Pavel a Ježíš: Osudové okamžiky

22. 09. 2011 0:45:06
Pavel byl prvním stoprocentním křesťanem; byl prvním, kdo plně pochopil Ježíšův teologický systém a kdo porozuměl jak velikosti změn, které ztělesňoval, tak i definitivnosti roztržky se zákonem judaismu. V tom také spočívá hlavní paradox; Pavel byl rodem čistokrevný Žid z kmene Benjaminova - "obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus; jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony." (F 3,5-6)

Pavel byl prvním stoprocentním křesťanem; byl prvním, kdo plně pochopil Ježíšův
teologický systém a kdo porozuměl jak velikosti změn, které ztělesňoval, tak i definitiv-
nosti roztržky se zákonem judaismu. V tom také spočívá hlavní paradox; Pavel byl rodem
čistokrevný Žid z kmene Benjaminova - "obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z po-
kolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus; jde-li o horlivost - proná-
sledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony." (F 3,5-6)
Z tradice, dochované Jeronýmem, se dovídáme, že jeho rodina pocházela ze severní
Galileje, nedaleko od jezera Genezaret, a že byla ultrakonzervativní. Kořeny farizejského
prostředí, v němž vyrůstal, sahaly až k jeho praprarodičům. Do Tarsu se rodina přestěho-
vala v době římské okupace; její členové se stali římskými občany, přesto však zůstali
oporami konformistické diaspory. Tak Pavlova sestra se provdala do Jeruzaléma, Pavla
samotného pak jeho otec poslal do tamní rabínské školy. Pavel mluvil řecky a aramejsky,
četl Septuagintu i svaté hebrejské texty. Jako mladík byl svědkem mučednictví Štěpáno-
va, posléze sehrál vedoucí úlohu ve farizejském tažení proti helenizujicimu vlivu křes-
ťanského prvku v diaspoře. Je důležité, abychom si uvědomili, že Pavel se nestal prostě
jen tak křesťanem. To mohlo udělat mnoho Židů bez toho, že by nějak výrazně změnili
své názory. Pavel naráz přešel celé náboženské spektrum; od omezeného sektářství
k militantnímu univerzalismu, od striktního legalismu k úplnému odmítnutí Zákona.
Byl prvním křesťanem, který tak učinil; dokonce ani Ježíš nešel tak daleko. Pavel opako-
vaně a důrazně prohlašuje, že změna v jeho názorech byla okamžitá a dokonalá, že byla
vlastně zázračná, že k pravdě se nedobíral složitými úvahami a přemýšlením, nýbrž že
mu byla v celé své úplnosti a v jediném okamžiku zjevena Ježíšem osobně. Pokud nepři-
jmeme Pavlův pohled na způsob, jimž se stal následovníkem Kristovým, není možné,
abychom mu porozuměli. Pavel ve svou víru věřil právě tak vášnivě a bezvýhradně, jako
věřili učedníci, kteří viděli zmrtvýchvstalého Krista. Pavel mezi těmito dvěma typy vidě-
ní ve skutečnosti nijak nerozlišoval - vždyť to jeho také bylo zároveň jeho právem na
postavení apoštola a nárokem kázat autentické křesťanské poselství.
Pavel však měl pro svou misii k jinověrcům i jiné oprávnění než jen pokyn Boží.
Pocházel z Tarsu, označovaného jako "maloasijské Athény", který byl obchodním stře-
diskem a centrem kultů všech možných druhů - gnostických, exotických, východních
i stoických. Tarsus byl ohniskem synkretismu, kulturní a náboženskou křižovatkou. Byl
městem, pro které byla podivná a výstřední náboženská procesí v jeho ulicích a v helénis-
tickém duchu vedené debaty uvnitř domů věcí zcela běžnou. Výslednicí této různosti
byla Pavlova osobnost; díky ní na něho lze pohlížet jako na helénistu či rabína, mystika či
chiliastu, či dokonce i jako na gnostika. Pro roli apoštola univerzalismu měl dobré před-
poklady, avšak za obojakou a proměnlivou taktikou profesionálního hlasatele evangelia
se skrývala až děsivá důslednost nauky a konečného cíle.
Když roku 49 dorazil na apoštolský koncil v Jeruzalémě, aby tu hájil svou představu,
že jeho misie k jinověrcům se má těšit úplné svobodě jednání, jeho učení již ve skuteč-
nosti nabývalo vyzrálé podoby. Jeho základem nebyla jen přímá komunikace s Bohem,
ale i názorná zkušenost všedního života. Pavel a jeho druhové mohli na úspěch svého
