Martin a Liliana - část 10.

Druhý den ráno, už v pět hodin, odcházela z hotelu směrem k autobusovému nádraží. Táhla své zavazadlo, které se ji zdálo nyní těžší, než když přijížděla. Cítila se velmi špatně, ale s vědomím, že udělala maximum, aby všechny ty věci uvedla zase do správných kolejích, i když jí procházely proudy bolesti, až se jí tmělo před očima. Musím zase brát ty léky, pomyslela si, ono to přejde. Nesmím to nechat rozběhnout. Když došla na místo, sedla si na lavičku a tašku si postavila vedle sebe. Na ulici nebylo ani živáčka.

Obloha byla pokrytá mraky a zřejmě se dá brzy do deště. To je dobře, protože kdyby bylo krásné počasí, asi by cítila víc lítosti. A zítra, zítra už půjdu zase do práce. Určitě na mně všichni čekají, aby mi mohli vykládat všechny ty své peripetie bez toho, že by očekávali nějaké náhlé zlepšení svého tísnivého proživání života. Ale pomáhá se vypovídat, pomáhá mít pocit, že jsou po kontrolou a že v nejhorším případě, když je popadne touha skoncovat s životem, se mohou obrátit na někoho, kdo je pochopí. Liliana ví, že si musí držet odstup. Od každého, ať z osobních nebo profesionálních důvodů.  I u pana Trunečka, který se k ní dostal prostřednictvím své praktické lékařky. Takový slušný pán. Na první pohled spořádaný. Jeho příběh, který ji vyprávěl byl tak smutný, tak drásavě smutný. Naslouchala mu bez hnutí, udělala s ním pár testů. Doporučila mu dobrého psychiatra, ale on tam už nedošel. Našli ho za tři dny v lese. Ležel pod velkým dubem ...

♣

Autobus přijel na zastávku a řidič vystoupil z vozu.

„Vy tu čekáte na mne?“ zeptal se ji a ona přikývla.

„Tak si nastupte. Máte jízdenku?“

Zalovila v kabelce a vytáhla zpáteční jízdenku.

„Sedadlo 83. Ale asi si budete moci sednout, kde se vám to bude líbit. Dnes moc lidí dosud neodjíždí, většinou až navečer. Až jim skončí procedury.“

„Tím lépe,“ řekla a poděkovala. Sedla si doprostřed autobusu k oknu, tašku si dala pod nohy a zavřela oči. Cítila se velmi unavená a vyčerpaná. Všechno bylo nadarmo, pomyslela si. Nedokážu to prostě. A tolik jsem si od toho slibovala. Musím najít sama nějakou rozumnou cestu, v tom mi nikdo nepomůže a taky nic nepomůže. Nebo skončím někde pod dubem, jako pan Trunečka. Ztratím sílu k životu a padnu kde padnu. To byl ale hloupý nápad, že jsem to vůbec zkoušela, myslela si dál. I kdybych Martina nikdy nepotkala, chodila bych na procedury, procházky a pak na pokoj. A byla bych na tom stejně. Ne, nejsem připravená k nějakým radikálnějším krokům.

