Střípky z historie: Esejci, Jan Křtitel a Ježíš

Jistě, že o otázkách působení esejců, Jana Křtitele a Ježíše Nazaretského bylo napsáno mnoho spisů jak z křesťanských kruhů, církevních či mimokřesťanských, historických.

Úvod

Zkoumat tyto osobnosti a otázky je velmi obtížné a jistě nikdo nechce vyrábět senzace, aby na sebe upnul pozornost.  Já bych však nepřikládala valného významu pohledům, které se snaží na sebe nalepit různé souvislosti, aniž přihlédne k církevním dílům od prvních let po Ježíšově ukřižování. Postava a osobnost Ježíše Nazaretského je jistě zajímavá z mnoha pohledů. Je nejen středobodem víry, ale také postojů, které kolem něho zaujímali jeho současníci k otázkám životní filozofie a směřování člověka do nové doby, v níž se formovaly počátky nové lidské civilizace, již oproštěné od starobylých kultů a démonů, které měly jistě ve starověku významné místo v lidském vědomí. Dlouhá doba vývoje k Ježíšovi byla plná komplikovaných vztahů v židovském světě a ani Římanům se nikdy nepodařilo vyřešit palestinskou otázku. V každém případě je nutné, abychom se na problematiku dívali naprosto nezaujatě, spíš se snažili pochopit dobové chápání postavení člověka, jeho vztah k trascedentnu, ke společnosti, vzdělanosti a touhy po objevení podstaty smyslu a významu vztahu člověka k Bohu.

... útěky a návraty

Tak můžeme pochopit i další vývoj a důvody k sekularizaci a opětné se obracení k starodávným textům a jejich zkoumání. Co od nich očekáváme? I my máme své démony, své nejistoty a své kulty, obětiště a chrámy. Jsou v naší mysli. Ježíš nám nabízí možnosti se osvobodit od hmotného chápání projevů duchovního vnímání a říká nám, že Království Boží je v nás a Chrámem je naše tělo. Je mnoho lidí, kteří nejsou schopni přijmout víru a také jsou lidé, kteří by rádi ji přijali, ale nemohou tak učinit způsobem, který je nad rámec jejich chápání těch věcí, které jsou s vírou spojeny. Jsou velmi komplikované pro racionálně myslícího člověka a potřebná emoce chybí. Věnujeme je mnoha a mnoha situacím, které nás obklopují a navíc chybí motivace. Tato cesta zeje prázdnotou. Ale přesto cítíme, že nám něco chybí, abychom se spojili sami ze sebou a přijali sami sebe jako integrovanou osobnost, která je schopná se vyrovnat s obtížemi každodenních životních událostí. A přesto dokážeme pochopit, že lidé té dávné minulosti také často trpěli tím samým pocitem a byli stejní, jako jsme my. Jejich bolesti, jejich útrapy, jejich naděje je vedla k hledání lepšího světa, v němž by netrpěli hladem, osamělostí, obavami a trvalou existenční úzkostí a fatálními nemocemi a válkami. A také dokázali být soucitní, láskyplní, obětaví a oddaní svým věcem, a tak řešili svou situaci. To je lidská cesta, stále se opakující a tak podobná osudům protagonistů křesťanství, kteří se obětovali  a jiných hnutí z něho se odvozujících, v kterých nacházíme také sílu oběti. Víra je důležítá pro život, která nás odklání od destrukce při kontaktu s problémy, s utrpením a beznadějí. Obětavé jednání nás přibližuje k Ježíši, a tak v něm vidíme smysl, i když si to vědomě nepřipouštíme. Nicméně Vám nabízím povídání o hnutí, které známe jako esejské hnutí a o Janu Křtitelovi a Ježíši, jak o tom mluví historie.