vystoupení halasně poukazovat - a to také dělali. Pavel založil církev, která věřila v křest,
měla obřad Poslední večeře Páně, a která disponovala vírou, že Ježíšova smrt a vzkříšení
byly naplněním jeho proroctví; zároveň však také jevila sklon přidržovat se názoru, že
obřízka je úzce spojena se spásou a že velká část - možná dokonce celý - Mojžíšova
zákona stále platí. To nebyl program, jenž - byť pro Židy z diaspory nepředstavoval
žádný problém - by jí získal věřící z řad jinověrců, kteří obřízku, jež se v jejich myslích
pojila s problematickými rysy národa, který Tacitus nazval "nepřítelem lidské rasy", po-
važovali za nechutnou záležitost. Ještě důležitější však bylo, že Pavel shledal, že podsta-
tu Ježíšovy nauky nedokáže vysvětlit bez užití pojmů a termínů, které jsou srozumitelné
lidem vychovaným v řecko-řimském světě. Ježíš své umučení předvídal, ale nevysvětlil
je. Pavel je vysvětlit musel, a to řecky mluvícím a řecky myslícím posluchačům. Akt
spasení musel mít širší dosah než pouhý mesianismus Židů, který Řekům připadal příliš
omezený a podmíněný dobově i geograficky. Co jim bylo do nějaké Judeje? Pavel zjistil,
že vysvětlit, proč byl Ježíš Žid, není lehké; o vysvětlení, proč Žid být musel, už ani
nemluvě. Okolnosti, které vedly k jeho ukřižování, tím pozbývají na významu a Pavel je
proto vynechává. Historickou postavu Ježíše jednoduše ztotožnil s preexistentním Sy-
nem Božím; jeho ukřižování pak vykládá jako božský čin kosmického významu, vedoucí
ke spáse. Samozřejmě muselo dojít k tomu, že čím více Pavel v tomto duchu kázal, tím
mu bylo jasnější, že jeho pohelénštěné evangelium je pravdě, jak on ji chápal, bližší, než
meze, kterými ji spoutávala omezující vize křesťanství židovského - pokud ho ovšem
bylo vůbec možné nazývat křesťanstvím. Helénistický svět byl schopen přijmout Ježíše
jako božstvo, avšak v chápání judaismu byl mezi Bohem a člověkem nekonečný rozdil.
A v židovské literatuře neexistovalo nic, co by představu vtěleného spasitele lidstva, kte-
rý je vykupuje obětí vlastní smrti, připomínalo.
Pavlovo evangelium můžeme chápat tak, že v podobě, do jaké se vyvinulo, je navzdory
faktu, že obsahuje židovské prvky jakémukoli proudu tradičního židovského myšlení cizí.
Shrnout je lze asi takto; Ježíš Nazaretský vzešel z rodu Davidova. Byl zrozen z ženy, avšak
skrze vzkříšení z mrtvých se stal Synem Božím, disponujícím plnou mocí. Svůj krátký
život, jenž se neobešel bez pozemské chudoby, prožil v Palestině, a pro naše hříchy se
pokořil a přijal smrt na kříži. Bůh jej, ukřižovaného a pohřbeného, vzkřísil a pozvedl jej
na nejvyšší trůn po vlastní pravici; "Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil
s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti." (2K 5,21) Vykupitelská smrt
Ježíše Mesiáše, obětovaného pro naše hříchy, nám symbolizuje odčinění hříchů a naše
draze vykoupené lidství. Jeho smrt má vliv na vykoupení vesmíru a lidstva jako celku,
neboť v jeho smrti byl svět ukřižován a začal pomíjet; Kristus zakrátko opět přijde z nebes
jako Syn člověka. Zde tedy máme všechny základní prvky ústřední nauky křesťanství;
pohled na historii, mechanismus spásy, roli a postavení Krista Ježíše. To všechno bylo
implicitně přítomno již v učení Kristově. Pavel však tyto pojmy vyjádřil explicitně, jasně
a úplně. Vytvořil tak teologický systém, který je schopen nekonečného vývoje, prostý
pochyb, leč disponující soudržným uspořádáním všech základních prvků. Je to systém
vesmírný a univerzalistický; ve skutečnosti vlastně pohelénštěný - Pavel, Žid, jehož rodnou
řečí byla aramejština a který jedinečně ovládal řečtinu, se sám stal částí helénistického
kulturního soukolí, čímž židovský monoteismus zpřístupnil celému římskému světu.
V rámci spásonosného mechanismu však existoval jeden klíčový aspekt, který Pavlovi
dělal potíže, a pokusy rozřešit tento problém Pavla i jeho následovníky zavlekly do neko-
nečné řady dalších komplikací. Kristův příchod na zemi uvedl celý mechanismus do