Leova nemoc a smrt nebyly tou pravou příčinou, která ji přivedla do takového stavu. To si uvědomovala, i když vysvětlovala každému, že ji právě jeho smrt tak sebrala.  Neřekla Martinovi pravdu, když tvrdila, že před Leem nikoho neměla. Ano, dlouholetý vztah s Františkem. Byl ženatý. Měl dvě děti. Tehdy, když se seznámili, vrcholila jeho kariéra, jak pochopila z jeho řeči. Zamilovala se. Bohužel, jak později pochopila, byl to její velký omyl. Čekala deset let, než se rozhodne pro ni, děti zatím vyrůstaly a on jí vyprávěl o svém životě s ženou alkoholičkou. Litovala ho a tím více ho zanášela svými city, pozornostmi, v naději, že zvolí ji jako své východisko. Nabídla mu všechno, co si může muž jen přát, ale on vždy odcházel, s omluvami, se sliby, s přísahami. Jakmile si jen na krátkou chvíli připustila pochybnosti o pravosti takového vztahu, zavalila ji vždy tesklivá  nálada a bolest. Protože bez něho se cítila slabá a osamělá. Tak na ni působil, tak ji zamotal do svých sítí,  tak ji ovlivňoval, aby ji měl, jak chtěl a potřeboval. Tajila to před všemi a tím víc ztrácela kontakt se svým okolím. Když ji přislíbil schůzku, ten den byla celá neklidná, rozechvělá, nesoustředěná. Pak sledovala hodinu a po hodině, minutu po minutě a když nepřišel, propadla beznaději a zoufalství. Celé dny ztracené, než se zase objevil a ona ztratila nad sebou vládu. Dokázal ji opravdu naprosto paralyzovat. Tehdy neměla sílu toho nechat i když se přiznal, že čeká se svou ženou třetí dítě. Prý je to pro ni šance, jak se zbavit své závislosti. To ji velmi ranilo. Ale ještě zcela neprobudilo z těch snů, které si kolem něho vytvářela. A pak jednou, docela náhodou, ji přítelkyně svěřila, že se strašně zamilovala do jednoho člověka, který je ženatý. Už se nějakou dobu spolu stýkali. Jeho žena má rakovinu. Tak si k ní chodí pro útěchu. Liliana ji politovala, že to musí být těžké pro ni i pro něho. Přítelkyně ji řekla, že si uvědomuje, že to není v pořádku, ale on potřebuje něhu a lásku, ona je už v posledním stadiu. Pak vytáhla z kabelky fotografii a Liliana ke svému úžasu uviděla celou pravdu o Františkovi. Na té fotografii se usmíval a držel ji okolo pasu. Udělalo se ji zle. Druhý den šla k lékaři, aby získala alespoň na týden neschopenku a celý ten týden proplakala. Asi stokrát začala dopis na rozloučenou, ale vždycky papír nakonec zmačkala a odhodila. Po tom týdnu se tak vysílila, že ji lékař nechal ještě jeden doma, ale to už byl začátek toho pekla, které se pak otvíralo nejprve jako malá trhlinka a pak víc a víc rozevíralo nenasytnou tlamu. Zavolala mu.

„Prosím tě, přijeď,“ řekla, „potřebuji s tebou mluvit.“

„Víš, já teď nemohu. Pochop to. Já ti zavolám.“

„Ne, nezavoláš. Chci si s tebou něco probrat.“

„Nemám teď opravdu náladu s tebou něco probírat. Žena je na tom špatně. Mám spoustu starostí a nevím sám, kde mi hlava stojí. Nech to na jindy.“

„Ale vždyť jsi říkal, že to probíhá dobře.“

„Změnilo se to. Nechme toho, já ti zavolám.“

Ukončil hovor. Když se druhý den snažila zavolat, zjistila, že jeho číslo v mobilu už neexistuje. Pocit hlubokého studu, opuštěnosti a náhlé osamělosti ji uvrhl nenávratně do stavu, který pak řešil psychiatr. Byl to hodný starší pán. Předepsal ji antidepresiva a ona k němu ambulatně docházela. Plnila všechny jeho pokyny, aby se dostala z toho nejhoršího. Měl s ní pochopení. Františka potkala za nějakou dobu na jednom společenském večírku a on dělal, že ji nezná. Objímal se tam s nějakou mladou slečnou a upíjeli si vzájemně koňak. Smáli se a tančili.

♣

Zakázala si na Martina myslet. Ten už se nikdy neukáže, zbytečně bych se trápila. Jsem odsouzená k samotě, ale mám tu svého tajného agenta i Leovu fotografii. Nejsem tu sama. Když jsem to dokázala překonat dřív, musím to dokázat i nyní. Být silná, být sama sobě přítelem.

Polkla tabletku a sedla si za klavír. Chvíli jen tak preludovala a sledovala, jak pomalu z ní opadá ten strašlivý nával smutku a jak se dostává do lehkého euforického stavu.

Pak vstala, napustila si plnou vamu a ulehla do teplé lázně. Zavřela oči a nechala pomalu probíhat myšlenky i pocity, aniž je zaplašila, byť by se zdály nepříjemné, táživé či smutné.

Nikdo nemusí poznat, že zase tím procházím, myslela si. Ono to přejde. Musím bojovat. Až do konce.