Esejci

Je jednou z ironií dějin, že esejci ve svém zájmu o čistotu Chrámu narazili na teologický koncept, který způsobil, že Chrám jakožto fyzická a zeměpisná veličina ztratil svůj význam, a otevřeli tak cestu k principu univerzalismu. Zakladatelé esejců byli jako kněží uzavřenou dědičnou skupinou, která vznikala rodem; jejich svatost byla odvozována přímo od Chrámu, kde přebýval sám Jahve, a jeho přítomnosti, neboli šechitty, ve Svatyni svatých, odkud se svatost s klesající intenzitou šířila v soustředných kruzích. Když se esejci přesunuli do Kumránu, vyvinuli nezměrné úsilí, aby uchovali čistotu svého postavení a zbožnosti. Zdá se, že doopravdy doufali, že pokud se předvedou jako ti nejčistší vyvolení ze všech vyvolených, podaří se jim nakonec docílit nové úmluvy mezi nimi a Bohem. Chrámové zákony mezitím zachovávali s mimořádnou pečlivostí. Pravidla, jimiž se řídili, známe ze svitků, které byly objeveny v jeskyních nedaleko Mrtvého moře. Představovat kult esejců jako křesťanství bez Ježíše je nicméně naprostým omylem. Pojetí Chrámu nabývalo duchovnějšího rozměru i u jiných židovských sekt, třebaže pomaleji. V období mezi povstáním Makabejců a zničením Chrámu roku 70 n.l. Zákon z pozice hlavního ohniska víry Chrám postupně vytlačoval, vliv kněží se rozplýval a zákoníci (hlavně farizejové) se proměňovali v lidové vůdce, čímž připravovali půdu pro dobu rabínskou. Později uvidíme, že první křesťané se ze zajetí kultu Chrámu vymaňovali obtížněji než esejci.

Kdo zřejmě byli Esejci?

Esejci byli, jak o nich hovoří někteří autoři, členy extremistické, apokalypticko-eschatologické sekty, která očekávala brzký příchod svého triumfu. Jejich podání událostí, jež vedly ke vzniku kumránské misie, celých židovských dějin, i jejich velice pečlivě a selektivní metodou vedený výklad posvátných textů jsou ve své podstatě téměř násilné a kmenově zabarvené. Vykopávky v Kumránu ukazují, že během války v letech 66-70 n.l. se klášter stal centrem odporu a byl dobyt a vypálen římskými vojsky. Jeho zničením také skončila existence esejců jako samostatné sekty, což bylo vzhledem ke skutečnosti, že esejci se vydali směrem k tomu proudu židovského náboženského a politického myšlení, který vedl jedině k destrukci, prostě nevyhnutelné. Z esejských klášterů, buněk i skupin ve městech však nevycházeli jen zélóti. Jejich význam v dějinách křesťanství je dán skutečností, že vytvořili experimentální centra - vlastně náboženské univerzity - která se nacházela mimo hlavní proud židovského učení, jak bylo praktikováno v Jeruzalémě. Ultrakonformnost ve své podstatě vyústila v nepřizpůsobivost a antinomické postoje.

Jan Křtitel a očekávání boje proti Synům temnoty

Příklad esejců vedl k tomu, že v prvních dekádách prvního století našeho letopočtu se v údolí Jordánu objevilo několik křtitelských hnutí. Celá oblast od jezera Genezaret až k samému Mrtvému moři se hemžila svatými podivíny. Mnozí přebývali v Kumránu, kde vstřebali vše prostupující posedlost rituální čistotou a kde se naučili užívat k léčebným i očistným procesům svěcenou vodu. Je opravdu příznačné, že Filón esejce označuje jménem therapeuti; pro nezasvěcené pozorovatele to byl ten nejnápadnější a nejpozoruhodnější aspekt jejich učení. Je téměř jisté, že Jan Křtitel byl (možná jen na počátku) esejským mnichem. Jan Křtitel nové členy nezískával ani tak pro samotný klášter, jako spíš pro širší hnutí uvnitř esejské elity; duchovní i fyzický očistný postup šířil do okolního světa a přispíval tak k uspíšení apokalyptické chvíle, kdy začne válka proti Synům temnoty.