pohybu - to bylo jasné. Kde ale byl jeho vrchol? Jaký byl časový plán křesťanství? Ježíšo-
vo dílo jako celek naznačuje, že hrozba apokalypsy je bezprostřední. Některé z jeho
výroků to uvádějí zcela výslovně. Je pravdou, že jeho učení obsahuje i pojmy individuál-
ního, niterného vztahu s Bohem a osobní spásy, což apokalypsu činí zbytečnou a postra-
datelnou; duše prožívá své individuální drama, v němž kromě ní vystupuje i Bůh, a to
v ohromném společném představení na eschatologickém jevišti, s děsivými kulisami
a zvukovými efekty, kde se deux ex machina zjevuje při druhém příchodu -parousii. To je
ale jedna ze skrytých matricí Ježíšova evangelia, kterou bylo nutné teprve objevit a vylo-
žit. Je zřejmé, že Ježíšovo posláni bylo chápáno jako bezprostřední předehra k poslední-
mu soudu, z čehož plyne naléhavost letničního úkolu; naléhavost, kterou Pavel pociťoval
po celý svůj život, takže jeho poslední nadějí bylo - dokud byl ještě čas - donést radost-
nou zvěst do Španělska; jeho slovy řečeno, "na samý konec země".
Právě toto vědomí naléhavosti přivodilo v Pavlově teologii zvrat; díky němu se totiž
nahromaděná spleť předpisů židovského Zákona stala pro Pavla obzvláště nesnesitelná.
Před svým obrácením byl Pavel - jak si to aspoň sám myslel - spravedlivý muž, dbalý
Zákona. V jediném oslepujícim záblesku poznání pravdy však pochopil, že to byl čirý
klam. Uvědomil si, že jeho život začal teprve tehdy, když skrze Ježíše Krista uzřel Boha.
Vztah, který se tak vytvořil, byl absolutně otevřený a bezprostřední. Sám Pavel říká;
"Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost,
ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás
odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Ř 8,38-39) Nebo jinde; "Je-li
Bůh s námi, kdo proti nám?" (Ř 8,31) Příchod Krista pro něj tedy automaticky znamenal
konec starého židovského zákona. Zákon se mu stal prokletím, neboť nikdo z lidí nebyl
schopen bezvýhradně naplňovat všech 613 jeho zákazů a přikázání; kvůli němu tak byli
všichni hříšníky. V jistém smyslu byl přímým podnětem k hříchu. Pavel nekázal neváza-
nost; naopak neustále naléhal, že jeho přikázání musí být dodržována. Byl zastáncem
aktivní činnosti, zejména ve sféře dobročinnosti. Těm, které obrátil na víru, říkal, aby
pracovali. On sám se jako mladý, nadějný rabín vyučil řemeslu; stal se stanařem. Tato
skutečnost byla praktickým i symbolickým znamenim ústředního významu terapie prací -
což byl jeden židovský pojem, který triumfálně přenesl do křesťanství. Pavel ale věděl, že
předpoklad, že spásy lze dosáhnout skrze Zákon a takové vnější znaky, jako je obřízka, je
bláznovstvím. Zákon byl formální. Jeho zachovávání bylo nutností založenou na jisté
dávce pokrytectví, a koneckoncú všechny systémy jeho výkladu byly nutně jen pokusem
upravit něco, co bylo původně sesláno Bohem, ke zkreslujícímu obrazu člověka. Dobré
skutky byly skutečně důležité; "[Bůh] odplatí každému podle jeho skutků." (Ř 2,6)
Spása však přicházela v prvé řadě skrze víru (jež byla znovuzrozením a ztotožněnim se
s pravou spravedlností Boží); víru tak dokonalou, že může být pouze od Boha, který tak
člověka činí spravedlivým. Pokud Židé věřili, že základem jejich spravedlivosti budou
dobré skutky, pak celou věc vzali za špatný konec. Věřili, že pokud dodržují Zákon, patří
k vyvoleným. Znakem vyvolení však není místo narození, nýbrž příslib Boží, jehož stvr-
zenim je milost víry. Jemu podléhají všichni, bez ohledu na původ, pohlaví či postavení.
Samozřejmě platí, že pokud by celý Izrael zaplál touhou obrátit jinověrce, pak by svou
roli vyvoleného národa naplnil. Hlavním cílem misie k jinověrcům však bylo uvést me-
chanismus Božího vyvolení do pohybu. Pavel si všiml, že svaté texty nastínily systém
předurčení, a uvádí příklad z Ezdráše; "Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávi-
dím." V kumránských textech nabyl celý tento pojem podoby ještě mnohem děsivější.
