Výročí: Za Mistrem Janem Husem - část 7

"Šestého dne měsíce července, jinak v sobotu po svatém Prokopovi, byl mistr Jan Hus přiveden od arcibiskupa rižského k většímu chrámu města Kostnice, kde se konalo obecné zasedání prelátů za předsednictví římského a uherského krále. A uprostřed toho zasedání a chrámu byla jakási stolice na způsob stolu do jisté míry povýšena a na ní byly na jakémsi špalku položeny roucho a ornát mešní a oblečení kněžské k odsvěcení mistra Husa." http://www.youtube.com/watch?v=VlHbYpRMRvE&feature=related

Místo pro krále

Trůn je pokryt drahými látkami. Méně významní členové koncilu jsou už dávno na svých místech v lavicích. Čeká se jenom na krále. Vešel v honosném královském plášti. Po jedné straně ho doprovázel bavorský vévoda Ludvík (nesl králi říšské jablko), z druhé strany se snažil sladit krok uherský magnát Štěpán Rozgoň (ten nesl obnažený meč), zatímco korunu držel kníže Jindřich Bavorský. A za nimi dlouhá suita mocných - kardinálové, arcibiskupové, biskupové, generálové říšských řádů. Chybí pouze hnězdenský arcibiskup. Čeká v sakristii, bude sloužit velkou mši. Té se ovšem Hus nezúčastní. Svou přítomností přece nemůže poskvrnit posvátný obřad - a tak stojí v předsíni.

"Když pak byl přiveden do kostela, přišed před řečenou stolici a velmi dlouho se modlil. Zatím biskup z Lodi, vystoupiv na kazatelnu, měl kázání o kacířstvech, a mezi jiným objasňoval, kterak kacířstva v církvi boží mnoho škodí a ji podvracejí, a kterak ke královskému úřadu patří taková kacířstva z církve boží vykořeniti." Biskup z Lodi, jinak Jakub Balardi, byl ostřílený řečník. Jako téma si vybral větu z epištoly svatého Pavla k Římanům: "Budiž zničeno tělo hříchu!"

"Kdo si dnes váží církve, kdo se bojí jejích trestů, kdo chrání její svobody? Lépe by bylo ptáti se, kdo je neporušuje, kdo na ně neútočí. Kdo, táži se, neodvažuje se násilím vztáhnouti ruce na dědictví Ježíše Krista? Církevní statky, získané nejposvátnější krví Spasitele a svatých mučedníků, jsou kořistí lupičů a uchvatitelů!"

"Znič tedy kacířství i bludy a zejména tohoto zatvrzelého kacíře, jehož slova nakazila přemnohé končiny světa kacířským morem a způsobila nesmírné pohromy. Posvátná tato práce čeká tebe, slavný panovníče!"

Auditor líčil všechny podrobnosti Husovy pře od jejího počátku v roce 1410 až po Husovo včerejší prohlášení. Když byl hotov, začal předčítat třicet vybraných článků z Husových spisů.

"Mistr Jan na to odpovídal vysokým hlasem, na což kardinál cambraiský řekl: "Mlčte teď, dobře potom najednou na všechny odpovíte." A mistr Jan odpověděl: "Kterak mám na všechna najednou odpovídati, když si je najednou nemohu všecky zapamatovati? Nechť mi Vaše Otcovství dovolí..." - "mlč teď! Vždyť jsme tě již dostatečně slyšeli!" A obrátil se na fojta Hagena: "A vy ho přimějte, aby více nevyrušoval!" "Prosím pro Boha, slyšte mne, aby se tito, kteří stojí okolí, nedomnívali, že jsem držel bludy, vždyť potom se mnou učiníte, co vám bude libo!" Jeden z pochopů ho několikrát, když se zvedl, srazil zpátky na sedadlo, načež Hus dává najevo, že se výpovědi vzdává a spokojuje se němou demonstrací. Několikrát za sebou pokleká, spíná ruce a zvedá oči k nebi. "Velmi zbožně se modlil, svoji při Bohu, nejspravedlivějšímu soudci poroučeje." Publikum se výborně bavilo. Jako při produkci kejklířů.

