsal proto, že se Jošt stal římským králem až po třiceti letech systematického úsilí, ale jinak měl ve svém podnikání prakticky jenom úspěch.

"Nejprve přešla země braniborská v moc markraběte Jošta Moravského a nominálně také nejmladšího jeho bratra Prokopa (prostřední jejich bratr Jan Soběslav nepotřeboval dalšího opatření, neboť byl biskupem litomyšlským a patriarchou aquilejským). Kterak ale se stalo, že stejnou dobou král Václav markrabímu Joštovi zapsal také vévodství lucemburské, pro nedostatek všech o tom zpráv bližších vysvětlit neumíme. Příčinu k tomu tuším nejpodobněji hledati bylo v nesnázích, ve které král Václav v té době uvržen byl nepokoji jak českými, tak německými."

Václav Tiem , rodák z moravského Mikulova, prodejce odpustků

Legát přijel do Prahy,

vzbudil kanovníky,

by k němu přistoupili,

krále s obcí loupili

po vší české zemi.

Tím legátem, pověřeným prodejem odpustků byl  Němec Václav Tiem, rodák z moravského Mikulova. Dosáhl už jisté proslulosti jako "požírač prebend" a "mnohoobročník". Kariéra :  kanovník a děkan v Pasově, ve Vratislavi a Řezně, kromě toho vlastnil faru v Linci, kapli v Kosterneuburku, držel stálý důchod z kláštera svatého Floriana, provizi na kanovnictví v Olomouci, kromě ještě dalších provizí a far.

Bubeník, ten je vozí ve voze,
raduje se každé koze,
kdo mu ovci, krávu dá,
všecky římské odpustky má
pekla i propasti.

Vedle prodavače stály pokladnice a do nich úředníci ukládali haléře a groše, které přinesli věřící. A ten, kdo peníze neměl, ten si mohl zaplatit budoucí nebe kupříkladu domácím zvířectvem - prodavači je obratem na trhu zpeněžili.

Mistrovi Husovi to divno,
svatému Písmu protivno,
že se Bohem činí člověk,
a nejsa budoucího věk
zde v tomto světě.

Nejenom Mistru Husovi to bylo proti srsti, ale proti odpustkům se ozval i děkan teologické fakulty mistr Štěpán z Pálče. Také další vysokoškolský profesor, Jeroným Pražský, proti prodeji odpustků protestoval. Udělal to po česku: z Malostranského náměstí vyšla studentská demonstrace. V jejím čele jel alegorický vůz. Ten vůz byl přímo ověšen napodobeninami papežských bul s odpustky. Svůdnými gesty a obhroublými šprýmy je nabízel student, přestrojený za nevěstku. Průvod si to namířil přes Kamenný most na Staroměstský rynk a odtud do Nového Města. Na Dobytčím trhu - dnešním Karlově náměstí - byly všecky buly toho "kacířského papeže a rufiána" /pozn.: rufián znamená kuplíř/  s hlasitým  povykem spáleny.

A hrozil průšvih ...

Arcibiskup a kapitula se chystali králi žalovat, ale Jeroným je předběhl. Aby krále dobře naladil, přestrojil se za žebráka a na oslu vjel do Václavova oblíbeného venkovského sídla jako do svého útočiště. Panovník se tou působivou narážkou na jméno hradu, které bylo Žebrák, dal oblomit a nad celou tou provokací jenom mávl rukou.

Mistr Jan Hus se vyslovuje k odpustkové aféře

Koncem května se k odpustkové aféře vyjádřil ke svým betlémským posluchačům mistr Jan Hus. Jeho kázání bylo (ostatně jako i jindy) citově velmi působivé. Ale zároveň tvrdě logické:

"Zdaliž svědectví legátů o zdvižení kříže proti křesťanům (totiž proti neapolskému králi) má být přijato jako svědectví Kristovo? Je zřejmo, že nikoli, předně proto, že sám Kristus, hlava církve, ne takto, to jest válkou, nýbrž skrze trpělivost hájil své strany; za druhé proto, že toto zdvižení kříže není k lásce a k zachování přikázání Božích nebo ke vzdělání církve; za třetí proto, poněvadž se nezdá, že by hlasatelé od Boha vyšli, ježto v bule (která odpustky vyhlašuje) se neradí dobře žít, ani bližního milovat, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávat, což nejsou slova Boží, neboť jsou protivna těm u svatého Matouše: ,Darmo jste vzali, darmo dávejte!' A také radí bližního nepřátelsky napadnouti a zabíjet. Ono zdvižení války není od Krista, poněvadž pouze skutky lásky učiněné od Pána se schvalují. Lze však dokázat, že ani toto zdvižení kříže, ani olupování chudých po královstvích, ani ukrutné napadení bližních nevzešlo z lásky, nemá tedy být přijato jako svědectví Pána našeho Ježíše Krista!"