Přesto však v Pavlově díle nelze nalézt žádné oprávnění pro kalvinistický důraz na věčné
předurčení jednotlivce buď ke spáse nebo k zatracení. Pavel chápal zatracení jako stín
doprovázející vyvolení z milosti; jako něco, co zajišťuje čistotu evangelního poselství.
Nepředkládal také žádnou teorii o systému, podle něhož si Bůh volí, nýbrž vysvětlení, co
se děje člověku, když vyslechne evangelium - on sám volí, a tak je vyvolen.
Tento ohromný útok proti celému židovskému pojetí vztahu člověka k Bohu byl -
stejně jako jeho nahrazení novým mechanismem spásy - shrnut v Pavlově významném
pojednání o teologii předurčení; v Listu Římanům. Jaký to neobyčejný spis pro mladou
obec, která nikdy předtím neviděla apoštola! Neexistuje nikdo, kdo by Listu Římanům
porozuměl v celé jeho úplnosti. Stejně tak neexistuje nikdo, kdo by jím zůstal nedotčen.
Je to ten nejinspirativnější a nejpodnětnější ze všech křesťanských spisů. Často působí
na lidi tak, že je nutí opětně zvážit celé jejich chápání víry, a to i tehdy, pokud se již
dlouhá léta zabývaji teologickými výzkumy. List Římanům hluboce proměnil například
i Augustinovo myšlení v posledních letech jeho života. Byl rozbuškou, jež vedla k luthe-
rovské explozi. Byl a je znovu a znovu používán k rozbití a opětnému vystavění teologic-
kých systémů - zatím naposled Schweitzerem, Bultmannem a Barthem. Většina teolo-
gických revolucí začíná právě zde - a to vlastně platí i o té Pavlově. List Římanům je
spisem nedokonalým; je dílem člověka, jenž s věcí, za kterou bojuje, není zcela spokojen -
v tom tkví jeho klíčová přednost a zásluha. Nepřímá, pořád dokola se opakující forma
argumentace, jež se opět a opět vrací ke stejným východiskům a závěrům, prozrazuje
úzkost člověka, jenž stále vidí - a přitom ví, že takto vidí - jako v zrcadle, jen v hádance.
Nedokonalost jeho vidění je vlastně náznakově obsažena již ve velkoleposti jeho pojimá-
ní Boha a ve vzdálenosti, již vytváří mezi člověkem a Bohem, mezi časem a věčností.
Pavel z tohoto vidění profitoval. Upřimnost, s niž se z této skutečnosti vyznává, nelze
odmítnout; nepochybně byla tou nejdůležitější událostí v celém jeho životě. Nicméně
jako člověk, který se dožadoval celé pravdy, Pavel uznal, že jeho vize nebyla úplná.
Rozdíl mezi teologií Ježíšovou a Pavlovou není dán pouze tím, že jedna je náznaková
a druhá výslovná; spočívá v tom, že Ježíš viděl jako Bůh, kdežto Pavel myslel jako člověk.
Proces neustálého promýšlení a řešení teologického problému však z Pavla udělal velice
impozantní postavu. Na stranu jednu je nepřekonatelnou překážkou jakéhokoli huma-
nistického pokusu vymanit se z božství Ježíšova, jakékoli snahy představit Ježíše jako
největšího a nejvznešenějšího ze všech lidí, leč zbaveného všech atributů božství. Pavel
trval na tom, že Ježíš je Bůh; ve vztahu k němu je to jediná věc, na které skutečně záleží,
jinak se celá pavlovská teologie hroutí - a spolu s ní i křesťanství. Zároveň je ale Pavel
překážkou i těm, kdo si přejí přeměnit křesťanství v uzavřený systém. Pavel věřil ve
svobodu. Co se jeho týče, křesťanství bylo jedinou svobodou, na které skutečně záleží,
osvobozením od Zákona a darem života. Svobodu přitom spojoval s pravdou, k níž choval
neomezenou úctu. Ve svém neochvějném hledání pravdy prosadil právo myslet a skrze
své myšlenky se dobrat až ke konečnému závěru. V procesu zkoumání a zjišťování se ve
skutečnosti odrážela jeho spasitelská teologie; Pavel akceptoval pouta a závazky lásky,
nikoli však už autoritu učenosti a tradice. Prosadil právo myslet v plném helénistickém
smyslu, čímž ukázal, že křesťanská víra se od moci ducha nemá čeho bát. Schweitzer
Pavla nazval "ochráncem myšlení v křesťanství" a dodal; "Všichni ti, kdo si myslí, že
evangeliu Kristovu slouží tím, že zničí svobodu myšlení, si před ním musí zakrýt vlastní
tvář."
Tato podrobná analýza Pavlovy osoby i teologie byla pro osvětlení významu apoštol-
ského koncilu v Jeruzalémě a jeho dozvuků v celých dějinách křesťanství nezbytná. Za