"Když skončily články vybrané z jeho knih, byly čteny články z průběhu pře, které prý s výpověďmi svědků proti němu byly dokázány a jemu vytýkány. A ke každému z nich byli jmenováni svědkové, jsouce uváděni ne vlastními jmény, nýbrž pouze jmény úřadů a míst. A mezi nimi byl jeden článek, že po posvěcení hostie na oltáři zůstává chléb hmotný, a dále jiný, že kněz jsa v hříchu smrtelném neproměňuje, neposvěcuje, nekřtí a podobně. Tehdy mistr opět povstal a chtěl odpověděti, ale kardinál ho opět zakřikl a nenechal mu mluviti."

Hus se ale tentokrát nedal a podařilo se mu prosadit se:

"Prosím pro Boha, slyšte můj úmysl, a pro tyto, kteří stojí okolo, aby se nedomnívali, že jsem držel tyto bludy. Proto tvrdím, že jsem je nikdy nedržel, ani neučil, ani nekázal, že v svátosti oltářní zůstává po posvěcení chléb hmotný."

Vytýkali mu taky, že připouštěl možnost čtyř osob ve svaté Trojici. Kdosi se měl dokonce vyslovit, že on, Hus, se za onu čtvrtou osobu považoval. Hus na to reagoval logicky: "Budiž jmenován onen doktor, který toto proti mně svědčil!!" "Není zde nyní potřebí, aby byl jmenován."

Kardinál d'Ailly se snaží zachovat aspoň zdání objektivnosti a tak vyhovuje Husovi, že může vypovídat k jednotlivým bodům obžaloby postupně. Hus této možnosti využívá co nejvíc, ale jeho slova přítomní neposlouchají. Slyšeli je přece už tolikrát...

"Ó, hleď, tento koncil tvoje skutky a zákon zatracuje jako blud, že když jsi byl od svých nepřátel v těžkosti utlačován, Bohu, Otci svému, nejspravedlivějšímu soudci, při svoji jsi poroučel, dávaje nám ubohým v tom příklad, abychom se ve všelikých těžkostech k tobě, nejspravedlivějšímu soudci, utíkali, pomoc pokorně žádajíce. Ustavičně tvrdím, že není bezpečnějšího odvolání než Pánu Ježíši Kristu, který se nedá pohnouti křivým darem nebo oklamati falešným svědectvím, dávaje jednomu každému, co si zasloužil."

Všeobecné soustředění pokleslo, nikdo už vlastně nic a nikoho nesledoval, jenom v jednom okamžiku všichni zbystřili pozornost. To bylo v momentě, když se Hus dovolával Zikmundova glejtu. O tom se sice na koncilu už mluvilo, jenomže teď u toho byl král. A co na to Zikmund? Nic. Neslyšel. Nebo spíš dělal, že neslyší. Ani další Husova slova k němu zřejmě nedolehla: "Proč zatracujete mé knihy, aniž jste v nich ukázali jedno bludné slovo? A kterak zatracujete mé knihy v češtině nebo ty, co byly přeloženy do jiných řečí, když jste je ani neviděli?"

Soubor Husových vin už byl u konce. Dozněly i hlasy svědků.

Rozsudek

Biskup concordienský přečetl rozsudek. Když Husa prohlašovali za zvláště zatvrzelého ve svém bludu a kacířství, obžalovaný přeskakujícím hlasem volal: "Nikdy jsem nebyl a ani dnes nejsem zatvrzelý, nýbrž vždy jsem si přál i dnešního dne si přeji účinnější poučení z Písma! A dnes tvrdím, že i kdybych mohl jediným slovem všechny bludy zničiti a vyvrátiti, že bych to s největší radostí vykonal!"