Kněží lež prodávají

Jan Hus si odpustky podal i písemně, ve své latinské Replice. Podrobně v ní vyvracel všechno, co papežova odpustková bula hlásala. Dovozoval, že zaplacené peníze přece nemohou mít účinek na odpuštění viny a hříchu, tento účinek může mít toliko, když se hříšník sám v životě napraví. A křížovou válku, tu lze vyhlašovat jen proti pohanům a kacířům, ale neapolského krále Ladislava nikdo z kacířství neusvědčil, nýbrž dokonce ani neobvinil. "Že jsou nehodné takové odpustky, ukazuje svatý Petr, jenž nechtěl za peníze propůjčit moc Šimonovi, aby ruce kladl na lidi, aby tak dar Ducha svatého přijímali, ale zadarmo pro jejich spasení. Nyní však kněží pro lakomství prodávají odpustky a lidé chtějí hříchů se zbýti, dávajíce peníze a neprávě se kají. A tak z onou stran se klamou - kněží prodávajíce a lidé kupujíce. Kněží lež prodávají!"

A byla přečítána bula - vyhlašovala se klatba na Husa

Před oltáři kněží zhášeli a lámali svíce a symbolicky metali kameny ve směru, kde Hus pobýval.

" Já, Jan, biskup římský, sluha služebníků Božích, vyhlašuji nejtěžší klatbu na Jana Husa, odpadlého kněze, pobloudilého kacíře, navždy vyvrženého z obce Kristovy. Nikdo mu proto nesmí pod trestem vyloučení z církve podat chléb, napojit ho vodou nebo přijmout ho pod svůj krov. Taktéž mu nikdo nesmí zhotovit ani šat, ani obuv, ani cokoli jiného by potřeboval. Témuž trestu propadá, kdo by s ním rozmlouval, provázel ho pěšky či na koni, nebo mu prokázal jakoukoli úsluhu. Touto bulou je řečený Jan Hus jakožto vyloučený z církve zbaven všech církevních svátostí a milostí, a kdyby zemřel, nesmí býti pochován v posvěcené půdě, a kdyby zemřel a byl pochován v místě, kde tato bula nebyla dosud vyhlášena, musí být jeho tělo vyhrabáno a pohozeno."

Hrozba interdiktu

Pro soudobého člověka byla  představa, že někdo (v důsledku interdiktu) zemře bez svatého pomazání a že nebude pochován do posvátné země, hrůzu nad všechny hrůzy. A král Václav IV. se ho nezastal. Chyběla mu autorita, kterou požíval jeho otec Karel IV, když se zastal Jana Miliče u Kroměříže a také měl strach o moc.

Hus se odvolal ke Kristu

"Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, jsa v sklíčenosti obklopen biskupy, zákoníky a farizejskými kněžími, nespravedlivými soudci a svědky, chtěje jako syn Boží nejtěžší a nejpotupnější smrtí vykoupiti od věčného zavržení ty, kdož před stvořením světa byli vyvoleni, ten znamenitý příklad zůstavil následovníkům svým na památku, aby při svou poroučeli všemohoucímu, vševědoucímu a vše dobré chtějícímu Pánu, takto promluvil: Popatř, Hospodine, na soužení mé, an se pozdvihl nepřítel, neboť ty jsi spomocník a vysvoboditel můj. Ty, Hospodine, ukázal jsi mi úklady jejich, když já jako beránek tichý, kterýž veden bývá k zabití, netušil jsem, že o mne rady skládali, řkouce: Zkazme strom s ovocem jeho a vyhlaďme jej ze země živých a jeho jméno nebudiž připomínáno více! Rozmnožili se ti, kteří mne souží, řkouce: Bůh ho opustil, vrhněte se na něho a chopte se jeho, poněvadž není, kdo by ho vysvobodil. Bože, Bože můj, popatř na mne, proč jsi mne opustil? Neboť psi mnozí obskočili mne, rada zlostníků oblehla mne, mluvili proti mně jazykem lživým a řečmi nenávisti mne obklopili. Vrhli se na mně bez příčiny, místo aby mne milovali, olupovali mne a odplatili mi zlé za dobré a nenávistí za lásku mou.