Jan Křitel jako spojovací článek

Jan Křtitel se tak stává spojovacím článkem mezi všeobecným reformním a nonkonformním hnutím v judaismu jako celku na straně jedné a samotným Ježíšem na straně druhé. Bohužel z hlediska toho, co o něm skutečně víme a jakými historickými fakty disponujeme, jde o článek velice slabý. V jistých ohledech je Jan Křtitel postavou naprosto záhadnou. Jeho posláním v dějinách křesťanství bylo, aby k důslednému pohledu na židovskou eschatologii připojil některé prvky esejského učení. Jan byl člověkem netrpělivým, divokého vzhledu, jehož poselství znělo; Mesiáš nejenže přichází - Mesiáš je tu! Na lid se valí apokalypsa. Nastal tedy čas se kát a připravovat se na to, co má přijít. A pak, až ten čas nastane, se Ježíš objeví a bude poznán. Toto poselství je prvním zábleskem, nepochybně velmi živým, v němž Jana Křtitele poznáváme. Druhý takový okamžik, stejně tak pronikavý, nastává o několik let později; Jan Křtitel se dostane do sporu s Herodem Antipou a následkem toho přichází o hlavu. Vše ostatní tone v temnotách. Druhá nejvýznamnější postava v dějinách křesťanství nám zůstává záhadou. Avšak jak synoptická evangelia, tak - a to především - evangelium Janovo na Křtitelův význam v poslání Ježíšově kladou velký důraz. Právě on je tou hybnou silou, která celý děj uvádí do pohybu.  Kdysi, v době, do které naše zdroje či zdroje těchto zdrojů již nesahají, existoval celý příběh Křtitelův, jak jej zaznamenal některý jeho stoupenec či pomocník. První křesťanští historikové si však vybírali pouze to co považovali za svůj účel za zásadní a podstatné; zbytek je nyní nenapravitelně ztracen. Z Josepha, jediného nekřesťanského zdroje, který máme, plyne, že Křtitel svého času patřil k esejcům. Jeho zpráva o Janově učení - v podobě, v jaké nám ho zachovala - ukazuje, že tu existovala úzká shoda mezi ním a kumránským Řádem jednoty; jeho skutečná podoba je pak samozřejmě přímo spřízněna s esejskými proroctvími, jimž se v důležitých podrobnostech podobá nejen Křtitelovo učení, ale i jeho proroctví a výroky. Zároveň ale platí, že Jan Křtitel se esejským představám vzdaloval a ubíral se směrem k tomu, co se poté stalo křesťanstvím. Jeho obřad křtu je na rozdíl od očistných obřadů esejců záležitostí, která platila jednou provždy (třebaže tento jeho postoj nebyl ojedinělý).

Další rozdíl spočívá v tom...

že si Jan Křtitel myslel, že Boží zásah, nepochybně provázený velkým hněvem, se obejde bez účasti esejského vojska a jeho bojového plánu. Jan nebyl žádný militarista. Tím nejdůle- žitějším rozdílem ale je, že Jan se zcela odvrátil od představy absolutní výlučnosti esejců a kázal, že zvláštní přízeň Boží má být nabídnuta nejen této sektě, nýbrž i veškerému židovskému lidu. Jan sice univerzalistou ještě nebyl, ale jeho vývoj šel tím směrem. Křtitel byl - stručně řečeno - prostředníkem, jenž určité klíčové části esejské nauky vynesl z jejich omezeného, bojechtivého, kmenového a sektářského prostředí a hlásal je v okolním světě.

Křtitel byl asi Ježíšovým učitelem

Z logiky této analýzy pak plyne, že Křtitel byl v jistém smyslu Ježíšovým učitelem a že jeho žák myšlenky svého učitele dále proměnil, zdokonalil a rozšířil do světa. Právě v tomto bodě však naše důkazy selhávají. Pokud lze vůbec něco říci, pak pouze to, že věci, které známe, ukazuji jiným směrem. Jan netvrdil, že učil Mesiáše, pouze že ho , odhalil. Ve skutečnosti jakýkoli vztah učitele a žáka výslovně odmítal. Fakt, že Ježíš byl Janem pokřtěn, v sobě nenese žádnou podřízenost, nižší postavení či uznání vyšší moudrosti. Potíž je v tom, že nevíme, co přesně Jan učil. Neznáme jeho původ či vzdělání. Dokonce ani nevíme, zda disponoval úplnou vlastní teologií či kosmologií, či zda se jeho eschatologie omezovala na primitivní mesianismus, který se odráží v evangeliich, nebo - což se zdá být pravděpodobnější - zda byla podrobná, komplikovaná a sofistikovaná. Neznáme ani jeho pojetí Ježíšova postavení; evidentně bylo vysoké, ale jak vysoké - to je klíčová otázka. Konec konců jak úzké vlastně byly jejich styky? Jak dobře se navzájem znali? Do jaké míry, pokud vůbec, se učili jeden od druhého? Proč se Křtitel tajně informoval o Ježíšově poslání a proč se mu dostalo tajemných odpovědí? Příběh podivného Křtitelova konce, zbavený romantických detailů, jej staví do výrazně politického postavení; je zajímavé, že Herodes Antipas neměl rád ani Ježíše. Znamená to tedy, že mezi těmito dvěma náboženskými novátory existovalo politické spojení? Ale to mi zdá jako hodně silné tvrzení.