sporem o obřízku a o postoj k novým věřícím z řad bývalých jinověrců se skrývala celá
řada nesmírně významných otázek, které tu byly v sázce. Ani kompromis, navrhovaný
Petrem a Jakubem, který se opíral o jedno ustanovení z knihy Leviticus, jež umožňovalo
poskytnout patřičné pohostinství cizincům a povolovalo jisté úlevy ze Zákona, nefungo-
val tak, jak by měl. Tento kompromis byl přesně tím typem pomýlené kazuistiky, o níž se
Pavel domníval, že je pro Ježíšovo poselství zhoubná. Pavel se vůbec nepokusil ho zavést
do praxe; pozdější generace, zmatené jeho významem, pozměnily jeho výklad a chápaly
ho jako všeobecný mravní příkaz - tak se také objevuje ve spisech Ireneovych, Tertulliá-
nových a Jeronýmových. Apoštolského ustanovení se však nedrželi ani Pavlovi protivní-
ci. Jak ze Skutků apoštolských, tak z vlastních epištol Pavlových je zcela jasné, že střet
nejen pokračoval, ale že dokonce nabral na obrátkách. Pro Pavla byl do slova a do písme-
ne záležitostí života a smrti; jeho spisy se její vážnost a výbušnost také nepokoušejí nijak
zakrýt. Apoštolský koncil odhalil existenci "strany středu", poněkud zakřiknutě vedené
Petrem a Jakubem. Střed se však posléze rozdrobil a podlehl judaistickému, křesťansko-
farizejsky laděnému křídlu; zde jsou také prameny Petrova zahanbeného odmítnutí sdí-
let stůl s jinověrci v Antiochii, jež bylo příčinou Pavlova ostrého pokárání. Petr se s židov-
sko-křesťanskou církví jeruzalémskou nakonec rozešel, nebo - což je také možné - ji
aspoň opustil; přijal Pavlovu teologii - je možné, že k ní svými vědomostmi a poznáním
sám přispěl - a připojil se k němu v jeho misii k jinověrcům. Je velice pravděpodobné, že
společně jako mučedníci zemřeli v Římě. Zbytek jeruzalémské církve si ale uchoval své
spojení s judaismem a k Pavlovu úsilí se stavěl se stále rostoucím nepřátelstvím. Pokusy
o rozdělení misionářské činnosti byly odsouzeny k neúspěchu. Misie k Židům v diaspoře
a k jinověrcům v Syrii, Malé Asii a v Řecku se nutně překrývaly. Jejich střediska se ne-
změnila; byla jimi velká města jako Antiochie, Efez (Efesos), Tarsus, Korint, Athény
a Soluň. První křesťanští misionáři navíc v podstatě přebírali práci po původní misii Židů
z diaspory a využívali ty samé kontakty, budovy i pomocníky. Jak mohli být od sebe
rozlišeni? A jak mohly dvě různé skupiny hlasatelů evangelia, z nichž každá si nárokova-
la tutéž autoritu a pracovala v téže oblasti, kázat dvě evangelia, jež se od sebe stále více
odchylovala? Pavel si opakovaně stěžoval na pokusy přivlastnit si a odvrátit z pravé cesty
obce, které díky svému titánskému úsilí s takovou láskou vybudoval. Jeho reakce byla
prudká a energická; neustálé putování, nezměrné, téměř nesnesitelné břímě jeho život-
ního úkolu, který někdy vykresloval jako věc nad své možnosti, odráželo jeho potřebu
bojovat naráz na dvou frontách; proti nevědomosti na straně jedné a zlovolným překáž-
kám na straně druhé. Pavel samozřejmě provedl protiútok; samotný List Římanům byl
předběžným tahem, manifestem, který měl ohlásit jeho příjezd do Říma a plánovaný
pokus hlásat evangelium v tamní křesťansko-židovské komunitě. Obě strany také podle
všeho využívaly peněz, které sloužily jednak k zaopatření maximálního počtu evangelis-
tů, jednak k udržení dalšího fungování chudinské podpory a k placení těch, kdo ji orga-
nizovali.
Důkazy nasvědčují, že po velkém počátečním úspěchu Pavel postupně ztrácel půdu
pod nohama. Židokřesťané měli nesmírnou výhodu v tom, že mohli čerpat z lidských
i peněžních zdrojů diasporních komunit. Navíc mohli oprávněně tvrdit, že je vedou lidé,
kteří Ježíše znali osobně a jimž se poznání pravdy dostalo přímo z jejího zdroje. Patřili
k nim i členové Ježíšovy rodiny, kteří se aktivně podíleli na pavlovské kampani. Kým tedy
byl Pavel, že si nárokoval monopol na pravdu? Pavel odpovídal tím, že se neustále znovu
a znovu snažil přitáhnout pozornost ke své osobní vizi, jež byla jeho jediným pověře-
ním. To ho ovšem nevyhnutelně vystavovalo zuřivým osobním výpadům, jež zdůrazňo-