Nuže, opíraje se o nejsvětější tento příklad Spasitelův, odvolávám se od těžkého potlačení, od nespravedlivého rozsudku a nespravedlivého vyobcování biskupů, zákoníků, farizejů a soudců k Bohu. Pročež prosím, aby všichni Kristovi věrní a zvláště knížata, páni, rytíři, panoši a ostatní obyvatelé našeho Českého království věděli a cítili se mnou, tak těžce postiženým nepravou klatbou."

Ježíš byl pro něj tím nejvyšším odvolacím místem, nadřízeným soudcům královským i papežským. Odvolání ke Kristu mu mělo zabezpečit i právo kázání.  Svoje odvolání dal mistr Jan vyvěsit v bráně Kamenného mostu. Proč zrovna tam? Procházelo tudy hodně lidí, každý si je mohl přečíst. Stála v něm stížnost, jak papež Jan a zacházel s ním a jeho zastánci.

"Skoro po dvě léta nechtěl dopřáti mým obhájcům a zástupcům slyšení, jež se nemá odepříti ani Židovi, pohanovi nebo kacíři, ani nechtěl vyhověti jakékoli odůvodněné omluvě, proč jsem nepřišel na soud do Říma osobně, ani nechtěl s otcovskou láskou dobrotivě přijmouti svědectví university pražské s přivěšenou pečetí a s ověřením veřejných notářů. Z toho jasně vyplývá, že jsem neměl býti odsouzen pro vzpurnost, poněvadž jsem, byv pohnán, nepřišel k římského dvoru ze zpupnosti, nýbrž z rozumných důvodů - jednak proto, že na všech stranách byly mi nastrojeny úklady na cestě, a jednak, že mne varovala nebezpečenství jiných, totiž oloupení a uvěznění mistrů Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče, kteří (uposlechnuvše předvolání) byli oloupeni v Bologni o peníze a jiné věci a hanebně uvězněni, a jednáno s nimi jako se zločinci, ač nebyli dosud vůbec vyslýcháni. Že pak všechna stará práva nařizují, aby soudcové přišli tam, kde byl zločin dle udání spáchán a tam vyšetřili žalobu proti obžalovanému nebo nařčenému u těch, kteří znají obžalovaného z osobního styku a nejsou zlovolní protivníci a nepřátelé obžalovaného, a konečně, aby předvolaný měl vhodný a bezpečný přístup k soudu a soudce spolu se svědky nebyl jeho nepřítelem, jest zřejmo, protože nebyly dodrženy tyto podmínky, abych se mohl dostaviti bez ohrožení života, že jsem před Bohem prost obvinění z tvrdošíjnosti a nepravé a lehkomyslné klatby."

V říjnu roku 1412 Hus opustil Prahu

"Ó, jaký jsem to kazatel, jenž sotva účastenství s hříchy jiných v sobě cítím! Proč nejsem vězněn za kázání, proč nejsem bit a kamenován?"

Vypadalo to, jako by Hus toužil po tom být mučedníkem. On chtěl prostě dokázat, že to všechno, o čem mluví, nejsou jenom slova, která zmizí ve vzduchu. "Protož dím to k svému svědomí, že kdybych znal cizozemce odkudkoli v jeho ctnosti, an více Boha miluje a o dobré stojí než můj vlastní bratr, byl by mi milejší než bratr. A proto kněží dobří Angličané jsou mi milejší než nestateční kněží čeští a Němec dobrý milejší než bratr zlý."

Těmi "dobrými kněžími Angličany" myslel Hus hlavně jednoho z nich - Johna Wiclefa. Ten mu byl ze všech nejmilejší. V žádném případě však Hus nebyl žádný nacionalista (což nemá nic společného s jeho skutečným vlastenectvím).