Neodvolá-li Hus, bude zbaven kněžství, bude proklet, jeho spisy budou spáleny a on sám bude odevzdán k potrestání světskému rameni.

"Tento svatý sbor kostnický poznav, že církev boží nemůže již více činiti, přenechává Jana Husa světskému soudu a předává jej do jeho moci."

Církev je nanejvýš milosrdná. Sama netrestá. Sama neupaluje.

"Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro velké milosrdenství, odpusť všem mým nepřátelům. Ty víš, že mě křivě obžalovali, křivé svědky proti mně vedli a křivé články proti mně vymysleli. Odpusť jim pro své nekonečné milosrdenství!"

Sedm biskupů a arcibiskup milánský měli za úkol zbavit kacíře kněžství. Hus se poslušně obléká do připraveného kněžského ornátu. Biskupové se střídají, aby mu pomohli obléci se. Nakonec dostává kalich, jako by měl sloužit mši. Na vyzvání, aby odvolal a odpřísáhl, vystoupil na stolici a s pozdviženým kalichem řekl:

"Hle, tito biskupové mě vybízejí k tomu, abych odvolal a odpřísáhl. Bojím se to učinit, abych nebyl lhářem před tváří Páně a také abych neurazil své svědomí a boží pravdu. Nikdy jsem nedržel tyto články, ba spíše jsem učil a kázal jejich opak. Neodvolám je, abych nepohoršil všechny ty, nimž jsem kázal, a také ty, kteří věrně káží slovo boží."

"Znovu ukazuješ, že jsi zatvrzelý ve své špatnosti a tvrdošíjný v kacířství!"

Hus sestupuje ze stolice a první z biskupů mu bere kalich a odříkává předepsanou formuli prokletí: "Ó, Jidáši zlořečený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy se radil odnímáme od tebe tento kalich vykoupení."

Odsouzený odpovídal na každou kletbu modlitbou. Po kalichu přišla na řadu štóla, ornát, spodní roucho. Kněžství však ještě připomíná tonsura na temeni hlavy. Biskupové se dohadují, jestli ji mají vyholit nebo vystříhat nůžkami.

"Hle, tito biskupové se v rouhání neumějí shodnout!"

Kolečko, které mu no lazebník obnovil, teď prostřihují na všechny strany.

"Církev odňala již od něho všechna církevní práva a nemá s ním více co činiti. Odevzdáváme se tedy světské moci a jeho duši svěřujeme ďáblu."

"A já svěřuji svou duši nejlaskavějšímu Pánu Ježíši Kristu."

"Když biskupové dokončili degradaci mistra Jana Husa, tedy když odňali mu kalich, potom roucha mešní jedno po druhém s hrozným zlořečením, v případu takovém předepsaným, a když mu i kněžská pleš zrušena byla, po dokonání obřadu toho trapného postavili mu pyramidální papírovou korunu as loket zdélí na hlavu, na níž malováni byli tři čertové sápající duši hříšnou s nápisem: Hic est haeresiarcha."

Celému tomu divadlu přihlížel i římský a uherský král Zikmund a vydal rozkaz, aby se kacíře chopili biřici města Kostnice a kat. Odevzdal odsouzeného svému dvornímu hodnostáři, který stál při trůně a držel říšské jablko. Petr z Mladoňovic zaznamenal jeho jméno: "Klemův syn." Ten měl vyprovodit Husa na jeho poslední cestě.

"

Jan Hus na cestě ke kostnické hranici

"Složiv ze sebe roucho knížecí, v němž říšské jablko držel, vzal mistra Jana Husa a dal jeho v ruce popravcům. A přistoupiv k mistru Janovi, řekl: Mistře Jene, odvolej ještě a svůj život zachovej! Tehdy mistr Jan jemu řekl: A kdo jsi ty? Kterýžto odpověděl: Herkules mladý. Vece jemu Jan Hus: Nemějž mi za zlé - já jsem totiž myslel, že jsi kat. Tehdy on, zapýřiv se, ohlédl se na krále. Syn Klemův - to byl vévoda Ludvík Bavorský".