valy jeho ješitnost a rozsah požadavků, které svým kázáním vznášel; provinil se "kultem
osobnosti". Pavel nad obtížností svého postavení, jež ho nutilo zaujímat postoj působící
dojmem pýchy a které ho tlačilo k nárokům, jež vyznívaly jako chvástání, mnohdy bědo-
val. Koncem padesátých let se v marné snaze dosáhnout kompromisní dohody naposle-
dy vrátil do Jeruzaléma. Židovské křídlo ho záměrně přinutilo, aby se se zdráhánim
zúčastnil uctívání v Chrámu, což vyústilo v jeho zatčení a následné uvěznění. Pavel se
mohl odvolávat na své římské občanství a dostat se tak ze spárů židovských nábožen-
ských soudů; nicméně právní komplikace, do nichž se takto zapletl - transport do Říma
pod ozbrojeným dohledem a poté domácí vězení - skončily až jeho smrtí v době nerón-
ské perzekuce. Jeruzalémská církev tak s konečnou platností ukončila jeho misionář-
skou dráhu.
Tím, co zajistilo přežití křesťanství, nebyl Pavlův teologický triumf, nýbrž zničení
Jeruzaléma a spolu s ním i židovsko-křesťanské víry. Jedním z mnoha souběžných důvo-
dů, pro něž se zoufale snažil oddělit Kristovo učení od judaismu, bylo jeho přání ho
zachránit před spojením s židovskou politikou iredentismu. Pro Řeky a Římany židovský
politický a vojenský mesiáš nic neznamenal; a pro Pavla Ježíš mesiášem právě v tomto
smyslu nikdy nebyl. S něčím takovým nemělo křesťanství nikdy nic společného. On sám,
jako Žid z diaspory, vycházel s Římany vždycky dobře; ba naopak se zdá, že římský
systém obdivoval a využíval jej. Jeho veřejně vznesený nárok na ochranu římského ob-
čanství byl něčím víc než jen fyzickým únikem před spravedlností Zákona, jenž se Pavlo-
vi zprotivil - byl symbolickým zřeknutím se příslušnosti k židovství. Pavel se nechtěl
dočkat toho, že se křesťanské hnutí zaplete do (pro něj) bezvýznamného a beznadějné-
ho boje za židovský stát a že bude kvůli tomu rozbito a snad i zničeno. Kristovo králov-
ství nebylo z tohoto světa! V tomto ohledu se Pavel shodoval s Josephem; kdyby se
ovšem ti dva mohli setkat, neboť pak by Pavel býval odhalil konvertitu. Pavel byl ale
poražen a židovsko-křesťanská církev jeruzalémská se přiblížila judaismu a - protože
byla hnutím radikálním - také zélótství a nacionalismu. Starý slovanský překlad rané,
necenzurované verze Josephových dějin napovídá, že chybějící pasáže týkající se křes-
ťanství kladly důraz na politické cíle, kterých židovsko-křesťanští stoupenci víry ve
vzkříšení chtěli v Judeji dosáhnout. Během šedesátých let se jeruzalémská církev po-
stupně stále více ztotožňovala se sílícím odbojem proti Římu a ztrácela tak svůj význam
pro křesťanství i zbytky univerzalismu. Ve městech narůstal náboženský terorismus, po
venkovských oblastech se potulovali zélóti. Masové průvody, konané o velkých svátcích,
se staly příležitostí pro nenadálé vraždy, jež vyvolávaly nepokoje a brutální odplatu.
Zákon i řád se rozpadly; a vina za hospodářské problémy, jež následovaly, padla na hlavy
Římanů. V Jeruzalémě se zoufalý dav obrátil proti Římu a kolaborantské kněžské aristo-
kracii a podpořil různé divotvůrce, patriotické bandity a sektáře. Poslední povstání a jeho
potlačení, které trvalo čtyři roky, kladlo na vojenské a hospodářské zdroje impéria
nesmírné nároky, čemuž odpovídala i následná pomstychtivost Římanů. Celkové židov-
ské ztráty, jak je vyčísluje Josephus, se blíží číslu jeden a půl milionu. Tento údaj sice
není reálný, avšak přesně odráží hrůzy, které se v těch letech odehrávaly. Vznikla nová,
zoufalá diaspora. Chrám byl zničen a judaismus se od té doby stal náboženstvím talmu-
du. Židovský národ se z tohoto úderu nikdy nevzpamatoval, byť jeho definitivní rozptý-
lení proběhlo až v následujícím století, kdy byl Jeruzalém srovnán se zemí a přestavěn
do podoby římského koloniálního města. Židovsko-křesťanská komunita byla rozptýle-
na a většina jejich vůdců nepochybně zabita. Ti, kdo přežili, uprchli do Malé Asie, na
východ a do Egypta - zejména do Alexandrie.