♣

První dny byly těžké. Ale rozhodla se, že bude dál pokračovat v práci a že se pokusí sama v sobě pochopit, zda jednala správně. Nechtěla se zmítat v pochybnostech a možná, že si přála, aby její rozhodnutí nakonec, analyzováno všemi možnými úvahami, bylo správné. Nyní, když je sama, zkoumá každou myšlenku, každý i nepatrný záhyb svých nálad a vnitřních hnutí. Ví, chápe, že Martina skutečně miluje. Liliana si po svých životních zkušenostech vybudovala měřítka pro úsudek a etiku. Nyní není její situace tak chaotická, tak zraňující, tak destruktivní z hlediska citového prožívání, jako dřív. Ale ví, že se musí z minulosti nejen očistit, ale i obnovit síly, které ji opustily. Takový muž, myslí si, jako je Martin, potřebuje něco jiného, než to, čím se nyní sama cítí.

♣

Odemkla dveře od své pracovny, odložila plášť a usedla ke stolu. Otevřela diář a prolistovala ho. Téměř bezmyšlenkovitě. Vstala, postavila si na kávu, vyndala z kabelky brýle, cigarety a zapalovač a prošla se místností. Zastavila se u knihovny a upřela oči na hřbety knih. A pak se usmála. Ani, jedna kniha, pomyslela si, ani jedna mi neodpoví na mou otázku. Zalila si kávu a zaplálila cigaretu. První pacient příjde až ve tři hodiny, mám dost času na své myšlenky. Přitom ji prolétlou hlavou, že nemusí už nikdy nastat okamžik, že by Martina někde a někdy potkala. Dokonce nemá od něho jediný kontakt a i když by si mohla adresu jeho advokátní kanceláře snadno najít, neudělá to. Ani v krajním případě.

Zvonění mobilu přerušilo tok myšlenek.

„Galová,“ řekla docela odměřeně.

„Lili, máš chvíli čas? Nemáš tam klienty? Potřebuji s tebou mluvit.“

„Tak přijď.“

Marie. Už několik měsíců zápasí s rozvodovým řízením. Taková patálie. Zatím ji vždycky dokázala pomoci. Má to zápletku, kterou těžko rozmotávat. Marie svého manžela stále miluje. Ale asi špatně. Asi špatně, opakuje si. Zná ho. Nikdy by do něho neřekla, že opustí rodinu pro jinou ženu. Byla to právě Marie, která podala zbrkle žádost o rozvod a dočkala se jen jednoho efektu – souhlasil a hned druhý den ráno našla na stole obálku, v které byl sepsán seznam věcí, které by si rád vzal sebou. Liliana se zrovna naprostou náhadou ocitla v pravý čas a na pravém místě, jinak by asi Marie udělala zoufalý čin. Seděla s ní do samého rána v jejím pokoji, rameno měla umáčené jejími slzami a sama měla co dělat, aby tu situaci udržela pod kontrolou.

„Lili, to jsem tak ráda,“ řekla ve dveřích.

„Jen pojď , dáme si kávu, že?“

„A smí se tu kouřit?“

„Klidně si zapal. Tak, sedneme si tam, do křesílek a popovídáme si.“

Viděla na ni, že je napjatá až k prasknutí, jak touží vypovědět své novinky a podle jejího vzhledu i lesku očí Liliana pochopila, že se jedná o něco zvlášť radostného.

„Ty mne asi odsoudíš. Ale já jsem se zamilovala.“

Liiana si posunula brýle na nose a podívala se jí do očí. Ty nelhaly. Ani její rty, žádný stín ve tváři, v pohledu, bylo to naprosto totální pocit.

„Tak? No, vidím, že jsi šťastná.“

Marie zalovila v kabelce a triumfálně vyndala fotografii z pouzdra.

„Koukni se, není krásný?“

Liliana se dívá do tváře asi šedesátiletému muži. Mírně prošedivělému, z výrazu jeho očí je vidět, že je dobře situovaný a  že   je zvyklý ovládat druhé.

„Je ženatý, že?“ ptá se ji a Marie se začervená.

„No a co, já jsem taky vdaná.“

„To má být truc?“ řekla Liliana surově a Marie sklopila oči.

„Přišla jsem za tebou jako za kamarádkou a ne na sezení.“

„Promiň. Ale bylo by dobré, kdybychom to teď a na místě rozebraly. Buď statečná, vlož do svého života více úpřimnosti a poctivosti, děvče. Neboj se poslouchat pravdu a také moudré myšlenky. Trochu té vůle a sebekázně.“

Marie sáhla do kabelky a vyndala papírové kapesníčky. Jeden si přitiskla k očím.

„Až odtud odejdu, Lii, tak možná, že ho už nebudu milovat.“

Liliana je zvyklá na citové zvraty svých klientů a klientek. Jen ty své sotva drží na uzdě.  Liliana ji vzala ruku a stiskla ji.