Z Flaviových spisů

Nevědomost, jež nás sužuje ohledně osoby Křtitelovy, nevyhnutelně zastírá i náš pohled na jedinečnost Ježíšovu. Skutečností je, že problém historické podoby Jana Křtitele, jakkoli je záhadný, je jen pouhým úvodem k otázce mnohem komplikovanější - problému Ježíšovu. Když už nic jiného, tak aspoň nelze v žádném případě pochybovat o tom, že skutečně existoval. Naneštěstí Josephovy Židovské starožitnosti (publikované kolem roku 93 n.l.), které jsou v jiných, příbuzných oblastech tak užitečné, se k této otázce ; prakticky nevyjadřují. Josephus se například zmiňuje o soudní vraždě Jakuba, které se roku 62 n.l. dopustil velekněz Ananiáš; Jakub je tu nazýván bratrem "Ježíše, řečeného Kristus", což má být určitý náznak, že o Ježíšovi a jeho poslání Josephus pojednal již dříve. Pasáž, která se skutečně zachovala, však Ježíše popisuje jakožto moudrého muže, milovníka pravdy, svými stoupenci nesmírně milovaného, přijímá jeho zázraky a vzkříšení a předkládá náznaky silně svědčící ve prospěch jeho božství. Tato pasáž je zcela nepochybně nepříliš důmyslným křesťanským výmyslem; to, co Josephus opravdu napsal, je ztraceno, a pokusy o rekonstrukci se dosud nedočkaly všeobecného přijetí. Závěr, který lze z Josepha vyvodit, je v zásadě ten, že Ježíš byl židovským sektářem s mesianistickými ambicemi a značným množstvím stoupenců, kteří přežili i jeho konec, a že impériu byl jenom na obtíž. Tento pohled se objevuje i v jiných nekřesťanských pramenech, jež jsou sice nepočetné, nicméně reálnost historické existence Ježíšovy jasně dokazují.

Z Tacitových spisů

Když Tacitus ve svých Letopisech píše o požáru Říma roku 64 n.l., zmiňuje se i o "ohavné pověře", jíž je křesťanství, o "Kristovi, zakladateli této sekty", a o jeho ukřižování "prokurátorem Pontiem Pilátem za vlády Tiberiovy" byť  není jasné, zda tuto poslední informaci získal ze zdrojů křesťanských či úředních.

Ze spisů Plinia Mladšího

Plinius Mladší roku 112 napsal, že sekta "zpívala chvalozpěv, v němž Krista opěvovala jako Boha", a odmítala ho proklít; k tomu byli ochotni jen odpadlíci a zrádci.

Ze spisů Suetonia

Vůbec první odkaz, pocházející od Suetonia, který naznačuje, že křesťané byli v Římě známi již za panování Claudiova - tedy v letech 41 až 54 - je bohužel zkomolen; Suetonius píše o Židech, kteří byli vyhnáni z Říma, protože "na popud Chrestův neustále vyvolávali nepokoje". Domníval se, že "Chrestus" je tou dobou stále naživu? Ať už je tomu jakkoli, skutečností zůstává, že jak on, tak i všechny jiné zdroje, které se zmiňují o samých začátcích křesťanství, Ježíše Krista pojímaji jako skutečnou, historickou osobu.

Na závěr bych chtěla jen podotknout: Křesťanství je posvěceno mukami a krví věřících a přesvědčených lidí o prospěšnosti jej šířit. Neušli tomu ani někteří z prvních učenců, kteří působili na úsvitu nového světa. Je to svět, který je nám zastřen a lidé, kteří se tím přímo nezabývají, toto uvědomění chybí. Proto se snažím to všechno pochopit i mimo běh dějin a zařadit je také, vedle vojevůdců a vlastníků, neboť dějiny si je nejlépe pamatují,  jako oprávněné protagonisty toho, co vnímáme jako naši kulturu. To na jejich památku ... nejsem schopná absorbovat dokonale samo ryzí křesťanství, ale přesto mne ty dávné postavy udivují svým obrovským úslím o proměnu lidského světa. A to je důvod, že jsem se alespoň svým způsobem napojila. Asi shledávám, že člověk náš současný svět by měl stále vidět v určitých souvislostech, naslouchat dávným varováním  a zaujímat k drobným i velkým problémům kvalifikovanější postoje. Život nelze odbývat ... on se asi jen tak dobýt nedá, nezbývá, než ho žít vědomě a s plným nasazením  ...