Češi: Čech znamená Našinec

Dnes jsme se bavili nad článkem pana Okamury a zlepšila se nám nálada.http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/206795.aspx Těch chmurných zpráv je mnoho a ne všechny má brát člověk vážně.

Proč jsou Češi pohlední lidé?

O českých ženách se velmi lichotivě hovoří, ale já to nemohu spolehlivě posoudit, zda je to ještě pravda. Přirozená krása se nahrazuje všelijakými doplňky a zákroky, takže původní vzhled můžeme jen tušit. Zvláště legrační jsou fotografie před zákrokem a po zákroku, které slouží jistě i jako reklama a výzva "to také vyzkoušet". Ale když se to mužům líbí, když si to doba žádá, proč by se do toho nepustily! Já si nemohu pomoci, ale nejvíc mne fascinuje na lidech to, co nosí uvnitř, než napovrchu, a někdy ta jedinečnost a krása osobnosti dokáže přesvítit všechny umělecké výtvory plastických chirurgů naprosto dokonale. Ale já chápu, že jsou to jen okamžiky, kterých si ti, k nimž směřuje srdce, skoro ani nevšimou. Škoda! On čas udělá své a člověk by se měl naučit s ním pracovat, ne mu podléhat anebo na něho rezignovat. I muži začínají na sebe dbát a kupodivu zjišťuji, že na jejich obličejích je vidět, že se na nich pracuje. Ale to všechno na okraj. To důležité přijde nyní.

Antonín Dvořák

http://www.youtube.com/watch?v=so1E7k0_GlE

Směs různých národů se v Čechách nezapře

Národy, které se tu v dějinách prolínaly, ať už je přivedly královny nebo králové či jiní příslušníci vládnoucí elity z různých evropských zemí své dvory, nebo vojácí z cizích zemí tu ztratili srdce a rozum, se obtiskli do podoby i do osobností mnoha lidí. Takže tu máme nejrůznější geny i výrazy tváří a očí. Proč ne? Jsou zajímaví. Někteří lidé mají krásné tmavé kvalitní vlasy a šedozelené oči, někteří jsou zase přirozeně blonďatí a mají krásné modré oči, u některých lze zaznamenat turecký původ, u některých zase židovský, který zůstal v rysech, i když ho narušila zase jiná národnost, která se zřejmě do rodiny vmísila. A všechno to se odráží na temperamentu. Někteří podělili sklon k "lehkému bytí", jiní zase jsou strašně zodpovědní a neúmorně pracovití, jedni veselí, druzí zadumaní. Ale všichni přijali český jazyk jako společnou řeč a také vědomí sounáležitosti. A unisono budou říkat - ta česká země je jako zahrada. Jsou to prostě - Našinci ...

Bedřich Smetana - z opery Tajemství

http://www.youtube.com/watch?v=t94ziVD-aPA

http://www.youtube.com/watch?v=kk7oq4bzyvc&feature=related

Antonín Dvořák - Rusalka

http://www.youtube.com/watch?v=fqIi76uWyfo

http://www.youtube.com/watch?v=P5lQguMeDOI&feature=related

Proč upírat Čechům na vědomí, že se cítí být Čechy?

Vědomí domova, vědomí vlasti, sounáležitosti k národu a k zemi je přeci důležité pro každého člověka. Ať je odkudkoliv. Mám takovou vzpomínku: do libyjského přístavu přijížděla obchodní loď ze Sýrie. Kolem přístavu se pohybovalo mnoho lidí nejrůznějších národností a právě přicházela skupinka Syřanů. Zastavila se a dívala se na blížící loď, na níž vlála syrská vlajka. A oni ji důstojně pozdravili. Připlouvalo k nim kousek jejich vlasti. Není to vidět často, že by se lidé hlásili v cizině k symbolům své země. Češi to nedělají, protože si asi myslí, že je to zbytečná okázalost, ale mnohokrát jsem na nich viděla, jak jsou pyšní, když jim někdo něco pochválí nebo se mohou něčím pochlubit a když dárky, tak to, co připomíná jejich vlast. Obrazové knihy, hudbu, selčičky, malované talíře, broušené sklo, bižuterii. Ten hluboký cit k zemi jsem pochopila v jednom okamžiku, kdy moji příbuzní, kteří žili dlouho v Americe, kam uprchli před Hitlerem, jak se u nás v rodině říkáválo, navštivili Prahu, aby ještě jednou shlédli představení opery Tajemství, která se jim zřejmě otiskla v paměti, jako nejlepší vzpomínka na vlast a ještě tu noc starý pán zemřel ...