„Marie, zlato, prosím tě, vydrž. Tohle není cesta, která by tě přivedla ke štěstí.“

„Co ty o tom víš?“

„Budeš se divit, ale já jsem to kdysi prožila. Moc mi to ublížilo. Musela jsem se léčit. A do dnešního dne nejsem v pořádku. Já nejsem prostě v pořádku.“

„Ty?“ zasmála se Marie nervózně.

Liliana však něchtěla mluvit o sobě. A proto se usmála.

„Někdy si o tom povíme. Ale jedno ti řeknu, Marie, neudělej chybu, které bys pak po zbytek života litovala. Třeba se jednou opravdu zamiluješ do někoho, kdo bude jen pro tebe.“

„A ty si myslíš, že je morální, asi na to narážíš, když Jindra bydlí u jiné ženy?“

„Morální?“ zasmála se Liliana, „tak tohle Marie není důvod, abys pustila k vodě ty nejzákladnější zásady. Nemůžeš se přeci s ním srovnávat a pak, byli jste spolu tak dlouho, třeba jste se navzájem odcizili. Nezapomeň, že muži všechno prožívají jinak. Ale to ti snad nemusím vykládat.“

„Ne, to nemusíš.“

Liliana se jí dívá dlouze do očí a cítí jak ji Marie svírá ruku pevněji.

„Co mi radíš?“

„Uteč sama před sebou a pak se někde potkáš.“

„Tomu nerozumím.“

Liliana si zapálila a cítila že jde do tuhého. Ne pro Marii, ale pro ni samu. Jakoby Marie byla jen zrcadlo, do kterého se dívá a vidí sebe.

„Podívej, nevyhledávej jen své smutky svá pokoření, neúspěchy a nezdary. Ty žalostné slabosti, které tě vedou k tvým ještě žalostnějším rozhodnutím. Rozumíš? Ale hledej v sobě bytost s vyšší přirozeností. Vzepři se tomu, kdo tě vhání do krajních řešení. Poslouchej svůj vnitřní hlas a nepleť si lásku s uspokojením, že to někoho zabolí. Bude to bolet jen tebe.“

Liliana znovu zkoumá na okamžik své pocity. A s uspokojením cítí, že tohle není její problém.

„Podívej, co je tu knih. A žádná z nich ti neodpoví na tvou otázku lépe, než tvoje nitro. Možná, že nějaká moudrost ti vštípí nějaké vědění, prohloubí tvou vnímavost k věcem morálky, možní že ti ukáže cestu, jak se máš dál chovat ve svém problému. Ale tu skutečnou odpověď ti řekne jen tvé srdce.“

Liliana mluví s veškerým přesvědčením, vroucností a touhou pomoci, ale vidí v jejích očích něco podivného.

„Nemám čas na sebezpytování. Prostě jsem se rozhodla, že sbalím chlapa a tak jsem ho sbalila. Ty jsi možná zásadová, ty se máš ráda, ty se zkoumáš od hlavy až k patě, ale já chci žít, chápeš?“

V jejím hlase zaznívá vzdor a je na pokaji zoufalství.

„I kdyby mne to mělo zničit, já chci taky lásku.“

Marie pláče a Liliana cítí sama, že je u konce svých sil a možností mluvit dál. Rozbolela ji hlava.

„Skončíme to. Já doufám, že se ti podaří to, co jsi si předsevzala. A že budeš spokojená.“

Marie si otřela oči.

„Ty se na mne zlobíš?“

„V žádném případě. Jsme přeci kamarádky. Co myslíš?“

„Ano.“

Když odešla, Liliana byla přesvědčená, že ji Marie od této chvíle nenávidí. Možná si myslí, že ji závidí a chce ji připravit o štěstí, které sama nemá.

Vyvětrala a sedla si k počítači. Nemohla se vnitřně uklidnit. Ale já to stejně dokážu, řekla si a nebudu propadat sebelítosti. Možná, že nyní víc o sobě víc, než před tím. Byla to má vnitřní síla, která mi pomohla se od něho vzdálit. Ještě ne. Ještě stojím stále nad propastí a možná, že se bude prohlubovat. Nikdo nemůže vědět, kam se to zvrtne. Kam? Otevřela kabelku a vyndala lék, chvíli točila krabičku v prstech a pak jí odmrštila do koše.