Z tradice, dochované Jeronýmem, se dovídáme, že jeho rodina pocházela ze severní Galileje, nedaleko od jezera Genezaret, a že byla ultrakonzervativní. Kořeny farizejského prostředí, v němž vyrůstal, sahaly až k jeho praprarodičům. Do Tarsu se rodina přestěhovala v době římské okupace; její členové se stali římskými občany, přesto však zůstali oporami konformistické diaspory. Tak Pavlova sestra se provdala do Jeruzaléma, Pavla samotného pak jeho otec poslal do tamní rabínské školy. Pavel mluvil řecky a aramejsky, četl Septuagintu i svaté hebrejské texty. Jako mladík byl svědkem mučednictví Štěpánova, posléze sehrál vedoucí úlohu ve farizejském tažení proti helenizujicimu vlivu křesťanského prvku v diaspoře.

Pavel se nestal jen tak křesťanem


To mohlo udělat mnoho Židů bez toho, že by nějak výrazně změnili své názory. Pavel naráz přešel celé náboženské spektrum; od omezeného sektářství k militantnímu univerzalismu, od striktního legalismu k úplnému odmítnutí Zákona. Byl prvním křesťanem, který tak učinil; dokonce ani Ježíš nešel tak daleko. Pavel opakovaně a důrazně prohlašuje, že změna v jeho názorech byla okamžitá a dokonalá, že byla vlastně zázračná, že k pravdě se nedobíral složitými úvahami a přemýšlením, nýbrž že mu byla v celé své úplnosti a v jediném okamžiku zjevena Ježíšem osobně. Pokud nepřijmeme Pavlův pohled na způsob, jimž se stal následovníkem Kristovým, není možné, abychom mu porozuměli. Pavel ve svou víru věřil právě tak vášnivě a bezvýhradně, jako věřili učedníci, kteří viděli zmrtvýchvstalého Krista. Pavel mezi těmito dvěma typy vidění ve skutečnosti nijak nerozlišoval - vždyť to jeho také bylo zároveň jeho právem na postavení apoštola a nárokem kázat autentické křesťanské poselství.

K jinověrcům

Pocházel z Tarsu, označovaného jako "maloasijské Athény", který byl obchodním střediskem a centrem kultů všech možných druhů - gnostických, exotických, východních stoických. Tarsus byl ohniskem synkretismu, kulturní a náboženskou křižovatkou. Byl městem, pro které byla podivná a výstřední náboženská procesí v jeho ulicích a v helénistickém duchu vedené debaty uvnitř domů věcí zcela běžnou. Výslednicí této různosti byla Pavlova osobnost; díky ní na něho lze pohlížet jako na helénistu či rabína, mystika či chiliastu, či dokonce i jako na gnostika. Pro roli apoštola univerzalismu měl dobré předpoklady, avšak za obojakou a proměnlivou taktikou profesionálního hlasatele evangelia se skrývala až děsivá důslednost nauky a konečného cíle.

Pavel založil církev, která věřila v křest, měla obřad Poslední večeře Páně, a která disponovala vírou, že Ježíšova smrt a vzkříšení byly naplněním jeho proroctví; zároveň však také jevila sklon přidržovat se názoru, že obřízka je úzce spojena se spásou a že velká část - možná dokonce celý - Mojžíšova zákona stále platí. To nebyl program, jenž - byť pro Židy z diaspory nepředstavoval žádný problém - by jí získal věřící z řad jinověrců, kteří obřízku, jež se v jejich myslích pojila s problematickými rysy národa, který Tacitus nazval "nepřítelem lidské rasy", považovali za nechutnou záležitost.