Proč je ta čeština tak hrozně těžká ...

Já považuji český jazyk za jeden z nejkrásnějších z několika důvodů. Není sice zvukomalebný a cizicnci často říkají, že jim to připadá, jako když někdo šustí papíry, ale miluji českou literaturu a poezii nadevšechno. A knihy nepsali jen Češi, pochopitelně, psali je i našinci ze stejnou vroucností a láskou k této zemi. Ještě dnes si ráda přečtu Karla Klostermanna, který neopakovatelným způsobem ztvárnil dobové poměry v milované Šumavě,  stejně jako Poláčka, který přinesl do naší literatury originální humor a popsal meziválečnou Prahu ve svých příbězích a to velmi autenticky, Franze Kafku, Jiřího Ortena a další a další umělce, jejichž díla naplňuje láska, úsměv, neopakovatelná lyričnost, kterou vybuzuje v lidech jakási sladkost a údiv při pohledu na naši krajinu. Kdysi se o kvalitu jazyka starali experti a proto jsou tato díla spolehlivá i co do jazykové úrovně. Uvědomila jsem si mnohokrát, sama u sebe, že moje čeština je trochu poznamenaná přílišným čtením českých knih z dob, kdy jsem se od nich téměř neodvrátila. A skutečně jsem je poctivě četla. A nebo také vynikající překlady českých jazykových expertů, které dokázaly dát textu zvláštní kouzlo porozumění duchu a obsahu knihy, smíšenou s krásnou bohatostí našeho obtížného a velmi košatého jazyka. A tak jsem vždycky říkala - čeština, to je jazyk básníků, ten dovede vyjádřit i ta nejskrytější zákoutí citu, duše, hnutí mysli. A tak jsem si pro jistotu koupila Slovníky spisovné češtiny, které kdysi mívali v knihovnách učitelé českého jazyka, abych v nich hledala ty pravé výrazy, které možná dnes už málokdo užívá. Naši mladí, když jsem jim ten poklad ukázala, z údivu sice vyrazili ze sebe své "wow", ale ještě je neotevřeli. Oni se spíš věnují angličtině, Bůh jim pomáhej, Jsem člověk, který nedává rady, když není dotázán, aby se se zlou nepotázal. Ale vím, že takové knihy už nikdo nevydá a jednou je ruka některého mého potomka otevře a zalistuje v nich, aby bylo jasné, jak se správně něco řekne česky. Ale to uvidím asi až z nebe. Odpovím si na otázku: čeština je těžká proto, že je spojená s hluboce prožívaným citem a proto se člověk musí umět do významů slov vcítit, aby ho správně použil. To je můj názor, tak to pojímám já.

Antonín Dvořák - Novosvětská symfonie

http://www.youtube.com/watch?v=yctfXIqugXc&feature=related

Vlastenectví je normální cit k vlastní zemi

I když se nevítáme chlebem a solí, i když si neříkáme vzájemně obřadné uvítací formule, ani se vzájemně nežehnáme pomocí frází, víme, že máme k naší zemi hluboký vztah. Všimněte si, jak se lidé v krajině rozhlíží, jak stojí a dívají se po kopcích, tak ladných, zakrytých krásnými lesy, jak chodí po polních cestách a rukou se dotýkají zralých klasů a zvedají hlavu, když uslyší ptačí zpěv. A pokud slyšíme ptačí zpěv, víme, můžeme si být jisti, že není v zemi žádné násilí a nebezpečí, protože z takových míst ptáci odlétají jako první a vrací se až po třech letech. A tak jsou vidět čápi, jak míří do svých hnízd, krásní dravci, jak krouží na poli a hejna hus, jak odlétají před zimou i jiných ptáků a jak sem naopak přilétají havrani, aby nám přinesli zimu, která zakryje náš milovaný kraj bílým sněhem, aby se mu lépe odpočívalo. A to se nám zdá tak všední, že ve spěchu a starostech každodenního života to ani nevnímáme. Když jsem byla v Iráku, tak jsem si všimla, že tam nezpívají ptáci. Nebylo je vůbec slyšet a tak jsem se ptala proč. Vysvětlili mi, že je válka a že se vrátí za tři roky po válce. Bylo to smutné ráno vstávat a neslyšet ptačí zpěv ... a tak se člověk těší, i na takovou zdánlivou maličkost, kolorit krásných rán, doprovázený ptačím zpěvem. A to je naše země. Dotýkáme se jí očima, srdcem i myslí.