♣

Ve tři hodny měl přijít pan Fojt. Minule ji přinesl krásnou vyřezávanou holubičku. Je to milý člověk. Ručuka se však odklání od času, kdy tam měl už sedět.

„Promiňte, nemohl jsem zaparkovat.“ Pan Fojt je udýchaný, celý zpocený.

„To nic. Tak se posaďte.“

Nechává ho vydechnout. Zkoumá jeho tvář, něco se stalo.

„Tak se asi brzy rozloučíme,“ začal.

„Proč?“

Zalovil v kapse.

„Metastázy.“

Liliana drží v ruce list a dívá se na slova, která odsuzují člověka k utrpení a k smrti.

„Tolik jsem se snažil,“ rozplakal se. Liliana ho nedrží za ruku. Cíti, že se celá chvěje, jakoby se to týkalo ji samotné. Je bezbranná.

„Už jsem to volal ženě. Chci, aby zařídila všechny věci, dokud jsem schopen chodit po úřadech.“

„To je rozumné,“ zmohla se na nějakou odpověď, ale zachytila jeho pohled, tak zoufalý, tak bezmocný.

„Rozumné? Nejraději bych skočil rovnou pod vlak,“ skoro vykřikl, „celý život jsem se dřel, abychom se měli líp. Každou korunu jsem v ruce otočil, kdybych věděl, že si šetřím na léky, na špitál, udělal bych to všechno jinak. Pořád jsem žil v naději. Vždyť říkají, že se to dá léčit. A proč ne zrovna u mne? Copak já jsem nějaká výjimka? Copak já si nezasloužím lepší osud?“

Jeho oči byly zabodnuté do desky stolu a po tvářích se u řinuly slzy, které si utíral rukávem.

Podala mu ten list. Pečlivě ho složil a vrátil do kapsy.

„Mohu k vám ještě chodit?“

„Samozřejmě. Udělám všechno, co bude v mých silách.“

„Strašně se bojím...“

„Čeho, pane Fojt.“

„Umírání.“ Řekl to tiše, pokorně, skoro dětsky.  Tím ji žádal, aby ho připravila. Ještě to nikdy nedělala. Ještě, za celou praxi ji nikdo nepožádal o tak těžkou službu.

„Jsem totiž nevěřící a bojím se, že by mi nic tak nepomohlo, jako sezení s vámi. Asi to není pro vás lehký úkol. Ale já vám dobře zaplatím. Jen mne zbavte toho strachu, prosím vás, paní doktorko.“

Znovu se rozplakal.

„Budu s vámi až do samého konce. A kdybyste byl náhodnou v nemocnici, budu za vámi chodit.“

„Slibujete?“

„Ano, pane Fojt.“

„Máte ještě tu holubičku?“

„Zavěšenou  v kuchyni na lustru. To víte že ano.“

„Tak to jsem rád.“

„Přijďte v obvyklou dobu. Budu na vás čekat. Pokud byste nepřišel, zavolám.“

„Určitě?“

„Ano.“

♣

Liliana se za ním dívala z okna. Dokázala si udržet odstup od utrpení svých klientů . Ale ne od svých vlastních otázek, které si kladla. Co by dělala na jeho místě? Kdyby měla taky v ruce takový papír s jejím jménem? Tak ještě Štěpánka. A pak si udělá administrativu a pojede domů. Musí se vyspat. Jediné, co se v lázních naučila, je spát. Doma ji všechno ruší, knihy, počítač, hudba, fotografie i Leova přítomnost. Teď  ví, že jeho smrt byl pro ni nejhorší osud, který ji mohl potkat. Martin ji nakazil touhou milovat a být milována. Ale kdyby ji skutečně miloval, ozval by se. Nebo poslal nějaký dopis, vzkaz. Nic, schánka je prázdná stejně jako její večery, kdy na něho myslí a někdy má i lítost, že od něho odešla. Upřela oči na monit a pak napsala do vyhledávače jeho jméno a klikla na tlačítko hledej. Udělala to od té doby poprvé.  Vyhrnul se na ni celý seznam článků s jeho jménem. Poslední byl z včerejšího data.

„Ustojí doktor Richter celou kauzu?“

Tak, žije, řekla si spokojeně a už dál nečetla. Nemá ráda ty vyčerpávající zlé zprávy o všemožných machinacích. Bojí se vystrčit nos ze své ulity.

Pokračování