Načež vyvedli Husa z chrámu, za ním zůstala na kostelní dlažbě jenom malá hromádka šatstva: dvě černé sukně, kovaný pás, dva nože v jedné pochvě a kožený váček s trochou peněz. Biřici zatím uvedli toho kacíře  do průvodu, který se skládal  z celého jednoho tisíce ozbrojenců a kterému velel falckrabí Ludvík.

"Když takto korunován byl veden z řečeného chrámu, byly, jak se říkalo, na hřbitově toho chrámu v touž hodinu páleny jeho knihy."

Petr z Mladoňovic má pravdu, na kostnickém hřbitově se opravdu pálily knihy, ale nebyly to vlastnoruční originály Husových spisů, ty si předsednictvo koncilu pečlivě uchovalo. Později byly použity k tomu, aby svou další oběť, mistra Jeronýma Pražského, koncil přesvědčil, že se s Husem jednalo korektně.

"Když to mistr Jan jda kolem hřbitova viděl, usmíval se jejich skutku. Jda pak mimo ty, kteří stáli okolo a šli za ním, vyzýval je, aby nevěřili, že on zemře pro bludy sobě podvodně připisované a skrze falešné svědky, své úhlavní nepřátele, jemu přičítané. Skoro všechno obyvatelstvo onoho města bylo ozbrojeno, provázejíc ho na smrt."

Hus se stále snažil vysvětlovat německy, že není kacíř a že nekázal bludy, nýbrž pravdu. Petr z Mladoňovic zaznamenal s akurátností sobě vlastní, jaké žalmy mistr Jan zpíval. Pro poslední chvíle svého života zvolil žalm Smiluj se nade mnou, Bože, V Tebe, Pane, jsem doufal a V ruce Tvé, Pane...

Hospodine, smiluj se,
vždyť se tak soužím,
zrak mi slábne hořem,
moje duše i mé tělo chřadnou.
V strastech pomíjí můj život,
moje léta v nářku,
pro mou nepravost ubývá mi sil
a mé kosti slábnou.
Potupen jsem všemi protivníky
a sousedy nejvíc;
známí ze mne mají strach,
spatří-li mne venku, vyhnou se mi.
Sešel jsem jim z mysli jako mrtvý,
jako rozbitá nádoba.
Z mnoha stran pomluvy slyším.
Kolkolem děs!
Smlouvají se na mě,
kují pikle, chtějí mi vzít život.
Já však, Hospodine, důvěřuji Tobě,
pravím: Ty jsi můj Bůh,
moje budoucnost je ve Tvých rukou.
Vysvoboď mě z rukou nepřátel
a těch, kdo pronásledují mě.
Rozjasni tvář nad svým služebníkem,
ve svém milosrdenství mě zachraň.

V podání pana Hakena

http://www.youtube.com/watch?v=aGA6JWiJokU&feature=related

"Když se mistr modlil, spadla mu z hlavy řečená rouhavá koruna, třemi ďábly omalovaná." Hus se na ni podíval a smutně se usmál. Jeden ze žoldnéřů ji popadl a narazil ji odsouzenci až po uši. "Posadíme mu ji opět na hlavu, aby spolu se svými pány, kterým zde sloužil, ďábly, byl upálen!"

Popraviště už bylo na dohled. Tím místem, na kterém měl být upálen, byla obecní louka, obklopená zahradami kostnických měšťanů. Nacházela se za městem, když se jelo směrem na hrad Gottlieben . Hned od geltinské brány byl vidět jakýsi sloup, Petr z Mladoňovic zaznamenává, že byl tlustý na půl kroku a připomínal silné prkno, na jednom konci přiostřený a zaražený do země.