Pavel vykládá Ježíše

Ještě důležitější však bylo, že Pavel shledal, že podstatu Ježíšovy nauky nedokáže vysvětlit bez užití pojmů a termínů, které jsou srozumitelné lidem vychovaným v řecko-řimském světě. Ježíš své umučení předvídal, ale nevysvětlil je. Pavel je vysvětlit musel, a to řecky mluvícím a řecky myslícím posluchačům. Akt spasení musel mít širší dosah než pouhý mesianismus Židů, který Řekům připadal příliš omezený a podmíněný dobově i geograficky. Co jim bylo do nějaké Judeje? Pavel zjistil, že vysvětlit, proč byl Ježíš Žid, není lehké; o vysvětlení, proč Žid být musel, už ani nemluvě. Okolnosti, které vedly k jeho ukřižování, tím pozbývají na významu a Pavel je proto vynechává. Historickou postavu Ježíše jednoduše ztotožnil s preexistentním Synem Božím; jeho ukřižování pak vykládá jako božský čin kosmického významu, vedoucí ke spáse. Samozřejmě muselo dojít k tomu, že čím více Pavel v tomto duchu kázal, tím mu bylo jasnější, že jeho pohelénštěné evangelium je pravdě, jak on ji chápal, bližší, než meze, kterými ji spoutávala omezující vize křesťanství židovského - pokud ho ovšem bylo vůbec možné nazývat křesťanstvím.

Helénistický svět byl schopen přijmout Ježíše jako božstvo, avšak v chápání judaismu byl mezi Bohem a člověkem nekonečný rozdil. A v židovské literatuře neexistovalo nic, co by představu vtěleného spasitele lidstva, který je vykupuje obětí vlastní smrti, připomínalo.

Pavlovo evangelium o Ježíši

Pavlovo evangelium můžeme chápat tak, že v podobě, do jaké se vyvinulo, je navzdory faktu, že obsahuje židovské prvky jakémukoli proudu tradičního židovského myšlení cizí.

Shrnout je lze asi takto:

Ježíš Nazaretský vzešel z rodu Davidova. Byl zrozen z ženy, avšak skrze vzkříšení z mrtvých se stal Synem Božím, disponujícím plnou mocí. Svůj krátký život, jenž se neobešel bez pozemské chudoby, prožil v Palestině, a pro naše hříchy se pokořil a přijal smrt na kříži. Bůh jej, ukřižovaného a pohřbeného, vzkřísil a pozvedl jej na nejvyšší trůn po vlastní pravici; "Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti." (2K 5,21) Vykupitelská smrt Ježíše Mesiáše, obětovaného pro naše hříchy, nám symbolizuje odčinění hříchů a naše draze vykoupené lidství. Jeho smrt má vliv na vykoupení vesmíru a lidstva jako celku, neboť v jeho smrti byl svět ukřižován a začal pomíjet; Kristus zakrátko opět přijde z nebes jako Syn člověka.

Zde tedy máme všechny základní prvky ústřední nauky křesťanství; pohled na historii, mechanismus spásy, roli a postavení Krista Ježíše. To všechno bylo implicitně přítomno již v učení Kristově. Pavel však tyto pojmy vyjádřil explicitně, jasně a úplně. Vytvořil tak teologický systém, který je schopen nekonečného vývoje, prostý pochyb, leč disponující soudržným uspořádáním všech základních prvků. Je to systém vesmírný a univerzalistický; ve skutečnosti vlastně pohelénštěný - Pavel, Žid, jehož rodnou řečí byla aramejština a který jedinečně ovládal řečtinu, se sám stal částí helénistického kulturního soukolí, čímž židovský monoteismus zpřístupnil celému římskému světu.

Pokračování

Autor: Irena Aghová | čtvrtek 22.9.2011 0:45 | karma článku: 23.93 | přečteno: 1297x

Další články blogera

Irena Aghová

Sírachovec

Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti

29.3.2023 v 14:48 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 116 | Diskuse

Irena Aghová

Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.

Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.

11.11.2022 v 18:28 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 312 | Diskuse

Irena Aghová

To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.

Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.

6.10.2022 v 15:29 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 271 | Diskuse

Irena Aghová

O svědomí

Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.

19.8.2022 v 10:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 233 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 29.69 | Přečteno: 574 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.66 | Přečteno: 302 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 527 | Diskuse

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...