Rok 1413,  Kozí hrádek

František Palacký píše :

"Jak tehdáž věci stály, samo vyhnanství Husovo nemohlo než napomáhati ke vzdělání a rozšíření nauky jeho," sděluje nám František Palacký, a dodává: "Zabrav se nejprve do ochrany pana Ctibora a pana Jana staršího z Ústí Sezimova, jehož paní Anna z Mochova byla mu zvláště přízniva, trávil svůj čas nejvíce na hrádku Kozím nedaleko Ústí. V nabyté tam prázdni sepsal nemalý počet svých nejlepších knih v jazyku latinském i českém. Tam zajisté povstal jeho Tractatus de ecclesia" (neboli Traktát o církvi), "a také spisy o Pálčovi a Stanislavovi, tam Postila česká i Spis o svatokupectví a mnohé jiné traktáty vzaly počátek, V blízkém Sezimově Ústí psáno bylo krátké naučení křesťanské, jež k dobrému bývalých svých posluchačů dal mistr Jan napsati na stěnách kaple Betlémské, v které zatím oblíbený jeho učedník Havlík zastával jeho úřad."

Hus píše v češtině :

"Hodné jest každého člověka, aby nic všetečně nedržel, ale poznaje pravdu boží, pevně se jí držel až do smrti, neb pravda konečně vysvobodí, neb dí Pán Ježíš: Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete, a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás... Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti boží i od blahoslavené vší radosti, kteréžto radosti dojde, kdožkolivěk věří v Boha i v Jezu Krista, jenž jest pravý Bůh a pravý člověk."

Hus toho psal stále víc česky než latinsky ...

Zavedla jsme vás do roku, složeného ze dvou čtrnáctek. Toho léta 1414. se mistr Jan Hus rozhodoval, zdali přijme pozvání do jednoho milého města na jižním břehu Bodamského jezera, v místech, kdy je opouští řeka Rýn, aby se vzápětí rozlila v jezero Spodní neboli Untersee. Jméno onoho pamětihodného letoviska? Constantia. Konstanz. Kostnice.

Rok 1413

Český kacíř Jan Hus

"Na sboru, svolaném papežem Janem XXIII. v Římě na počátku roku 1413., odsouzeno 45 článků Wiclefových novou bulou, kterou potom Čechové stíhali kritikou krátkou sice, ale tím peprnější. V říjnu téhož roku pak umluvil se král Zikmund s plnomocníky papežovými o svolání všeobecného valného sboru církevního ke dni 1. listopadu 1414. roku do města Kostnice na jezeře Bodamském. Vypraviv ihned zvací listy do celého křesťanstva ve jménu svém, navedl také Jana XXIII., stále ještě váhajícího, že i on stvrdiv bulu zvací, slíbil také přijíti do Kostnice osobně."

Mýlili byste se, že problém zvaný "český kacíř Jan Hus" vůbec byl jediným bodem programu chystaného kostnického koncilu. Vlastně nebyl ani bodem hlavním. Ústředním tématem tohoto koncilu bylo církevní schisma.

Ten pisánský koncil skončil velmi neúspěšně ...

Vykořeňte to kacířství v Čechách !

Do příprav koncilu se zapojil i děkan pařížské teologické fakulty a kancléř celé university Jan Gerson (to byl zase Francouz). Gerson napsal ostrý dopis pražskému arcibiskupovi (tím byl Konrád z Vechty, původem z dolního Saska). Důrazně na něj naléhal, aby ve své arcidiecézi konečně vykořenil to sémě Wiclefova učení. O Husovi se sice výslovně nezmiňoval, žádal však, aby byla učiněna přítrž tomu nebezpečnému kacířství. Konrád odpověděl kladně, že je odhodlán vyrvat z kořenů učení arcikacíře Jana Wiclefa v Čechách, a Gerson mu poslal na oplátku list s články, vyňatými z Husových spisů, které pařížská universita odsoudila jako kacířské, a k tomu připojil příslušný komentář. "Zdá se mi, že blud ze všech nejzhoubnější, oproti zachování klidu a veškeré politické pospolitosti, který dogmatici považují za kořen moru, vyříznutý již ostřím různých výroků papežů a jiných, je tento: že člověk předzvěděný" (tím se myslí předurčený) "a také špatný člověk, žijící ve smrtelném hříchu, ztrácí panství, pravomoc a vládu nad ostatním křesťanským lidem." Ono nešlo ani tak o to, že by Husovy názory byly teologicky jaksi závadné, ono šlo o něco dočista jiného. O moc.

Odkaz na Dalimilovu kroniku

http://www.hs-augsburg.de/~harsch/bohemica/Chronologicky/14stoleti/Dalimil/dal_text.html

pokračování částí 6. zítra v 00:00:00