Hus před tím sloupem poklekl na zem a s úsměvem se modlil žalmy. Co chvíli spínal ruce k nebi a zvyšoval hlas. Klemův syn, vévoda a falckrabí Ludvík, byl už poněkud netrpělivý. Odsouzený už měl k času k modlitbě dost, je třeba, aby se ho chopili katovi pacholci. Hus vstává sám, a zatímco s ním obcházejí kolem kruhu jako s medvědem, volá na všecky strany:

"Pane Ježíši Kriste, tuto strašnou, potupnou a ukrutnou smrt pro tvé evangelium a kázání tvého slova chci velmi trpělivě a pokorně vytrpěti. Odpustiž, prosím, všem mým, nepřátelům!"

Poprosil, aby mohl pohovořit ještě se svými žalářníky. Mluvil s nimi německy.

"Děkuji vám, moji milí bratři, za vše dobré, co jste mi učinili, nebo nebyli jste toliko mí strážní, ale moji milí bratři. A vězte, že doufám v svého Spasitele, pro jeho svatý zákon tuto smrt chci rád trpěti, že s ním budu kralovati."

Ale to už ho svlékají z černé sukně a nechávají ho jenom v košili a botách. Mokrými provazy ho připoutávají ke kůlu, a dělají to důkladně. K tlustému provrtanému prknu rukama nazad ho přivázali, provazy dobře na šesti nebo sedmi místech, jedním nad nártem, druhým pod kolem, třetím nad kolenem, čtvrtým nad třísly, pátým na bedrách, šestým v půli, sedmým pod pažemi, a ruce dozadu. Když ho už tak pečlivě uvázali, tak se někteří kněží ozvali, že takhle ne, že je obrácen tváří k východu.

"Nebudiž obrácen k východu; protože jest kacíř, obraťte ho k západu!"

A tak ho po krátkém dohadování obrátí k západu. Za krk ho pak ke sloupu přivazují jakýmsi začazeným řetězem, na který jakýsi chuďas věšel nad oheň kotlík.

"Pán Ježíš Kristus, můj vykupitel a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti."

"Jsem věru zvědav, bude-li mít za chvilku ještě tolik řečí!" ozvalo se z publika, ale nikdo se k vtipálkovi nepřidal. Pod nohy mu položili dvě otepi dřeva, a dalšími snopy slámy a otepmi dřeva, promíchanými se slámou obložili Husa až po bradu.

"Dříví byly dva vozíky, jinak káry."

Opravdu si dali záležet.

"Dříve však, než ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a syn Klemův, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal a svoje slova odpřísáhl a odvolal." Mistr však už neměl na výběr. Pohlédl na nebe a vysokým hlasem, který bylo všude kolem slyšet, řekl:

"Bůh mi jest svědkem, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítám, nikdy neučil ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachránit od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti."

Už nebylo o čem diskutovat. Maršálek Pappenheim a vévoda Ludvík se vrátili na své místo, vévoda zatleskal rukama a kat přiložil k hranici pochodeň. Nikdo nechtěl věřit svým uším. Hus začal zpívat.

"Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou... Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou..." A potřetí, když začal s písní Jenž jsi se narodil z Marie Panny, "vítr mu vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohyboval rty a hlavou."

Petr z Mladoňovic byl očitý svědek, a ve svém líčení velice věcný. Zřejmě by mu neuniklo, kdyby k hranici přistoupila jakási babička, aby přiložila nějakou tu otýpku slámy.

"Sancta simplicitas!" měl mistr její počínání doprovodit povzdech. "Svatá prostoto!"

Tato údajná poslední Husova slova však patří spíše k legendám.

"Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, za kdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše."

http://www.youtube.com/watch?v=3aSo7ylWWHg&playnext=1&list=PLA06E13AB96F97502

Konec posledního dílu

A pak to pokračovalo ...

http://www.youtube.com/watch?v=vA4Coo0ITHA&feature=related

Ale jak, to až někdy příště ...